VSPH 4 Cmo 59/2026-203

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Moniky Vackové a soudců JUDr. Michala Krenka, Ph.D., a JUDr. Blanky Trávníkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, IČ IČO ⟪LB:lb_002⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, IČ IČO ⟪LB:lb_005⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ zastoupen advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení bezdůvodného obohacení, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 41 Cm 9/2025-177,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 41 890,20 Kč.

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 2 135 819,30 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 83 780 Kč (II. výrok).

2. Předmětem řízení byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které podle žalobních tvrzení vzniklo žalovanému tím, že za něj žalobce zaplatil dluhy, které po prodeji žalobcova závodu v exekutorské dražbě přešly na žalovaného. Nebylo sporu o tom, že v exekučním řízení vedeném Exekutorským úřadem v adresa pod sp. zn. 118EX 77/20 žalovaný na základě usnesení o příklepu ze dne 30. 12. 2020 nabyl celý žalobcův obchodní závod za nejvyšší podání ve výši 4 453 826 Kč. Z výtěžku prodeje byly uhrazeny dluhy oprávněných z exekuce a přeplatek výtěžku (hyperocha) ve výši 2 427 066 Kč byl dne 21. 1. 2021 vyplacen žalobci. Žalobce však tvrdí, že ze svého účtu ještě 21. 1. 2021 uhradil závazky spojené s vydraženým obchodním závodem v celkové výši 2 135 819,30 Kč vzniklé ještě před jeho prodejem. Pokyny k platbám zadal tehdejší disponent účtu a výkonný ředitel společnosti Anonymizováno na základě pokynu žalobcova jednatele, oba jednali v právním omylu.

3. Žalovaný se bránil tvrzením, že závod mu byl předán soudním exekutorem bez závazků s tím, že závazky má žalobce uhradit z výtěžku dražby. Pokud by závazky skutečně měly přejít společně se závodem, muselo by být při rozvrhu postupováno podle § 338zf zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), a žalovanému vyplacen přeplatek ve výši 2 427 066 Kč. Tato částka však byla vyplacena žalobci. Namítal rovněž nedostatečnou specifikaci části uplatněného nároku ve výši 962 029,40 Kč a dále zpochybnil svou pasivní věcnou legitimaci. Jestliže totiž žalobce plnil v právním omylu, neplnil za žalovaného, neobohatil se tak on, ale ti, kteří plnění přijali.

4. Soud prvního stupně zjistil mimo jiné, že exekuce na majetek žalobce jako povinného byla nařízena dne 21. 8. 2020 na základě pověření k provedení exekuce vydaného Obvodním soudem pro adresa. Cena draženého majetku byla určena podle znaleckého posudku ve výši 7 520 871,25 Kč; výše peněžních prostředků v pokladně byla 10 486 Kč a na účtech 156 524,13 Kč a cena všech dluhů, náležejících k závodu, vč. peněžitých dluhů, byla vyčíslena na částku 1 029 976,23 Kč. Zjištěná cena závodu tak byla určena částkou 6 680 730 Kč. Tato cena (včetně její specifikace) byla uvedena v usnesení o nařízení dražebního jednání soudního exekutora Jméno exekutora, č. j. 118 EX 77/20–23 ze dne 29. 11. 2020, v němž bylo uvedeno, že cena majetku, včetně závazků, se může změnit, a že soudní exekutor upozorňuje, že dluhy náležející k závodu, které nebudou při výkonu rozhodnutí uspokojeny, přecházejí na vydražitele ve smyslu § 338zk o. s. ř., že po právní moci usnesení o příklepu se vydražitel stává vlastníkem věcí a vstupuje do práv a povinností se závodem spojených. Příklep byl udělen žalovanému, který učinil nejvyšší podání ve výši 4 453 826 Kč a ke dni právní moci usnesení o příklepu dne 30. 12. 2020 ho zaplatil. Rozdělovaná podstata ve výši 4 512 568,94 Kč byla tvořena nejvyšším podáním a zůstatkem na účtu a v pokladně ke dni dražby, z ní byla uspokojena pohledávka soudního exekutora ve výši 199 600,74 Kč, pohledávka za správu závodu a hotové výdaje ve výši 809 096,00 Kč a pohledávky oprávněného Anonymizováno ve výši 603 262,44 Kč, 219 713 Kč a 253 757,50 Kč. Přeplatek ve výši 2 427 066 Kč byl určen k vyplacení povinnému, čímž byla rozdělovaná podstata zcela vyčerpána. Případná pohledávka dle § 338zf o. s. ř. se v průběhu exekučního řízení neřešila. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, které nabylo právní moci dne 4. 1. 2023, bylo rozhodnuto o žalobcově likvidaci a jmenován likvidátor. Na jeho výzvu odpověděla Raiffeisenbank dne 30. 9. 2025, že dispoziční oprávnění k žalobcovu účtu, z něhož byly realizovány sporné platby, měl pan Anonymizováno, který je autorizoval.

5. Soud prvního stupně zdůraznil, že při hodnocení zjištěného skutkového stavu vycházel především z žalobcova tvrzení, že všechny sporné platby byly realizovány na základě pokynu jednatele prostřednictvím úkonů pana Anonymizováno, výkonného ředitele, v právním omylu, že žalobce hradí závazky, které je nadále povinen plnit.

6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“). Připomněl judikaturu Nejvyššího soudu i komentářovou literaturu vztahující se k bezdůvodnému obohacení vzniklému plněním za jiného, podle nichž uplatnění této skutkové podstaty vyžaduje současné splnění základních podmínek: 1) existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. obohaceného), 2) splnění uvedené povinnosti subjektem, který k plnění povinen nebyl (tj. ochuzeným), 3) vědomí plnitele a příjemce plnění, že je plněno za jiného a 4) zánik dluhu v důsledku tohoto plnění. Připomněl dále právní úpravu § 70 a § 71 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu a § 338f - § 338zr o. s. ř. (vše ve znění účinném k 30. 12. 2020) a na jejím základě dovodil, že právní mocí usnesení o příklepu dne 30. 12. 2020 se vlastníkem závodu stal žalovaný, na něhož podle § 338zk o. s. ř. přešlo právní postavení povinného, převzal veškeré závazky, které se vázaly k tomuto datu k závodu a nebyly uspokojeny v rámci rozvrhu podstaty, a to bez ohledu na to, co bylo známo při stanovení ceny podniku a z jakých informací vycházel vydražitel při dražbě. Ve smyslu § 338zf o. s. ř. mu tedy vznikla pohledávka za podstatou, která má sloužit jako přiměřená náhrada za převzaté dluhy a jejíž výše se odvíjí od rozdílu mezi rozdělovanou podstatou a souhrnem pohledávek, které mají být z podstaty uspokojeny. Pohledávka se uplatňuje u správce závodu a lze ji vypořádat pouze v rámci exekučního řízení. Závod však přechází na vydražitele se všemi závazky i přesto, že taková pohledávka v exekučním řízení uplatněna nebyla.

7. Soud prvního stupně dovodil, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou ve svém rozhodnutí citoval, že žalobce plnil to, co měl plnit žalovaný, a mohl tím přivodit zánik dluhu, nicméně plnil v právním omylu, že plní vlastní dluh. Za takové situace nejde o plnění za jiného, ale o plnění bez právního důvodu a pasivně legitimovaným je tak příjemce tohoto plnění, nikoli žalovaný. Z uvedeného důvodu byla žaloba zamítnuta a úspěšnému žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce. Namítá neúplná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že soud prvního stupně vyložil příliš restriktivně ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o. z., zdůrazňuje pouze demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení uvedený v odstavci druhém v souvislosti s dražbou obchodního závodu, která není v praxi příliš obvyklá a na niž se dosavadní judikatura bezprostředně nevztahuje. Žalobce totiž hradil dluhy, jejichž byl původním dlužníkem. Věřitelé platby akceptovali, přijímali platby od osoby, kterou oprávněně považovali za svého dlužníka (v obchodním rejstříku nebyl prodej závodu zveřejněn). S vydraženým obchodním závodem převzal žalovaný i zaměstnance, včetně ředitele závodu pana Anonymizováno, který vykonával řídící činnost jak vůči žalobci (přinejmenším na základě pokynů jednatele), tak vůči žalovanému. Bez jeho výslechu nelze vyjasnit, co bylo důvodem plateb z účtu žalobce, proč pan Anonymizováno jako oprávněný disponent s účtem žalobkyně platby realizoval a zda se blíže zabýval tím, čí dluhy vlastně hradí. Žalobci je známo, že nelze nahrazovat žalobní tvrzení důkazními návrhy, není však vyloučeno, aby svá tvrzení doplnil na základě výsledku dokazování. Připomíná, že soud prvního stupně přislíbil žalobkyni poučit o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a označit důkazy na jejich podporu, takové poučení však nakonec neposkytl. Má zato, že obdobnou situaci řešil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 208/2019.

9. Žalovaný považuje rozsudek soudu prvního stupně za správný a navrhuje ho potvrdit. Připomíná, že to byl žalobce, kdo tvrdil, že u něj absentovala vůle plnit za jiného, protože vědomě plnil v právním omylu, že plní svůj vlastní dluh. Není tak splněna jedna z kumulativních podmínek vzniku bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vzniknout tím, že za něho bylo plněno, co měl plnit sám. Výslech pana Anonymizováno provést nelze, neboť je navrhován žalobcem proto, aby vyvrátil jeho vlastní tvrzení. Obsah předpokládaného poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. byl žalobci sdělen při jednání 10. 9. 2025 s tím, že by měl žalobce tvrdit rozhodné skutečnosti vztahující se mj. právě k vůli plnit za jiného. Žalobce však ve svém následném vyjádření z 10. 11. 2025 i při přednesu při jednání 26. 11. 2025 uvedl přesný opak, totiž že příslušné osoby jednaly v omylu, že je hrazen žalobcův dluh. Rozhodnutí soudu prvního stupně navíc nebylo založeno na tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní. Žalobcův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 208/2019 není přiléhavý, řeší se v něm vědomé poskytnutí plnění místo dlužníka.

10. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek přezkoumal, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání podle § 212 a 212a o. s. ř.

11. Odvolací soud považuje za správná skutková zjištění soudu prvního stupně k průběhu exekučního řízení prodejem závodu tak, jak jsou stručně shrnuta v bodě 4 shora. Vzhledem k odvolacím námitkám doplnil dokazování výslechem žalobcem navrženého svědka pana Anonymizováno. Svědek ve své výpovědi potvrdil žalobní tvrzení o tom, že jako osoba stále ještě oprávněná disponovat s žalobcovým účtem, na pokyn žalobcova jednatele zadal platební příkaz za účelem úhrady dluhů, které žalobce evidoval jako své nejstarší dluhy, a to takřka bezprostředně poté, kdy na jeho účet došly peníze vyplacené mu exekutorem jako hyperocha.

12. Svědeckou výpovědí bylo tedy zjištěno, že žalobce plnil dluhy ve výši nyní žalované částky přesvědčen, že plní vlastní dluhy. Z tohoto skutkového zjištění plyne, že právní závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný není v tomto sporu pasivně legitimován, je správný a odvolání tudíž není důvodné.

13. Soud prvního stupně správně vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k § 2991 odst. 2 o. z., od níž nemá důvod se odchýlit ani odvolací soud, a podle níž skutková podstata bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za osobu, jež měla po právu plnit sama, upravuje situace, v nichž třetí osoba plnila dluh dlužníka, aniž by k tomu byla povinna, a mezi dotčenými osobami současně bylo zřejmé, že plní za jiného. Plněním za dlužníka je dlužník zproštěn své povinnosti vůči věřiteli, ovšem ochuzený má poté právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k dlužníkovi, nikoliv věřiteli, jemuž plnil. Účelem této úpravy je tudíž umožnit regres ochuzeného vůči tomu, za něhož bylo plněno. Jestliže však ten, kdo plnil, jednal v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek vůči věřiteli, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti nebylo, šlo by o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení by vznikl vůči tomu, komu bylo plněno. K naplnění skutkové podstaty plnění za jiného je tedy zásadně třeba prokázaná vědomá vůle plnitele jak o tom, že sám není povinen plnit, tak i jeho vůle splnit cizí dluh (z nejnovějších rozhodnutí, v němž se Nejvyšší soud ke své dosavadní judikatuře přihlásil, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2025, č. j. 27 Cdo 1078/2025).

14. Žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, nemůže uvedené závěry zvrátit. Vycházel totiž z jiného skutkového stavu, podle něhož plnitelka (na rozdíl od žalobce v této věci) nejednala v mylném domnění, že by spornou částku po právu musela poskytnout, a řešil poněkud jinou právní otázku. Navíc se i ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud přihlásil ke své dosavadní judikatuře, kterou citoval, a podle níž je pro plnění za jiného charakteristické, že si plnitel počíná s vědomím, že nemá právní povinnost plnit a že majetkové hodnoty poskytuje za jiného. Tento předpoklad v nyní souzené věci splněn není. Přesto, že je nepochybné, že na žalovaného právní mocí usnesení o příklepu přešly i takové závazky spojené s převáděným závodem, o nichž nevěděl (v této souvislosti lze jen odkázat na správné závěry soudu prvního stupně stručně shrnuté v bodě 6 shora), není žalovaný vzhledem ke zjištěním shora popsaným tím, koho zákon považuje za osobu, která se na žalobcův úkor bez spravedlivého důvodu obohatila tím, že žalobce takové závazky splnil, a není proto povinen plnit požadavek žalobou uplatněný (§ 2991 odst. 1 o. z.).

15. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou ani žalobcovu námitku týkající se absence poučovací povinnosti podle § 118 a odst. 1 a 3 o. s. ř. Opět lze jen odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž lze o nedostatečné poučovací povinnosti soudu uvažovat pouze v řízeních, v nichž byla žaloba zamítnuta proto, že žalobce (pro něj překvapivě) neunesl své břemeno tvrzení nebo důkazní (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011). V daném případě však soud prvního stupně žalobu zamítl nikoli pro nedostatek skutkových tvrzení, ale naopak na jejich základě.

16. Z uvedených důvodů byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen, aniž bylo třeba zabývat se existencí a povahou dluhů, které žalobce zaplatil a které žalovaný zpochybnil.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, náklady mu vznikly za zastoupení advokátem. Jejich výše byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, vazbou na počet úkonů právní služby, které advokát v odvolacím řízení učinil, a sazbu odměny za jeden úkon právní služby vycházející z tarifní hodnoty sporu (§ 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 advokátního tarifu), včetně paušální náhrady podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce žalovaného učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby po 16 860 Kč (vyjádřil se k podanému odvolání a zúčastnil se jednání před odvolacím soudem), náleží mu též dvakrát režijní paušál po 450 Kč a podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. též 21% daň z přidané hodnoty ve výši 7 270 Kč. Náklady žalovaného v odvolacím řízení jsou celkem 41 890,20 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 236 a násl. o. s. ř., Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně.