II.ÚS 1773/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, sídlem Zachova 633/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2026 č. j. 21 Cdo 3334/2025-309 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2025 č. j. 13 Co 127/2025-270, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 5, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2024 č. j. 8 C 403/2022-238 uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 176 877 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále částku 21 764 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Žalobu ohledně částky 9 310 Kč s příslušenstvím a částky 4 871 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.). Ve vztahu k částce 70 785 Kč s příslušenstvím řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil (výrok IV.). Dále uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení (výrok V.) a soudní poplatek za žalobu (výrok VI.). V předmětné věci se stěžovatelka jako právní nástupce a pozůstalá manželka žalobou domáhala náhrady újmy, která vznikla jejímu manželovi V. S., původnímu žalobci (dále též jen "původní žalobce") v souvislosti s pracovním úrazem, který jako truhlář utrpěl za trvání pracovního poměru u vedlejší účastnice dne 3. 12. 2019. Úraz spočíval v anatomické ztrátě pravé horní končetiny v předloktí. Manžel stěžovatelky se stal v důsledku tohoto úrazu ve 45 letech plně invalidní, nebyl dále schopen vykonávat práci truhláře, jímž byl vyučen, trpěl silnými depresemi a bolestmi ruky, později z uvedeného důvodu spáchal sebevraždu.

3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že pracovní úraz nastal tak, že původní žalobce čistil vzduchotechnikou pilu v době, kdy ještě běžela, resp. dobíhala po vypnutí. Rukávem se přitom do pily zachytil a došlo k amputaci jeho pravé horní končetiny v předloktí. Čištění pily za chodu označil okresní soud za hazardérství a lehkomyslnost. Z tohoto důvodu uznal krácení odškodnění z důvodu spoluúčasti původního žalobce důvodným v rozsahu 5 % a v uvedeném rozsahu žalobu zamítl (ohledně částek 9 310 Kč a 4 871 Kč). Ve zbytku okresní soud označil krácení nároku původního žalobce na odškodnění za nemorální a vedlejší účastnici uložil, aby stěžovatelce uplatněné nároky na odškodnění doplatila. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vedlejší účastnice porušila vůči původnímu žalobci pracovněprávní předpisy jednak tím, že mu nezajistila pracovní oděv, a dále tím, že mu před započetím výkonu práce nezajistila vstupní lékařskou prohlídku. Za každé z těchto pochybení shledal okresní soud krácení odškodnění pojišťovnou v rozsahu 10 % za nesprávné, a proto v uvedeném rozsahu uložil vedlejší účastnici povinnost doplatit stěžovatelce náhradu újmy, kterou její předchůdce utrpěl.

4. Proti rozsudku okresního soudu (vyjma výroků III. a IV.) podala vedlejší účastnice odvolání. Proti výroku V. podala odvolání stěžovatelka. Krajský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 176 877 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Ve výroku V. rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 38 133,15 Kč, a to ve splátkách (výrok II.). Ve výroku VI. krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že vedlejší účastnici povinnost zaplatit soudní poplatek neuložil (výrok III.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 32 852,70 Kč (výrok IV.).

5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá nepřípustnou libovůli při hodnocení provedených důkazů krajským soudem a dále namítá extrémní rozpor (nesoulad) mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dále nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným Nejvyšším soudem. Stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastnice porušila zásady generální prevence, nikoliv původní žalobce. Vedlejší účastnice porušila svoji povinnost "nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti" [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, dále jen "zákoník práce"], což se podle kontrolního zjištění inspektorátu práce stalo.

7. Stěžovatelka poukazuje na to, že okresní soud správně postavil odůvodnění svého rozsudku na objektivně zjištěných porušeních zaměstnavatele a dospěl k závěru, že krácení pojišťovnou o 25 % je nemravné, neboť bylo zjištěno, že vedlejší účastnice porušila vůči původnímu žalobci pracovněprávní předpisy, když mu nezajistila pracovní oděv a dále mu nezajistila povinnou lékařskou prohlídku. Poukazuje na to, že původní žalobce nebyl zdravotně nezpůsobilý pro práci truhláře. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastnice jako zaměstnavatel před podáním žaloby sama písemně potvrdila, že snížení plnění u původního žalobce by mělo být pouze 5% za tvrzenou lehkomyslnost (nárok by neměl být krácen o více než 5 %).

8. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil. Své zamítavé rozhodnutí založil především na úředních záznamech o podání vysvětlení V. S. a nesprávně posoudil příčinnou souvislost, přičemž dokazování v tomto směru neprovedl. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud neměl tento postup podřadit pod volné hodnocení důkazů a naopak měl shledat znaky nepřípustné libovůle v hodnocení důkazů (upřednostňování znění podání vysvětlení původního žalobce, po šoku a ztrátě vědomí) před objektivními závěry oblastního inspektorátu. Krajský soud a Nejvyšší soud tedy ignorovaly objektivní nezávislé šetření oblastního inspektorátu práce (viz protokol o kontrole oblastního inspektorátu práce ze dne 24. 2. 2020). Krajský soud se popsaným postupem dopustil nepřípustné libovůle, kterou Nejvyšší soud neshledal.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

11. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí především proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu a namítá, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s jejich skutkovými zjištěními. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 (N 6/110 SbNU 61); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.

12. Krajský soud se v předmětné věci neztotožnil s názorem okresního soudu o přípustném rozsahu krácení nároku původního žalobce na náhradu újmy (odškodnění), kterou utrpěl v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. K úvaze okresního soudu o vlivu zjištění, že vedlejší účastnice vůči předchůdci stěžovatelky nedodržela pracovněprávní předpisy (pracovní oděv a vstupní lékařská prohlídka) na rozsah krácení nároku původního žalobce na odškodnění krajský soud konstatoval, že mezi rozsahem odškodnění předchůdce stěžovatelky a porušením pracovněprávních předpisů vedlejší účastnicí nelze dovodit žádnou souvislost. Poukázal na to, že zaměstnavatel nese podle § 269 zákoníku práce objektivní odpovědnost za škodu způsobenou pracovním úrazem, což znamená, že odpovídá za škodu bez ohledu na své zavinění, bez ohledu na porušení konkrétních pracovněprávních norem. Jeho odpovědnost je dána ze zákona a zjištění, že vůči zaměstnanci porušil pracovněprávní předpisy, tuto jeho odpovědnost žádným způsobem nezvyšuje ani jinak neovlivňuje. Krajský soud přisvědčil vedlejší účastnici v tom, že sama skutečnost, že vedlejší účastnice nedodala původnímu žalobci pracovní oděv a nezajistila mu včas vstupní lékařskou prohlídku, nemohla být ani dílčí faktickou příčinou vzniku pracovního úrazu. Původní žalobce měl v době úrazu na sobě oblečení, které bylo pracovní, z provedených důkazů nevyplývá, že by šlo o oděv, jehož rukávy by se v pile mohly zachytit s vyšší mírou pravděpodobnosti, než pokud by měl na sobě pracovní oděv od vedlejší účastnice. Ani zjištění, že předchůdce stěžovatelky neabsolvoval před nástupem práce u vedlejší účastnice vstupní lékařskou prohlídku, sama o sobě nemá podle krajského soudu žádnou příčinnou souvislost se vznikem pracovního úrazu. Absence exaktně dané formy vyšetření bez dalšího zdravotní předpoklady předchůdce stěžovatelky pro výkon práce truhláře nezpochybňuje.

13. Nejvyšší soud vyšel ze skutkového stavu, tak jak jej shodně zjistily okresní soud i krajský soud, když zjištěný skutkový stav dovolacímu přezkumu nepodléhá. Poukázal na to, že ačkoli stěžovatelka v dovolání namítala nesprávné právní posouzení věci, podstatou dovolání jsou namítané vady řízení, nesouhlas se skutkovými zjištěními krajského soudu (zejména s těmi, na nichž krajský soud založil svůj závěr, že absence vstupní lékařské prohlídky a skutečnost, že vedlejší účastnice nedodala původnímu žalobci pracovní oděv, neměly na jeho pracovní úraz vliv a nebyly příčinou pracovního úrazu) i se způsobem, jakým krajský soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů na základě něhož k nim dospěl, zejména úředního záznamu o podání vysvětlení v trestním řízení). Nejvyšší soud přiléhavě zdůraznil, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit, neboť dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá stěžovatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod. Tím spíše pak nemohou skutkové námitky založit přípustnost dovolání. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud v předmětné věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry krajského soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud dále konstatoval, že námitky stěžovatelky směřující proti závěrům krajského soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením pracovněprávních předpisů původním žalobcem a jeho pracovním úrazem, a o rozsahu, v jakém se vedlejší účastnice zprostila své odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem, představují pouhý nesouhlas a polemiku s těmito závěry krajského soudu a jejich odůvodněním, přičemž pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

14. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně přesvědčivě vysvětlily, jaké důkazy provedly, jak provedené důkazy hodnotily a k jakým skutkovým a následně i právním závěrům v předmětné věci dospěly. Při svém rozhodování obecné soudy nevybočily ze zákonných standardů dokazování a jejich hodnocení důkazů není výrazem zjevného logického excesu. Z přiloženého dovolání stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů neshledal dovolání stěžovatelky přípustným. Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. přitom vyšel z toho, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení, a proto Nejvyšší soud nebyl oprávněn se zabývat otázkou podle stěžovatelky údajně nesprávně zjištěného skutkového závěru učiněného krajským soudem a musel z něho vycházet.

15. Jak bylo uvedeno výše, do obecnými soudy zjištěného skutkového stavu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat a nepřísluší mu ani přehodnocovat provedené důkazy a skutkové závěry z nich učiněné a posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů z provedených důkazů vyvozenými, který by opodstatňoval jeho zásah. Při hodnocení důkazů provedeném obecnými soudy v předmětné věci Ústavní soud nezjistil žádný exces a ani právní závěry obecných soudů nejsou v rozporu s provedenými skutkovými zjištěními.

16. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení především skutkových, ale i právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jejího nároku (původně nároku jejího manžela) na náhradu újmy. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.

17. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se argumentací stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

18. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

19. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu