II.ÚS 2170/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Ročka, zastoupeného Mgr. Petrou Kasikovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 849/2026-201 ze dne 23. 4. 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 239/2025-119 ze dne 11. 9. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 26 C 383/2024-83 ze dne 15. 4. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Mgr. Johany Martinové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); dále namítá porušení čl. 4 odst. 4 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel a vedlejší účastnice byli podílovými spoluvlastníky bytové jednotky, v níž vedlejší účastnice dlouhodobě bydlela. Stěžovatel se žalobou domáhal, aby mu vedlejší účastnice umožnila neomezený přístup do bytu za účelem kontroly jeho stavu. Obvodní soud pro Prahu 10 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II). S ohledem na dlouhodobé neužívání bytu stěžovatelem a očekávané rozhodnutí v souběžném řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví považoval umožnění přístupu do bytu za rozporné s dobrými mravy.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil; ve výroku II jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Žalobu nepovažoval za důvodnou, neboť stav bytu byl zdokumentován znaleckým posudkem, s nímž byl stěžovatel seznámen, a vedlejší účastnice mu poskytla konkrétní informace o jeho funkčním stavu. V kolizi spoluvlastnického práva stěžovatele s právem vedlejší účastnice na ochranu obydlí a soukromí dal přednost jejímu právu. S ohledem na další řízení zahájená stěžovatelem vůči vedlejší účastnici se zabýval rovněž dobrými mravy a zjevným zneužitím práva a stěžovatelovo jednání hodnotil jako odporující dobrým mravům.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I), zamítl návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu (výrok II) a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok III). Vyšel z toho, že rozsudek odvolacího soudu je vedle posouzení kolize základních práv založen také na závěru o rozporu jednání stěžovatele s dobrými mravy a zjevném zneužití práva, který podle něj sám o sobě vede k zamítnutí žaloby. Jelikož stěžovatel tento závěr v dovolání vůbec nenapadl, uzavřel, že dovolání není přípustné. Současně zdůraznil, že odmítnutím dovolání nepotvrzuje správnost závěrů odvolacího soudu, které za této procesní situace nebyl povolán přezkoumávat.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že formální zachování vlastnického práva nepostačuje, není-li mu umožněn jeho skutečný výkon. Oba spoluvlastníci mají rovnocenné postavení a mezi vlastnickým právem podle čl. 11 Listiny a nedotknutelností obydlí podle čl. 12 Listiny není vztah automatické přednosti. Soudy měly provést test proporcionality a zvažovat šetrnější řešení, zejména předem oznámený, časově omezený přístup, přítomnost další osoby nebo vymezení účelu a délky návštěvy. Přijatým řešením naopak připustily, aby jeden spoluvlastník ovládal společnou věc výlučně a druhý byl z výkonu svých práv zcela vyloučen.

6. Korektiv dobrých mravů a zákaz zneužití práva jsou podle stěžovatele výjimečnými nástroji, jejichž použití soudy dostatečně nekonkretizovaly. Obecné soudy podle něj použily dobré mravy jako náhradu chybějícího ústavněprávního odůvodnění. S odkazem na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18 ze dne 16. 10. 2018 dále namítá, že nadužívání společné věci jedním spoluvlastníkem zasahuje do vlastnického práva druhého.

7. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká přepjatý formalismus. Tvrdí, že dovolací argumentace směřovala proti samotnému závěru, že jeho požadavku na ochranu spoluvlastnického práva nelze vyhovět, a že námitky absence testu proporcionality, nedostatku legitimního důvodu a nepřiměřenosti řešení dopadaly i na posouzení dobrých mravů a zneužití práva. Nejvyšší soud měl dovolání posoudit podle jeho skutečného obsahu. Jeho sdělení, že odmítnutím dovolání nepotvrzuje správnost rozsudku odvolacího soudu, podle stěžovatele pouze podtrhuje, že žádný soud věcně neodpověděl na rozhodnou ústavněprávní otázku.

8. Závěrem ústavní stížnosti připojil stěžovatel vlastní vyjádření, v němž popsal svůj pohled na projednávanou věc a dopady napadených rozhodnutí do výkonu svých práv.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný s výjimkou části směřující proti části výroku II rozsudku obvodního soudu ohledně výše náhrady nákladů řízení, která byla částí výroku I rozsudku odvolacího soudu změněna a tím nahrazena.

10. Ve zbývajícím rozsahu je ústavní stížnost přípustná pouze v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. V části směřující proti rozsudkům obvodního a odvolacího soudu je nepřípustná. Dovolání bylo procesním prostředkem, který bylo nutné řádně vyčerpat. Otevřel-li však stěžovatel dovolacímu přezkumu řádně jen jeden ze dvou samostatných důvodů, na nichž spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu, znemožnil Nejvyššímu soudu, aby dovolání vyhověl. Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání bez dalšího, tedy bez možnosti uvážení ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, odmítnout. Na takové dovolání je pak nezbytné nahlížet, jako by vůbec nebylo podáno (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 212/26 ze dne 5. 3. 2026, bod 7; obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1763/24 ze dne 4. 9. 2024, body 7 a 8, nebo sp. zn. IV. ÚS 412/23 ze dne 7. 3. 2023, body 10 až 12).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná.

12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož projednání je podmíněno splněním zákonných náležitostí. Podle § 237 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") musí napadené rozhodnutí záviset na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, u níž je dán některý z tam uvedených předpokladů přípustnosti. Dovolatel proto musí podle § 241a odst. 2 o. s. ř. vymezit právní otázku a uvést, který předpoklad přípustnosti považuje za splněný; současně musí vysvětlit, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení; splnění těchto požadavků se posuzuje podle obsahu dovolání jako celku; není rozhodná jeho formální systematika ani použití určité formulace [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 103/26 ze dne 22. 7. 2026, část V. 1)].

13. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na více samostatných důvodech, musí dovolatel každý z nich nejen zpochybnit, nýbrž ve vztahu ke každému řádně otevřít dovolací přezkum. Nevymezí-li u některého nosného důvodu právní otázku a některý z předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř., nemůže posouzení ostatních důvodů výsledek sporu ovlivnit. Tento požadavek není přepjatě formalistický. Netýká se ovšem úvah pouze hypotetických nebo uvedených nad rámec nosných důvodů rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3023/24 ze dne 7. 5. 2025, body 24 a 27; usnesení sp. zn. I. ÚS 3007/24 ze dne 30. 6. 2025, bod 16).

14. V projednávané věci nešlo o hypotetickou ani nahodilou úvahu. Z bodů 33 až 36 rozsudku odvolacího soudu zřetelně plyne, že rozpor stěžovatelova jednání s dobrými mravy a zjevné zneužití práva představovaly další samostatný důvod pro odepření požadované ochrany. S ohledem na další řízení zahájená stěžovatelem vůči vedlejší účastnici konkrétně hodnotil jeho jednání související se spoluvlastnictvím jako odporující dobrým mravům a spojil s ním odepření právní ochrany. Přestože tento závěr založil na jiných okolnostech než obvodní soud, představoval další důvod pro zamítnutí žaloby, který obstál bez ohledu na výsledek poměřování vlastnického práva a práva na nedotknutelnost obydlí.

15. Ústavní soud z procesního spisu ověřil, že stěžovatel tento nosný důvod v dovolání řádně neotevřel. Dovolací argumentaci soustředil na poměřování čl. 11 a čl. 12 Listiny. Ve vztahu k posouzení podle § 2 odst. 3 a § 8 občanského zákoníku však neformuloval žádnou právní otázku ani nevysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. má být ve vztahu k této otázce splněn a proč. V úvodu dovolání sice obecně uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách dosud nevyřešených, respektive že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, žádné z těchto tvrzení však s posouzením dobrých mravů a zneužití práva nespojil. Nevysvětlil ani, v čem mají být právní závěry odvolacího soudu v této otázce nesprávné. Souhrnný nesouhlas s odepřením ochrany vlastnickému právu těmto požadavkům ani při posouzení dovolání podle jeho obsahu neodpovídá.

16. Za této procesní situace nemohl přezkum jednoho z nosných důvodu ovlivnit výsledek řízení. Ústavní soud proto neshledává nic ústavně problematického v tom, že se Nejvyšší soud argumentací v dovolání bez dalšího věcně nezabýval. Chybějící vymezení dovolání nelze napravit až v ústavní stížnosti. Jeho postup tudíž nelze hodnotit jako přepjatě formalistický.

17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu