VSPH 4 Cmo 33/2026-146

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Krenka, Ph.D., a soudců JUDr. Moniky Vackové a JUDr. Blanky Trávníkové v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, IČ: IČO žalobce ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, IČ: IČO žalovaného ⟪LB:lb_005⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částky 1 297 951,67 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Cm 4/2025 – 115 ze dne 16. září 2025

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému (na účet jeho zástupce), na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 42 471 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Městský soud v Praze rozsudkem z 16. 9. 2025 zcela zamítl žalobu z 18. 2. 2025, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1 297 951,67 Kč s příslušenstvím – úrokem z prodlení v zákonné výši (výrok I). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému (v obecné lhůtě na účet zástupce), na jejich náhradu částku 101 277 Kč (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku vycházel soud prvního stupně z podané žaloby, dle které žalobce na základě společenské smlouvy z 25. 1. 2019 (§ 1716 a násl. o. z.) spolu se společností právnická osoba, IČ: IČO a společností právnická osoba, IČ: IČO vytvořil konsorcium dodavatelů nazvané „Společnost adresa“, jehož byl vedoucím. Uvedené konsorcium bylo uchazečem o nadlimitní veřejnou zakázku na stavební práce: „Zvýšení traťové rychlosti v úseku adresa“ zadávanou žalovaným v zadávacím řízení zahájeném dne Datum pod evidenčním číslem veřejné zakázky Anonymizováno dle zák. č. 134/2016 Sb. o zadávání veřejných zakázek (dále také jen „ZVVZ“). Dne 31. 7. 2019 byla mezi konsorciem dodavatelů (vybraným uchazečem, resp. zhotovitelem) a žalovaným (zadavatelem, resp. objednatelem) uzavřena na realizaci zadané veřejné zakázky smlouva o dílo č. objednatele Anonymizováno, č. zhotovitele Anonymizováno (§ 2586 a násl. o. z.). Část obsahu smlouvy účastníci v jejím čl. 1 písm. c) určili (§ 1751 a násl. o. z.) odkazem na „Obecné podmínky pro výstavbu pozemních a inženýrských staveb projektovaných objednatelem Anonymizováno“, a také na „Zvláštní podmínky pro stavby žalovaného Anonymizováno, účinné od 26. 6. 2017“ (dále také jen „VOP“). V průběhu provádění díla propukla světová pandemie nemoci COVID 19. V souvislosti s nouzovým stavem vyhlášeným vládou České republiky v době od 5. 10. 2020 do 11. 4. 2021 vznikly žalobci dodatečné náklady nezbytné k provádění díla v dohodnutém rozsahu. Možnost neformálního způsobu jejich vyčíslení žalovanému objednateli byla upravena v usnesení vlády ČR č. 600 ze dne 28. 6. 2021, kterým byl schválen „Závazný pokyn k řešení následku pandemie onemocnění COVID-19, který se uplatní v období Nouzového stavu a v Období na zotavení, tedy v časovém období od 5. 10. 2020 do 30. 4. 2021“; jeho aplikace v poměrech žalovaného byla schválena usnesením jeho správní rady č. 51/2021 z 27. 8. 2021. Nárok na dodatečnou platbu za období od 5. 10. 2020 do 30. 4. 2021 (claim zhotovitele č. 3) oznámil žalobce žalovanému dle čl. 13.7. a čl. 20.1. VOP přípisem z 14. 10. 2020. Následné uplatnění nároku přípisem z 12. 12. 2020 na předchozí oznámení z 14. 10. 2020 odkazuje. Uplatněný claim zhotovitele č. 3 byl poté vyčíslen na částku 11 472 139,49 Kč v přípisu žalobce žalovanému z 23. 9. 2021. Správce stavby žalovaného ve vydaném přípisu z 7. 3. 2022 určil uplatněný claim č. 3 jako oprávněný v rozsahu období od 11. 11. 2020 do 30. 4. 2021, v období od 5. 10. 2020 do 10. 11. 2020 (odpovídající nároku na dodatečnou platbu v částce 1 297 951,67 Kč) ho pro opožděnost jako neoprávněný zamítl. Učinil tak z důvodu marného uplynutí lhůty 28 dnů, stanovené pro uplatnění claimu v čl. 20.1. VOP. Žalobce předně považuje claim č. 3 pro celé období od 5. 10. 2020 do 30. 4. 2021 za uplatněný včas, a to již přípisem z 14. 10. 2020. Pro případ uplatnění claimu č. 3 až přípisem žalobce z 14. 10. 2020 považuje čl. 20.1. VOP za absolutně neplatný (§ 588 o. z.) pro rozpor s kogentním ust. § 654 o. z. Z důvodu ust. § 433 odst. 1 o. z. § 36 odst. 2 ZZVZ se žalobce konečně – jako slabší strana uzavřené smlouvy – dovolává i případné relativní neplatnosti čl. 20.1. VOP. Z důvodu neoprávněného zamítnutí části řádně uplatněného claimu č. 3 přípisem žalovaného z 7. 3. 2022 (resp. správce jeho stavby), se zaplacení částky 1 297 951,67 Kč s příslušenstvím – úrokem z prodlení v zákonné výši od 8. 3. 2022, domáhá podanou žalobou.

3. K zaplacení částky byl žalovaný marně vyzván přípisem žalobce z 7. 2. 2025 (§ 142a odst. 1 o. s. ř.).

4. Žalovaný soudu navrhl, aby podanou žalobu v celém rozsahu zamítl. Přihlásil se sice ke smlouvě o dílo uzavřené dne 31. 7. 2019 mezi dodavatelským konsorciem a žalovaným, jejímž předmětem bylo provedení díla (zadané nadlimitní veřejné zakázky na stavební práce): „Zvýšení traťové rychlosti v úseku adresa“, kromě promlčení namítané relativní neplatnosti čl. 20.1. VOP vznesené žalobcem, považuje podanou žalobu za materiálně zcela nedůvodnou. Předně uvádí, že aplikace ust. § 1798 a násl. o. z. a § 433 odst. 1 o. z. není v poměrech dané věci namístě. Žalobce, resp. „Společnost adresa“ s ohledem na tržní postavení v segmentu dopravních staveb, dosahovaný obrat i zisk nelze považovat za slabší stranu uzavřené smlouvy. Způsob kontraktace včetně možnosti stanovení obchodních podmínek zadavatelem (§ 37 odst. 1 písm. c) ZZVZ) plyne ze ZZVZ. Pokud jde o nárok žalobce na dodatečnou platbu, jeho přípis z 13. 10. 2020 nelze dle obsahu považovat za oznámení claimu, ale pouze za upozornění možné budoucí události dle čl. 8.3. VOP. Claim č. 3 byl řádně oznámen až přípisem žalobce z 9. 12. 2020, tedy ve vztahu k době od 5. 10. 2020 do 10. 11. 2020 po uplynutí lhůty 28 dnů dle čl. 20.1. VOP. Na rozdíl od žalobce považuje čl. 20.1. VOP za platný. Jeho text obsažený ve Zvláštních podmínkách předně nevyjadřuje smluvně dohodnutou prekluzi práva zhotovitele na dodatečnou platbu, ale podmínku jeho vzniku, vázanou na její uplatnění ve stanovené lhůtě 28 dnů. Stanovená závazná lhůta pro uplatnění dodatečné platby není stanovena v rozporu s účelem ust. § 654 odst. 1 o. z.: cílem čl. 20.1. VOP bylo sjednocení a unifikace dispozitivního obdobného pravidla obsaženého v ust. § 2622 odst. 2 o. z., jehož užití smluvní strany ve VOP vyloučily. Strukturu a smysl ust. § 2622 odst. 2 o. z. čl. 20.1. VOP přebírá. Lhůta pro uplatnění claimu zhotovitele v čl. 20.1. VOP není prekluzívní lhůtou pro výkon práva, ale lhůtou notifikační. Žalovaný konečně obsáhle argumentuje též tím, že v poměrech o. z., kladoucí důraz na autonomii vůle smluvních stran (§ 1 odst. 2 o. z.), ust. § 654 o. z. ani za kogentní zákonné ustanovení považovat nelze.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování (důkazními prostředky dle ust. § 129 o. s. ř.) předně uzavřel, že dne 31. 7. 2019 účastníci, resp. v případě zhotovitele členové „Společnosti adresa“ mezi sebou uzavřeli platnou smlouvu o dílo (§ 2586 a násl. o. z.), kde část jejího obsahu určili odkazem na VOP vycházející z tzv. Červené knihy FIDIC (§ 1751 a násl. o. z.). Žalobce jako vedoucí dodavatelského konsorcia je k uplatnění nároku aktivně věcně legitimován (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 594/2006 z 28. 2. 2007). Pokud jde o dodatečné náklady zhotovitele související s prováděním díla za ztížených podmínek v období od 5. 10. 2020 do 30. 4. 2021 (nouzový stav vyhlášený vládou České republiky v souvislosti se světovou pandemií nemoci COVID 19), obsahem prvního přípisu žalobce z 14. 10. 2020 bylo předběžné oznámení ve smyslu čl. 8.3. VOP. Oznámení Claimu č. 3 (dodatečných nákladů) ve smyslu čl. 13.7. a 20.1. VOP bylo žalovanému učiněno přípisem žalobce z 9. 12. 2020, tedy pro období od 5. 10. 2020 do 10. 11. 2020 po uplynutí lhůty 28 dnů od zjištění rozhodné skutečnosti zhotovitelem (vyhlášení nouzového stavu), obsažené v čl. 20.1. VOP. S odkazem na závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 763/2022 z 11. 4. 2023 posoudil přitom ujednání obsažené v čl. 20.1. VOP jako dohodu o prekluzi práva. S odkazem na závěry četné rozhodovací praxe neshledal dané ujednání jako absolutně neplatné dle ust. § 588 o. z. Je výrazem autonomní vůle účastníků uzavřené smlouvy, dané pravidlo nahrazuje obdobné, obsažené v ust. § 2622 odst. 2 o. z., jehož použití účastníci výslovně vyloučili. Případná kolize čl. 20.1. VOP s ust. § 654 o. z. by způsobila pouze relativní neplanost smlouvy o dílo v uvedené části. Smlouva o dílo byla přitom mezi účastníky uzavřena dne 31. 7. 2019, právo žalobce namítnout relativní neplatnost se promlčelo nejpozději 7. 3. 2022. K námitce relativní neplatnosti uplatněné až v podané žalobě z 18. 2. 2025, tedy již městský soud z důvodu námitky promlčení uvedeného práva vznesené v řízení žalovaným, nemohl přihlédnout. Lze tedy uzavřít, že čl. 20.1. VOP je třeba považovat za platný. Ve světle výše uvedených skutečností tedy soud prvního stupně posoudil žalobu jako nedůvodnou a v celém rozsahu ji zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení odpovídá zásadě plného úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

6. Žalobce podal včasné odvolání proti rozsudku z 16. 9. 2025. Odvolacímu soudu navrhl jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, event. jeho změnu a vyhovění podané žalobě. Soudu prvního stupně odvolatel vytýká zejména nesprávně zjištěný skutkový stav a z toho plynoucí nesprávné právní posouzení věci. Nadále akcentuje zejména absolutní neplatnost (§ 588 o. z.) čl. 20.1. VOP. Jeho obsahem je nepřípustné ujednání o prekluzívní lhůtě k uplatnění práva, učiněné v rozporu s kogentním ust. § 654 o. z. Závěr soudu prvního stupně k uvedené sporné otázce je v rozporu se závěry obsaženými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 763/2022 z 11. 4. 2023, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 588/97 z 29. 1. 1998 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3635/2008 z 22. 9. 2009. Na závěru o absolutní neplatnosti čl. 20.1. VOP nic nemění ani skutečnost, že dané ujednání je součástí smluvních podmínek červené knihy FIDIC 1999. Pro případ relativní neplatnosti čl. 2.1. VOP uvádí, že žalobcem byla příslušná námitka vznesena včas (počátek běhu promlčecí lhůty nelze připínat ke dni 31. 7. 2019, kdy byla uzavřena smlouva o dílo), námitka promlčení vznesená žalovaným je v každém případě v rozporu s dobrými mravy. Konečně uvádí, že claim č. 3 ve smyslu čl. 13.7. a 20.1. VOP byl žalobcem žalovanému oznámen včas, a to již přípisem z 14. 10. 2020.

7. Žalovaný v podaném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku z 16. 9. 2025 jako věcně správného. Uvádí, že věc zcela obdobná vedená mezi totožnými účastníky byla již pravomocně skončena. Zcela proto odkazuje na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 161/2025-177 z 11. 11. 2025, které se vypořádává se všemi argumenty obsaženými v podaném odvolání.

8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po provedeném jednání přezkoumal podle § 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 napadený rozsudek. Po tomto přezkoumání dospěl k následujícím závěrům a zjištěním:

9. Předně je třeba uvést, že Městský soud v Praze zjistil skutkový stav úplně a přesně, v rozsahu dostatečném pro učinění správného právního závěru. Závěr o skutkovém stavu věci, na který odvolací soud pro stručnost pouze odkazuje, nedoznal změn ani v řízení odvolacím, a to ani po opakování dokazování smlouvou o dílo: „Zvýšení traťové rychlosti v úseku adresa“ uzavřenou mezi členy „Společnosti adresa“ a žalovaným dne 31. 7. 2019, Obecnými podmínkami pro výstavbu pozemních a inženýrských staveb projektovaných objednatelem (FIDIC 1999), Zvláštními podmínkami pro stavby žalovaného 78/2017-910-IZD/1 účinnými od 26. 6. 2017, přípisy (oznámeními) žalobce žalovanému z 13. 10. 2020 a z 9. 12. 2020 a konečně určením správce stavby z 7. 3. 2022.

10. Kromě dostatečně zjištěného skutkového stavu se odvolací soud ztotožňuje rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně, které považuje ve svém výsledku za správné.

11. Odvolací soud v dané věci předně neshledal důvody pro postup dle ust. § 109 odst. 2 písm. c). V podání žalobce z 14. 5. 2026 je za související věc označeno řízení o dovolání žalobce podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 161/2025–177 z 11. 11. 2025. Dle již zcela ustálené soudní praxe (bod 14) odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1763/2020-1013 z 24. 2. 2021 a odkazy tam uvedené) platí, že přerušit řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o dovolání v související věci je možné s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti) pouze výjimečně, jen je-li odvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno. Naplnění uvedených mimořádných předpokladů odůvodňujících navržený postup dle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebylo v posuzovaném případě shledáno.

12. V případě právního posouzení věci se odvolací soud může bezpochyby se soudem prvního stupně ztotožnit v tom, že na základě zadávacího řízení oznámeného dne 4. 12. 2018 pod ev. č. Anonymizováno došlo ze strany žalovaného k zadání nadlimitní veřejné zakázky na stavební práce: „Zvýšení traťové rychlosti v úseku adresa“ sdružení dodavatelů sestávajícího z členů „Společnosti adresa“, blíže specifikovanému ve společenské smlouvě z 25. 1. 2019 (§ 2716 a násl. o. z.); vše se odehrávalo v režimu a za účinnosti zák. č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Pokud jde o obsah vzájemných práv a povinností, úprava smlouvy o dílo obsažená v ust. § 2586 a násl. o. z. je dispozitivní. Za zcela odpovídající ust. § 1751 a násl. o. z. lze proto považovat skutečnost, dle které smluvní strany v čl. 1 písm. c) uzavřené smlouvy z 31. 7. 2019 odkázaly v úpravě části vzájemných práv a povinností mj. na Všeobecné a Zvláštní obchodní podmínky pro výstavbu pozemních a inženýrských staveb projektovaných objednatelem („VOP“), koncipovaných podle červené knihy FIDIC 1999.

13. Se soudem prvního stupně se odvolací soud rovněž ztotožňuje v tom, že k uplatnění posuzovaného nároku je žalobce aktivně věcně legitimován. Právní úkony činěné vedoucím dodavatelského konsorcia zejména jeho přípisy z 13. 10. 2020 a 9. 12. 2020 směrem k žalovanému (správci stavby), byly především činěny nikoliv vlastním jménem, ale v zastoupení (§ 441 o. z.) ostatních členů společnosti (čl. IV společenské smlouvy). Předmětem posouzení je nárok žalobce na dodatečnou platbu (náklady) vzniklé v průběhu provádění dohodnutého díla v době trvání světové pandemie nemoci COVID 19 v rozhodném období nouzového stavu od 5. 10. 2020 do 30. 4. 2021. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že přípis žalobce z 13. 10. 2020 za uplatnění nároku na dodatečnou platbu ve smyslu čl. 13.7. a 20.1. VOP považovat nelze. Dle výslovného označení i obsahu uvedeného právního jednání bylo úmyslem a cílem žalobce učinit oznámení o možných negativních dopadech pandemie nemoci COVID 19 na provádění díla. Jiný výklad účelu a obsahu dané písemnosti soudem by zcela vybočoval ze zákonných interpretačních pravidel obsažených v ust. § 556 a násl. o. z. a znamenal by nepřípustné doplňování účastníkem neprojevené vůle (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 110/1997 z 7.10. 1998). Opět ve shodě se soudem prvního stupně lze za uplatnění nároku zhotovitele na dodatečnou platbu (claim č. 3) ve smyslu čl. 13.7. a 20.1. VOP považovat až jeho přípis z 9. 12. 2020. Z reakce žalovaného (správce stavby) z 7. 3. 2022 byl požadavek z důvodu opožděnosti shledán jako neoprávněný pro období od 5. 10. 2020 do 10. 11. 2020; výše dodatečné platby zhotovitele za zamítnuté období představuje částku 1 297 951,67 Kč. Pro zbývající období od 11. 11. 2020 do 30. 4. 2021 byl uplatněný nárok v částce 10 174 187,82 Kč shledán důvodným, a také uspokojen dohodou o částečném vypořádání dodatečného finančního nároku zhotovitele uzavřenou mezi účastníky dne 13. 5. 2022.

14. Těžištěm právního posouzení věci tedy v daném případě zůstává posouzení platnosti čl. 20.1. VOP; pro daný případ je přitom rozhodné znění uvedeného ujednání obsažené v červené knize FIDIC 1999, revidované zněním čl. 20.1. Zvláštních podmínek. Odvolací soud předně uvádí, že v dané věci nepovažuje za aplikovatelné ust. § 433 odst. 1 o. z. a ust. § 1798 a násl. o. z. Průběh kontraktačního procesu je v dané věci determinován kogentními ustanoveními ZZVZ; znění jeho ust. § 37 odst. 1 písm. c) umožnuje žalovanému (zadavateli) stanovit podmínky účasti v zadávacím řízením mj. též plným zněním obchodních a smluvních podmínek. Použití červené knihy FIDIC 1999 na místě obchodních podmínek žalovaného (§ 1751 a násl. o. z.) nelze považovat ve vztahu k uchazečům za diskriminační s ohledem na jejich univerzální a v zásadě celosvětové využívání pro potřeby realizace rozsáhlých infrastrukturních projektů. Obecně známé postavení žalobce, resp. členů dodavatelského konsorcia (§ 121 o. s. ř.) v oblasti rozsáhlé investiční výstavby vylučuje posouzení jeho postavení jako slabší strany při kontraktaci. K problematice aplikace ust. § 433 odst. 1 o. z. a § 1798 a násl. o. z. v kontextu zadávaní nadlimitních veřejných zakázek na stavení práce může odvolací soud odkázat též na závěry již vyslovené v rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 21/2024-1352 z 9. 4. 2024 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2138/2024-1417 z 29. 7. 2025.

15. Obsahem čl. 20.1. VOP je ujednání smluvních stran o prekluzi práva. Je možné v tomto ohledu odkázat na závěry dříve vyslovené k právní povaze daného ustanovení v rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 33/2021–645 ze dne 12. 10. 2021 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 763/2022-680 z 11. 4. 2023. Při posouzení jeho platnosti, resp. absolutní či relativní neplatnosti, však již závěry obsažené ve výše uvedených rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu na posuzovanou věc aplikovatelné nejsou. Důvodem je skutečnost, že vycházejí ze stavu hmotněprávních předpisů účinných do 31. 12. 2013. Stávající ust. § 654 o. z. není právní normou absolutně kogentní (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 387/2016 z 31. 10. 2017, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2019). Podle ust. § 654 o. z. má-li včas neuplatněné právo zaniknou (prekludovat) musí být tento následek stanoven přímo v zákoně. Dohodu o tom, jaký bude mít běh času vliv na právní poměry stran smluvního vztahu, však o. z. tímto ustanovením nevylučuje, se zánikem práv a povinností v důsledku plynutí času obecně počítá (§ 603 o. z.), dokonce institut obdobný tomu, který je předmětem sporu, upravuje v ust. § 2622 odst. 2 o. z., podle něhož zaniká nárok na zvýšení ceny díla, není-li „bez zbytečného odkladu“ objednateli oznámeno nutné překročení rozpočtované ceny. Smysl a účel ustanovení § 654 odst. 1 o. z. nebrání dohodě stran o tom, že právo vzniklé z jejich závazkového vztahu zanikne, jestliže věřitel v jimi sjednané době toto právo ujednaným způsobem neuplatní.

16. Lze tedy uzavřít, že ujednání obsažené v čl. 20.1. VOP je v daném případě třeba považovat za platné a žalobou uplatněný nárok za nedůvodný. Vyslovený závěr odvolacího soudu s ohledem na dřívější rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 161/2025-177 z 11. 11. 2025 vydaný ve věci skutkově zcela obdobné vedené mezi totožnými účastníky, rovněž naplňuje zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí (§ 13 o. z.).

17. Protože ani v nákladovém výroku rozsudku městského soudu nebylo shledáno žádné pochybení, ve světle všech výše uvedených skutečností tedy odvolací soud rozsudek z 16. 9. 2025 jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení zcela úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady na zastupování advokátem ve výši 42 471 Kč (§ 7 bod 6 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za dva hlavní úkony právní služby po 13 500 Kč z tarifní hodnoty 1 297 951,67 Kč + § 11 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. za jeden poloviční úkon právní služby po 6 750 Kč + 3 x režijní paušál po 450 Kč dle ust. § 13 odst. 3 cit vyhl. + 21 % DPH z uvedených částek ve výši 7 371 Kč). Uvedené náklady řízení je žalobce povinen nahradit žalovanému v obecné lhůtě na účet jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí nelze podat odvolání.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 236–239 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze.