I.ÚS 1040/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti města A, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2026 č. j. 24 Cdo 3024/2025-840, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. srpna 2025 č. j. 36 Co 211/2025-811 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. června 2025 č. j. 19 P 210/2009-794, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a 1) R. K., 2) obce B, 3) obce C, a 4) města D, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

1. Stěžovatel - obec - ústavní stížností napadá rozhodnutí opatrovnických soudů, kterými byl jmenován do funkce veřejného opatrovníka prvního vedlejšího účastníka (opatrovance). Namítá především, že soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, protože se svévolně odchýlily od textu zákona. Ten stanovuje, že veřejným opatrovníkem má být jmenována obec podle místa bydliště opatrovance. K tomu však v tomto případě nedošlo.

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu vyplývá, že opatrovanec byl dříve omezen na svéprávnosti. V nyní řešeném řízení Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") zahájil řízení o změně hmotněprávního opatrovníka na základě žádosti původní opatrovnice (osoby blízké opatrovanci), která svou funkci již nemohla ze zdravotních důvodů vykonávat. Okresní soud (poté, co bylo jeho první rozhodnutí zrušeno odvolacím soudem) rozhodl o jmenování stěžovatele do funkce opatrovníka. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že nebyla zjištěna žádná adekvátní příbuzná či blízká osoba opatrovanci, proto je nezbytné jmenovat opatrovanci veřejného opatrovníka. S ohledem na faktické bydliště opatrovance by mu měl být opatrovníkem jmenována obec B (druhá vedlejší účastnice). S ohledem na konkrétní okolnosti případu však jmenoval opatrovníkem stěžovatele - město A, které má sociální odbor k výkonu veřejného opatrovnictví a leží blízko obce B.

3. Proti usnesení okresního soudu se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci (dále jen "krajský soud"). Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o jmenování stěžovatele opatrovníkem považoval za správné. V odůvodnění rozhodnutí připustil, že § 471 odst. 3 občanského zákoníku nedává jinou možnost než jmenovat veřejného opatrovníka podle bydliště opatrovance. Nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti vztahu opatrovance a starostky obce B není možné opatrovnictví této obci svěřit. V minulosti došlo ke ztrátě důvěry kvůli tomu, že rodinu starostky postihla tragédie v souvislosti s výkonem opatrovnické funkce - starostka byla některými obyvateli obce nařčena z neřádného vykonávání funkce, sám opatrovanec starostce vyhrožoval fyzickou likvidací celé rodiny, což její manžel psychicky neunesl a spáchal sebevraždu. Jelikož jde o malou obec, může za ni veřejné opatrovnictví vykonávat nanejvýš právě starostka. Po ní ale vzhledem k uvedeným důvodům nelze spravedlivě požadovat, aby funkci vykonávala. Stěžovatel - obec A - je naproti tomu k agendě veřejného opatrovnictví dostatečně vybaven a je také blízko bydlišti opatrovance (oproti např. zvažované obci C či městu D, třetímu a čtvrtému vedlejšímu účastníkovi). Ze všech možností je proto podle krajského soudu stěžovatel nejvhodnějším opatrovníkem.

4. Proti usnesení krajského soudu následně podal stěžovatel dovolání, které ale Nejvyšší soud zamítl. Přestože shledal dovolání přípustným pro řešení otázky výkladu a aplikace § 471 odst. 3 občanského zákoníku, dovolání nakonec zamítl, jelikož krajský soud v dané otázce postupoval podle Nejvyššího soudu v tomto případě správně. V odůvodnění svého rozhodnutí dal za pravdu stěžovateli, že dané ustanovení zásadně neposkytuje soudu žádné aplikační uvážení. Zároveň však uvedl, že i v případě veřejného opatrovnictví může za výjimečných okolností nastat střet zájmů, který zabraňuje tomu, aby byla opatrovníkem jmenována obec podle místa bydliště opatrovance. S ohledem na skutkový stav zjištěný nalézacími soudy proto nelze krajskému soudu vytýkat, že obec B. (která by k tomu jinak byla příslušná) opatrovníkem nejmenoval.

5. Stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu, potažmo žádá zrušení též usnesení krajského a okresního soudu. Z celého obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá všechna tato rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

7. Úvodem je třeba připomenout, že problematikou ustanovování obcí do funkce opatrovníka se Ústavní soud zabýval ve své judikatuře opakovaně [viz např. nález ze dne 26. září 2013 sp. zn. III. ÚS 3333/11 (N 168/70 SbNU 563), nález ze dne 17. srpna 2016 I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431), nález ze dne 19. září 2024 sp. zn. III. ÚS 1951/21 či nedávný nález ze dne 22. července 2026 sp. zn. II. ÚS 434/26 ]. V žádném z nálezů se však výslovně nevěnoval otázce, již nyní řešily obecné soudy, tedy zda může být jako veřejný opatrovník jmenována jiná obec než ta, v níž má opatrovanec bydliště. Tento způsob určení veřejného opatrovníka přitom vyplývá z § 471 odst. 3 občanského zákoníku.

8. Především vůči posouzení této otázky obecnými soudy stěžovatel brojí. Svou ústavní stížnost staví na námitkách proti výkladu § 471 odst. 3 občanského zákoníku, potažmo na tom, že ho soudy v projednávaném případě neaplikovaly. Výklad obecných soudů považuje za svévolný, odchylující se od jednoznačně znějící kogentní normy a za nepřípustné dotváření zákona.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k tomu, že v mezích ústavněprávního přezkumu obstojí. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není vykládat podústavní právní předpisy, to primárně přísluší obecným soudům. Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, pokud by jejich postup měl za následek porušení základních práv a svobod [viz nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) či nález ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Ústavní soud žádný exces ve výkladu přijatém obecnými soudy neshledal.

10. Obzvlášť Nejvyšší soud v napadeném usnesení předložil vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění, proč lze v některých specifických případech jmenovat jako veřejného opatrovníka jinou obec, než v níž má opatrovanec bydliště. Svůj závěr podpořil odkazy na zákon a judikaturu a opřel jej o několik důvodů, které nelze považovat za zjevně nerozumné či ústavně nekonformní. Nejde z jeho strany o nepřípustnou tvorbu práva či nerespektování kogentní normy. Nejvyšší soud totiž poukázal na to, že pravidlo vyplývající z § 471 odst. 3 občanského zákoníku je potřeba vykládat i v kontextu obecného zákazu střetu zájmů při zastupování osob. Nejvyšší soud tedy vzal sporné ustanovení v potaz, ale zároveň poukázal na jiné zákonné pravidlo, a to že nelze opatrovanci jmenovat opatrovníka, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance (viz bod 22 usnesení, kde Nejvyšší soud odkazuje na § 437 odst. 1 a § 63 občanského zákoníku). To samo o sobě nepředstavuje odchýlení od obecně přijímaných standardů výkladu práva, ale jde o odůvodněnou argumentaci prostřednictvím systematických souvislostí právního řádu, potažmo také účelu normy (viz též nález ze dne 11. září 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24, bod 32).

11. Lze též poukázat na to, že Nejvyšší soud u některých argumentů čerpá z výše citovaných nálezů Ústavního soudu a jejich východisek. Konkrétně zmiňuje potřebu rozlišovat mezi opatrovníkem a vykonavatelem opatrovnictví, ale zároveň obzvlášť v případě malých obcí není možné případný střet zájmů eliminovat (bez dalšího) úvahou, že vykonavatelem opatrovnictví lze v poměrech téže obce pověřit jinou osobu (viz bod 22 usnesení Nejvyššího soudu a v něm citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3333/11, bod 41, potažmo viz též bod 48 nedávného nálezu sp. zn. II. ÚS 434/26).

12. Ústavní soud také připomíná, že konstrukce přijatá obecnými soudy může být také důsledkem nepřijatého zákona o veřejném opatrovnictví, který ve svém § 471 předvídá občanský zákoník (jak uvádí sám Nejvyšší soud v bodě 20 napadeného usnesení). Jelikož zákon přijat nebyl, jsou to právě soudy, které si musí s nedostatečností právní úpravy poradit a případné mezery v případech se specifickými okolnostmi překlenout výkladem. I toto dotváření práva samozřejmě není neomezené, jak Ústavní soud vícekrát zdůrazňoval. Soud především musí svůj závěr náležitě odůvodnit (viz body 33 až 37 citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/24 a tam citovaná rozhodnutí). Ústavní soud však s ohledem na výše uvedené dospěl k tomu, že napadená rozhodnutí zůstávají v mezích ústavně přípustné interpretace práva. Stojí na transparentním a přesvědčivém odůvodnění a nevzpírají se jasně vyjádřené a míněné vůli zákonodárce. Ten naopak předvídal přijetí konkrétnějších pravidel, která by právě tyto výkladové a aplikační problémy mohla řešit (viz též body 56 a 57 nálezu sp. zn. III. ÚS 1951/21).

13. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v tom, že by mu byla uložena povinnost, aniž by to zákon stanovil. Především je potřeba upozornit, že výkon veřejného opatrovnictví je obecně předvídán právě zákonem o obcích a označován za výkon přenesené působnosti (viz § 149b odst. 3 zákona o obcích, viz též nález sp. zn. III. ÚS 1951/21 ). K uložení povinnosti došlo na základě zákona výkladem, který Ústavní soud neshledává ústavně nekonformním [viz nález ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/04 (N 90/37 SbNU 241; 240/2005 Sb.)].

14. Stěžovatelovy argumenty ohledně nepřiměřené faktické, personální a finanční zátěže Ústavní soud nepovažuje v řízení o ústavní stížnosti obce za relevantní. Jak uvedl již Nejvyšší soud (viz bod 20 napadeného usnesení), stát má obecnou zákonnou povinnost přispívat obcím na plnění úkolů v přenesené působnosti (§ 62 zákona o obcích). Je proto povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena veřejným opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat [viz též blíže bod 26 nálezu sp. zn. I. ÚS 2936/15, usnesení sp. zn. II. ÚS 995/07 ze dne 10. července 2007 (U 9/46 SbNU 519) či usnesení ze dne 9. května 2017 sp. zn. II. ÚS 907/17 ]. Tato činnost je tedy financována (minimálně částečně) paušálním příspěvkem. Z ústavněprávního hlediska je pak podstatné, aby nedostatečné financování výkonu státní moci v přenesené působnosti přitom neohrožovalo existenci funkční územní samosprávy. Pokud stěžovatelka ústavní stížností naznačuje, že stát své povinnosti dostatečně nedostává, namítá tím spíš porušení práva na samosprávu, čehož se však může domáhat jen prostřednicím tzv. komunální ústavní stížnosti [viz závěry stanoviska pléna ze dne 17. prosince 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25 (21/2026 Sb.)].

15. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že by odůvodnění napadených rozhodnutí byla nedostatečná či že by soudy nereagovaly na jeho námitky. Podle Ústavního soudu nebyl konkrétní výběr obce z jednotlivých možností nahodilý ani nepostrádal racionální základ. Pokud zákon (kromě kritéria bydliště opatrovance, které však - s ohledem k uvedeným důvodům - nešlo použít) nestanoví konkrétní kritéria pro výběr veřejného opatrovníka, je na soudu, aby je určil v souladu s obecně přijímanými standardy výkladu a aplikace práva. Především nesmí postupovat svévolně, musí tedy své rozhodnutí opřít o důvody, které nejsou zjevně nepřiměřené. Okresní a krajský soud hodnotily zejména geografickou blízkost obce a personální a materiální vybavenost obce. V tom nelze spatřovat žádné vybočení z ústavních mezí výkladu. Naopak se tato kritéria Ústavnímu soudu jeví jako rozumná, navíc z velké míry také odpovídají východiskům dosavadní ustálené judikatury (potřeba blízkosti opatrovníka k opatrovanci, dostatečné materiální a personální kapacity pro řádné vykonávání opatrovnické funkce; viz např. body 48 až 50 nálezu sp. zn. II. ÚS 434/26, byť je nutno připustit, že tato východiska byla pochopitelně v nálezu formulována v jiném kontextu). Stěžovatel nakonec v ústavní stížnosti uvádí argumentaci, že jiné obce by byly vhodnější pro výkon veřejného opatrovnictví než stěžovatel. Krom toho, že tím stěžovatel značně relativizuje svou principiální argumentaci o nemožnosti jmenovat veřejným opatrovníkem jinou obec než podle bydliště opatrovance, Ústavní soud poznamenává, že není jeho úkolem hodnotit, zda by byla jiná obec vhodnější, když i stěžovatel se jeví být obcí vhodnou na základě racionálního zdůvodnění obecných soudů. Ústavní soud by zasáhl až v případě ústavně relevantního excesu, k ničemu takovému však v nyní řešené věci nedošlo.

16. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu