OSUL 33 C 128/2021-42

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Blažejem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: osobní údaje žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 85 379 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 39 079 Kč s úrokem z prodlení v částce 8 769,34 Kč, s úrokem v částce 4 284,61 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 54 273,72 Kč od datum do datum, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 973,72 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 46 300 Kč od datum do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 54 273,72 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 46 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 46 300 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 85 379 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené zápůjčky, kterou poskytla žalované společnost právnická osoba (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“). Právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl na základě smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum částku 60 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti na pobočce právního předchůdce žalobkyně. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 98 305 Kč, tvořenou jistinou 60 000 Kč a souhrnným poplatkem 38 305 Kč v 24 měsíčních splátkách po 4 097 Kč. Žalovaná své závazky nehradila řádně a včas. Výše nesplacené jistiny činí 54 273,72 Kč a výše nesplaceného souhrnného poplatku činí 31 105,28 Kč. Požadovaný kapitalizovaný úrok ve výši 4 284,61 Kč představuje úrok ve výši 29 % z částky 54 273,72 Kč ode dne splatnosti celé zápůjčky (datum) do data postoupení pohledávky (datum). Požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 8 769,34 Kč představuje zákonný úrok z prodlení z částky 54 273,72 Kč od marného uplynutí měsíční lhůty sjednané pro úhradu dlužné částky úvěru (datum) do data postoupení pohledávky (datum). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum došlo k postoupení pohledávek právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

2. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne datum soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalované dne datum zápůjčku 60 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně spolu se souhrnným poplatkem ve výši 38 305 Kč v 24 měsíčních splátkách po 4 074 Kč. První splátka byla splatná ve lhůtě 30 dnů od 5. kalendářního dne od data uzavření smlouvy.

3. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že došlo k postoupení pohledávek právního předchůdce žalobkyně za žalovanou na žalobkyni.

4. Žalované bylo postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně oznámeno (z oznámení o postoupení pohledávek ze dne datum, informace o zpracování osobních údajů ze dne datum a podacího lístku ze dne datum).

5. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne datum a podacího lístku ze dne datum soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě žalované pohledávky do datum.

6. Z karty zákazníka ze dne datum soud zjistil, že žalovaná uvedla celkový měsíční příjem ve výši částka (z toho příjem žadatelky ve výši částka a další příjem domácnosti ve výši částka) a měsíční výdaje v souhrnné výši částka. Použitelný příjem tak představoval částku částka.

7. Z tabulky umoření ze dne datum soud zjistil, že žalovaná uhradila celkem částku 13 700 Kč.

8. Z uznání dluhu a vyjádření zákazníka k pohledávce firmy Provident Financial ze dne datum soud zjistil, že žalovaná uznala dne datum žalovanou pohledávku co do důvodu a výše a požádala právního předchůdce žalobkyně o splátkový kalendář.

9. Na základě účastníky předložených listinných důkazů, které soud hodnotil dle své úvahy, a to každý jednotlivě, jakož i všechny v jejich vzájemné souvislosti, které soud shledal zcela důvěryhodnými, neboť nezaznamenal žádnou skutečnost, která by jejich věrohodnost zpochybňovala, a taktéž žádný z účastníků takovou skutečnost netvrdil. Listinné důkazy si navzájem neodporují a tvoří spolu jednotný logický celek postačující k učinění spolehlivého závěru o následujícím skutkovém stavu:

10. Na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovanou ve výši 85 379 Kč ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne datum uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně. Žalovaná si při uzavření smlouvy převzala v hotovosti částku 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně částku 98 305 Kč, tvořenou jistinou 60 000 Kč a souhrnným poplatkem 38 305 Kč v 24 měsíčních splátkách po 4 074 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě žalované pohledávky do datum. Žalovaná uhradila částku 13 700 Kč. Žalovaná uznala dne datum žalovanou pohledávku co do důvodu a výše a požádala právního předchůdce žalobkyně o splátkový kalendář. Žalovaná v zákaznické kartě uvedla celkový měsíční příjem ve výši částka (z toho příjem žadatelky ve výši 22 502 Kč a další příjem domácnosti ve výši částka) a měsíční výdaje v souhrnné výši částka. Použitelný příjem tak představoval částku částka.

11. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku účinného ke dni uzavření smlouvy (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. Žalobkyně doložila pouze žalovanou vyplněnou zákaznickou kartu. Příjmy žalované nebyly doloženy. Na těchto závěrech soudu nemůže nic změnit ani prohlášení žalované ve smluvních podmínkách, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA). Tento závěr platí i ve vztahu k uznání dluhu dle § 2053 o. z. Soud se s ohledem na rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie neztotožňuje se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicím v rozsudku ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, kde odvolací soud uzavřel, že postačuje potvrzení žalované v samotné smlouvě o předložení listin dokládající příjmy a výdaje. Takové potvrzení je z pohledu soudu neprůkazné, když soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat. Soud si tak nemůže učinit celkový obraz o ekonomické situace žalované před poskytnutím spotřebitelského úvěru. Z pohledu soudu uchování těchto listin nepředstavuje pro poskytovatele nepřiměřenou zátěž.

22. Ust. § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018).

23. Ustanovení § 86 z. s. ú. a § 87 z. s. ú. nestanovují přesný výčet listin, které si má poskytovatel úvěru vyžádat. Posouzení o potřebě listin musí provést primárně poskytovatel úvěru, a to podle konkrétní situace. Míra zkoumání bude odlišná za situace, kdy žadatel o úvěr je klientem poskytovatele úvěru, a poskytoval úvěru má tak přehled o příjmech a výdajích žadatele prostřednictvím pohybů na jeho běžném účtu. Odlišná situace je však, pokud žadatel o úvěru klientem poskytovatele není. Úvaha v tom směru, že se takového žadatele poskytovatel alespoň dotáže na výši jeho běžných výdajů a vyžádá si potvrzení o výši jeho příjmů, je úvahou elementární. Schopnost žadatele splácet úvěr totiž jednoznačně plyne z výše jeho disponibilních příjmů. Z pohledu soudu se nejedná o nepřiměřenou administrativní zátěž a tuto činnost nelze nahradit prostřednictvím matematického modelu, který nemusí odrážet skutečné možnosti žadatele o úvěr.

24. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

25. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaná dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

26. V daném případě žalobkyně neprokázala provedení kontroly úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru v souladu s požadavkem náležité péče. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z.), konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.).

27. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Žalovaná je povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.) a soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 46 300 Kč (původní jistina ve výši 60 000 Kč po uhrazení částky 13 700 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 46 300 Kč od datum do zaplacení (bod II. výroku). V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 39 079 Kč s úrokem z prodlení v částce 8 769,34 Kč, s úrokem v částce 4 284,61 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 54 273,72 Kč od datum do datum, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 7 973,72 Kč od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 46 300 Kč od datum do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 54 273,72 Kč od datum do zaplacení, soud žalobu zamítl (bod I. výroku), neboť tato částka převyšovala výši bezdůvodného obohacení ke dni rozhodování soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila žalovanou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě (datum), ocitla se žalovaná s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení ode dne následujícího po splatnosti dle výzvy žalobkyně (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně části úroků z prodlení do data splatnosti soud žalobu rovněž zamítl s ohledem na skutečnost, že prodlení žalované nastalo teprve den následující po splatnosti.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšné žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté o. s. ř., či exekucí dle příslušných ustanovení exekučního řádu (zákona č. 120/2001 Sb.).