III.ÚS 2701/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Františka Záhrobského, zastoupeného JUDr. Janem Hejdou, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Alej Boženy Němcové 2440/59, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2026, č. j. 26 Cdo 1495/2026-219, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2026, č. j. 72 Co 26/2026-141, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. ledna 2026, č. j. 16 C 109/2025-130, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2025, č. j. 72 Co 395/2025-115, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2025, č. j. 72 Co 304/2025-95, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. srpna 2025, č. j. 16 C 109/2025-31, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. srpna 2025, č. j. 16 C 109/2025-80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a CPI BYTY, a. s., se sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel podal žalobu na určení existence nájemního vztahu a neplatnosti výzvy k vyklizení bytu. Stěžovatel v řízení požádal o nařízení předběžného opatření a osvobození od soudního poplatku.

2. Obvodní soud odmítl návrh na nařízení předběžného opatření kvůli nesložení zákonné jistoty. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil (napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 16 C 109/2025-31 a napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 395/2025-115).

3. Obvodní soud nevyhověl ani žádosti o osvobození od soudního poplatku. Městský soud poté jeho rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel podle soudů nepředložil tvrzení a důkazy, na jejichž základě by bylo možné posoudit jeho celkovou životní úroveň (napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 16 C 109/2025-80 a napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 304/2025-95).

4. Obvodní soud poté vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku (nenapadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 65 C 109/2025-97). Stěžovatel v návaznosti na to opět požádal o osvobození od tohoto poplatku a nově i o ustanovení právního zástupce.

5. Obvodní soud zastavil řízení o žádosti o osvobození od soudního poplatku z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté (I. výrok). Obvodní soud zároveň neustanovil stěžovateli zástupce z řad advokátů (II. výrok) a zastavil řízení ve věci samé (III. výrok napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 16 C 109/2025-130).

6. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil (I. výrok napadeného usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 26/2026-141).

7. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozhodnutí městského soudu jako vadné. Dovolání totiž podle něj neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (I. výrok napadeného usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1495/2026-219).

II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel uvedl proti výrokům napadených rozhodnutí o věci samé tyto námitky:

a) Soudy nedostatečně vyhodnotily důkazy o nemajetnosti stěžovatele. Jiné soudy při posouzení stejných důkazů a majetkových poměrů přiznaly stěžovateli osvobození od poplatků i advokáta. Soudy nevyhověly stěžovateli kvůli marginálním odchylkám v tvrzeních o výši sociálních dávek a zaplaceném výživném, které nemají pro posouzení celkové majetkové nouze vypovídací hodnotu.

b) Soudy neposkytly stěžovateli bez právního vzdělání právní pomoc k vyrovnání sil vůči profesionálnímu pronajímateli. Stěžovatel nedokázal sám pochopit poučení soudů, reagovat na jejich výzvy ani náležitě vysvětlit domnělé rozpory v přijatých dávkách.

c) Soudy trvaly na složení jistoty ve výši 10 000 Kč, aniž by zohlednily nemajetnost stěžovatele a jeho žádost o osvobození od soudního poplatku.

d) Neustanovení advokáta a trvání na poplatcích a jistotě vedlo k zastavení řízení bez věcného projednání trvání nájemního vztahu. Postup soudů vystavil stěžovatele a jeho zdravotně znevýhodněnou dceru hrozbě ztráty bydlení.

e) Nejvyšší soud odmítl dovolání kvůli údajnému nevymezení přípustnosti, ačkoli ji bylo možné dovodit ze souhrnu blanketního dovolání stěžovatele a doplnění od advokáta.

9. Stěžovatel neuvedl proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí žádnou námitku.

III. Posouzení ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

11. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti sedmi různým soudním rozhodnutím. Protože jsou tato rozhodnutí obsahově odlišná a z hlediska posouzení ústavní stížnosti jsou tyto odlišnosti podstatné, Ústavní soud se jimi zabýval samostatně.

12. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost opožděná ve vztahu k rozhodnutím o návrhu na nařízení předběžného opatření a o prvním návrhu na osvobození od soudního poplatku (část III.1), zčásti je zjevně neopodstatněná (III.2.1) a zčásti nepřípustná (III.2.2) ve vztahu k rozhodnutím o druhém návrhu na osvobození od soudního poplatku.

III.1 Rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření a o prvním návrhu na osvobození od soudního poplatku 13. Ústavní stížnost je opožděná ve vztahu k rozhodnutím o prvním návrhu na osvobození od soudního poplatku a o návrhu na nařízení předběžného opatření.

14. Ústavní stížnost lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním zákonném procesním prostředku k ochraně práv (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

15. Rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve věci prvního návrhu na osvobození od soudního poplatku a o návrhu na nařízení předběžného opatření byla stěžovateli doručena 10. 11. 2025 a 5. 1. 2026 (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2025, č. j. 72 Co 304/2025-95, a ze dne 22. 12. 2025, č. j. 72 Co 395/2025-115).

16. Poslední den dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím tedy připadl na pondělí 12. 1. 2026 a čtvrtek 5. 3. 2026 (§ 57 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a § 63 zákona o Ústavním soudu).

17. Stěžovatel však podal ústavní stížnost až 10. 9. 2026 - tedy více než půl roku po uplynutí zákonné lhůty. Ústavní stížnost je tedy ve vztahu k rozhodnutím o návrhu na nařízení předběžného opatření a prvním návrhu na osvobození od soudního poplatku opožděná. Ústavní soud se proto nemůže stěžovatelovou stížností v tomto rozsahu věcně zabývat [§ 42 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

III.2 Rozhodnutí o druhém návrhu na osvobození od soudního poplatku III.2.1 Ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu 18. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o druhém návrhu na osvobození od soudního poplatku.

19. Řízení o tomto návrhu skončilo rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho vad. Nejvyšší soud tedy odmítl stěžovatelovo dovolání proto, že nesplňovalo formální zákonné náležitosti. Tato skutečnost je pro Ústavní soud zásadní. Pokud totiž Nejvyšší soud odmítne dovolání jako vadné, Ústavní soud se nezabývá podstatou věci, ale tím, zda obstojí závěr o vadách dovolání (např. rozhodnutí uvedená v nálezu sp. zn. III. ÚS 333/25, bod 37).

20. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání proto, že podle něj "neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání" (body 4 a 6 jeho rozhodnutí).

21. Ústavní soud s tímto závěrem beze zbytku souhlasí. Ústavní soud se seznámil s dovoláním stěžovatele i jeho doplněním a stejně jako Nejvyšší soud uvádí, že tato podání nijak nevymezují spornou dovolací otázku ani předpoklady přípustnosti dovolání. Konkrétněji řečeno, stěžovatel v podáních nevymezil právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí městského soudu závisí, a ani ji nijak nekonfrontoval s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Tuto povinnost stěžovateli ukládá zákon a bez jejího splnění se Nejvyšší soud nemůže zabývat dovoláním věcně (podrobněji § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu a výrok III stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a např. nález sp. zn. I. ÚS 729/17, bod 14).

22. Stěžovatel ve své stížnosti nevyvrátil závěr o vadách dovolání. Uvedl pouze to, že "ze souhrnu jeho blanketního [...] a z následného dovolání od právního zástupce [...] bylo možné, při precizním čtení bez přílišného lpění na formalistickém čtení obsahu textu, nalézt i vyjádření k přípustnosti dovolání." Nejvyšší soud však podle stěžovatele "postupoval a rozhodoval snad až příliš formalisticky bez toho, že by vzal v úvahu nejen zvláštní okolnosti případu, ale též hraniční existencionální postavení stěžovatele a váhu práv, k jejichž narušení dle stěžovatele došlo. Dle názoru stěžovatele byly veškeré náležitosti dovolání, včetně vyjádření k jeho přípustnosti, byť neobratně, ale přesto v mezích možností v dovolání obsaženy" (bod 11 ústavní stížnosti).

23. Tvrzení o splnění náležitostí dovolání však nemá oporu v obsahu dovolání. Stěžovatel ostatně nedoplnil svá obecná tvrzení o žádnou pasáž nebo odkaz na část dovolání, která by podle něj tyto náležitosti obsahovala. Ústavní soud dodává, že stěžovatelem zmiňované zvláštní okolnosti případu, hraniční existencionální postavení stěžovatele ani váha porušených práv nejsou pro posouzení formálních náležitostí dovolání podstatné. Tyto skutečnosti by Nejvyšší soud mohl zvážit až tehdy, kdyby stěžovatel podal dovolání, které splňuje zákonné náležitosti.

III.2.2 Ústavní stížnost proti rozhodnutí městského a obvodního soudu 24. Ústavní stížnost je nepřípustná ve vztahu k rozhodnutím městského a obvodního soudu o druhém návrhu na osvobození od soudního poplatku.

25. Stěžovatel je před podáním ústavní stížnosti obecně povinen vyčerpat všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Pokud tak neučiní, Ústavní soud obvykle odmítne jeho ústavní stížnost jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

26. Aby stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, musí je podle judikatury Ústavního soudu uplatnit řádně a včas. Pokud tedy stěžovatel podá vadné dovolání, kterým se Nejvyšší soud nemůže zabývat věcně, stěžovatel tento požadavek nesplnil. Postrádalo by smysl, pokud by stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti museli podat opravné prostředky, ale nemuseli tak učinit řádně a včas (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 60, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1729/21, bod 11; I. ÚS 3113/20, bod 14).

27. V posuzované věci přitom nenastala žádná zvláštní zákonná okolnost, která by Ústavnímu soudu umožňovala v této situaci posoudit ústavní stížnost věcně. Žádnou takovou argumentaci ostatně neuvedl ani sám stěžovatel (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy v uvedeném rozsahu nepřípustná. Stěžovatel totiž nepodal řádné dovolání, a nesplnil tak povinnost vyčerpat všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

28. Ústavní soud dodává, že na tomto závěru nic nemění ani usnesení sp. zn. III. ÚS 909/26 o stěžovatelově dřívější ústavní stížnosti. Stěžovatel v uvedené věci podal stížnost proti rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu, ačkoli v této věci současně podal i dovolání. Ústavní soud tuto jeho stížnost odmítl jako předčasnou a zároveň uvedl, že "odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepoškozuje stěžovatelovo právo na přístup k Ústavnímu soudu. Pokud by stěžovatel se svým dovoláním neuspěl, může po skončení dovolacího řízení podat novou ústavní stížnost, která zohlední i jeho průběh a výsledky. Dvouměsíční lhůta k jejímu podání se přitom bude i ve vztahu k nyní napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu odvíjet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud totiž nemůže prohlásit stěžovatelovu ústavní stížnost za předčasnou, a zároveň označit jeho pozdější stížnost (podanou ve výše uvedené lhůtě) za opožděnou" (bod 12 usnesení).

29. Ústavní soud tímto konstatováním zaručil stěžovateli pouze včasnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím nižších soudů - nikoli však její přípustnost. Poučení o zachování lhůty neznamená, že stěžovatel nemusel splnit povinnost řádně vymezit zákonné náležitosti dovolání. Toto východisko naopak předpokládá, že stěžovatel tuto povinnost splní. Jinými slovy, kdyby stěžovatel podal řádné dovolání, Ústavní soud by mohl přezkoumat i rozhodnutí městského a obvodního soudu. Stěžovatelovo dovolání však bylo vadné, a proto k přezkumu těchto rozhodnutí nebyly splněny zákonné předpoklady (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1817/26, bod 9; III. ÚS 3659/25, bod 12; III. ÚS 519/25, bod 7).

IV. Závěr 30. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti kvůli její opožděnosti [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a část III.1 usnesení], zčásti kvůli její zjevné neopodstatněnosti [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona a část III.2.1] a zčásti kvůli její nepřípustnosti [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona a část III.2.2].

31. Ústavní soud nevyhověl stěžovatelově návrhu, aby mu Ústavní soud nahradil náklady zastoupení v řízení o ústavní stížnosti. Podle zákona se tak totiž může stát jen tehdy, pokud (1) to odůvodňují osobní a majetkové poměry stěžovatele a (2) jeho ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Obě podmínky přitom musí být splněny zároveň (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přinejmenším druhá z těchto podmínek však splněna není, protože Ústavní soud z popsaných důvodů stěžovatelovu stížnost odmítl. Ústavní soud mu proto náhradu nákladů zastoupení nemohl přiznat.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu