II.ÚS 2286/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K. V., zastoupené Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem, sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2026 č. j. 6 Tdo 114/2026-742, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2025 sp. zn. 7 To 266/2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. dubna 2025 č. j. 2 T 120/2024-665, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou jednak přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustila tím, že po opakovaných předchozích výzvách příslušnice Policie České republiky prap. Barbory Tellez k prokázání totožnosti a poučení, že pokud tak neučiní a neposkytne součinnost, bude omezena na osobní svobodě a předvedena k prokázání totožnosti, policistce řekla "jestli na mě šáhnete, tak vás zabiju, madam, to vám říkám", jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustila tím, že poškodila přesně nezjištěným předmětem vstupní dveře čtyř bytových jednotek, jímž způsobila do dveří vrypy, čímž poškozené společnosti Bytové družstvo KASKÁDY XI (dále i jen "poškozená") způsobila škodu ve výši 68 084 Kč.

3. Za popsané jednání byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně jí byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit poškozenému Bytovému družstvu KASKÁDY XI škodu ve výši 59 304 Kč.

4. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.

5. Dovolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá a ze svého pohledu hodnotí údajné rozpory v učiněných skutkových zjištěních a dále namítá, že městský soud provedl k důkazu pouze odborné vyjádření znalkyně Dajczakové, žádné další jí navrhované důkazy (tj. přehrání kamerového záznamu z mobilního telefonu stěžovatelky, přehrání zvukového záznamu z výslechu znalce Ing. Pelikána, výslech svědků K. a K., výslech znalkyně Dajsczakové, provedení zprávy bytového družstva) neprovedl. Podle stěžovatelky jde o tzv. opomenuté důkazy.

7. K přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu poukazuje na nezákonný postup policie, zejména nezákonný vstup prap. Barbory Tellez do jejího obydlí. Má za to, že městský soud se s touto její námitkou nevypořádal, čímž podle ní došlo ke zkrácení jejích práv. Nejvyššímu soudu v této souvislosti vytýká závěr, že prap. Barbora Tellez postupovala v souladu se zákonem o policii, aniž by konkrétně specifikoval zákonná ustanovení, která takový postup umožňují.

8. K přečinu poškození cizí věci stěžovatelka uvádí, že dveře předmětných bytů nebyly jakkoli funkčně poškozeny a lze je dále používat. Problém je podle ní maximálně estetický. Má za to, že výše škody byla stanovena nesprávně a orgány činné v trestním řízení opakovaně zamítly její návrhy na doplnění dokazování k otázce výše škody na dveřích. Nelze podle ní rozhodovat tak, aby docházelo k obohacení poškozených ve srovnání se stavem před skutkem. Tvrdí, že je známou věcí, že existuje sekundární trh s dveřmi a že poškozené dveře nebyly nefunkční a mohly být lehce prodány, což by mělo vliv na výši škody. Soudy se však těmito skutečnostmi nezabývaly.

9. Dále se stěžovatelka domnívá, že již obvodní soud postupoval vadně, když při provádění důkazu videozáznamem nezaprotokoloval, co při přehrání kamerového záznamu pozoroval. K tomu odkazuje na nález ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20 (N 173/102 SbNU 18), který se sice vztahuje výlučně na civilní řízení, ale dodává, že podle jejího mínění je třeba uvedený nález aplikovat i v řízení trestním. Od počátku řízení trvala na tom, aby soud protokoloval to, co při přehrání kamerového záznamu pozoroval, soud však protokolaci provést odmítl. Takový postup považuje stěžovatelka za vadný.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky.

12. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Navíc uplatněnými námitkami brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že do procesu dokazování před obecnými soudy či do jeho výsledku v podobě zjištěného skutkového stavu je oprávněn zasahovat jen velmi výjimečně. První z těchto výjimek představují tzv. opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soud navržený důkaz zamítne či bez dalšího neprovede a tento postup dostatečně nezdůvodní, případně k provedenému důkazu nepřihlédne při hodnocení důkazů a utváření obrazu o skutkovém stavu věci. Druhou výjimkou jsou případy nepřípustných důkazů, k nimž soud naopak přihlédl přesto, že k nim podle procesního předpisu, jímž byl vázán, přihlédnout nesměl. Třetí výjimkou jsou situace tzv. extrémních rozporů mezi provedeným důkazem a jeho odrazem ve zjištěném skutkovém stavu, tj. situace, v nichž soud z provedeného důkazu vyvodí určitý závěr, který z něj při dodržení základních pravidel logického uvažování dovodit nelze [srov. např. nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17 (N 235/87 SbNU 811), usnesení ze dne 8. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1935/25 aj.]. K žádnému z těchto excesů však v nyní posuzovaném případě nedošlo.

13. Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že stěžovatelce nelze přisvědčit v tom jejím mínění, že ve věci je dána existence tzv. opomenutých důkazů. Za podstatné považovala stěžovatelka především to, že odvolací soud nepřehrál kamerové záznamy č. 55, 56 a 57, z nichž měla podle ní vyplynout nezákonnost postupu zasahující policistky prap. Barbory Tellez, resp. porušení domovní svobody stěžovatelky.

14. Danou námitku stěžovatelka uplatnila již v podaném dovolání a Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení jasně a srozumitelně vysvětlil, že městský soud nepochybil, když nepřistoupil k provedení navrhovaných kamerových záznamů, neboť postačilo, že tyto důkazy provedl obvodní soud, s jehož závěrem se městský soud ztotožnil. Stěžovatelce nelze dát za pravdu v tom jejím mínění, že městský soud ve svém rozhodnutí odkázal na předmětné kamerové záznamy, aniž by věděl, co je na nich zachyceno, když je ve veřejném zasedání neprovedl. Odvolací soud má povinnost se při své přezkumné činnosti podle § 254 trestního řádu seznámit s napadeným rozhodnutím, včetně spisového materiálu. Obvodní soud podrobně rozebral obsah kamerových záznamů (viz body 12., 13. a 29. rozsudku obvodního soudu), městský soud se s tímto hodnocením seznámil v rámci přípravy na veřejné zasedání a v odůvodnění svého usnesení poté pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, ke kterým se přiklonil, což je plně v jeho kompetenci.

15. S námitkou údajného porušení domovní svobody se řádně vypořádal již obvodní soud (s nímž se následně ztotožnily městský soud i Nejvyšší soud), když uzavřel, že ze strany zasahujících policistů nedošlo k žádnému násilnému či jinak excesivnímu jednání. V dané věci byli policisté přivoláni na místo k prověření možného rušení nočního klidu, neboť sousedé z bytu obviněné a jejího manžela slyšeli hlasitý křik a hádky. Policisté v souvislosti s prověřováním události tak měli legitimní důvod požadovat po stěžovatelce a jejím manželovi prokázání totožnosti. Do bytu (resp. na jeho práh) je prokazatelně pustil manžel stěžovatelky, který po svém ztotožnění sám převážnou dobu držel dveře od bytu otevřené a stěžovatelce vysvětloval, že policisté se chovají slušně a přišli ji ztotožnit, což stěžovatelka odmítala. Ač se podle učiněných zjištění prap. Barbora Tellez nacházela jednou nohou v obydlí stěžovatelky, nijak dále do bytu nevstupovala a její postavení bylo dáno okolnostmi zákroku. Z kamerových záznamů vyplynulo, že jmenovaná policistka musela při provádění úkonu ověřování totožnosti stěžovatelky zaujmout postavení minimálně na prahu dveří, resp. jednou nohou uvnitř, a to zejména do okamžiku, než dveře začal držet manžel stěžovatelky. Je zřejmé, že zůstala-li by policistka výlučně vně bytu, zavírající se dveře by fakticky znemožnily jakýkoli efektivní kontakt a komunikaci, a to tím spíše za stavu, kdy stěžovatelka se prokazatelně snažila dveře aktivně zavřít. Nepochybně tak bylo nezbytné, aby zasahující policistka zabránila zavření dveří, a to nejmírnějším možným způsobem, tj. tak, že stále jednou nohou v prostoru dveří, aniž by vstupovala dál do obydlí či zvyšovala intenzitu zásahu. O násilný a nezákonný vstup policistky do obydlí stěžovatelky se tak evidentně nejednalo. Poloha policistky ve dveřích byla přiměřená, minimální a objektivně nezbytná pro výkon zákonného oprávnění policie komunikovat s osobou a vyzvat ji k prokázání totožnosti.

16. Poukazuje-li stěžovatelka na další neprovedené důkazní návrhy (tj. přehrání kamerového záznamu z mobilního telefonu stěžovatelky, přehrání zvukového záznamu z výslechu znalce Ing. Pelikána, výslech svědků K. a K., výslech znalkyně Dajsczakové, provedení zprávy bytového družstva), i s těmi se Nejvyšší soud vypořádal a vysvětlil, z jakého důvodu jde o důkazy nadbytečné. Ústavní soud v tomto ohledu na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v plném rozsahu odkazuje (viz body 35. - 40. usnesení Nejvyššího soudu).

17. Stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud postupoval při přehrávání kamerových záznamů nesprávně, když neprotokoloval to, co pozoruje. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/20, který se však týká civilního řízení a na posuzovanou věc nedopadá, jak zdůvodnil již Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Ústavní soud se prováděním důkazu kamerovým záznamem jako specifickým druhem věcného důkazu ve smyslu § 112 odst. 1 trestního řádu zabýval i v nálezu ze dne 23. 4. 2026 sp. zn. IV. ÚS 2338/25 se závěrem, že při rozporné judikatuře Nejvyššího soudu postup, jakým trestní soudy provádí důkaz videozáznamem, má zásadní význam, neboť jde o pravidlo zaručující právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Lze předpokládat, že význam podobných videozáznamů do budoucna poroste. Není proto možné, aby tuto otázku Nejvyšší soud nesjednotil, respektive dokonce sám rozhodoval rozporně (přiměřeně nález ze dne 17. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1338/25, body 36 násl.). Současně v reakci na situaci v předmětné věci Ústavní soud zdůraznil, že odvolací trestní soud nemůže bez vlastního dokazování učinit dílčí skutková zjištění plynoucí z potenciálně významného důkazu videozáznamem, který nalézací soud sice provedl, ale neučinil z něj žádný skutkový závěr. Stejně tak Nejvyšší soud nemůže bez vlastního dokazování přehodnotit potenciálně významný důkaz ve srovnání s hodnocením, které provedl trestní soud nižšího stupně. V opačném případě trestní soudy poruší ústavní principy bezprostřednosti, ústnosti a kontradiktornosti, a tedy základní právo obviněného na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

18. V posuzované trestní věci stěžovatelky však byla situace zcela jiná, neboť kamerové záznamy byly součástí trestního spisu po celou dobu od počátku řízení a stěžovatelka měla reálnou možnost se s nimi seznámit již před hlavním líčením. Následně byly u hlavního líčení přehrány postupem podle § 213 odst. 1 trestního řádu per analogiam a stěžovatelka měla možnost se k nim vyjádřit podle § 214 trestního řádu, což učinila. Obvodní soud v napadeném rozsudku se k provedeným kamerovým záznamům vyjádřil v odůvodnění své rozsudku a uvedl i skutečnosti, které z nich zjistil. S přihlédnutím k tomu stěžovatelka formulovala i své námitky uvedené v tomto směru v odvolání a poté v dovolání. Na základě námitek stěžovatelky se všechny postupně rozhodující soudy kamerovými záznamy zabývaly a hodnotily je shodně (bod 12., 13. a 29. rozsudku obvodního soudu, bod 7. usnesení městského soudu a body 31. až 35. usnesení Nejvyššího soudu). Takový postup dostatečně naplňuje požadavek předvídatelnosti řízení a ochrany práva na obhajobu (viz body 44., 45., 46., 47., 48. usnesení Nejvyššího soudu), a to bez ohledu na formální požadavky kladené na provedení důkazu kamerovým (video) záznamem. Z těchto důvodů neshledal Ústavní soud v uvedeném postupu obecných soudů protiústavní pochybení.

19. Rozhodující soudy také náležitě odůvodnily postup při stanovení výše škody, resp. z jakých důvodů považovaly za určující závěry znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Pelikána. Jmenovaný znalec poskytl konzistentní vysvětlení jím určené výše škody založené na nemožnosti opravy poškozených dveří s odůvodněním, že technologie výroby poškozených dveří (lisování nosné desky a laminátové povrchové vrstvy pod vysokým tlakem) neumožňuje jejich uvedení do původního stavu. Poukázal na to, že laminátovou fólii není možné odlepit, protože tvoří s nosnou deskou jeden pevně spojený celek, proto postup spočívající ve vytmelení rýh a vrypů a následné aplikací další fólie, jak navrhoval svědek K., nelze považovat za skutečnou opravu, ale jen za zakrytí poškození, které nevede k obnovení do původního stavu. Závěry uvedeného znalce byly podporovány také výpovědí svědkyně K., která uvedla, že se snažila kontaktovat několik společností a požadovala po nich renovaci dveří, avšak společnosti renovaci odmítly. Svědek K. ani znalkyně Dajczaková ve svých vyjádřeních neuvedli žádné relevantní argumenty pro podporu svých tvrzení o opravitelnosti poškozených dveří. Mínění stěžovatelky, že poškozené dveře bylo možno následně prodat, je v uvedené souvislosti irelevantní.

20. Obvodní soud i městský soud náležitě odůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatelky a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o její vině jak přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, tak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu i městského soudu je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

21. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť námitky vznesené v dovolání nenaplňovaly uplatněné dovolací důvody. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem nižších soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení.

22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu