II.ÚS 2053/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Petra Szyrocki, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2026 č. j. 33 Cdo 1341/2025-133, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024 č. j. 39 Co 164/2024-95 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2023 č. j. 15 C 138/2023-53, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") zamítl žalobu na zaplacení částky 95 374 Kč s příslušenstvím, jíž se stěžovatel domáhal vůči vedlejší účastnici řízení z titulu bezdůvodného obohacení (plateb pojistného) daného absolutní neplatností pojistné smlouvy životního pojištění uzavřené v roce 2009. 3. Městský soud v Praze ("městský soud") rozhodnutí obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Přisvědčil právnímu závěru obvodního soudu o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy (z důvodu nedostatku její určitosti) i promlčení uplatněného nároku. Soudy (byť obvodní soud v podstatě jen in eventum) určily počátek dvouleté subjektivní promlčecí doby (srov. § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) ke dni 21. 12. 2020, tj. ke dni podání návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem. Zohlednily, že stěžovatel v tomto návrhu namítal, že se pojišťovna na jeho úkor neoprávněně obohacuje, nesouhlasil s účtovanou výší nákladů a požadoval zrušení smlouvy od počátku a vrácení zaplaceného pojistného přijatého vedlejší účastnicí. Uzavřely, že skutkové okolnosti, z nichž bylo možno dovodit neplatnost smlouvy, musely být stěžovateli známy právě nejpozději v den podání návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem. Jelikož byla žaloba podána až dne 2. 6. 2023, jsou s ohledem na dvouletou subjektivní promlčecí dobu promlčeny všechny splátky pojistného učiněné před 2. 6. 2021, resp. nepromlčeny jsou pouze platby pojistného, které stěžovatel uhradil v období dvou let před podáním žaloby, tedy v období od 2. 6. 2021 do ukončení pojistné smlouvy na základě jejího vypovězení stěžovatelem ke dni 9. 5. 2022, což v konečném důsledku vedlo k zamítnutí stěžovatelovy žaloby (srov. rozsudek městského soudu, bod 30 a zde provedené započtení pohledávky vedlejší účastnice vůči stěžovateli). Námitku promlčení uplatněnou vedlejší účastnicí řízení neshledal městský soud (obdobně jako obvodní soud) rozpornou s dobrými mravy a nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatele týkající se tvrzeného porušení judikatury Soudního dvora Evropské unie ("SDEU").

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že právní otázky, jejichž řešení stěžovatel zpochybnil (určení počátku běhu promlčecí doby a uplatnění promlčení jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy), byly již dovolacím soudem vyřešeny a rozhodnutí městského soudu je s touto (konstantní) judikaturou v souladu.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Má za to, že soudy určily počátek běhu subjektivní promlčecí doby u jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení nesprávně. Uvádí, že závěry soudů týkající se promlčení odporují nálezové judikatuře Ústavního soudu (srov. nález ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21 ). Namítá, že o neplatnosti pojistné smlouvy nevěděl ani poté, co zahájil řízení u finančního arbitra. Zdůrazňuje, že kdyby o neplatnosti této smlouvy věděl, jistě by nadále nehradil vyměřené pojistné. Stěžovatel dále namítá, že nezohlednění argumentace týkající se zneužívajících ujednání představuje nepřípustnou ignoraci unijního rozměru věci. V neposlední řadě opětovně vyjadřuje přesvědčení, že uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí odporuje dobrým mravům.

III. Splnění podmínek řízení 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv.

IV. Věcné posouzení 7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

8. Těžištěm ústavní stížnosti je především polemika stěžovatele se závěrem soudů o promlčení jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení a s tím spjaté stanovení počátku běhu promlčecí doby s ohledem na vědomost stěžovatele o vzniku tohoto bezdůvodného obohacení. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace, soudy počátek běhu této doby spojily se zahájením řízení před finančním arbitrem, v němž se stěžovatel domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení.

9. V tomto závěru Ústavní soud nespatřuje cokoliv protiústavního. Jak vyplývá již z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy ve stěžovatelově věci postupovaly v intencích nálezu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21, podle něhož je zjištění, resp. vědomost, zda se pojistitel (v nyní posuzované věci vedlejší účastnice řízení) bezdůvodně obohacuje, běžnou skutkovou okolností, podléhající dokazování (je-li sporná), o jejímž časovém určení nevypovídají ani uzavření smlouvy, ani platby pojistného. Proto městský soud částečně korigoval závěr obvodního soudu, že promlčecí doba musela běžet již od okamžiku jednotlivých plateb, neboť stěžovateli muselo být již v době uzavření smlouvy zřejmé, že jde o smlouvu absolutně neplatnou, a současně navázal na jeho (in eventum) závěr, jenž vázal počátek běhu subjektivní promlčecí doby právě až k datu, od kterého měl za prokázanou stěžovatelovu vědomost o tom, že se vedlejší účastnice řízení přijetím plateb pojistného z neplatné pojistné smlouvy na jeho úkor bezdůvodně obohacuje. Soudy vycházely ze skutkového zjištění, že stěžovatel nejpozději ke dni 21. 12. 2020 argumentoval právním závěrem o neplatnosti pojistné smlouvy s tím, že právě od tohoto data odvíjely počátek běhu subjektivní promlčecí doby (srov. rozsudek městského soudu, bod 20 a rozsudek obvodního soudu, bod 28). Lze dodat, že zpochybňuje-li snad stěžovatel výše uvedená skutková zjištění, jde z jeho strany spíše jen o nepřípustnou polemiku s hodnocením provedených důkazů. Ústavní soud tedy nepřisvědčil stěžovatelovu názoru, že by závěry soudů o stanovení počátku běhu promlčecí doby kolidovaly s právním názorem vysloveným v nálezu III. ÚS 2127/21.

10. Soudy se zabývaly i posouzením rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Jejich hodnocení považuje Ústavní soud za projev nezávislého soudního rozhodování, do nějž mu nepřísluší zasahovat. Na tato rozhodnutí proto jen stručně odkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 3-4, rozsudek městského soudu, body 21-22 a rozsudek obvodního soudu, bod 29).

11. Stěžovatel dále vznesl námitku nesouladu napadených rozhodnutí s unijním právem (konkrétně zmínil např. rozsudek SDEU ve věci sp. zn. C-485/19, týkající se zneužívajících klauzulí ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi). Městský soud při vypořádání námitky nesouladu s evropským právem odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1984/22, v němž Ústavní soud dovodil, že je třeba rozlišovat mezi spotřebitelskými úvěry a smlouvami o životním pojištění jakožto investicemi svého druhu, v důsledku čehož judikaturu SDEU vztahující se ke spotřebitelským úvěrovým smlouvám (viz výše) nelze bez dalšího aplikovat. Městský soud dále v odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že neplatnost smlouvy byla důsledkem vady (neurčitosti) některých ujednání, nikoliv důsledkem porušení unijních pravidel, které spočívá v použití zneužívajících ujednání a zhodnotil, že "žalobcův nárok nebyl důsledkem porušení jeho práv garantovaných unijním právem, ale šlo o nárok vyplývající z porušení obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv." Tyto závěry ovšem kolidují s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2026 sp. zn. II. ÚS 3645/25 (bod 47), v němž zdejší soud zdůraznil, že neplatnost smlouvy z čistě vnitrostátních důvodů nevylučuje, že smlouva není neplatná i z důvodu porušení unijních pravidel - obojí může mít různé právní důsledky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2026 sp. zn. II. ÚS 3645/25, bod 47). Ačkoliv tedy městský soud dospěl k vyloučení aplikace unijního práva na základě nesprávného právního hodnocení, k tvrzenému zásahu do stěžovatelových práv nedošlo, neboť mu soudy (na rozdíl od případu ústícího k vydání shora uvedeného nálezu sp. zn. II. ÚS 3645/25 ) přiznaly nepromlčenou část nároku s tím, že u zbývající (promlčené) části nároku aplikovaly otázku promlčení způsobem, který je souladný s judikaturou Ústavního soudu (srov. výše) a současně není rozporný s unijním právem.

12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu