OSVS 9 C 145/2025-86

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pavlíkovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 110 547,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 66 248,26 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 000 Kč, splatných vždy k prvému dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení.

II. Žaloba se v rozsahu, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 37 123,20 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 78 940,46 Kč od 8. 4. 2025 do zaplacení a částky 7 175,82 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 447,05 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 6. 10. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 110 547,28 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Tvrdila, že prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku byla dne 28. 9. 2024 s žalovaným uzavřena Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit společně s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž smluvní úrok činil 0,283 % denně z dlužné jistiny. Žalovanému byl úvěr v celkové výši 81 000 Kč postupně vyplácen na bankovní účet č. č. účtu. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením, žalobkyně tedy vypověděla smlouvu o úvěru ke dni 7. 4. 2025. Dlužná částka sestává z jistiny 77 473,35 Kč, smluvního úroku 24 431 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 1 467,11 Kč, smluvní pokuty 7 175,82 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 78 940,46 Kč od 8. 4. 2025 do zaplacení. Žalobkyně dále specifikovala, jak posuzovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy.

2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovaný smluvní úrok, kdy tento nárok žalobkyně byl již v této fázi řízení hodnocen jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.

3. V podání ze dne 11. 3. 2026 žalobkyně sdělila, že žalovaný před podáním žaloby uhradil celkem částku 14 751,74 Kč, po podání žaloby již ničeho neuhradil.

4. Žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce v podání ze dne 15. 4. 2026 uvedl, že předmětná smlouva je absolutně neplatná z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní, odkazoval na zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, nálezy Ústavního soudu případně na judikaturu Evropského soudního dvora. Dále uvedl, že úvěr může být spotřebiteli poskytnut jen tehdy, když je posouzena s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr splácet. Neprověří-li věřitel spotřebitele dostatečně či poskytne-li spotřebiteli úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. Žalobkyně si před podpisem smlouvy o úvěru žádné dokumenty (jako například výpisy z bankovního účtu žalovaného, pracovní smlouvu, potvrzení o příjmu, daňové přiznání) neobstarala, ani neprovedla nahlédnutí do příslušných databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Odborná péče ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného coby spotřebitele představuje kvalifikované jednání se zvýšenou mírou obezřetnosti a odpovědnosti. Pro žalobkyni tak nemohly být dostačující pouze informace sdělené žalovaným, obzvlášť pokud jde o informace o jeho zaměstnání a příjmu. Samotná částka životního minima a případné automatizované výpočty poskytovatelů úvěrů nejsou zjevně pro posouzení úvěruschopnosti dostatečnými. V tomto konkrétním případě si žalobkyně neověřila příjmy a výdaje žalovaného či míru jeho zadlužení v rámci nebankovních registrů klientských informací. Předmětná smlouva o úvěru je tedy v celém rozsahu neplatná. Z této skutečnosti vyplývá, že žalobkyně mohla požadovat po žalovaném pouze uhrazení poskytnuté částky, nikoli uhrazení úroku a dalších poplatků. Žalobkyní poskytnuté plnění tak není plnění ze smlouvy, ale svou povahou představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Žalovaný v souvislosti se smlouvou obdržel částku 81 000 Kč, uhradil celkem 14 751,74 Kč. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má uhradit žalobkyni právě částku ve výši 81 000 Kč. Rozdíl mezi vzájemným plněním ve výši 66 248,26 Kč představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Žalovaný je toho názoru, že smlouva je taktéž neplatná pro její zjevný rozpor s dobrými mravy, kdy je smlouva zjevně nespravedlivá. Bankovní sazby (RPSN) končí přibližně na 25 % ročně. Maximální dovolenou sazbou pro ostatní poskytovatele je tak RPSN 100 % ročně. Ve smlouvě o spotřebitelském úvěru je RPSN uvedena ve výši 202,07 %, kdy tedy byla maximální dovolená výše RPSN několikanásobně překročena, a to je ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Rizikovost poskytování spotřebitelských úvěrů nemůže sama o sobě opodstatňovat nekalé jednání žalobkyně, nemravné či nezákonné poplatky, ani zneužívání finanční potřebnosti spotřebitelů. Rovněž ustanovení o poplatku za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky je zjevně odporující dobrým mravům. Žalovaný je přesvědčen, že v současnosti není v prodlení a žalobkyně tedy nemá nárok na úhradu jakéhokoli úroku z prodlení. V závěru podání žalovaný žádal o možnost splátkového kalendáře s měsíčními splátkami v rozmezí 3 000 Kč až 4 000 Kč, neboť se dostal do dluhové spirály kumulací dluhů u nebankovních společností a v jeho možnostech je splácet měsíčně pouze částku do výše 4 000 Kč.

5. Ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v podání ze dne 25. 6. 2026 uvedla, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno v souladu s interní metodikou schválenou ČNB a se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb. Byly zjišťovány informace ohledně počtu členů domácnosti žalovaného (a majících příjem), pravidelné měsíční výdaje i příjmy, když výše čistého měsíčního příjmu činila 49 144 Kč (kdy tato výše umožňuje bezproblémové splácení úvěru). Dále žalobkyně provedla lustrace v různých registrech k osobě žalovaného.

6. Z listinných důkazů provedených v řízení dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající skutkovému závěru v této věci:

 z přehledu plateb (č. l. 25), že jsou zde evidovány příchozí platby na účet žalovaného č. hodnota č. účtu, kdy tyto platby zaslala žalobkyně pod VS var. symbol. Celkový součet plateb činí 81 000 Kč, a to v časovém rozmezí od 28. 9. 2024 do 20. 11. 2024.

 z přehledu plateb (č. l. 26), že jsou zde evidovány odchozí platby z účtu žalovaného v celkové výši 14 751,74 Kč, a to pod VS var. symbol. Tyto platby byly zaslány v období od 15. 10. 2024 do 5. 2. 2025.

 z evidence příchozích a odchozích plateb (č. l. 27), že příchozí platby činily částku 81 000 Kč, odchozí pak 14 751,74 Kč, rozdíl činí 66 248,26 Kč.

 ze Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota (č. l. 28 – 30) ze dne 28. 9. 2024, že tato smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným, kdy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši až 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky splácet spolu s příslušenstvím prostřednictvím denních splátek ve výši určené dle čl. 5 VOP. Úvěr byl sjednán jako revolvingový, tedy s možností opětovného čerpání. Úroková sazba činila 0,343 % denně, RPSN 202,07 %. Variabilní symbol byl totožný s číslem úvěrové smlouvy. Čl. VIII. smlouvy pak pojednával o sankcích v důsledku prodlení žalovaného (smluvní pokuta činila 0,1 % denně z celkové dlužné částky).

 z výzvy k úhradě před podáním žaloby (č. l. 34) ze dne 21. 8. 2025 a potvrdenie o podaji doporučenej zásielky (č. l. 35), že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky a zároveň ho upozorňovala na možné soudní řízení. Podání této výzvy žalobkyně doložila potvrzením.

 z listiny Identifikované příjmy (č. l. 36 – 37), že tato listina obsahuje souhrn příjmových transakcí a dále konstatuje, že příjem byl spotřebitelem doložen prostřednictvím bankovního výpisu. Jednotlivé transakce nejsou nijak blíže specifikovány. V závěru listiny je uvedeno, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí 49 144 Kč.

 z BankID výpisu (č. l. 41), že žalobkyně ověřovala identitu žalovaného ohledně podpisu smlouvy.

 z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti právnická osoba (č. l. 42), že žalovaný žije s další osobou v domácnosti mající též příjem, na půjčky splácí měsíčně částku 7 500 Kč, za bydlení hradí částku 8 500 Kč, za nezbytné výdaje pak 2 500 Kč a za ostatní zbytné výdaje 1 500 Kč. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí 49 144 Kč (žalovaný uvedl 39 000 Kč). Rezerva pro výdaje tvoří částku 500 Kč, minimální výdaje pak 11 630 Kč, disponibilní příjem 24 200 Kč.

 z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli (č. l. 43), že žalovanému byly postupně na jeho bankovní účet vypláceny částky 4 000 Kč, 50 000 Kč, 7 000 Kč, 15 000 Kč a 5 000 Kč, vše pod VS var. symbol.

 z listiny Údaje o Poskytovateli spotřebitelského úvěru (č. l. 44), že tato listina obsahuje popis základních vlastností spotřebitelského úvěru, náklady úvěru, důležité právní aspekty a dodatečné informace v souvislosti s finančními službami na trh na dálku.

 z e-mailové zprávy žalobkyně (č. l. 46) ze dne 7. 4. 2025, že žalobkyně oznámila žalovanému vypovězení úvěrové smlouvy z důvodu nehrazení závazků po splatnosti žalovaným, byla vyčíslována dlužná částka 111 504 Kč.

 z listiny Autorizace ověření totožnosti (č. l. 47), že ověření totožnosti žalovaného bylo autorizováno prostřednictvím náhledu na bankovní účet žalovaného.

 z výpisu z běžného účtu (ISAS) pořízeného prostřednictvím systému Kontomatik, že tento byl pořízen za období od 30. 9. 2023 do 19. 9. 2024 (účet IBAN). Konečný zůstatek činí 15,37 Kč. Dále u účtu IBAN za období od 27. 9. 2023 do 27. 9. 2024 činil konečný zůstatek zápornou hodnotu – 9 518,20 Kč. Z výpisu je patrno, že žalovaný opakovaně čerpal další půjčky a úvěry a zároveň hradil již existující úvěry (například od společnosti právnická osoba., Anonymizováno Anonymizováno, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., právnická osoba, právnická osoba., Anonymizováno, právnická osoba.). Je evidována splátka hypotéky ve výši 4 900 Kč, výplata žalovaného od společnosti Anonymizováno Anonymizováno (37 119 Kč, 45 911 Kč, 39 404 Kč, 37 127 Kč, 42 048 Kč, 34 534 Kč, 41 297 Kč, 39 473 Kč, 29 732 Kč, 32 272 Kč, 39 625 Kč, 31 222 Kč). Je rovněž evidováno občasné sázení na sazka.cz.

 z listiny Informace pro spotřebitele (CEPR), že jsou zde shrnuty základní informace ohledně spotřebitelského úvěru, dále ohledně řešení spotřebitelských sporů prostřednictvím finančního arbitra a informací vyžadovaných od spotřebitele za účelem posouzení úvěruschopnosti.

 z listiny Souhlas se zpracováním osobních údajů (CEPR), že žalobkyně coby správce osobních údajů zpracovává všechny osobní údaje, které mu byly žalovaným coby klientem v souvislosti s uzavíráním, trváním a ukončením smlouvy mezi žalovaným a správcem v jakékoliv formě sděleny.

 z přílohy: Předpisu splátek (CEPR), že tato listina obsahuje složení jednotlivých denních splátek co do jistiny, úroku a poplatku.

 ze Všeobecných obchodních podmínek (CEPR), že tyto podmínky v úvodu specifikují důležité pojmy ze smlouvy o úvěru, dále upravují jednotlivá práva a povinnosti smluvních stran, proces uzavření úvěrové smlouvy, čerpání a splácení úvěru, volitelné služby, sankce, odstoupení od smlouvy.

 z Metodiky (CEPR), že tento dokument upravuje obecné principy posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, interní pravidla pro identifikaci posuzování úvěruschopnosti a proces samotného posouzení úvěruschopnosti.

 z výpisu z bankovního účtu žalovaného od 1. 8. 2024 do 30. 9. 2024 na č. l 58-68, z výpisu z bankovního účtu žalovaného od 1. 4. 2026 do 30. 4. 2026 na č. l. 70-73 a z výpisu z bankovního účtu žalovaného od 1. 6. 2026 do 30. 6. 2026 na č. l. 74-77, jaký byl stav bankovního účtu žalovaného v uvedených obdobích, jaké byly příchozí a odchozí platby na tomto účtu, jaké byly na účtu konečné zůstatky.

7. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

8. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

10. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

11. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

16. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

17. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Žalobkyně byla povinna dle § 86 ZosÚ zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

19. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

20. Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel (jako osoba v oboru orientovaná) povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

21. Soud má za to, že žalobkyně povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnila, neboť řádně neověřovala pravidelné příjmy a výdaje žalovaného (zejména co se týče výdajů na bydlení, stravu, ošacení, jiných běžných nákladů, pojištění, dopravu, netázala se, zda nemá vyživovací povinnost atd.). Měsíční výdaje žalovaného byly stanoveny na celkovou částku 8 500 Kč za bydlení, 1 500 Kč jako ostatní zbytné výdaje, 2 500 Kč jako nezbytné výdaje a 7 500 Kč za půjčky. Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činila 49 144 Kč. Žalobkyně ovšem do příjmů žalovaného započítala i různé úvěry a půjčky, které žalovaný čerpal v průběhu posuzovaného období, a to v nemalé míře. Tato částka je tedy zkreslená a dle názoru soudu nepravdivá, patrně proto, aby žalovaný mohl „dosáhnout“ na předmětný úvěr. Provedené lustrace v různých databázích k osobě žalovaného žalobkyně nedoložila, zůstaly pouze v rovině tvrzení. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala příjmovou a výdajovou stránkou žalovaného, nemohla provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně nepřihlédla k tomu, že bankovní účet žalovaného se pohybuje v rámci korun (konečný zůstatek), případně v druhém případě v záporné hodnotě v řádu několika tisíců korun, nemá tak žádné finanční rezervy. Žalobkyně rovněž nepřihlédla k tomu, že žalovaný má další půjčky a úvěry od mnoha úvěrových společností, tedy že se neúměrně zadlužuje a patrně není ani schopen splácet již poskytnuté úvěry a půjčky. Přesto mu poskytla další úvěr, a to s úrokem ve výši 0,343 % denně z nesplacené části jistiny.

22. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska příjmové a výdajové stránky. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

23. Primárním chráněným zájmem je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před nezodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

24. Přesto žalobkyně smlouvu o úvěru uzavřela s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi a nepřiměřeně vysokým úrokem 0,343 % denně. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti žalobkyně byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatné.

25. V tomto směru soud odkazuje také na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50, uvedl: „Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti [Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.]. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C:2009:350, bod 32; k směrnici Rady 85/577/EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C:2009:792, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41)“.

26. Nad rámec důvodu neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tedy soud dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy i podle § 588 ve spojení s § 1796 o. z. Žalobkyní byl dle smlouvy poskytnut úvěr ve výši 81 000 Kč se smluvním úrokem 0,343 % denně z nesplacené části jistiny. Taková výše smluvního úroku se zjevně příčí dobrým mravům. Žalobkyně vystupovala při uzavření smlouvy jako profesionální poskytovatel úvěrů, zatímco žalovaný byl spotřebitelem. Na takový vztah je nutno klást zvýšené požadavky na poctivost, transparentnost a respekt k ochraně slabší smluvní strany. Sjednaný úrok 0,343 % denně představuje mimořádně vysoké úplatné zatížení spotřebitele. Při prostém ročním přepočtu jde o sazbu přesahující 125 %, tedy sazbu zcela excesivní a zjevně neodpovídající obvyklé ceně peněz na trhu ani zvýšené rizikovosti nebankovního úvěrování. Takto sjednaný úrok již v relativně krátké době vede k nárůstu dluhu v rozsahu, který je ekonomicky neobhajitelný a pro spotřebitele fakticky neúnosný. Takové ujednání nezakládá spravedlivou rovnováhu práv a povinností stran, ale vytváří hrubě nerovné postavení ve prospěch žalobkyně jako profesionála na úkor žalovaného jako spotřebitele.

27. Soud přihlédl i k tomu, že judikatura dlouhodobě považuje za rozporné s dobrými mravy takové úroky, které podstatně a zjevně přesahují sazby obvyklé v době a místě sjednání, zejména jsou-li uplatněny vůči spotřebiteli a spojeny s jeho slabším postavením (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Závěr o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy vychází z konkrétních okolností dané věci spočívající v nepřiměřené výši sjednaného úroku, v postavení žalobkyně jako profesionálního nebankovního věřitele naproti postavení žalovaného jako spotřebitele. Za této situace soud uzavírá, že ujednání o odměně za poskytnutí úvěru překročilo meze smluvní volnosti a poctivého obchodního styku natolik, že je nelze právně chránit. Úvěrová smlouva je proto neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. K této neplatnosti soud přihlédl i bez návrhu.

28. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 81 000 Kč, od kterých bylo nutno odečíst částku 14 751,74 Kč, kterou žalovaný na předmětnou pohledávku dosud uhradil. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 66 248,26 Kč. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (tedy úroků z prodlení od tvrzené splatnosti, poplatků, úroků z úvěru i smluvní pokuty), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

29. Soud přihlédl k výši přiznané částky, stanovisku a majetkové situaci žalovaného a rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 66 248,26 Kč s tím, že je oprávněn platit tuto částku v pravidelných měsíčních splátkách po 4 000 Kč splatných vždy k prvému dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci.

30. Soud žalovanému neuložil povinnost uhradit zbývající jistinu ve splátkách pod ztrátou výhody splátek, neboť v případě neplatnosti smlouvy podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se neuplatní obecné úvahy o lhůtě k plnění podle § 160 o. s. ř., nýbrž zvláštní zákonná úprava, podle níž je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jak zdůraznil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023, smysl a účel této úpravy je odlišný od procesního povolení splátek. Poskytovatel úvěru, který porušil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, musí nést důsledky svého postupu a strpět vrácení jistiny v době odpovídající možnostem spotřebitele, která nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání. Proto nelze splácení podmínit sankcí, že při prodlení s některou splátkou se stane splatnou celá zbývající jistina najednou, neboť takový následek zákon v režimu § 87 nestanoví.

31. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 447,05 Kč, přičemž tato částka představuje 19,86 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,93 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40,07 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 422 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 110 547,28 Kč sestávající z částky 5 540 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.