Posuzování e-mailové stížnosti bez zaručeného elektronického podpisu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Lucií Hořeňovskou, advokátkou, sídlem Sinkulova 38/2, Praha, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 24. 2. 2026, č. j. 1 ZT 416/2025-23, za účasti Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako účastníka řízení, takto:

I. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 24. 2. 2026, č. j. 1 ZT 416/2025-23, bylo porušeno právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Okresního státního zastupitelství v Liberci ze dne 24. 2. 2026, č. j. 1 ZT 416/2025-23, se ruší.

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Liberec, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), pod č. j. KRPL-25908-72/TČ-2025-180581, z něhož se podávají následující skutečnosti.

3. Proti stěžovateli bylo dne 22. 12. 2025 usnesením policejního orgánu č. j. KRPL-25908-72/TČ-2025-180581 zahájeno podle § 160 odst. 1 trestního řádu trestní stíhání, a to pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákoníku.

4. Stěžovatel uvedené usnesení policejního orgánu napadl stížnostmi, které byly nyní napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Liberci (dále jen "okresní státní zastupitelství") zamítnuty jako opožděné podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Okresní státní zastupitelství v odůvodnění napadeného usnesení uvedlo, že stěžovateli bylo usnesení policejního orgánu doručeno dne 2. 1. 2026. Stěžovatel jej napadl stížností, kterou zaslal e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu společně s přílohou, jejímž obsahem byl sken vlastnoručně podepsané stížnosti. Předmětný e-mail byl doručen do elektronické podatelny policejního orgánu dne 5. 1. 2026. Běžný e-mail bez zaručeného elektronického podpisu však nelze považovat za řádné podání, k němuž by bylo možné vázat jakékoliv účinky. Podle ustanovení § 59 odst.1 trestního řádu lze sice podání učinit mimo jiné i v elektronické podobě, avšak, jak vyplývá z ustanovení § 59 odst. 3 trestního řádu, musí být takové podání podepsáno, a to právě zaručeným elektronickým podpisem. Dne 8. 1. 2026 podal stěžovatel na poštu originál stížnosti ze dne 5. 1. 2026, který byl policejnímu orgánu doručen dne 12. 1. 2026. Následně stěžovatel podal proti usnesení další stížnost ze dne 15. 1. 2026, kterou téhož dne podal k poštovní přepravě. Tato byla doručena dne 19. 1. 2026. Z uvedeného tedy považuje účastník řízení za zjevné, že stížnost byla podána po marném uplynutí zákonné třídenní lhůty.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením došlo k porušení principu nullum crimen, nulla poena sine lege scripta, a to extenzivním výkladem, kterým byla dovozena povinnost stěžovatele opatřit elektronické podání v trestním řízení zaručeným elektronickým podpisem, ačkoliv § 59 odst. 1 trestního řádu takovouto náležitost nestanoví. Aplikuje-li orgán činný v trestním řízení restrikce vyplývající z obecného zákona o službách vytvářejících důvěru, činí tak bez výslovné recepce takovéhoto požadavku trestním řádem, čímž porušuje princip legality a jedná ultra vires. Trestní řád je zde jistě v poměru k obecným předpisům o elektronickém styku lex specialis.

6. Stěžovatel dále uvádí, že interpretace, která a priori odmítá e-mail s vlastnoručně podepsanou přílohou ve formátu pdf, zatímco bezvýhradně akceptuje podání telefaxem, vykazuje znaky přepjatého formalismu, který je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a je v příkrém rozporu s principem spravedlnosti. Vyloučení jedné (modernější) formy při současné akceptaci druhé (zastaralé) při rovnosti obsahové věrohodnosti postrádá ratio a je projevem libovůle.

7. Při procesní nejasnosti týkající se technických náležitostí podání musí orgány činné v trestním řízení postupovat in favorem defensionis. Existuje-li více interpretačních možností stran formy podání, je ústavně konformní pouze ta, která šetří substanci práva na přístup k soudu, resp. k jinému orgánu a podání opravného prostředku. Restriktivní výklad vedoucí k odmítnutí stížnosti pro vady formy je v kolizi s čl. 36 odst. 1 Listiny.

8. Okresní státní zastupitelství v neprospěch stěžovatele argumentuje absencí mechanismu nápravy v trestním řádu, který je zakotven v § 42 odst. 2 občanského soudního řádu. Takový postup je ale vnitřně rozporný; nelze na straně jedné dovozovat přísnost formy (povinnost podpisu) z jiných právních odvětví nebo judikatury a na straně druhé odmítat analogické použití benefitů (možnost nápravy). Pokud trestní řád neobsahuje mechanismus nápravy jako občanský soudní řád, je to proto, že nepředpokládá ani stejnou míru formální rigidity.

9. Stěžovatel nečinil ani u jedné ze svých stížností tato podání "v těle" e-mailu, nýbrž formou vlastnoručně podepsaného dokumentu ve formátu pdf. Tato forma pak představuje digitální obraz listiny, která v materiálním smyslu splňuje požadavek na písemnost i podpis.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť právní řád mu neposkytuje jiný prostředek nápravy.

11. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud podotýká, že usnesením pléna ze dne 10. 6. 2026, zn. Pl. ÚS 7/26, došlo ke sjednocení dosud nejednotné judikatorní praxe Ústavního soudu stran otázky, zda je podnět k výkonu dohledu vyššího stupně soustavy státního zastupitelství opravným prostředkem ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V předmětném usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podnět k dohledu nelze považovat za procesní prostředek ochrany práv, který je stěžovatel povinen vyčerpat před podáním ústavní stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. usnesení dozorového státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti němu (viz bod 53. usnesení). Klíčovým důvodem, proč nelze na stěžovatele klást podmínku vyčerpání ochrany v podobě dohledu, je zřejmá neúčinnost takovéhoto prostředku. Ani pokud by snad dohledový státní zástupce k podnětu obviněného shledal nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání či usnesení dozorového státního zástupce, nemohl by takové usnesení zrušit, neboť mu zákon takovou kompetenci nedává.

12. Stěžovatel tedy postupoval v souladu s tímto usnesením, když podal ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí dozorového státního zástupce (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

IV. Vyjádření účastníka řízení 13. Ústavní soud zaslal účastníkovi řízení ústavní stížnost k vyjádření.

14. Okresní státní zastupitelství navrhlo ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ve formě běžného elektronického podání bez splnění zákonných požadavků na elektronickou komunikaci, přičemž řádné podání učinil až po uplynutí zákonné lhůty. Ústavní soud ve skutkově obdobném případě usnesením sp. zn. III. ÚS 31/24 ze dne 13. 3. 2024 aproboval závěr, že podání učiněné prostým e-mailem bez uznávaného elektronického podpisu samo o sobě nezachovává lhůtu pro podání stížnosti v trestním řízení. Napadené rozhodnutí proto odpovídá ustálenému výkladu procesních předpisů a nepředstavuje zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces ani do jeho práva na soudní ochranu.

15. Ústavní soud nezasílal stěžovateli vyjádření účastníka řízení k případné replice, neboť se z něj nepodávají žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli byly neznámé.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 16. Ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud připomíná, že je především na orgánech činných v trestním řízení, aby interpretovaly zákonná procesněprávní ustanovení. Úloha Ústavního soudu při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se omezuje na ověření, zda důsledky takové interpretace jsou slučitelné s Listinou, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či jinou součástí ústavního pořádku zaručující základní právo nebo svobodu. Právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítá, není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením. Účelem právní úpravy týkající se formalit při doručování, jež musejí být dodrženy při podání různých návrhů vůči orgánů činným v trestním řízení, tj. i opravných prostředků, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí vést k omezení práva v samotné jeho podstatě (srov. obdobně viz nález ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 281/04).

18. V posuzovaném případě je stěžejní otázkou podání opravného prostředku prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu a jeho účinky v trestním řízení. Problematikou podání učiněných v trestním řízení skrze elektronickou poštu (e-mail) se Ústavní soud nedávno zabýval v nálezu sp. zn. III. ÚS 3315/25 ze dne 25. 6. 2026. V něm došel k závěru, že pokud soud považoval za nesplněný požadavek podpisu podání učiněného elektronicky, byl podle § 59 odst. 3 trestního řádu povinen vyzvat stěžovatele, který byl soudu znám, k odstranění nedostatků podání a stanovit k tomu lhůtu. Soud, který neumožní osobě odstranit vadu obsahové náležitosti spočívající v chybějícím elektronickém podpisu při elektronickém způsobu podání a z tohoto důvodu nakládá s trestním příkazem jako s pravomocným navzdory uplatněnému odporu, poruší její práva na přístup k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3315/25, bod 39).

19. Z § 59 odst. 3 trestního řádu dále vyplývá, že nejsou-li nedostatky ve stanovené lhůtě odstraněny, k podání se nepřihlíží. Z tohoto pravidla nicméně dotčené ustanovení stanoví několik výjimek, z nichž jedna se týká podání, jehož obsahem je opravný prostředek. K podání, jehož obsahem je opravný prostředek, jako tomu bylo v uvedeném nálezu a jak je tomu stejně v nynější věci, se tak přihlíží, i když neobsahuje všechny uvedené náležitosti (tedy náležitosti podle věty první a druhé dotčeného odstavce). Z opravného prostředku však musí být patrno, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí - pokud by tyto náležitosti chyběly, nebylo by jej možno vůbec za opravný prostředek považovat (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 663 nebo GŘIVNA, T., ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 377 a násl.). Z toho vyplývá, že ani případný neúspěch při odstraňování vady elektronického podpisu nesmí vést u opravného prostředku ke ztrátě jeho účinků. Podstatné je, že orgán činný v trestním řízení je v takové situaci schopný identifikovat napadené rozhodnutí a osobu, která podání učinila. Ke stejnému závěru ostatně dospěl Nejvyšší soud ve stanovisku pléna ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015 (uveřejněné pod č. 1/2017 Sb. rozh. st.; viz zejména bod 23 stanoviska) [srov. dále nález sp. zn. II. ÚS 1614/26].

20. V nyní posuzované věci okresní státní zastupitelství zamítlo stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání pro opožděnost z důvodu, že bylo-li podání učiněno v elektronické podobě, ale bez zaručeného elektronického podpisu, nejsou s ním spojeny žádné účinky řádného podání. K pozdější nápravě vady nelze podle okresního státního zastupitelství přihlížet, protože pokud zákon vyžaduje, aby podání bylo učiněno v určité lhůtě, pak uvedený nedostatek elektronického podání lze napravit jen v této lhůtě.

21. Takový závěr je nicméně, jak vyplývá z výše uvedených východisek, chybný. Okresní státní zastupitelství mělo přihlížet k podání, jehož obsahem byl opravný prostředek a ze kterého bylo jasně patrné, které rozhodnutí je napadeno a kdo jej činí. Ze zapůjčeného spisu policejního orgánu je zjevné, že orgánům činným v trestním řízení muselo být zřejmé, kdo úkon činí, tj. kdo stížnost podal. Dne 5. 1. 2026 policejní komisařka stěžovatele telefonicky kontaktovala stran doručování usnesení o zahájení trestního stíhání, tj. mezi stěžovatelem a orgány činnými v trestním řízení probíhala komunikace týkající se posuzované trestní věci stěžovatele. Z ustanovení § 59 odst. 3 trestního řádu explicitně vyplývá, že k podání, jehož obsahem je opravný prostředek (zde stížnost), je orgán činný v trestním řízení povinen vždy přihlédnout, je-li z něj patrno, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí. Uvedené zákonné předpoklady ve věci stěžovatele byly naplněny. Zamítnutím stížnosti stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání okresní státní zastupitelství svým nyní napadeným usnesením založilo zásah do stěžovatelova základního ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

22. Ústavní soud z uvedených důvodů shledal, že napadeným usnesením okresního státního zastupitelství bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnosti proto vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. září 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu