OSSY 15 C 312/2023-31

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Machačkou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: ⟪LB:lb_002⟫ Anonymizováno ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovanému: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený dne Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované osoby 0/0 ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 53 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 500 Kč, splatných vždy do každého posledního dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod sankcí ztráty výhody splátek v případě prodlení byť jen s jedinou splátkou.

II. Žaloba se co do částky 23 500 Kč, včetně příslušenství, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 27. 11. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 53 500 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru, uzavřené dne 29. 3. 2023 mezi žalobkyní a žalovaným. Tvrdila, že žalovanému poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 21 000 Kč. Celý úvěr měl být zaplacen dne 6. 6. 2023. Strany si mezi sebou pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splátky sjednaly smluvní pokutu ve výši 500 Kč pro každý jednotlivý případ prodlení. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 53 500 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 30 000 Kč, poplatku ve výši 21 000 Kč a smluvní pokuty v celkové výši 2 500 Kč (5 x 500 Kč). Žalovaný na svůj dluh z předmětné smlouvy neuhradil ničeho, ačkoliv byl k tomu vyzýván. Žalobkyně dále požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 53 500 Kč od 7. 6. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas, pokud jde o žalovaného, ten ve stanovené lhůtě nijak nereagoval na výzvu soudu ke sdělení, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř., soud proto jeho souhlas s tím, aby věc projednal a rozhodl uvedeným způsobem, ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal.

4. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. hodnota-Anonymizováno ze dne 29. 3. 2023 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s poplatkem ve výši 1 % za každý den čerpání úvěru vrátit v pěti splátkách po 10 200 Kč. Celá částka včetně poplatku měla být žalobkyni vrácena dne 6. 6. 2023, za 90 dní trvání úvěru poplatek činil 21 000 Kč. Dále si strany pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splátky sjednaly smluvní pokutu ve výši 500 Kč.

5. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 29. 3. 2023 soud zjistil, že žalobkyně dne 29. 3. 2023 odeslala žalovanému částku 30 002 Kč.

6. Z předžalobní upomínky ze dne 25. 10. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky s tím, že pokud nebude dlužná částka zaplacena, bude vymáhána soudní cestou. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla upomínka žalovanému odeslána téhož dne.

7. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 29. 3. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit v pravidelných pěti splátkách po 10 200 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 21 000 Kč. Žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu vzniklého z předmětné smlouvy předžalobní upomínkou svého právního zástupce.

8. Po právní stránce soud hodnotil věc tak, že se jedná o spor podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“), neboť shora uvedená smlouva vykazovala znaky smlouvy o spotřebitelském úvěru, nikoliv o podnikatelském. Soud ji proto posoudil také podle příslušných ustanovení z. s. ú.

9. Podle ust. § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

11. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

12. Podle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle ust. § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacený výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v 3 leté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle ust. § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

17. K uvedenému je nutno dále doplnit, že ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tedy povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňuje požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v 3 leté promlčecí době.

18. Ust. § 86 z.s.ú. pak ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, příp. je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, příp. domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky).

19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl soud k následujícím závěrům.

20. Na základě předložených listinných důkazů soud uzavřel, že žalobkyně žádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Smlouvu s žalovaným uzavřela jako s podnikatelem, soud však po přezkoumání obsahu této smlouvy dospěl k závěru, že se o podnikatelský úvěr nejedná a žalovaný ve smlouvě vystupuje jako spotřebitel. Ze smlouvy žádným způsobem nevyplývá, že by poskytnuté peněžní prostředky měly být použity v souvislosti s podnikáním žalovaného. Žalovaný sice je podnikající fyzickou osobou, tato skutečnost mu však nemůže jít k tíži při uzavření „běžné“ smlouvy o úvěru, který nesouvisí s jeho podnikatelskou činností. Soud vyzval žalobkyni k doplnění svých tvrzení a předložení důkazů k prokázání toho, že splnila povinnost řádně ověřit úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně však na tuto výzvu soudu nijak nereagovala.

21. Důsledkem shora uvedených skutečností je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru a bez nároku na zákonné úroky z prodlení, tj. na částku 30 000 Kč. Dle § 87 odst. 1 z. s. ú je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný se navzdory řádnému předvolání jednání nezúčastnil a soud tak vyšel pouze z listin prokazujících finanční možnosti žalovaného stran možnosti uhradit soudem stanovenou výši dlužné pohledávky a tyto možnosti promítl do přiměřené délky splácení úvěru. Z tohoto pohledu se soudu jeví jako přiměřená částka 2 500 Kč měsíčně, která by umožnila žalovanému splatit dlužnou částku žalobkyni za dvanáct měsíců, což je doba, kterou soud považuje rovněž za dostatečnou. Soud nicméně podmínil tuto možnost sankcí ztráty výhody splátek v případě prodlení s úhradou byť jen jediné splátky.

22. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve zbývající části, tj. co do částky 23 500 Kč včetně požadovaného příslušenství žalobu výrokem II. zamítl.

23. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně byla úspěšná co do 56 %, žalovaný co do 44 %, nepočítaje v to požadované příslušenství, ohledně něhož žalobkyně nebyla úspěšná. Poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je tedy prakticky shodný. S ohledem na tuto skutečnost, rozhodl soud v otázce náhrady nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to prostřednictvím podepsaného soudu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočce Pardubice.

Nebude-li povinnost tímto rozsudkem uložená splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nucený výkon.