IV.ÚS 2240/25

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové, soudce Michala Bartoně a soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Kuchaříka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Romanem Košutem, advokátem, sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 479/2025-217 ze dne 30. dubna 2025 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 223/2024-163 ze dne 6. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) JUDr. Františka Hrudky a 2) Mgr. Anny Hrudkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

I. Podstata věci 1. Ústavní soud v posuzované věci řešil, zda civilní soudy ústavně souladně posoudily spor o určení, že na nemovitostech vedlejších účastníků nevázne služebnost doživotního a bezplatného užívání zřízená ve prospěch stěžovatele.

II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 2. V červenci 2007 uzavřeli vedlejší účastníci (budoucí kupující) a stěžovatel s manželkou (budoucí prodávající) smlouvu o smlouvě budoucí kupní a smlouvu o zřízení věcného předkupního práva k blíže specifikovaným nemovitostem, a to formou notářského zápisu ("první notářský zápis"). V únoru 2008 smluvní strany tyto smlouvy změnily dodatkem (respektive zrušily a uzavřely nově), a to opět formou notářského zápisu ("druhý notářský zápis").

3. Kupní smlouva nikdy uzavřena nebyla. V prosinci 2016 nicméně stěžovatel daroval sporné nemovitosti svému synovi, přičemž ve smlouvě byla současně ve prospěch stěžovatele zřízena služebnost doživotního a bezplatného užívání (jako věcné břemeno).

4. V roce 2021 civilní soudy v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 78/2019 uložily synovi stěžovatele povinnost převést sporné nemovitosti na vedlejší účastníky za 3 280 000 Kč, neboť darovací smlouvou bylo porušeno jejich předkupní právo [viz rozsudek Okresního soudu v Kladně ("okresní soud") č. j. 7 C 78/2019-100 ze dne 7. 6. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ("krajský soud") č. j. 30 Co 102/2021-133 ze dne 12. 11. 2021].

5. Vedlejší účastníci se následně žalobou z října 2023 u civilních soudů proti stěžovateli domáhali určení, že na sporných nemovitostech nevázne služebnost doživotního a bezplatného užívání zřízená v jeho prospěch. Podle vedlejších účastníků sjednal stěžovatel služebnost s nepoctivým úmyslem zmařit jejich předkupní právo.

6. V červnu 2024 okresní soud žalobu vedlejších účastníků zamítl. Dospěl k závěru, že vedlejší účastníci a stěžovatel ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní a smlouvě o zřízení služebnosti (ve znění druhého notářského zápisu) nesjednali zákaz sporné nemovitosti zatížit. Stěžovatel tak přijetím věcného břemene žádnou svou povinnost neporušil. Nepoctivost stěžovatele soud neshledal, neboť ten nikdy nezastíral, že motivem pro sjednání služebnosti v darovací smlouvě byl jeho zájem v nemovitostech dožít. Pokud by nemovitosti synovi nedaroval, vedlejší účastníci by nemohli uplatnit své předkupní právo a stěžovatel by měl právo nemovitosti doživotně užívat jako vlastník. V době, kdy vedlejší účastníci právo retraktu uplatnili, o věcném břemeni služebnosti věděli (viz rozsudek č. j. 16 C 23/2023-103 ze dne 12. 6. 2024).

7. Krajský soud nicméně v listopadu 2024 prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že služebnost ve prospěch stěžovatele na nemovitostech nevázne. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel porušil svoji smluvní povinnost nezatížit nemovitosti věcným břemenem, která byla zakotvena ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní. Smlouva mezi stěžovatelem a jeho synem o zřízení služebnosti - jež byla uzavřena na jedné listině spolu s darovací smlouvou, ale kterou je třeba posuzovat samostatně - byla absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, respektive nepoctivý záměr zmařit uplatnění předkupního práva vedlejších účastníků (viz ústavní stížností napadený rozsudek č. j. 26 Co 223/2024-163 ze dne 6. 11. 2024).

8. Nejvyšší soud v dubnu 2025 dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost (ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 33 Cdo 479/2025-217 ze dne 30. 4. 2025).

III. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že civilní soudy porušily jeho základní práva zaručená především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítá následující:

10. Zaprvé, krajský soud svévolně a překvapivě porušil princip neúplné apelace. Vedlejší účastníci v nalézacím řízení opírali neplatnost smlouvy o zřízení služebnosti pouze o tvrzenou protiprávnost darování, nikoliv o porušení smluvního závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní. V nalézacím řízení tedy nebyla smlouva o smlouvě budoucí kupní (obsažená v prvním notářském zápise) vůbec řešena. Přesto krajský soud shledal, že nepovažuje za správný skutkový závěr okresního soudu, že stěžovatel uzavřením smlouvy o zřízení služebnosti neporušil smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní a smlouvy o zřízení předkupního práva (jak jsou obsaženy ve druhém notářském zápise). Krajský soud si tento závěr okresního soudu vymyslel, a to poté, co v rozporu s § 213 ve spojení s § 212a odst. 3 občanského soudního řádu z vlastní libovůle doplnil dokazování ke skutečnostem, které v nalézacím řízení vedlejší účastníci netvrdili, a proto k nim ani okresní soud neprováděl dokazování.

11. Zadruhé, krajský soud stěžovatele protiústavně nepoučil podle § 118a o. s. ř., čímž mu odňal právo být slyšen a mít možnost argumentovat. Krajský soud zopakoval dokazování listinnými důkazy (druhým notářským zápisem a darovací smlouvou), aniž by účastníky seznámil se svým odlišným hodnocením zákazu zatížení nemovitosti, údajně sjednaného ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní. Rozhodnutí krajského soudu proto bylo nepředvídatelné.

12. Zatřetí, právní závěr krajského soudu, podle kterého stěžovatel uzavřením smlouvy o zřízení služebnosti porušil smluvní povinnost vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní a smlouvy o zřízení předkupního práva, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Krajský soud svévolně ze své iniciativy doplnil dokazování ve vztahu k notářskému zápisu ze dne 15. 2. 2008 ze soudního spisu z dřívějšího řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 78/2019. Stejnou listinu okresní soud jako důkaz neprovedl a žádný z účastníků to nenavrhoval. Spis k posuzované věci přitom obsahoval jinou kopii druhého notářského zápisu ze dne 15. 2. 2008, jehož pravost a správnost nebyla nikým sporována. Z něho ovšem zákaz zatížení nemovitosti nevyplývá. Obsah listiny ze spisu sp. zn. 7 C 78/2019 (notářský zápis ze dne 15. 2. 2008), o níž krajský soud dokazování fakticky doplnil, nesouhlasí se zněním notářského zápisu ze dne 15. 2. 2008 založeném na č. l. 39-42 spisu sp. zn. 16 C 23/2023, který byl proveden k důkazu v rámci nalézacího řízení. Mělo by se přitom jednat o obsahově stejnou veřejnou listinu, jejímž prostřednictvím vedlejší účastníci prokazovali zřízení věcného předkupního práva k nemovitostem, zatímco stěžovatel z jejího obsahu prokazoval, že žádný zákaz zatížení nemovitostí sjednán nebyl a naopak, že zatížení bylo předpokládáno. Rozdíly mezi oběma listinami jsou přitom významné (stran povinnosti vedlejších účastníků učinit výzvu k uzavření kupní smlouvy do srpna 2007 či právě stran zákazu zatížení). Postupoval-li krajský soud podle § 213a odst. 1 o. s. ř., nevysvětlil soulad postupu s § 120 odst. 2 o. s. ř. Odůvodnění krajského soudu je nepřezkoumatelné. Krajský soud nadto vůbec neposoudil, zda smlouva o smlouvě budoucí kupní k okamžiku darovací smlouvy nadále trvala, a pokud ano, nezanikla-li pro následnou nemožnost plnění způsobenou převodem vlastnického práva. Nespecifikoval ani, jakou konkrétní povinnost plynoucí ze smlouvy o předkupním právu měl stěžovatel porušit.

13. Začtvrté, závěry o neplatnosti zřízení služebnosti nejsou přesvědčivé, neboť k nepoctivým úmyslům stěžovatele soud neučinil (nedoplnil) dokazování. Dospěl-li krajský soud implicitně k závěru, že jednání stěžovatele nemělo žádný vliv na platnost darování (jinak by nemohlo dojít k retraktu vedlejších účastníků), není takový závěr přezkoumatelný, uzavřel-li soud zároveň, že zřízení služebnosti bylo neplatné. Tvrzené vady rozhodnutí krajského soudu nenapravil ani Nejvyšší soud, který stěžovatelovo dovolání protiústavně odmítl pro nepřípustnost.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než o něm rozhodne meritorně nálezem.

15. Jádro stěžovatelovy argumentace představuje jeho nesouhlas s tím, že krajský soud při jednání provedl důkaz sdělením notářského zápisu z února 2008 z jiného soudního spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 7 C 78/2019. Na základě uvedeného důkazu totiž krajský soud oproti okresnímu soudu dospěl ke klíčovému závěru, že stěžovatel uzavřením smlouvy o zřízení služebnosti porušil smluvní povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní (bod body 19-20 napadeného rozsudku). Podle Ústavního soudu postup krajského soudu za protiústavní označit nelze.

16. Předně je třeba uvést, že krajský soud neporušil zásadu neúplné apelace (§ 212a odst. 3 ve spojení s § 213 o. s. ř.). Vedlejší účastníci již od počátku řízení tvrdili v obecném slova smyslu, že stěžovatel uzavřením smlouvy o zřízení služebnosti jednal nepoctivě. Druhý notářský zápis z února 2008 jako takový byl součástí skutkového základu již v nalézacím řízení: okresní soud jej ve verzi č. l. 39-42 provedl jako důkaz při jednání dne 13. března 2024 (viz č. l. 54). Provedl-li následně krajský soud stejným notářským zápisem důkaz znovu při jednání, avšak ze spisu sp. zn. 7 C 78/2019, učinil tak zjevně z důvodu, že v původním spise 16 C 23/2023 byla na č. l. 39-42 založena pouze neúplná verze druhého notářského zápisu z února 2008, ve které chyběla právě klíčová část týkající se smlouvy o smlouvě budoucí kupní (část třetí). Krajský soud tedy do odvolacího řízení nezavedl nové skutečnosti ve smyslu § 205a o. s. ř., ale v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. pouze zopakoval dokazování, na jehož základě okresní soud zjistil skutkový stav věci stran existence smluvní povinnosti nezatížit sporné nemovitosti. Z úplného notářského zápisu krajský soud dovodil odlišný právní závěr o tom, v čem protiprávnost jednání stěžovatele spočívala. K prolomení zásady neúplné apelace by došlo připuštěním důkazů či tvrzení, které účastníci v rozporu s § 205a o. s. ř. uplatnili zcela nově [jak Ústavní soud vymezil kupříkladu v nálezu sp. zn. I. ÚS 3477/21 ze dne 14. 12. 2022 (N 150/115 SbNU 209), bod 22]. K tomu však v posuzované věci nedošlo.

17. Namítá-li stěžovatel, že ho měl krajský soud podle § 118a odst. 2 ve spojení s § 213b o. s. ř. poučit o svém odlišném hodnocení otázky smluvní povinnosti nezatížit nemovitosti, lze připomenout, že ústavní zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě před tím, než soud vynese rozhodnutí, nýbrž že musí mít možnost účinně argumentovat k otázkám, na nichž rozhodnutí soudu spočívá [nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), bod 42]. Pro Ústavní soud je v tomto ohledu rozhodné, že krajský soud důkaz notářským zápisem z února 2008 - v plném znění, včetně části smlouvy o smlouvě budoucí kupní a v ní obsaženého zákazu zatížit nemovitosti - řádně provedl. Ze zvukového záznamu jednání ze dne 6. listopadu 2024 přitom vyplývá, že stěžovatel, zastoupený advokátem, měl možnost vyjádřit se ke zjištěnému obsahu smlouvy o smlouvě budoucí kupní (respektive smluvního zákazu zatížit sporné nemovitosti):

V čase 32:39 zvukového záznamu pověřený člen senátu účastníky řízení výslovně vyzval, zda se chtějí ke znovu provedeným důkazům vyjádřit. Advokát stěžovatele na uvedený dotaz v čase 34:06 zareagoval následovně: "V podstatě máme za to, že k porušení předkupního práva, jak bylo sjednáno, nedošlo. Opravdu ty předmětné nemovitosti byly převedeny bez zatížení. To, že de facto byla zřízená služebnost ve prospěch dárce, v podstatě ex post, máme za to, že tímto způsobem nedošlo k porušení předkupního práva. Opět opakuji, co jsem říkal před tím: za situace, kdy máme pravomocně skončené řízení o uplatnění práva retraktu, kdy žalobci nenamítali byť jediné slovíčko o tom, že by celou tu transakci nějakým způsobem měli zneplatnit, a poté, co opravdu nabydou předmětné nemovitosti značné hodnoty, tak si za rok a půl vzpomenou na to, že by se mohli pokusit de facto zbavit těch předmětných nemovitostí a i nějakých vad, které jim brání třeba v tom rozjet v předmětných nemovitostech nějaké třeba i obchodní zájmy. To žalovaný považuje za naprosto nemravné." Zkrátka řečeno, advokát stěžovatele se k soudem zjištěnému obsahu smlouvy o smlouvě budoucí, včetně klíčového smluvního zákazu nemovitosti zatížit, nevyjádřil, byť k tomu možnost měl. O neústavně překvapivé rozhodnutí proto zjevně nejde, i když krajský soud stěžovatele nepoučil podle § 118a odst. 2 ve spojení s § 213b o. s. ř. 18. Na základě právě uvedeného je pak třeba uzavřít, že třetí námitka extrémního rozporu skutkových zjištění a doplnění dokazování ze spisu sp. zn. 7 C 78/2019 je materiálně nepřípustná: Stěžovatel výhradu "nepravosti obsahu" druhého notářského zápisu z února 2008 při jednání před krajský soudem nevznesl, přestože byl zastoupen advokátem (profesionálem). Úlohou Ústavního soudu není účinné prostředky ochrany práv suplovat až v řízení o ústavní stížnosti - to by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3076/23 ze dne 14. 2. 2024, bod 22).

19. Namítá-li konečně stěžovatel, že závěry o nepoctivosti jeho jednání nejsou přesvědčivé, nezbývá než dodat, že úvaha o použití korektivu dobrých mravů "musí vycházet z okolností konkrétní věci a musí být podepřena konkrétními zjištěními" [nález sp. zn. IV. ÚS 2103/20 ze dne 26. 1. 2021 (N 18/104 SbNU 170), bod 32]. Tak se v případě stěžovatele stalo, neboť krajský soud srozumitelně odůvodnil, že stěžovatel smlouvu o zřízení služebnosti uzavřel v rozporu se smluvním zákazem zatížení nemovitostí a s vědomím existence věcného předkupního práva. Takový závěr není "nepřiměřený či extrémní", a proto důvod pro výjimečný zásah Ústavního soudu do hodnocení otázky korektivu dobrých mravů, jež je primárně v kompetenci obecných soudů, nezaložil (viz kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 114/26 ze dne 29. 4. 2026, bod 7).

V. Závěr 20. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu