OSSY 9 C 17/2021-59

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr Petrem Horákem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně:; právnická osoba, IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem titul titul. jméno příjmení, anonymizováno. ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované:; celé jméno žalované, narozená dne datum ⟪LB:lb_007⟫ bytem adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 78 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 1 000 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 47 028 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 31 500 Kč od 11. 5. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 29 972 Kč s úrokem ve výši 11,83 % ročně z částky 50 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku II. tohoto rozsudku, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 5 147 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 5. 1. 2021, kterou následně i s ohledem na procesní poučení poskytnuté soudem doplnila a upřesnila podáními soudu došlými dne 16. 3. 2021, respektive 1. 4. 2021, původně domáhala po žalované zaplacení 78 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která byla uzavřena mezi právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou dne 10. 4. 2017. Tvrdila, že její právní předchůdce na základě uvedené smlouvy poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a současně zaplatit úrok a poplatky související s úvěrem v celkové výši 34 500 Kč, a to formou pravidelných měsíčních splátek. Tyto splátky však nehradila řádně a včas a porušila tak svůj závazek ze smlouvy. Na svůj dluh z ní celkem uhradila pouze 32 500 Kč. V důsledku jejího prodlení právní předchůdce žalobkyně úvěr ke dni 10. 5. 2018 jednorázově zesplatnil. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla s účinností k 8. 7. 2020 postoupena na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 50 000 Kč, nesplaceného úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 800 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 11 000 Kč, poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 9 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 26 000 Kč. Dále požadovala úrok ve výši 11,83 % ročně z částky odpovídající dlužné jistině za dobu od 21. 5. 2020 do zaplacení s tím, že výše úroku odpovídá výši úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami spotřebitelům na spotřebu se splatností 1-5 let ke dni uzavření smlouvy, a rovněž zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny a úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, tedy z částky 50 800 Kč, který zčásti kapitalizovala za dobu od prodlení žalované do 20. 5. 2020 na částku 9 608,66 Kč, zčásti požadovala běžící úrok z prodlení ze shora uvedené částky od 21. 5. 2020 do zaplacení.

2. V přípise soudu došlém dne 1. 4. 2021 v reakci na procesní poučení soudu žalobkyně upřesnila, že jí původně požadovaná smluvní pokuta ve výši 26 000 Kč odpovídá ve smlouvě sjednané sazbě 0,1 % denně z částek, s jejichž splacením se žalovaná dostala do prodlení, za dobu od 11. 5. 2017 do 23. 3. 2019. Současně vzala podanou žalobu částečně zpět co do části této smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, a to s ohledem na limit stanovený v § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

3. Žalovaná v rámci své procesní obrany proti podané žalobě namítala, že ze strany právního předchůdce žalobkyně docházelo k porušování sjednaných smluvních podmínek ve vztahu k dohodnutému způsobu výběru splátek úvěru. Ačkoliv bylo ve smlouvě sjednáno, že splátky budou vybírány v hotovosti zástupcem právního předchůdce žalobkyně v místě bydliště žalované, ve skutečnosti se žádné takové výběry nekonaly. Obchodní zástupce právního předchůdce žalobkyně vždy žalované pouze zavolal, aby se dostavila na nějaké jím určené místo, kde probíhalo inkaso splátek od více dlužníků. Žalované tak reálně nebyla poskytnuta služba, za kterou byl v žalobě sjednán poplatek ve výši 9 500 Kč Obchodní zástupce právního předchůdce žalobkyně navíc žalované na její žádost odmítl vydat splátkový kalendář, tj. knížku, do které se zapisují jednotlivé provedené platby. Žalovaná vždy, když zaplatila nějakou splátku, musela výslovně žádat o vystavení příjmového dokladu. Poté, kdy se přestěhovala z obec do obec, se problémy s výběrem splátek ještě prohloubily a žalovaná v důsledku toho odmítla nadále splácet sjednané splátky úvěru. Celkově uhradila rozhodně vyšší částku než žalobkyní tvrzených 32 500 Kč, nicméně své úhrady nad rámec uvedené částky není schopna prokázat. Při uzavření smlouvy jí žádná jiná možnost, jak splácet úvěr, než hotovostní splácení nabídnuta nebyla.

4. Zástupkyně žalobkyně při jednání dne 18. 3. 2021 reagovala na procesní obranu žalované tak, že smlouva žádné ustanovení o tom, že by měly být splátky úvěru vybírány na nějakém konkrétním místě, neobsahuje. Poplatek ve výši 9 500 Kč byl sjednán za výběr splátek v hotovosti, aniž by smlouva obsahovala jakékoliv bližší určení toho, za jakých podmínek bude takový výběr realizován. Právní předchůdce žalobkyně se žalovanou opakovaně snažil kontaktovat, ta mu však nebrala telefon a na jeho výzvy nereagovala. Pokud žalovaná z nějakého důvodu přišla o splátkový kalendář, nic jí nebránilo v tom, aby požádala o jeho duplikát.

5. Žalovaná v reakci na vyjádření zástupkyně žalobkyně uvedla, že v posuzované smlouvě sice skutečně nebyl výslovně zmíněn závazek právního předchůdce žalobkyně k výběru splátek v hotovosti v místě bydliště žalované, ta však uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně ještě další smlouvu, v níž toto bylo výslovně ujednáno, přičemž jí bylo právním předchůdcem žalobkyně sděleno, že režim výběru splátek bude u obou smluv totožný.

6. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 10. 4. 2017 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti při podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že tuto částku vrátí a současně zaplatí úrok, jehož výše činila dle smlouvy 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což v přepočtu na rok mělo odpovídat úrokové sazbě ve výši 25,85 %, dále poplatek za správu úvěru ve výši 11 000 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 9 500 Kč. Celkem tak měla žalovaná dle smlouvy zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně 84 500 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 6 500 Kč, které byly splatné vždy k 10. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena. Dle čl. III. odst. 5 smlouvy se žalovaná zavázala splátky úvěru hradit osobě zprostředkující úvěr nebo pracovníkovi právního předchůdce žalobkyně nebo jiné právním předchůdcem žalobkyně pověřené osobě, přičemž za službu hotovostního výběru splátek měla zaplatit shora uvedený poplatek ve výši 9 500 Kč. Dle čl. III. odst. 6 smlouvy pak měla žalovaná právo kteroukoliv splátku uhradit též bankovním převodem, přičemž právní předchůdce žalobkyně měl povinnost takovou úhradu přijmout. Jeho nárok na úhradu poplatku za hotovostní výběr splátek však dle uvedeného ustanovení případnou bezhotovostní úhradou splátky nebyl dotčen. V čl. V. odst. 4 smlouvy bylo ujednáno, že v případě prodlení žalované s úhradou splátek úvěru či zesplatněné jistiny bude žalovaná povinna uhradit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž bude v prodlení. Souhrn uplatněné smluvní pokuty nesměl dle uvedeného ustanovení přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny.

7. Z žalobkyní předložené transakční historie k předmětné úvěrové smlouvě bylo zjištěno, že žalovaná na svůj dluh ze smlouvy uhradila dne 23. 5. 2017 6 500 Kč, 30. 6. 2017 6 500 Kč, 16. 11. 2017 2 000 Kč, 30. 11. 2017 4 000 Kč, 27. 2. 2018 6 500 Kč, 26. 4. 2018 6 500 Kč a 31. 10. 2018 500 Kč, celkem tedy 32 500 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne 24. 6. 2020, jakož i z potvrzení o zaplacení kupní ceny za postoupené pohledávky z 29. 7. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovanou vzniklou z titulu shora uvedené úvěrové smlouvy na žalobkyni, a to s účinností k 8. 7. 2020.

9. Z dopisu z 24. 7. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovanou o postoupení pohledávky a vyzval ji, aby napříště na svůj dluh plnila již výhradně ve prospěch žalobkyně.

10. Z předžalobní výzvy ze 17. 12. 2020 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky ve výši 93 606,34 Kč vzniklé z titulu předmětné smlouvy o úvěru ve lhůtě do 1. 1. 2021 a upozornila žalovanou, že pokud nebude dluh v uvedené lhůtě uhrazen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. Předmětná výzva byla dle přiloženého poštovního podacího archu odeslána žalované dne 18. 12. 2020.

11. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 10. 4. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátí a současně zaplatí úrok, jehož výše činila 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, tj. 14 000 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 11 000 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 9 500 Kč Celkem tedy měla žalovaná na základě uvedené smlouvy uhradit částku 84 500 Kč, a to formou 14 pravidelných měsíčních splátek po 6 500 Kč splatných vždy ke 10. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu byla smlouva uzavřena. Ve smlouvě byla mimo jiné sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, a to pro případ, že se žalovaná dostane do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru či zesplatněné jistiny, s tím, že souhrn uplatněné smluvní pokuty podle smlouvy nesměl přesáhnout polovinu poskytnuté jistiny úvěru. Žalovaná na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradila v období od 23. 5. 2017 do 31. 10. 2018 celkem 32 500 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 24. 6. 2020 s účinností k 8. 7. 2020 postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. Žalobkyně následně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ze smlouvy ve výši 93 606,34 Kč v dodatečně poskytnuté lhůtě a upozornila ji na to, že pokud nebude dluh zaplacen dobrovolně, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

12. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní soud nejprve postupoval v souladu s § 96 odst. 2 větou prvou zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a řízení v rozsahu zpětvzetí, tj. co do částky 1 000 Kč, zastavil (výrok I. tohoto rozsudku).

13. Po právní stránce pak soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).

14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odstavce 2 cit. ustanovení je neplatné též právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci k vedení sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalované pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, když poskytla žalované peněžní prostředky v ujednané výši. Žalované tak dle příslušných smluvních ujednání i dle citovaného ustanovení § 2395 o. z. v každém případě vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté prostředky ve výši 50 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti celého žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit platnost ujednání o úroku z úvěru a o dalších poplatcích souvisejících s úvěrem, respektive ujednání o smluvní pokutě.

20. Dle čl. II. odst. 1 smlouvy měla zápůjční úroková sazba posuzovaného úvěru odpovídat sazbě 25,85 % z poskytnuté jistiny ročně. Ačkoliv smlouva neobsahovala absolutní částku úroku, k jehož úhradě se žalovaná zavázala, tuto lze dovodit jednak z toho, že úrok měl dle shora citovaného ustanovení smlouvy odpovídat 28 % z poskytnuté jistiny, jednak též z výše celkové dlužné částky, která dle smlouvy činila 84 500 Kč. Pokud od této částky odečteme jistinu ve výši 50 000 Kč a oba sjednané poplatky v celkové výši 20 500 Kč, lze uzavřít, že celkový úrok, k jehož úhradě se žalovaná zavázala, činil 14 000 Kč. Takto vysoký úrok soud nepovažuje za nepřiměřený ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a dalším okolnostem, za kterých byla předmětná smlouva uzavřena, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že v daném případě byl žalované poskytnut nebankovní úvěr, potřebné finance obdržela v hotovosti ihned při podpisu smlouvy, jejich použití nebylo jakkoliv účelově vázáno a právní předchůdce žalobkyně nepožadoval ani žádné zajištění své pohledávky. Pro žalovanou to znamenalo nepochybně mnohem snazší přístup k potřebným peněžním prostředkům, než kdyby o úvěr žádala některou banku a musela absolvovat nepochybně mnohem přísnější proces ověřování její schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by jí úvěr vůbec nemusel být poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně, jež se zákonitě musela projevit ve výši sjednané úrokové sazby. Průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětné smlouvy, tj. v dubnu 2017, činila 11,83 % ročně (viz databáze časových řad ARAD dostupná na webu www.cnb.cz – tabulka B.1.2, ukazatel 5 - Domácnosti a NISD (S.14+S.15)). V posuzované smlouvě sjednaná úroková sazba byla sice takřka trojnásobná, s ohledem na shora uvedené okolnosti případu však dle názoru soudu ještě akceptovatelná. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žalovaná byla na podkladě předmětné úvěrové smlouvy skutečně povinna uhradit smluvní úrok ve výši 14 000 Kč.

21. Naopak právo na zaplacení sjednaných poplatků, tedy poplatku za správu úvěru ve výši 11 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 500 Kč, právnímu předchůdci žalobkyně (a tím pádem logicky ani žalobkyni) podle názoru soudu vůbec nevzniklo. Ujednání zakládající nárok na jejich zaplacení totiž soud posoudil jako zjevně rozporná s dobrými mravy ve smyslu § 580 a 588 o. z., a tudíž jako absolutně neplatná. Jestliže totiž smluvní strany ve smlouvě sjednaly úrok, který obvyklou úrokovou sazbu v době uzavření smlouvy převyšoval téměř trojnásobně, tedy dosti podstatným způsobem, lze sice takto vysokou úplatu za poskytnutí peněžních prostředků na základě argumentů uvedených v předcházejících odstavcích akceptovat, ovšem pouze za předpokladu, že již žalované v souvislosti s poskytnutím úvěru žádné další náklady nevzniknou. Jestliže však byla ve smlouvě sjednána nad rámec úroku ještě povinnost žalované k úhradě poplatků v celkové výši 20 500 Kč, nelze takové nároky považovat za oprávněné, a to bez ohledu na to, že z dikce smlouvy vyplývá, že tyto poplatky měly pokrývat náklady související se správou úvěru, potažmo s výběrem sjednaných splátek. Všechny tyto náklady by totiž v daném případě měl být právní předchůdce žalobkyně schopen pokrýt ze sjednaného úroku, jehož výše, jak již soud uvedl, byla vysoce nadstandardní oproti běžně sjednávaným úrokovým sazbám. Sluší se navíc poznamenat, že například zmíněný hotovostní poplatek byla žalovaná povinna uhradit bez ohledu na to, zda právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s výběrem sjednaných splátek vzniknou nějaké reálné náklady (viz čl. III. odst. 6 smlouvy, podle něhož mohla žalovaná hradit splátky i bezhotovostně, i v takovém případě však byla povinna zaplatit poplatek za hotovostní výběr splátek, a to v plné výši). Tato skutečnost vede soud k závěru, že oba zmiňované poplatky ve své podstatě představovaly jen další část úplaty za poskytnutí úvěru a právní předchůdce žalobkyně tím, že tyto platby nepromítl do výše zápůjční úrokové sazby, před žalovanou pouze maskoval skutečnou výši nákladů spojených s úvěrem. Takovému jednání přitom rozhodně nelze přiznat právní ochranu. Z těchto důvodů se soud již blíže nezabýval tím, zda žalované vůbec reálně byla poskytována služba hotovostního výběru splátek, případně za jakých okolností a podmínek, neboť pro jeho závěr o nemravnosti sjednaných poplatků nemohla mít případná skutková zjištění týkající se těchto otázek jakoukoliv relevanci.

22. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že žalovaná nehradila řádně a včas sjednané splátky úvěru. Je tedy zjevné, že právnímu předchůdci žalobkyně podle čl. V. odst. 4 smlouvy vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalované, neboť touto smluvní pokutou byla utvrzována právě povinnost k řádné a včasné úhradě sjednaných splátek. Žalobkyně se v žalobě domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 26 000 Kč s tím, že tato částka měla odpovídat sjednané denní sazbě ve výši 0,1 % z částek, se kterými se žalovaná ocitla v prodlení v období od 11. 5. 2017 do 23. 3. 2019. Soud v prvé řadě zdůrazňuje, že nárok na úhradu takto vysoké smluvní pokuty žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci rozhodně vzniknout nemohl, neboť jak podle příslušného smluvního ustanovení, z něhož žalobkyně své právo na zaplacení smluvní pokuty dovozovala, tak i z ustanovení § 122 odst. 3 ZSÚ vyplývá, že souhrn uplatněné smluvní pokuty v daném případě (jednalo se o spotřebitelský úvěr) nesměl přesáhnout polovinu poskytnuté jistiny úvěru, tedy částku 25 000 Kč. Tato skutečnost byla také důvodem, který zjevně žalobkyně vedl k částečnému zpětvzetí žaloby.

23. Nelze rovněž přehlížet, že žalobkyní nárokovaná výše smluvní pokuty (po částečném zpětvzetí žaloby se jednalo o částku 25 000 Kč) nijak nezohledňuje fakt, že soud posoudil ujednání zakládající povinnost žalované k úhradě poplatku za správu úvěru a poplatku za hotovostní inkaso splátek jako absolutně neplatná. Při výpočtu nárokované výše smluvní pokuty bylo naopak zjevně vycházeno z dlužných částek, které zahrnovaly i tyto zmíněné poplatky. Soud proto provedl přepočet výše smluvní pokuty, na kterou žalobkyni, respektive jejímu právnímu předchůdci, vznikl nárok za situace, kdy žalovaná byla na základě předmětné úvěrové smlouvy povinna uhradit„ pouze“ jistinu a smluvní úrok, tedy částku 64 000 Kč. Vycházel přitom z toho, že úvěr měl být splacen ve 14 měsíčních splátkách, přičemž při shora uvedené celkové dlužné částce činila výše prvních třinácti splátek úvěru 4 922 Kč a výše poslední v pořadí čtrnácté splátky úvěru 4 936 Kč. Soud dále zohlednil jednotlivé žalovanou provedené platby tak, jak jsou tyto popsány v odstavci 7 tohoto odůvodnění. Uvedeným postupem dospěl k závěru, že žalované vznikla za období od 11. 5. 2017, kdy se poprvé dostala do prodlení, do 23. 3. 2019 (datum, do kterého si žalobkyně dle přípisu soudu došlého 1. 4. 2021 nárokovala smluvní pokutu) povinnost uhradit smluvní pokutu v celkové výši 15 528 Kč. V tomto rozsahu tedy soud shledal žalobu důvodnou, pokud jde o nárokovanou smluvní pokutu.

24. Jak vyplývá z výše nastíněných závěrů soudu, žalované na základě předmětné úvěrové smlouvy vznikla povinnost zaplatit jistinu ve výši 50 000 Kč, úrok ve výši 14 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 15 528 Kč, celkem tedy částku 79 528 Kč. V řízení pak nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že v souvislosti s uvedenou smlouvou žalovaná doposud uhradila pouze 32 500 Kč. Ačkoliv žalovaná poukazovala na to, že uhradila vyšší částku, sama uvedla, že takovou skutečnost není schopna prokázat. Za dané situace soudu nezbylo, než vycházet z výše úhrad uvedené v žalobě. Po jejím započtení oproti celkové dlužné částce pak soud uzavřel, že žalované zbývá doplatit ještě 47 028 Kč. Uložil jí proto povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, a to včetně zákonného úroku z prodlení z částky 31 500 Kč odpovídající zbývajícímu dluhu ze smlouvy bez zohlednění smluvní pokuty (celkem byla žalovaná povinna dle smlouvy zaplatit 64 000 Kč, uhradila 32 500 Kč) za období ode dne následujícího po dni, kdy podle žaloby došlo k zesplatnění úvěru, tj. od 11. 5. 2018, do zaplacení. Nárok na úhradu úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyla odpovědná. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

25. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 29 972 Kč, soud podanou žalobu zamítl. Nepřiznal žalobkyni ani požadovaný běžící úrok ve výši 11,83 % ročně z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení, a to z následujících důvodů. Dle čl. II. odst. 1 smlouvy, který byl nazván jako„ Celkové náklady spotřebitelského úvěru“, činila sjednaná výše úroku 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což dle smlouvy odpovídalo roční úrokové sazbě ve výši 25,85 %. Vyjádřeno absolutní částkou, sjednaný úrok za poskytnutí úvěru činil 14 000 Kč (28 % z jistiny 50 000 Kč). Žádné jiné ustanovení, které by upravovalo výši úroku pro případ, že žalovaná neuhradí řádně a včas všechny sjednané splátky úvěru, smlouva neobsahovala, a to ani v čl. V., který upravoval podrobně veškeré důsledky, jež pro žalovanou přinese její případné prodlení s úhradou smluvených splátek. Soud nepominul, že podle § 2399 odst. 2 věty druhé o. z. obecně platí, že úvěrující má právo na úrok z úvěru až do úplného vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Toto zákonné ustanovení je však ustanovením dispozitivním. Nic tedy nebrání tomu, aby se smluvní strany ve smlouvě od něho odchýlily, například tak, že povinnost úvěrovaného hradit úrok vztáhnou pouze na dobu předpokládaného trvání smlouvy. Právě to se přitom v řešené věci stalo, neboť ujednání obsažené v čl. II. odst. 1 smlouvy podle názoru soudu nepřipouští jiný výklad, než že žalovaná je povinna za poskytnutí úvěru zaplatit úrok v absolutní výši 14 000 Kč bez ohledu na to, zda úvěr splatí řádně a včas nebo nikoliv. Ostatně i fakt, že žalobkyně se domáhá běžícího úroku odpovídajícího obvyklé úrokové sazbě bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy, a nikoliv úroku ve výši 25,85 % ročně (zápůjční úroková sazba uvedená ve smlouvě), svědčí o tom, že si je žalobkyně dobře vědoma toho, že z žádného ustanovení smlouvy nevyplývá povinnost žalované hradit úrok i po skončení sjednané doby trvání úvěru. V neposlední řadě soud zamítl žalobu i co do části zákonného úroku z prodlení, jehož se žalobkyně domáhala nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku II. tohoto rozsudku (viz předcházející odstavec tohoto odůvodnění).

26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 78 000. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 47 028 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 29 972 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu měla procesní úspěch žalovaná. Pro částku 1 000 Kč pak bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, přičemž je zjevné, že k tomuto zpětvzetí žalobkyně nepřikročila v důsledku chování žalované (srov. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), nýbrž z toho důvodu, že si byla vědoma toho, že požaduje smluvní pokutu přesahující limit stanovený jak ve smlouvě, tak i v § 122 odst. 3 ZSÚ. Je tedy zřejmé, že i co do té části předmětu řízení, ve které bylo řízení zastaveno, je třeba za procesně úspěšnou považovat ve smyslu § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. žalovanou. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve věci tak činí 60 % ku 40 % ve prospěch žalobkyně, které podle shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 20 % (60 – 40 = 20).

27. Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 860 Kč a z nákladů jejího zastoupení ve výši 21 876,80 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 16 880 Kč za čtyři úkony právní služby učiněné ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, žaloba, účast zástupce žalobkyně u jednání dne 18. 3. 2021) po 4 220 Kč podle § 7 bodu 5 cit. vyhl., čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 3 796,80 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) cit. vyhl.). Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5 147 Kč (20 % z celkových nákladů ve výši 25 736,80 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

28. V této souvislosti se sluší dodat, že žalobkyně si v rámci soudu předloženého vyúčtování nákladů řízení nárokovala nad rámec shora uvedených nákladů ještě mimosmluvní odměnu za další tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. po 4 220 Kč, a to konkrétně za dvě písemná podání ve věci samé ze dne 12. 3. 2021 a 31. 3. 2021 a rovněž za účast její zástupkyně u jednání soudu konaného dne 13. 4. 2021, mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. v poloviční výši 2 110 Kč a čtyři paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 cit. vyhl. po 300 Kč vztahující se k uvedeným úkonům právní služby. Soud však tyto účtované náklady řízení neposoudil jako účelně vynaložené, a to proto, že k jejich vzniku došlo de facto pouze liknavostí zapříčiněnou žalobkyní. Ta totiž v textu původně podané žaloby nejenže zmiňovala zcela jiné nároky, než jaké vyplývaly ze smlouvy o úvěru z 10. 4. 2017 (žalobkyně uváděla, že žalobou požadovaná částka sestává mimo jiné z úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 550 Kč a z úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 650 Kč, ačkoliv žádné takové platby ve smlouvě sjednány nebyly), ale zároveň nijak nespecifikovala svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty, jehož výše původně činila 26 000 Kč. Soud považuje za důležité zdůraznit, že podobné pochybení ze strany žalobkyně není pouze záležitostí tohoto řízení, ale soudu je z úřední činnosti známo, že se jej žalobkyně dopouští poměrně pravidelně, a to zejména pokud se jedná o nároky vyplývající ze smluv uzavřených jejím právním předchůdcem v této věci, tj. společností právnická osoba Žalobkyně přitom teprve v případě, kdy soud nevyhoví jejímu návrhu a nevydá ve věci elektronický platební rozkaz, přistupuje k tomu, že soudu zašle doplnění žaloby, v němž teprve své nároky specifikuje tak, aby tyto odpovídaly nárokům vyplývajícím z konkrétní úvěrové smlouvy, o niž v daném řízení jde. V této věci však ani po písemném doplnění žaloby učiněném podáním z 12. 3. 2021 nebylo možné považovat žalobní tvrzení za úplná, neboť pokud jde o nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 26 000 Kč, tento žalobkyně konkrétně specifikovala teprve na základě poučení soudu, kterého se dostalo její zástupkyni při jednání dne 18. 3. 2021, a to přípisem z 31. 3. 2021. Za daných okolností má soud za to, že pokud by žalobkyně formulovala hned na počátku řízení svou žalobu tak, aby tato odpovídala požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., nejenže by nebylo třeba zasílat soudu další dvě upřesňující písemná podání, ale soud by rovněž mohl věc rozhodnout již při prvním jednání dne 18. 3. 2021. To, že soud vyhověl žádosti zástupkyně žalobkyně, která nebyla schopna reagovat na jeho poučení a upřesnit nárok na zaplacení smluvní pokuty již u zmíněného jednání, a poskytl žalobkyni dodatečnou lhůtu k doplnění žalobních tvrzení, přičemž s ohledem na tuto skutečnost byl nucen jednání ve věci odročit, je třeba vnímat jako dobrodiní z jeho strany, neboť žalobkyně by nemohla ničeho namítat, pokud by soud její žádosti nevyhověl, ve věci rozhodl již 18. 3. 2021 a nárok na zaplacení požadované smluvní pokuty v plném rozsahu zamítl. V každém případě není možné dodatečně vzniklé náklady v souvislosti s pochybením žalobkyně přenášet na žalovanou, jejíž vinou rozhodně není, pokud žalobkyně podá neúplnou žalobu, a která mohla zcela oprávněně očekávat, že soud o žalobě rozhodne při první jednání ve věci. Z těchto důvodů soud náklady, které vznikly žalobkyni v souvislosti s doplňujícími podáními, respektive s účastí její zástupkyně u odročeného jednání konaného 13. 4. 2021, neposoudil jako účelně vynaložené ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a náhradu těchto nákladů žalobkyni nepřiznal. Stejný závěr pak přijal, i pokud jde účtovanou odměna za písemné vyjádření žalobkyně z 9. 2. 2021. Uvedený přípis žalobkyně totiž neobsahoval žádné její vyjádření k věci, nýbrž pouze sdělení, že nesouhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Takové podání nelze podřadit pod žádný z úkonů uvedených v § 11 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. a žalobkyni tak nelze přiznat náhradu nákladů ani v souvislosti s tímto podáním.

29. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Odvolání je třeba podat prostřednictvím Okresního soudu ve Svitavách.

Nebude-li tímto rozsudkem uložená povinnost splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí.