III.ÚS 1821/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Pod Majerovic Praha 5 - Jinonice, sídlem Sluneční náměstí 2568/7, Praha 5, zastoupené Mgr. Zuzanou Viskupičovou, advokátkou, sídlem Žitná 562/10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2026 č. j. 22 Cdo 2994/2025-167, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2025 č. j. 29 Co 117/2025-140 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. září 2024 č. j. 15 C 384/2023-91, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Prokopské údolí s. r. o., sídlem Antala Staška 1859/34, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; namítá rovněž porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhala proti vedlejší účastnici určení vlastnického práva k pozemkům v katastrálním území Jinonice. Tvrdila, že ona a její právní předchůdci pozemky dlouhodobě drží a užívají a že splnila podmínky jejich mimořádného vydržení.

3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka podmínky mimořádného vydržení nesplnila. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že dobrá víra členů stěžovatelky se vztahovala pouze k právu bezplatného užívání pozemků, nikoli k právu vlastnickému, a že neuplynula dvacetiletá vydržecí doba.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť jej neshledal přípustným, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Závěr odvolacího soudu o absenci držby vlastnického práva stěžovatelkou považoval za souladný se svou ustálenou rozhodovací praxí.

II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka poukazuje na to, že zahrádkáři předmětné pozemky užívají již od roku 1956, původně na základě jejich přidělení k zahrádkářské a včelařské činnosti a nájemní smlouvy. Vznikem Sdružení zahrádkářů Motorlet v roce 1995 podle ní vznikl právní subjekt způsobilý vlastnické právo k pozemkům vydržet. Zahrádkáři pozemky dlouhodobě obhospodařovali, budovali na nich zahrádkářskou osadu a její infrastrukturu a následně usilovali také o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Stěžovatelka tvrdí, že minimálně od privatizace Motorletu zahrádkáři pozemky užívají a drží, aniž by se tato držba opírala o vlastnické právo jiného subjektu. Pozemky podle ní fakticky ovládá, nakládá s nimi jako s vlastními a své tvrzené vlastnické právo aktivně brání.

6. Stěžovatelka současně zpochybňuje vlastnictví vedlejší účastnice a jejích právních předchůdců. Tvrdí, že není dohledatelné, jak se pozemky dostaly do vlastnictví společnosti AERO HOLDING, a poukazuje na listiny, z nichž podle ní vyplývá, že předmětné pozemky nebyly zahrnuty do převáděného majetku. Společnost International Business group ani vedlejší účastnice podle ní za pozemky nezaplatily kupní cenu a jejich nabytí označuje za podvodné. Stěžovatelka ani Sdružení zahrádkářů Motorlet podle jejího tvrzení jejich vlastnické právo nikdy neuznaly.

7. Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že nepřihlédly ke všem jí předloženým důkazům a některé skutečnosti naopak hodnotily jako důkazy, ačkoli jimi podle ní nebyly. Zdůrazňuje zejména pochybnosti o pravosti listin týkajících se ukončení dřívějšího užívacího vztahu a namítá, že soudy neprovedly jí předložený právní rozbor k mimořádnému vydržení ani nevysvětlily, proč jeho závěry neakceptovaly. Závěr, že se nikdy nechopila držby vlastnického práva, proto považuje za odporující provedenému dokazování i skutečnému způsobu, jakým ona a její právní předchůdci s pozemky po desítky let nakládali.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která je zastoupena advokátkou podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že nesplnila předpoklady vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Obvodní i odvolací soud se přitom otázkou mimořádného vydržení zabývaly a své závěry odůvodnily (zejména body 37 až 39 rozsudku obvodního soudu a body 13 až 16 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud následně podrobně vysvětlil rozdíl mezi faktickým užíváním věci a držbou vlastnického práva, včetně nezbytnosti současného naplnění faktického ovládání věci a držitelské vůle, a vyložil, že v poměrech projednávané věci lze dovodit pouze detenci stěžovatelky (body 9 až 16 usnesení Nejvyššího soudu). Tyto úvahy Ústavní soud neshledává svévolnými ani zjevně nelogickými. Skutečnost, že stěžovatelka dlouhodobé užívání a údržbu pozemků i obranu svého tvrzeného vlastnického práva hodnotí odlišně, sama ústavněprávní rozměr věci nezakládá.

11. Jiný závěr neplyne ani z námitek, jimiž stěžovatelka zpochybňuje vlastnické právo vedlejší účastnice a jejích právních předchůdců, včetně tvrzení o nezaplacení kupní ceny. Odvolací soud vysvětlil, že pro rozhodnutí o vlastnickém právu stěžovatelky nebylo nezbytné znovu se zabývat vlastnickým právem předchozích vlastníků, neboť tato otázka již byla řešena v předchozích soudních řízeních (bod 16 rozsudku odvolacího soudu). Tvrzení o nezaplacení kupní ceny pak samo o sobě nic nemění na rozhodném závěru, že stěžovatelka nesplnila předpoklady nabytí vlastnického práva vydržením. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že závěr o absenci držby vlastnického práva představuje samostatný důvod neúspěchu žaloby (bod 17 usnesení Nejvyššího soudu).

12. Ústavněprávní pochybení Ústavní soud neshledal ani v dokazování. Odvolací soud výslovně uvedl, že hodnocení sporných listin obvodním soudem neobstojí a že z nich nelze činit jednoznačné skutkové závěry; současně však vyložil, že skutečnosti, které měly být těmito listinami prokázány, nejsou pro rozhodnutí ve věci významné (bod 10 rozsudku odvolacího soudu). Právní rozbor předložený stěžovatelkou pak nepředstavuje důkaz o skutkových okolnostech věci, nýbrž právní argumentaci. Obecné soudy se otázkou vydržení zabývaly, právním názorem obsaženým v tomto rozboru však nebyly vázány. Ústavní stížnost tak ve výsledku představuje pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, která bez dalšího porušení ústavně zaručených práv nezakládá.

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 24. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu