KSBR 27 Co 129/2025-111

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Jany Aulické, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne 9. 12. 1961 ⟪LB:lb_007⟫ bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 56 988,68 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 4. 2025, č. j. 26 C 276/2024-68,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do úroků z prodlení z částky 43 865,10 Kč od 30. 1. 2017 do 19. 9. 2024 v zákonné výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8,5% úroky z prodlení z částky 43 865,10 Kč od 20. 9. 2024 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 576 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 198 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. V řízení zahájeném 19. 9. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 56 988,68 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru č. 0107972328, kterou se žalovaným uzavřela dne 24. 6. 2008 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba. a na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec do výše 50 000 Kč. K potvrzení účinnosti smlouvy došlo prvním čerpáním úvěru dne 3. 7. 2008. Žalovaný byl povinen hradit pravidelné měsíční splátky, úroky a poplatky. Sazba úroků a výše poplatků byla uvedena v sazebníku poplatků. Žalovaný postupně načerpal finanční prostředky ve výši 53 425,10 Kč. Sjednané splátky však nehradil řádně a včas, když uhradil pouze 9 560 Kč, a proto byl v souladu se smluvními podmínkami celý úvěr zesplatněn. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena s účinností ke dni 11. 1. 2017 na žalobkyni. Dlužná částka 56 988,68 Kč sestává z neuhrazené jistiny ve výši 54 674,29 Kč a administrativního poplatku ve výši 2 314,39 Kč. Dále žalobkyně uplatnila žalobou nárok na zaplacení úroků ve výši 13,45 % ročně z částky 54 674,29 Kč od 26. 7. 2009 do zaplacení a úroků z prodlení z částky 56 988,68 Kč od 26. 7. 2009 do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené ČNB platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o sedm procentních bodů.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že se před několika lety dostal do finančních potíží. Kolem roku 2008 proběhla insolvence a následně byl na jeho majetek prohlášen konkurz. Neví, zda se společnost právnická osoba. přihlásila do konkurzu. Již několik let je v invalidním důchodu, z něhož jsou mu prováděny srážky ve výši 2 500 Kč. Po odečtení nájmu a dalších osobních výdajů, mu již nezbývají žádné finance. Nevlastní žádný majetek.

3. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovaného zavázal, aby žalobkyni zaplatil částku 43 865,10 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (I. výrok), co do částky 13 123,58 Kč a požadovaných smluvních úroků a úroků z prodlení žalobu zamítl (II. výrok) a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 594 Kč (III. výrok). S odkazem na judikaturu vyšších soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) dovodil, že po poskytovatelích spotřebitelských úvěrů lze spravedlivě požadovat, aby nesli následky nesplnění povinnosti přezkoumat úvěruschopnost spotřebitele, byť taková povinnost nebyla stanovena zákonem. V posuzované věci žalobkyně vůbec neuvedla, a z předložených důkazů nelze zjistit, zda její právní předchůdkyně zkoumala majetkové poměry žalovaného a zda bude schopen úvěr splácet. Soud konstatoval, že právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na svou obecnou povinnost zkoumat úvěruschopnost vyplývající jí z korektivu dobrých mravů a veřejného pořádku. Ochrana spotřebitele coby slabší smluvní strany má ústavněprávní dimenzi s ohledem na zásadu rovnosti. Povinnost poskytovatele úvěru zkoumat, zda poskytnuté finanční prostředky mohou být spotřebitelem vráceny, zda se jedná o osobu s pravidelným příjmem, na které neváznou exekuce či vůči níž není zahájeno insolvenční řízení, jsou informace natolik bazální, že argumentace věřitelky, že k tomuto nebyla povinna, nemůže obstát. Za této situace soud uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor se zákonem dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a žalobkyně má nárok pouze na vydání případného bezdůvodného obohacení. Pohledávka z neplatné smlouvy byla postoupena žalobkyni (§ 524 obč. zák.). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 53 425,10 Kč a žalovaný splatil pouze 9 560 Kč a na úkor žalobkyně se tedy bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 43 865,10 Kč. Jestliže je smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni právo na smluvní úroky ani úroky z prodlení. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti je taktéž proces vrácení poskytnuté jistiny ve prospěch spotřebitele, a to tak, že spotřebitel jistinu vrací podle svých možností. Pokud tedy žalovaný není v prodlení s vrácením dlužné částky, nenáleží žalobkyni zákonné úroky z prodlení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Splatnost dluhu proto soud stanovil v obecné pariční lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovaný byl ve věci byl úspěšnější žalovaný (v rozsahu 83 %) a vzniklo mu tak právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Náklady žalovaného sestávají z odměny nezastoupeného účastníka za 3 úkony po 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. vyhlášky č. 245/2015 Sb. (podání vyjádření, příprava účasti k jednání a účast na jednání před soudem). Z celkových nákladů řízení 900 Kč byla žalovanému přiznána částka 594 Kč odpovídající jeho procesnímu úspěchu.

4. Proti II. a. III. výroku rozsudku podala žalobkyně dne 12. 6. 2025 blanketní odvolání, které doplnila podáním ze dne 10. 7. 2025, v němž vzala své odvolání do II. výroku zčásti zpět s tím, že požaduje pouze úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 43 865,10 Kč od 30. 1. 2017 do zaplacení. Odvolací soud na tomto místě předesílá, že podání posoudil jako upřesnění odvolání, nikoliv jako jeho částečné zpětvzetí, o kterém by muselo být samostatně procesně rozhodováno. Žalobkyně v odvolání namítala, že nárok na úroky z prodlení jí plyne přímo ze zákona. Splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení nastává na výzvu věřitele. Žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu nové věřitelce již v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 1. 2017, a proto se nejpozději k 30. 1. 2017 dostal do prodlení. Argumentaci soudu prvního stupně a jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nepovažuje žalobkyně v dané věci za přiléhavý, neboť vztahy z dané spotřebitelské smlouvy se řídí zákonem č. 321/2001 Sb. Tento zákon nespojuje nedostatečné posouzení úvěruschopnosti s právem spotřebitele vrátit jistinu podle svých možností, jak to zakotvil až § 87 zákona č. 257/2016 Sb. I pokud by ve věci došlo k aplikaci daného ustanovení, pak je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný neprokázal, že by aktuálně nebyl schopen poskytnutou jistinu vrátit ve lhůtě, která mu byla ze strany žalobkyně poskytnuta. Žalovaný sice poukazoval na insolvenční řízení, to však mělo probíhat někdy v roce 2008.

5. Žalovaný v rámci svého vyjádření k odvolání zopakoval, že se před několika lety dostal do finančních potíží a vyhlásil bankrot. Zhruba kolem roku 2008 proběhla insolvence a následně byl na jeho majetek prohlášen konkurz. Již několik let je v invalidním důchodu a měsíčně mu mnoho nezbývá.

6. Z účasti na nařízeném jednání odvolacího soudu se žalovaný omluvil a věc byla projednána v jeho nepřítomnosti.

7. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

8. Žalobkyně podaným odvoláním nenapadla skutková zjištění soudu prvního stupně ani jeho závěr o neplatnosti smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, v důsledku čehož vznikl žalobkyni pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Předmětem odvolacího řízení učinila jen posouzení, zda a pokud ano, od jakého data jí vznikl nárok na úroky z prodlení.

9. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

10. Podle § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

11. Podle § 457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

12. Podle § 563 obč. zák., není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

13. Podle § 517 odst. 2 obč. zák., jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

14. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. zopakoval dokazování Smlouvou o poskytnutí kreditní karty a revolvingového úvěru č. 0107972328 ze dne 24. 6. 2008, oznámením o postoupení pohledávek ze dne 25. 1. 2017 a předžalobní upomínkou ze dne 12. 9. 2024 včetně podacího lístku z téhož dne.

15. V záhlaví specifikované smlouvy o úvěru žalovaný uvedl jako adresu svého trvalého pobytu adresa. Na tuto adresu mu následně bylo doručováno i žalobkyní. V oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 1. 2017 původní věřitelka informovala žalovaného o postoupení jeho pohledávky na žalobkyni s tím, že žalovaný je povinen plnit své závazky nově jen ve prospěch postupníka (žalobkyně). Předžalobní upomínkou ze dne 12. 9. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 245 031,29 Kč vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 24. 6. 2008, a to nejpozději do 19. 9. 2024. Výzva byla žalovanému odeslána téhož dne na adresu jeho trvalého bydliště.

16. Žalobkyně dále navrhovala, aby bylo dokazování (postupem podle § 213 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 2 o. s. ř.) doplněno o podací lístek dokládající odeslání oznámení o postoupení pohledávek. Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, neboť, jako bude uvedeno dále, prodlení žalovaného nemohlo být odvozeno od zaslání oznámení o postoupení pohledávek, proto bylo nadbytečné provádět dokazování tímto dokladem.

17. Odvolací soud pro úplnost dodává, že dotazem učiněným u insolvenčního úseku Krajského soudu v Brně ověřil, že proti žalovanému byla dříve vedena dvě insolvenční řízení, která byla zahájena dne 23. 7. 2008 a 3. 12. 2008. První návrh žalovaného byl odmítnut. Na základě druhého návrhu byl dne 8. 1. 2009 na majetek žalovaného prohlášení konkurz, který byl 19. 1. 2010 zrušen po splnění rozvrhového usnesení. Původní věřitelka svou pohledávku v insolvenčním řízení nepřihlásila. S ohledem na způsob rozhodnutí o řešení úpadku žalovaného nebylo v žádném z těchto řízení rozhodnuto podle § 414 insolvenčního zákona o osvobození žalovaného od placení zbylých pohledávek.

18. V posuzované věci je zásadní skutečnost, že smlouva o spotřebitelském úvěru, která byla soudem prvního stupně posouzena jako absolutně neplatná, byla sjednána v režimu zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Na rozdíl od současné právní úpravy obsažené v § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, zákon č. 321/2001 Sb. neobsahoval žádnou speciální (obdobnou) úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Podle názoru odvolacího soudu nelze dovodit možnost aplikace závěrů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na které poukazoval soud prvního stupně, a to z důvodu, že předmětné rozhodnutí se týkalo výkladu § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., který však v posuzované věci nemohl být aplikován. Jak plyne z přechodných ustanovení, konkrétně z § 164 tohoto zákona, práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 12. 2016) se řídí dosavadními právními předpisy. Ve věci nenastaly ani skutečnosti předpokládané v § 165 daného zákona pro možnost aplikace § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., neboť po sjednání předmětného spotřebitelského úvěru nedošlo k významnému navýšení jeho celkové výše.

19. Při vypořádání bezdůvodného obohacení je proto nutno v daném případě vyjít z právní úpravy platné do 31. 12. 2013, tedy ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení nastává, není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4720/2007). V posuzované věci nebylo tvrzeno ani doloženo, že by mezi žalovaným a žalobkyní, případně její právní předchůdkyní, existovala dohoda o době vydání bezdůvodného obohacení, proto je třeba v souladu s § 563 obč. zák. vycházet z toho, že splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení nastala následujícího dne poté, co byl žalovaný povinen plnit na základě výzvy žalobkyně. Odvolací soud nepovažuje žalobkyní předložené oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 1. 2017 za řádnou výzvu k plnění, neboť toto podání neobsahovalo dostatečně konkrétní výzvu ke splnění dluhu. Informace o postoupení pohledávky s tím, ať napříště žalovaný plní novému věřiteli, bez uvedení konkrétní výše dluhu či lhůty ke splnění pohledávky, nemůže založit splatnost pohledávky a nastolit prodlení žalovaného. Takovou výzvou k plnění byla až předžalobní upomínka ze dne 12. 9. 2024, která byla žalovanému odeslána téhož dne. V ní byla žalovanému sdělena výše dluhu 245 031,29 Kč a stanovena lhůta k plnění do 19. 9. 2024. Po marném uplynutí lhůty k plnění se žalovaný ocitl v prodlení, a proto je od 20. 9. 2024 povinen platit žalobkyni i úroky z prodlení podle § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. K tomu odvolací soud dodává, že již přijetím peněžních prostředků poskytnutých na základě smlouvy o úvěru si žalovaný musel být vědom své povinnosti (minimálně) tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit. Žalovaný si měl být vědom i toho, že v případě prodlení s vrácením poskytnutých peněžních prostředků je věřitelka oprávněna domáhat se (minimálně) úroků z prodlení.

20. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k zákonným úrokům z prodlení z částky 43 865,10 Kč od 30. 1. 2017 do 19. 9. 2024, neboť po toto období žalovaný v prodlení nebyl, a proto požadavek na úroky z prodlení není důvodný.

21. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změnil část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 8,5 % od 20. 9. 2024 do zaplacení. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení z přisouzené jistiny ve výši 8,5 % ročně, tedy v nižší nežli zákonné sazbě platné ke dni vzniku prodlení žalovaného. Odvolacím petitem byl soud vázán.

22. Vzhledem k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně bylo třeba znovu rozhodnout i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud kapitalizoval předmět řízení včetně žalobkyní v žalobě požadovaného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08), tj. ke dni 28. 4. 2025. Žalobkyně požadovala ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně zaplacení částky 251 093,45 Kč a byla úspěšná co do částky 46 122,65 Kč, tj. v rozsahu 18 % a žalovaný v rozsahu 82 %. Nezastoupenému žalovanému vzniklo právo podle § 151 odst. 3 o. s. ř. na paušální náhradu za tři úkony po 300 Kč (vyjádření k žalobě, příprava účasti k jednání a účast na jednání před soudem) ve smyslu § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkové náklady řízení žalovaného činí 900 Kč a s ohledem na jeho částečný procesní neúspěch, odpovídají 64 %, mu náleží odměna v částce 576 Kč.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení bylo jen příslušenství jako samostatný předmět řízení. Žalobkyně ke dni vyhlášení rozsudku požadovala úroky z prodlení ve výši 34 363,79 Kč, přičemž byla úspěšná co do částky 5 863,5 Kč. I v rámci odvolacího řízení byl úspěšnější žalovaný, jenž byl v řízení úspěšný v rozsahu 83 %, zatímco úspěch žalobkyně činí 17 %. Náklady žalovaného za řízení před odvolacím soudem sestávají z paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon po 300 Kč (vyjádření k odvolání) dle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. S ohledem na poměr procesního úspěchu a neúspěchu žalovaného ve věci mu náleží 66 % z jemu vzniklých nákladů, pročež mu byla přiznána odměna ve výši 198 Kč.

24. Odvolací soud neshledal žádné okolnosti, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by nadto mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou měsíců od jeho doručení dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně; takové dovolání je však přípustné pouze tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.

Proti rozsudku v části týkající se výroků o nákladech řízení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].