IV.ÚS 2034/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2026 č. j. 25 Cdo 1497/2025-471, části výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 25 Co 124/2024-419 týkající se nároku na bolestné a části zamítavého výroku II rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. září 2023 č. j. 8 C 180/2020-248 týkající se nároku na bolestné, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1. Heleny Koskové a 2. obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a.s., sídlem Evropská 810/136, Praha 6 - Vokovice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Ústavní soud se v tomto případě zabýval otázkami souvisejícími s promlčením nároku na bolestné.

2. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení částí v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud Praha-východ uložil žalované první vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli částku 913 579 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 2 016 286,24 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Stěžovatel se domáhal náhrady újmy na zdraví v důsledku dopravní nehody způsobené první vedlejší účastnicí, a to konkrétně náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 899 949 Kč, za bolest v částce 127 584,58 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 758 560,66 Kč, náhrady nákladů na léčení a na rehabilitaci v částce 13 475 Kč, na dopravu na fyzioterapii v částce 1 248 Kč, vstupného do plaveckého bazénu v částce 48 324 Kč a kapitalizovaného peněžitého důchodu za dobu 10 let po skončení pracovní neschopnosti v částce 1 067 094 Kč. Okresní soud posoudil nároky žalobce podle § 2010, § 2958, § 2962 odst. 1 a § 620 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. 25 Cdo 912/2009. Stěžovateli přiznal požadované nároky na náhradu za ztížení společenského uplatnění a nákladů na rehabilitaci (za roky 2019 a 2020). Nárok na bolestné považoval za promlčený. Ve zbývající části žalobu zamítl jako nedůvodnou.

4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil v zamítavém výroku II tak, že uložil první vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 200 148 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části jej potvrdil (výrok I). Nad rámec částek přiznaných okresním soudem krajský soud vyhověl žalobě na náhradu nákladů na rehabilitační pobyty (v roce 2021 a 2022) ve výši 13 475 Kč, zčásti vyhověl rovněž žalobě na náhradu nákladů na dopravu na fyzioterapie a na vstupné na plavání v částce 6 988 Kč a na náhradu za ztrátu na výdělku v částce 179 685 Kč (celkem ve výši 200 148 Kč).

5. K nároku na bolestné, uplatněnému změnou žaloby dne 7. 4. 2022, krajský soud potvrdil závěr okresního soudu, že k ustálení zdravotního stavu, od nějž se odvíjí počátek běhu promlčecí lhůty, došlo v souvislosti s reoperací provedenou dne 28. 6. 2018. Konstatoval, že i kdyby soud předpokládal, že stěžovatel trpěl bolestmi ještě po dobu šesti měsíců po tomto zákroku, došlo by k ustálení jeho zdravotního stavu ve vztahu k bolestnému v prosinci 2018. Promlčecí lhůta se pak stavěla jen ohledně bolestného uplatněného v adhezním řízení, konkrétně ve výši 30 979 Kč. Došlo-li poté k rozšíření návrhu o další část pohledávky (konkrétně dne 7. 4. 2022), nemá tato změna zpětný účinek pro stavení promlčecí lhůty.

6. Stěžovatel napadl dovoláním rozsudek krajského soudu v části výroku I potvrzující zamítavý výrok II rozsudku okresního soudu ohledně nároku na bolestné ve výši 127 584,58 Kč a v zamítnuté části nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 578 875,66 Kč. Nejvyšší soud rozhodl - stručně řečeno - tak, že aproboval rozhodnutí krajského soudu (i okresního soudu) ve vztahu k nároku na bolestné, u nějž soudy "v otázce určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby postupovaly souladně s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu." Rozhodnutí krajského soudu (i okresního soudu) o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti považoval za nesprávná, a proto rozsudky soudů obou stupňů ohledně tohoto nároku včetně závislých nákladových výroků zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

7. K počátku běhu subjektivní promlčecí doby Nejvyšší soud uvedl, že v případě vytrpěné bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti. Protože tyto předpoklady (vědomost o škodě a osobě škůdce) musí být splněny kumulativně, nemůže subjektivní promlčecí doba počít běžet dříve, než poškozený nabude vědomost o obou těchto skutečnostech. Zohlednil, že soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že druhý operační zákrok, který proběhl již bez komplikací, odstranil hlavní příčinu bolesti (vyjmutím uvolněného osteosyntetického materiálu). Konstatoval, že stěžovatel požadoval náhradu za bolesti vytrpěné pouze v souvislosti s oběma operacemi, netvrdil, že by měl bolestivé stavy po datu druhé operace. Nejvyšší soud proto potvrdil, že subjektivní promlčecí dobu je nutno počítat právě od data reoperace. Znalcem stanovený okamžik ustálení zdravotního stavu stěžovatele (ke dni 20. 1. 2020) označuje datum, od něhož již nelze očekávat zlepšení zdravotního stavu stěžovatele ve smyslu ústupu či zmírnění trvalých následků na zdraví. Nejde o datum ukončení bolestivých stavů, a tedy ani vzniku nároku na náhradu za bolest (a počátek běhu promlčecí lhůty k jeho uplatnění).

II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel nesouhlasí s posouzením nároku na bolestné a v tomto rozsahu se domáhá zrušení (částí) výroků rozsudku Nejvyššího soudu, krajského soudu i okresního soudu. Namítá, že i kdyby snad k promlčení nároku mělo dojít, pak je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť částka 30 979 Kč byla stěžovatelem považována za správnou výlučně z důvodů na straně druhé vedlejší účastnice řízení (bodové ohodnocení dle formuláře pojišťovny). Nesouhlasí s tím, že by se stavení promlčecí doby týkalo jen nároku uplatněného v adhezním řízení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že vědomost o vzniklé škodě nezahrnuje vždy jen informaci o ustáleném zdravotním stavu, resp. jeho stabilizaci, ale obsahuje též všechny další předpoklady pro možnost uplatnění nároku v občanském soudním řízení. Stěžovatel namítá, že až do doby seznámení se se závěry znaleckého posudku MUDr. V. Kolaříka (ze dne 1. 4. 2022) neměl žádné povědomí o skutečné výši tohoto nároku. Toto povědomí získal teprve okamžikem seznámení se s těmito závěry, z čehož dovozuje, že nárok na bolestné nemohl být promlčený.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Jádrem stěžovatelovy argumentace je nesouhlas se závěrem soudů o promlčení jím uplatněného nároku na bolestné. Ústavní soud ovšem k zpochybněnému výkladu a aplikaci podústavního práva, včetně způsobu odůvodnění, nemá ústavněprávních výhrad.

10. Ústavní soud již dříve potvrdil, že otázku určení počátku běhu promlčecí doby (ustálení zdravotního stavu) ve vztahu k reálné možnosti uplatnění nároku na náhradu nemateriální újmy je třeba vnímat optikou konkrétních okolností případu (srov. usnesení ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 117/19, bod 14). Ústavní soud připouští, že pokud je poškozený laikem, nemusí být schopen přesně odhadnout, kdy se jeho zdravotní stav ustaluje. Tím spíše jsou proto obecné soudy povinny stanovovat okamžik ustálení zdravotního stavu ve prospěch poškozeného tehdy, panuje-li tato neshoda např. i mezi vypracovanými znaleckými posudky (srov. nález ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 774/18 ). Taková situace ale v nyní posuzované věci nenastala, jelikož ani stěžovatel nerozporuje okolnost, že k ustálení jeho zdravotního stavu došlo právě v souvislosti s reoperací. Jak uvedl již Nejvyšší soud, "pro závěr, že by žalobci měly vzniknout po reoperaci či během rehabilitační léčby další bolestivé stavy, nejsou v dosavadních výsledcích řízení žádné podklady." Nejvyšší soud současně vysvětlil (srov. výše), že znalcem stanovený okamžik ustálení zdravotního stavu stěžovatele (ke dni 20. 1. 2020) označuje datum, od něhož již nelze očekávat zlepšení zdravotního stavu ve smyslu ústupu či zmírnění trvalých následků na zdraví. Nejde o datum ukončení bolestivých stavů, a tedy ani vzniku nároku na náhradu za bolest (a počátek běhu promlčecí lhůty k jeho uplatnění). Soudy tedy odůvodněně odvíjely počátek běhu subjektivní promlčecí doby od ukončení bolestivých stavů, kterýžto okamžik spojovaly právě s reoperací stěžovatele.

11. Soudy nepochybily ani v tom, že nepřisvědčily stěžovatelově námitce, že o skutečné výši újmy se dozvěděl až ze znaleckého posudku ze dne 1. 4. 2022, čímž teprve měl nabýt vědomost o všech předpokladech pro uplatnění nároku v civilním řízení. Z ústavní stížnosti neplyne, proč si stěžovatel nechal zpracovat znalecký posudek až v této (relativně) pokročilé fázi řízení. Podstatné je, že stěžovatel si mohl zajistit znalecký posudek na výpočet bolestného dříve tak, aby uplatnil svůj nárok na bolestné včas před jeho promlčením, což se ovšem nestalo. Soudy též ve shodě s prejudikaturou Nejvyššího soudu, a tedy nikoliv překvapivě, odůvodnily závěr o tom, že se případné stavení promlčecí doby týká toliko nároku na bolestné uplatněného v adhezním řízení (srov. rozsudek krajského soudu, bod 38). Lze doplnit, že považuje-li stěžovatel výklad a aplikaci podústavního práva souvisejícího s určením počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na bolestné v jeho případě za rozporné s dobrými mravy, je tato námitka materiálně nepřípustná, neboť ji stěžovatel vznáší až nyní v řízení před Ústavním soudem.

12. Ústavní soud v napadených výrokových částech rozhodnutí neshledal ústavněprávní deficit, resp. nepovažuje je za excesivní, což teprve by bylo způsobilé odůvodnit jeho případný kasační zásah.

13. Ústavní soud konstatuje, že soudy neporušily základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu