OSPV 6 C 40/2026-67

Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 12.372,14 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10.000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 3.067,49 Kč s úrokem z prodlení 11,5 % p. a. z částky 10.900 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení a s úrokem 11,5 % p. a. z částky 10.000 Kč od 7. 12. 2025 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 2.223 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 12. 3. 2026 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 12.372,14 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 76,60 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 618,75 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 10.900 Kč od 30. 9. 2025 do zaplacení ve výši 11,5 % a s úrokem 11,5 % ročně z částky 10.000 Kč od 7. 12. 2025 do zaplacení.

2. Návrh byl odůvodněn tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČ: IČO, a žalovaným došlo dne 4. 5. 2025 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota. Právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru posoudil před jeho poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovaný úvěr splácet. Na základě uzavřené smlouvy poskytl předchůdce žalobkyně žalovanému možnost čerpat bezúčelový úvěr opakovaně až do sjednané výše 10.000 Kč, a to bezhotovostně na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný vyčerpal celkem částku 10.000 Kč a zavázal se hradit minimální měsíční platby, a to do doby uhrazení celkové dlužné částky. Za poskytnutý úvěr se žalovaný dále zavázal hradit smluvní úrok ve výši sjednané ve smlouvě, poplatky a náklady. Žalovaný neplnil smluvní podmínky řádně a včas a dostal se do prodlení s úhradou dlužné částky. Na základě této skutečnosti předchůdce žalobkyně zaslal žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky po splatnosti, a protože žalovaný přesto dlužnou částku nezaplatil, úvěr zesplatnil ke dni 7. 9. 2025. Žalobkyně je oprávněna požadovat po žalovaném i smluvní úrok z jistiny úvěru až do zaplacení ve výši odpovídající právní úpravě spotřebitelského úvěru a dále zákonný úrok z prodlení z jistiny úvěru a poplatků až do zaplacení. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2025 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 29. 9. 2025. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Za období od podpisu smlouvy o postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 10.000 Kč, dlužného poplatku ve výši 900 Kč, dlužného úroku z jistiny do zesplatnění 7. 9. 2025 ve výši 1.472,14 Kč, kapitalizovaných úroků od 8. 9. 2025 do 29. 9. 2025 ve výši 618,75 Kč (ve výši 11,50 % ročně počítaný z aktuální dlužné jistiny ode dne následujícího po zesplatnění 8. 9. 2025 do 29. 9. 2025), kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení od 8. 9. 2025 do 29. 9. 2025 ve výši 76,60 Kč (ve výši 11,50 % ročně počítaný z aktuální dlužné částky ode dne následujícího po zesplatnění 8. 9. 2025 do 29. 9. 2025), úroků ve výši 11,50 % p. a. z dlužné jistiny ve výši 10.000 Kč od 7. 12. 2025 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 11,50 % p. a. z částky ve výši 10.900 Kč (dlužné jistiny a poplatku) od 30. 9. 2025 do zaplacení. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění. Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.

3. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.

4. Předvolání k ústnímu jednání žalovaný nepřevzal, přičemž mu bylo doručováno uložením a vyvěšením výzvy podle § 50m o. s. ř. a soud považoval zásilku za doručenou. Protože se však žalovaný bez řádné a včasné omluvy k jednání nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota uzavřené dne 4. 5. 2025 mezi předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba a žalovaným bylo zjištěno, že úvěrující (věřitel) se zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský bezúčelový úvěr ve výši 10.000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 60 % p. a. Žalovaný se pak zavázal úvěr splatit formou minimálních měsíčních plateb účtovaných v rozpisu plateb. Pro případ prodlení s plněním platebních povinností žalovaným bylo dohodnuto mj. oprávnění věřitele požadovat splacení celého úvěru včetně příslušenství (čl. 11.3. smlouvy).

6. Poskytnutí úvěru žalovanému dne 4. 5. 2025 v částce 10.000 Kč na bankovní účet specifikovaný ve smlouvě bylo doloženo potvrzením banky o provedení transakce ze dne 29. 10. 2025. Žalovaný podle obsahu spisu dosud úvěr nevrátil (žalovaný v průběhu řízení netvrdil, ani neprokázal nic jiného).

7. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V posuzované věci žalobkyně v této souvislosti obecně tvrdila, že její předchůdce před poskytnutím úvěru žalovanému posuzoval jeho úvěruschopnost (viz také doplňující podání žalobkyně ze dne 13. 4. 2026), k takovému postupu, respektive k jeho výsledkům, však žalobkyně nepředložila žádné relevantní důkazy a soud proto uvedenou skutečnost nemohl považovat za prokázanou. Z obsahu spisu ani není zřejmé, zda vůbec a jaké předchůdce žalobkyně získal informace od samotného žalovaného. Navíc je třeba konstatovat, že pouhé zjištění informací o dlužníkovi z veřejně dostupných databází (včetně různých statistických údajů) by bylo zcela nedostačující, neboť takovým způsobem nemohou být zjištěny a ověřeny celkové finanční, majetkové či osobní poměry dlužníka, které mají nepochybně vliv na posouzení jeho úvěruschopnosti. Poskytovatel úvěru by totiž měl mít komplexní představu o poměrech dlužníka před uzavřením smlouvy, a to včetně jeho příjmů, pravidelných výdajů, závazků apod. Nic takového se však z obsahu spisu nepodává. S ohledem na výše uvedené pak soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala řádné provedení posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Další důkazy nebyly předloženy či navrhnuty ani přes poučení soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

11. Již na tomto základě proto soud dovodil, že poskytovatel úvěru v postavení věřitele podle obsahu spisu řádně nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a přesto byl žalovanému úvěr poskytnut. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

12. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (v době přiměřené jeho možnostem). Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty apod.

13. V posuzované věci byla žalovanému poskytnuta částka úvěru 10.000 Kč. Z této částky pak podle obsahu spisu žalovaný dosud neuhradil ničeho a soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal částku 10.000 Kč, která představuje rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených částek. Ve zbytku předmětu řízení potom byla žaloba zamítnuta.

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

15. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze právnická osoba vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.

16. V posuzované věci soud žalovanému stanovil k zaplacení přiznané částky obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný se ve věci se nevyjádřil a z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti (zejm. o poměrech žalovaného) k rozhodnutí o jiné lhůtě nebo pro rozhodnutí o splátkách. Soud si je vědom břemene tvrzení a důkazního břemene žalovaného o skutečnostech, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), avšak při procesní pasivitě žalovaného a absenci potřebných důkazů nebylo z hlediska citované speciální právní úpravy žádných podkladů pro rozhodnutí o jiném okamžiku splatnosti dluhu (včetně splatnosti vázané na výzvy k zaplacení, z nichž nelze bez dalšího na dobu přiměřenou možnostem žalovaného usuzovat). Mezi účastníky ani nebyl vyvolán spor podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud přitom vychází i z přesvědčení, že pokud poskytovatel úvěru nejedná s odbornou péčí, ať už z nedbalosti či úmyslně, jde tato skutečnost podle aktuální právní úpravy k jeho tíži a musí strpět vrácení úvěru v době, která zdaleka nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání.

17. Protože tedy s ohledem na rozhodnutí soudu splatnost přiznané částky ještě nenastala, nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení nepřiznal a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.

18. Pro úplnost soud dodává, že tento závěr se objevuje i v aktuální rozhodovací praxi Krajského soudu v Brně (viz např. rozsudek ze dne 22. 4. 2026, č. j. 74 Co 85/2025-112), s tím, že prodlení spotřebitele se v případě předvídaném v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neodvíjí od výzvy věřitele k úhradě poskytnuté jistiny, ale od možností spotřebitele. Zákonodárcem bylo racionálně zvoleno objektivní kritérium určení splatnosti dle možností spotřebitele v daném konkrétním případě. Je tak třeba zjišťovat možnosti spotřebitele v podmínkách každé konkrétní věci, přičemž je třeba důsledně odlišovat zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, jako kvalifikovaný proces zjišťování (věřitelem) schopnosti spotřebitele splácet poskytovaný úvěr, a posouzení (soudem) doby přiměřené schopnostem spotřebitele poskytnutou jistinu splatit. Byť byl žalovaný v řízení pasivní a neuvedl ke svým možnostem splatit přiznané bezdůvodné obohacení ničeho, z provedeného dokazování ani z obsahu spisu objektivně nevyplynula žádná skutečnost, ze které by bylo možné dovodit, že by bylo za daných okolností tohoto konkrétního případu v možnostech žalovaného pravomocně přiznané bezdůvodné obohacení vrátit dříve, než stanovil soud prvního stupně (zde ve lhůtě počítané od právní moci rozsudku).

19. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.

20. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je třeba doplnit, že byla doložena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2025, uzavřenou mezi společností právnická osoba a žalobkyní, a oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky z téhož dne adresovaným žalovanému. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byl-li žalovaný o postoupení postupitelem vyrozuměn (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaný je povinen plnit žalobkyni.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 67,77 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo žalobě v částce 10.000 Kč a zamítnuta byla žaloba v částce 4.756,29 Kč) a žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni 35,54 % nákladů řízení (67,77 – 32,23). Náklady řízení žalobkyně v částce 6.254,35 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12.372,14 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 1.620 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 15. 7. 2026 náhrada 772,44 Kč za 56 ujetých km v částce 472,44 Kč (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,7 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4.342,44 Kč ve výši 911,91 Kč. Z toho bylo žalobkyni přiznáno 35,54 %, tedy částka 2.223 Kč. Ustanovení § 14b vyhlášky soud aplikoval na výpočet nákladů řízení, neboť žalobkyně se podobných nároků vůči dlužníkům domáhá opakovaně a na základě shodných skutkových tvrzení, přičemž se jedná o prakticky totožná a obsahově jednodušší podání, pouze s rozdílnými údaji o uzavřených smlouvách, částkách a lhůtách, a lze je tak považovat za ustálený vzor. Za jeden další úkon zástupce žalobkyně ve formě doplňujícího podání ze dne 13. 4. 2026 soud odměnu a náhradu nepřiznal, neboť byly pouze doplňovány skutečnosti, které měly být uvedeny již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a z tohoto pohledu se jedná o náklady neúčelně vynaložené.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.