III.ÚS 1128/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Jana B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. února 2025 č. j. 7 T 24/2024-138, za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu 1. Stěžovatel byl dne 29. 9. 2023 účastníkem dopravní nehody, při které utrpěl zranění. Po jejím vyšetření bylo zahájeno trestní stíhání druhého účastníka této nehody. Trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 2. 2024 č. j. 7 T 24/2024-86 byl druhý účastník uznán vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a byl mu uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody a trest zákazu řízení.

2. V trestním příkazu však nebylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, který stěžovatel uplatnil již dne 5. 2. 2024. Vzhledem k tomu, že trestní příkaz nebyl napaden odporem a nabyl právní moci, napadl jej stěžovatel ústavní stížností. V ní brojil proti pochybení okresního soudu. Ústavní soud nálezem ze dne 7. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 1876/24 okresnímu soudu přikázal, aby vydal doplňující rozhodnutí o nároku stěžovatele na náhradu škody a nemajetkové újmy.

3. Napadeným trestním příkazem okresní soud rozhodl tak, že k původnímu trestnímu příkazu ze dne 22. 2. 2024 doplnil výrok o náhradě škody, jímž stěžovatele podle § 314f odst. 1 písm. e) trestního řádu za použití § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že okresní soud zasáhl jeho základní práva, neboť v doplnění trestního příkazu dostatečně nereflektoval předchozí rozhodnutí Ústavního soudu.

5. Stěžovatel poukazuje na § 228 odst. 1 trestního řádu, podle kterého "odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu... uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu... jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno". Stěžovatel se dále odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 dovolává efektivního trestního řízení.

6. Stěžovatel uplatnil svůj nárok včas, kdy doložil znalecký posudek vyčíslující jeho nemajetkovou újmu. Poukazuje dále na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025 sp. zn. III. ÚS 2083/23, podle kterého "soud přizná oběti adhezní nárok alespoň v míře, která je na základě provedených důkazů a ustálené praxe nezpochybnitelná". S ohledem na uvedené nevidí stěžovatel důvod pro odkázání na občanskoprávní řízení, přičemž výrok není ani odůvodněn, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 197/24, podle kterého součástí "práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na odůvodnění rozhodnutí soudu a zákaz svévole, které jsou obecně odvoditelné z kautel právního státu, v němž je nepřípustné, aby soud neseznámil jednotlivce s logickým, náležitým a spravedlnosti odpovídajícím odůvodněním rozhodnutí".

7. V postupu okresního soudu stěžovatel spatřuje porušení svého práva na efektivní trestní řízení, zakotvené ve čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil trestní příkaz a uložil okresnímu soudu o náhradě škody a nemajetkové újmy rozhodnout.

8. Ústavní soud ústavní stížnost zaslal k vyjádření okresnímu soudu, Okresnímu státnímu zastupitelství v Olomouci a pachateli přečinu (druhému účastníku dopravní nehody).

9. Okresní soud ve stručném vyjádření jen uvedl, že pro rozhodnutí o náhradě škody neměl dostatečný podklad a nebylo možné ani konat hlavní líčení. Okresní státní zastupitelství v Olomouci ani pachatel přečinu na výzvu Ústavního soudu nereagovali. Ústavní soud vyjádření účastníka řízení k případné replice nezaslal, neboť neobsahovalo nové skutečnosti ani důkazy.

10. Následně se Ústavní soud dotázal stěžovatele, zda v občanskoprávním řízení svůj nárok uplatnil, případně zda bylo plněno pojišťovnou.

11. Stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že občanskoprávní řízení proti druhému účastníkovi nehody nezahájil, uplatnil však svůj nárok u jeho pojišťovny z titulu odpovědnosti za újmu způsobenou provozem motorového vozidla. "Pojišťovna uplatněný nárok posoudila a stěžovateli jej v průběhu jara roku 2025 plně uspokojila (došlo k výplatě dlužné částky na účet stěžovatele). Po materiální a finanční stránce byl tak nárok stěžovatele naplněn." Podle stěžovatele však plnění pojišťovny nemění nic na důvodnosti ústavní stížnosti a porušení jeho základních práv okresním soudem, který postupoval zcela nepřijatelně, postupoval alibisticky a svévolně, kdy byly splněny požadavky na přiznání újmy. Vzhledem k tomu, že věc přesahuje jeho osobní zájmy, trvá na svém návrhu. Opačný přístup by znamenal toleranci k obdobnému postupu obecných soudů vůči poškozeným.

III. Vlastní posouzení věci 12. Ústavní soud se seznámil s trestním příkazem i obsahem spisu okresního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. Proto může ve vztahu k procesnímu postupu všech orgánů činných v trestním řízení reagovat jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva vadný, vede k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

14. Současně Ústavní soud opakovaně poukazuje na povinnost ochrany práv poškozených s tím, že je úkolem obecných soudů usilovat o posouzení naplnění podmínek pro přiznání náhrady újmy již v adhezním řízení. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22 je povinností státu vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících k náhradě újmy způsobené trestnou činností. Adhezní řízení je součástí trestního řízení, má však specifický účel, neboť je rozhodováno o uplatněných občanskoprávních nárocích poškozeného vůči pachateli. Trestní soudy tedy o nároku poškozeného v trestním řízení podle trestního řádu rozhodují podle soukromoprávních norem.

15. Nepřiznání adhezního nároku totiž může působit druhotnou újmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2637/23, bod 18), a proto trestní soudy rozhodují o adhezních nárocích poškozených, aby jim umožnily uspokojení již v trestním řízení a aby nemuseli podstupovat rovněž řízení občanskoprávní. Není možné nadměrně odkazovat poškozené s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, tedy automaticky a bez řádného důvodu odmítat přiznání nároku na náhradu újmy již v trestním řízení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2177/11).

16. Výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy může být "v trestním příkazu obsažen ve stejném rozsahu jako v odsuzujícím rozsudku, za předpokladu předchozího řádného připojení poškozeného s nárokem na náhradu škody... Aby mohl samosoudce rozhodnout v trestním příkazu též o nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, musí poškozený tento nárok uplatnit nejpozději do okamžiku vydání trestního příkazu." (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s 3587).

17. Trestní příkaz však má být prostředkem sloužícím "k zjednodušení a urychlení trestního řízení ve skutkově a právně méně složitých věcech, v nichž účelu trestního řízení může být dosaženo i bez provedení formálního hlavního líčení" (viz tamtéž, s. 3571, bod 1). Proto podle § 314f odst. 1 písm. e) trestního řádu patří mezi náležitosti trestního příkazu též "výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (§ 228 a § 229 odst. 1 a 2), jestliže byl nárok... řádně uplatněn". Povinnost k náhradě způsobené škody nebo nemajetkové újmy má být obžalovanému uložena za předpokladu, že "škoda v této výši nebyla dosud uhrazena" (§ 228 odst. 1 trestního řádu). "Na výši přiznaného nároku poškozeného může mít vliv i existence pojištění... nárok na náhradu zbytku škody ovšem může poškozený i v případech, kde jinak nárok přechází na pojistitele, uplatňovat proti škůdci - obžalovanému - jestliže pojistným plněním nedošlo k úplné náhradě škody" (viz tamtéž s. 2850).

18. Ze spisu okresního soudu se podává, že zmocněnec uplatnil nárok na náhradu újmy stěžovatele dne 5. 2. 2024 a přiložil k němu znalecký posudek (v něm znalec stanovil bolestné ve výši 414 022 Kč) a fakturu na 9 680 Kč (viz č. l. 75-77). Nárok na náhradu újmy na zdraví a náhradu škody tak vznesl ještě před podáním obžaloby dne 20. 2. 2024 (č. l. 82) a před vydáním trestního příkazu ze dne 22. 2. 2024 (č. l. 86). O takto doloženém nároku ale okresní soud v trestním příkazu ze dne 22. 2. 2024 nerozhodl, přičemž uznal toto své pochybení (viz vyjádření k ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 1876/24).

19. Avšak krátce poté, co byl citovaný nález Ústavního soudu doručen okresnímu soudu, byl mu doručen i další návrh stěžovatele, doplněný novým znaleckým posudkem, kterým bylo stanoveno dodatečné bolestné (12 106 Kč) a trvalé následky (958 042 Kč), společně s fakturou za vypracování nového znaleckého posudku na částku 18 150 Kč (č. l. 126-131).

20. Za této situace bylo povinností okresního soudu doplnit do rozhodnutí výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy stěžovatele (viz výrok II. citovaného nálezu). Dodatkem trestního příkazu bylo toto pochybení napraveno a okresní soud rozhodl na základě aktuálního stavu věci, tedy v situaci, kdy existovaly dva návrhy na náhradu škody a nemajetkové újmy, doplněné dvěma znaleckými posudky. Okresní soud musel rozhodnout (posoudit důvodnost obou nároků), aniž by však ve věci mohl nařídit hlavní líčení či veřejné zasedání, neboť zákon takový postup nepřipouští. Obecné soudy jsou totiž jako orgány veřejné moci vázány enumerativností veřejnoprávních pretenzí, tedy povinností uplatňovat státní moc pouze v případech, mezích a způsobem, které stanoví zákon (viz čl. 2 odst. 2 Listiny či čl. 2 odst. 3 Ústavy). Odkázal-li proto napadeným trestním příkazem stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních, neupřel mu za dané situace právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť uvedené právo nezaručuje rozhodnutí zcela splňující očekávání účastníka řízení, ale posouzení věci nezávislým soudem podle předem stanovených pravidel.

21. Podstatné je, že v době rozhodování Ústavního soudu, jak připouští i stěžovatel, žádný nárok na náhradu škody neměl, kdy byl plně uspokojen pojišťovnou. Za těchto okolností by mu ani eventuální zrušení rozhodnutí nemohlo přinést příznivější rozhodnutí. Stěžovatel ve své podstatě namítá porušení výhradně svých procesních práv (dostatečné nezohlednění předložených znaleckých posudků). Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod; v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces (viz usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 ). V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, s ohledem na plně uspokojené právo na náhradu škody ve věci samé dosaženo být nemohlo.

22. Ústavní soud proto v postupu okresního soudu nespatřil namítaná pochybení a odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

23. Nad rámec výše uvedeného nelze pominout, že stěžovatel za situace, kdy mu již bylo pojišťovnou poskytnuto pojistné plnění (viz bod 11), o této okolnosti sám aktivně Ústavní soud neinformoval, a naopak nadále trvá na svém návrhu a domáhá se vydání nálezu, jímž by bylo okresnímu soudu uloženo rozhodnout o jeho nárocích, tedy případně i vydat exekuční titul na již realizované plnění.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu