III.ÚS 1935/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Markem Kovandou, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2026 č. j. 9 Azs 50/2026-33, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2026 č. j. 19 A 3/2026-60, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, A. C. a A. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádané spisové dokumentace, vyplývá, že stěžovatel je státní příslušník Běloruské republiky a dne 4. 6. 2025 požádal o vydání povolení k trvalému pobytu. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 23. 12. 2025 žádosti nevyhověl a zamítl ji podle § 75 odst. 2 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), neboť je důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl ohrozit bezpečnost státu. Z utajovaných informací je podle vedlejšího účastníka patrné, že stěžovatel představuje pro veřejný pořádek riziko, neboť dlouhodobě "spolupracuje se svou manželkou", která má být napojena na ruské zpravodajské služby.

3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud konstatoval, že vedlejší účastník dostál povinnosti stěžovateli sdělit, co v obecné rovině z utajovaných informací vyplývá. Městský soud, který se s obsahem utajovaných informací seznámil, rozhodl, že závěr vedlejšího účastníka obstojí, neboť existuje důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl při svém pobytu na území České republiky ohrozit bezpečnost státu.

4. Nejvyšší správní soud stěžovatelem podanou kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, přičemž aproboval závěry městského soudu.

II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel argumentuje, že v řízeních o pobytových oprávněních soud plní roli "obhájce" procesních práv účastníka, který se sám efektivně bránit nemůže, neboť nezná přesný obsah obvinění. V projednávané věci však správní soudy této své povinnosti podle názoru stěžovatele nedostály. Soudy převzaly tvrzení zpravodajské služby obsažená v utajované informaci mechanicky a nekriticky, čímž rezignovaly na zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel tvrdí, že utajovaná informace odůvodňuje bezpečnostní riziko "soustavnou spolupráci s manželkou" v přítomném čase, což neodpovídá prokazatelným skutkovým zjištěním, tj. s faktickou rozlukou manželů od počátku roku 2023 a odjezdem manželky z České republiky v létě 2025. Pokud obecné soudy aprobovaly rozhodnutí vedlejšího účastníka, které tuto zásadní změnu skutkových okolností zcela ignoruje, dopustily se porušení zákazu svévole. Právní závěr o existenci aktuálního bezpečnostního rizika je v extrémním rozporu s objektivní realitou rodinného života stěžovatele. Pokud by stěžovatel byl s tajnou informací seznámen, jistě by byl schopný závěr o bezpečnostním riziku vyvrátit.

6. Stěžovatel dále namítá, že se správní soudy nevypořádaly s konkrétními okolnostmi případu, zejména s délkou legálního pobytu stěžovatele, jeho hlubokou integrací do české společnosti, rodinnými vazbami ani jeho závažným zdravotním stavem, a spokojily se s mechanickým převzetím závěrů vedlejšího účastníka.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž ústavně zaručené subjektivní právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje (např. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 1370/21, ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 327/24 ). Je totiž věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (viz nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17, bod 53, ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 26/07, bod 37).

9. Z obecné úpravy § 68 odst. 3 správního řádu modifikované speciální úpravou v § 169m zákona o pobytu cizinců vyplývá, že pokud podklady rozhodnutí obsahují utajované skutečnosti, v odůvodnění rozhodnutí se na tyto podklady odkáže takovým způsobem, aby nebyl zmařen účel jejich utajení. Není-li to možné, uvedou se v odůvodnění rozhodnutí pouze v obecné rovině skutečnosti, které z těchto podkladů vyplývají. Hodnocení utajované informace (s ohledem na utajovaný charakter informací) může být uvedeno pouze obecně a v takové míře, aby neohrozilo jejich vyzrazení.

10. Z pohledu práva na soudní ochranu stěžovatele je tak podstatné, že se městský soud i Nejvyšší správní soud seznámily s utajovanou součástí spisu a shledaly důvody pro zamítnutí povolení k trvalému pobytu relevantními. Tím byla soudní ochrana stěžovatelových práv ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny dostatečně zajištěna, neboť soudy měly neomezený přístup k podkladům rozhodnutí obsaženým v celém správním spisu. Stěžovateli lze sice přisvědčit, že měl omezenou možnost zpochybnit, že představuje hrozbu pro bezpečnost České republiky, avšak z povahy věci není možné vyžadovat podrobnější odůvodnění, než ke kterému přistoupil vedlejší účastník. S ohledem na utajovaný charakter zjišťovaných skutečností nelze vtělit do napadených rozhodnutí podrobnější odůvodnění, neboť v opačném případě by byl účel utajení konkrétních informací zmařen. V posuzované věci nelze přehlédnout, že veřejně známé informace o manželce stěžovatele byly součástí napadených rozhodnutí (viz např. bod 16 rozsudku městského soudu).

11. Správní soudy byly povinny přezkoumat věrohodnost, přesvědčivost a relevantnost utajované informace, čemuž v posuzované věci dostály, a míra odůvodnění napadených rozhodnutí nutně odráží míru utajení podkladů. Správní soudy konstatovaly, že obsah utajované informace mapoval aktivity stěžovatele v dlouhém časovém období, přičemž je stěžovatel vykonával osobně i v součinnosti se svou manželkou, která byla aktivní spolupracovnicí ruských zpravodajských služeb v České republice. Se stěžovatelem tak nelze souhlasit, že aktérem problematických aktivit byla pouze jeho manželka a po jejich faktické rozluce v roce 2023 nelze jeho pobyt v České republice vyhodnotit jako aktuální bezpečnostní riziko. Správní soudy reflektovaly, že stěžovatel v aktivitách popsaných v utajované informaci nevystupoval pouze jako zúčastněná osoba, nýbrž i jako jejich aktér, přičemž uzavřely, že tyto aktivity jsou dlouhodobé a bezpečnost České republiky a jejích obyvatel ohrožující, s možným přesahem do budoucna.

12. Ústavní soud ověřil, že utajované stanovisko bezpečnostního sboru, které bylo podkladem napadených rozhodnutí, odůvodňuje zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení povolení k trvalému pobytu v souladu se zákonnými ustanoveními. Utajovaná informace obsahuje podrobný popis událostí a obsahuje také četné zdroje, odkud byly tyto informace čerpány. Napadenými rozhodnutími proto nebylo porušeno stěžovatelovo základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Žádost stěžovatele byla řádně projednána. Samotné neudělení povolení k trvalému pobytu není v rozporu s ústavním pořádkem, neboť stěžovatel nemá ústavně zaručené základní právo na jeho udělení a takové právo mu neplyne ani z podústavního práva.

13. Správní soudy se řádně zabývaly také přiměřeností zásahu rozhodnutí vedlejšího účastníka do soukromého a rodinného života stěžovatele, přičemž posoudily jeho zdravotní stav, věk, otázky návratu do země původu, délku pobytu v České republice a důsledky zamítnutí žádosti na povinnost vycestovat z území České republiky (viz především body 51-61 rozsudku městského soudu). Ústavní soud závěr správních soudů o tom, že zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele není nepřiměřený ve srovnání s dotčeným veřejným zájmem, neshledal protiústavní.

14. Napadená rozhodnutí správních soudů jsou řádně odůvodněna, nenesou znaky libovůle či svévole a jejich závěry nelze označit za exces nebo projev tzv. přepjatého formalismu. Správní soudy návrh stěžovatele přezkoumaly v souladu se zákonnou úpravou i ustálenou judikaturou Ústavního soudu a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 27. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu