OSVS 10 C 48/2026-21

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní JUDr. Pavlínou Malůšovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 23 308,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 677,13 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 631,21 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 860,52 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 21 199,78 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 594,85 Kč a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 23 308,34 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u soudu dne 14. 10. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 308,34 Kč s příslušenstvím. Sdělovala, že s žalovaným uzavřela dne 15. 4. 2023 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. hodnota, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Za celou dobu trvání úvěrového vztahu žalovaný uhradil částku 59 124,87 Kč, načerpal pak částku 65 802 Kč. Následně se dostal do prodlení s úhradou úvěru, žalobkyně tedy úvěr zesplatnila ke dni 10. 7. 2025. Dlužná částka 23 308,34 Kč sestává z neuhrazené jistiny 21 199,78 Kč, poplatků 156 Kč, poplatku za pojištění 222,56 Kč, nákladů na vymáhání 730 Kč a smluvní pokuty 1 000 Kč. Dále žalobkyně požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 3 860,52 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 21 199,78 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 594,85 Kč a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 23 308,34 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení. Žalobkyně v návrhu popisovala průběh posuzování úvěruschopnosti u žalovaného při uzavírání smlouvy o úvěru. Při absenci dobrovolného plnění se žalobkyně domáhá předmětné dlužné částky žalobou podanou u soudu.

2. V podání ze dne 13. 4. 2026 žalobkyně doplnila svá žalobní tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Uvedla, že u žalovaného byl použit výpočet maximálního limitu měsíční splátky, jehož hlavním účelem je zjistit, zda i po úhradě nezbytných měsíčních výdajů (včetně případných výdajů na již existující závazky) bude žalovaný coby žadatel o úvěr schopen úvěr splácet. K ověření příjmové a výdajové stránky si žalobkyně od žalovaného vyžádala výplatní pásku za Anonymizováno. Žalovaný pak uvedl, že jeho zaměstnavatelem je společnost právnická osoba. Dále bylo zjišťováno, zda má žalovaný v době žádosti o poskytnutí úvěru závazky u jiných institucionálních věřitelů. V daném případě byly předchozí závazky a měsíční splátky zjištěny, a to ve výši 4 197 Kč u osobních závazků. Dle zprávy NRKI se za dobu trvání závazků žalovaný nedostal do prodlení se splácením svých závazků. O řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru svědčí skutečnost, že žalovaný následně žalobkyni hradil na smlouvu, než došlo k zesplatnění úvěru, a to od 05/2023 do 03/2025, tedy po dobu téměř dvou let, a byl tak nepochybně schopen úvěr splácet. Dále byla provedena lustrace žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem nenalezen žádný závazek po splatnosti, dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem klient v NRKI nalezen – pozitivní vyhodnocení, dotaz do registrů CEE a ISIR byl proveden s výsledkem – v registru nenalezen. Na smlouvu žalovaný uhradil celkem částku ve výši 59 124,87 Kč.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále též „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci:

Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 15. 4. 2023 Smlouvu o revolvingovém úvěru č. hodnota, jejímž prostřednictvím poskytla žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky. V úvodu smlouvy žalovaný prohlásil, že je svobodný, bydlí u rodičů, je zaměstnán u společnosti právnická osoba od 04/2022, kde dosahuje příjmu 24 000 Kč (příjem ostatních členů domácnosti pak činí 25 000 Kč). Smlouva obsahovala další práva a povinnosti smluvních stran. Součástí smlouvy byl Sazebník služeb, poplatků a odměn. Úvěrové podmínky pak mimo jiné podrobněji upravovaly práva a povinnosti smluvních stran. Výzvou ke splacení celého úvěru ze dne 10. 7. 2025 bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru. Žalovaný byl předžalobní upomínkou ze dne 6. 8. 2025 vyzván k zaplacení dlužné částky. Zaslání této upomínky žalobkyně doložila podacím archem pošty. Dle Výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 59 124,87 Kč. K procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila Metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta (Ověření bonity MLS žalovaného a jeho domácnosti), Kartu klienta, výplatní pásku a Úvěrovou zprávu z NRKI. Dle Karty klienta je zdrojem příjmu žalovaného zaměstnání, kde dosahuje příjmu 24 000 Kč, příjem členů domácnosti pak činí 25 000 Kč. Žalovaný je svobodný, bezdětný. Měsíční výdaje domácnosti činí 4 000 Kč. Exekuční řízení vůči žalovanému vedeno nebylo. Dle výplatní pásky za Anonymizováno žalovaný dosahuje příjmu 24 204 Kč. Z Úvěrové zprávy je patrno, že žalovaný má dva existující splátkové úvěry (ke splacení zbývá částka 34 353 Kč). Čtyři splátkové úvěry byly odvolány.

4. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

5. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

7. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

9. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Soud se v dané souvislosti nejprve zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy, a to z hlediska posouzení úvěruschopnosti, jakožto zákonné předsmluvní povinnosti žalobkyně.

13. Žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že u žalovaného použila výpočet maximálního limitu měsíční splátky, jehož účelem bylo zjistit, zda i po úhradě nezbytných měsíčních výdajů a případných výdajů na již existující závazky bude žalovaný schopen úvěr splácet. K ověření příjmové a výdajové stránky si žalobkyně od žalovaného vyžádala výplatní pásku. Bylo rovněž zjišťováno, zda měl žalovaný v době žádosti o poskytnutí úvěru závazky i u jiných věřitelů. V daném případě byly předchozí závazky a měsíční splátky zjištěny ve výši 4 197 Kč (u osobních závazků). Dle zprávy NRKI se za dobu trvání závazků žalovaný nedostal do prodlení se splácením svých závazků. O řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím předmětného úvěru svědčí skutečnost, že žalovaný následně žalobkyni hradil na smlouvu, než došlo k zesplatnění úvěru, po dobu téměř dvou let, byl tak schopen úvěr splácet. Dále byla provedena lustrace žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem nenalezen žádný závazek po splatnosti, dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem klient v NRKI nalezen – pozitivní vyhodnocení, dotaz do registrů CEE a ISIR byl proveden s výsledkem – v registru nenalezen. Žalobkyně však neověřovala pravidelné výdaje žalovaného, respektive se jimi vůbec nezaobírala, tedy nedoložila ani žádné listinné podklady ohledně výdajů žalovaného.

14. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána, doložila pouze kartu klienta, obecnou metodiku, jednu výplatní pásku a úvěrovou zprávu, kdy v kartě je uveden tvrzený příjem 24 000 Kč (což souhlasí s výplatní páskou). Žalobkyně však zcela rezignovala na ověření výdajové stránky žalovaného, pouze formálně vykázala úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabývala. Poskytovatel úvěru má povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovaným, přičemž není možné se spokojit pouze s jeho tvrzeními, ale je třeba, aby veškeré příjmy i výdaje žalovaného byly prokázány příslušnými listinami. Stěží lze věřit uvedené částce 4 000 Kč za měsíční výdaje domácnosti. Žalobkyně si mohla vyžádat například pracovní smlouvu žalovaného, aby zjistila, zda má pracovní poměr na dobu neurčitou či určitou, výpisy z bankovního účtu žalovaného pro ověření výdajů atd. Avšak tak neučinila.

15. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dán pouze zčásti. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

16. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 tohoto zákona šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala žalobkyni jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne.

17. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 65 802 Kč, od kterých bylo nutno odečíst částku 59 124,87 Kč, kterou žalovaný na předmětnou pohledávku dosud uhradil. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 6 677,13 Kč. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (sankce, poplatky, úroky, úroky z prodlení požadované od tvrzené splatnosti), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

18. Dluh žalovaného se stal splatným rozhodnutím soudu. Soud má dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v případě sporu určit lhůtu k vrácení dlužné jistiny dle možností a schopností žalovaného. Při určení splatnosti se soud ztotožnil se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci byl žalovaný v řízení zcela pasivní a soudu nesdělil své aktuální možnosti, ani majetkové a sociální poměry, z nichž by soud mohl vycházet při individuálním určení splatnosti dosud nesplacené jistiny. Tato skutečnost, že žalovaný v řízení ničeho ohledně svých možností dluh splatit ničeho netvrdil a neprokazoval, se ve výsledku projevuje v neprospěch žalovaného, který v tomto směru neunesl břemeno tvrzení a důkazní, pokud se nijak nebránil a netvrdil, že není v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit najednou. Proto soud vycházel ze skutečnosti, že je schopen dluh uhradit ve splatnosti určené soudem, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Až marným uplynutím této lhůty žalobkyni vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaný jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k jeho pasivitě nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.