KSBR 49 Co 8/2025-945

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Hany Slané ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného., IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_010⟫ o náhradu mzdy 318.176 Kč, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníne ze dne 17. srpna 2022, č. j. 4 C 96/2008-716,

Výše náhrady nákladů řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru před soudy obou stupňů, na kterou žalobci vzniklo vůči žalovanému právo dle výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne datum, č. j. 49 Co 8/2025-892, se určuje částkou 30.240 Kč.

I. Řízení o odvolání žalovaného proti přisuzujícímu výroku I. a výrokům o nákladech řízení III. a IV. se zastavuje.

II. V části výroku II. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 41.823,50 Kč se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 41.823,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. V části výroku II. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 111.078,50 Kč se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

IV. Žalobce má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru před soudy obou stupňů, jejíž výše bude určena samostatným rozhodnutím odvolacího soudu s tím, že tuto náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v adresa.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v adresa na náhradě nákladů řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru částku 7.540 Kč a na soudních poplatcích částku 1.000 Kč.

VI. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na poměrné náhradě nákladů řízení o náhradu mzdy před soudy obou stupňů 87.415 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta tituly před jménem jméno FO.

1. Rozsudkem soudu I. stupně byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu mzdy z neplatného skončení pracovního poměru ve výši 165.274 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a žaloba byla zamítnuta v části, v níž se žalobce po žalovaném domáhal na náhradě mzdy z neplatného skončení pracovního poměru zaplacení další částky 152.902 Kč (výrok II.). Dále byl žalobce zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta tituly před jménem jméno FO částku 146.055 Kč (výrok III.) a oba účastníci zavázáni k povinnosti zaplatit České republice-Okresnímu soudu v adresa na náhradě nákladů řízení žalobce 7.540 Kč (výrok IV.) a žalovaný 2.127 Kč (výrok V.)., to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Soud I. stupně tak (opakovaně) rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném náhrady mzdy v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru dohodou účastníků ze dne datum, o jehož neplatnosti bylo ke dni datum pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. 4 C 96/2008-123, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne datum, 49 Co 37/2011-223. Při svém rozhodování soud I. stupně vyšel ze zjištění, která popsal v odůvodnění napadeného rozsudku a na základě kterých dospěl k závěrům, které našly odraz ve výrokové části napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že ke zjištěním soudu I. stupně i k jeho závěrům se bude odvolací soud vyjadřovat podrobněji v dalším textu, na tomto místě proto pouze odkazuje na odůvodnění soudu I. stupně

3. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce i žalovaný. Žalovaný však vzal své odvolání směřující proti přisuzujícímu výroku I. a výrokům o nákladech řízení III. a IV. dříve, než o něm bylo odvolacím soudem rozhodnuto, výslovně zcela zpět, a odvolací soud proto za použití § 207 odst. 2 věty první o. s. ř. odvolací řízení o odvolání žalovaného zastavil (viz výrok I. tohoto rozsudku).

4. Odvolání žalobce směřovalo proti zamítavému výroku II. a výrokům o nákladech řízení III. a IV. a žalobce v něm soudu I. stupně vytkl nesprávné právního posouzení věci a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že podstatou sporu je neplatné rozvázání jeho pracovního poměru žalovaným dohodou ze dne datum, na jejíž neplatnost měl žalovaného bezprostředně upozornit, avšak ten mu neumožnil další výkon práce a setrval na stanovisku, že pracovní poměr skončil platně, v důsledku čehož byl žalobce nucen domáhat se ochrany svých práv soudní cestou. Upozornil také na mimořádnou délku řízení s tím, že otázka neplatnosti skončení pracovního poměru byla v tomto řízení vyřešena až dne datum, tedy po několika letech. Žalovaný žalobci komplikoval možnost uplatnění na trhu práce i tím, že mu odmítal vydat zápočtový list, pročež byl donucen vést další soudní řízení o vydání potvrzení o zaměstnání, v němž byl úspěšný, neboť žalovaný byl zavázán k povinnosti vydat mu potvrzení o zaměstnání s vyznačením doby zaměstnání od datum do datum, neboť dohoda z datum byla neplatná a pracovní poměr trval až do skončení výpovědí odvolatele (výpověď podána dne datum, uplynutí výpovědní doby dne datum). Z uvedených skutečností tak žalobce dovozuje, že jeho pracovní poměr u žalovaného fakticky trval delší dobu, než jak se promítlo do úvah soudu o rozsahu nároku na náhradu mzdy, a že po celou tuto dobu byl nucen podstupovat navazující spory nikoliv vlastní vinou. Žalobce také připomněl, že v řízení bylo dříve rozhodnuto rozsudkem ze dne datum, jímž byl ve výroku II. zamítnut jeho nárok do částky 424.180 Kč, přičemž tento výrok nabyl právní moci dne datum z důvodu opožděného odvolání, a že předmětem dalšího řízení měl zůstat již jen nárok 318.176 Kč představující náhradu mzdy za období datum až datum. Zamítnutí žaloby o zaplacení částky 424.180 Kč však žalobce považuje za věcně nesprávné, neboť mu nárok na náhradu mzdy měl podle jeho názoru náležet i po datum, a k jeho dalšímu krácení nemá dle jeho přesvědčení docházet ani nyní. Jde-li o období, za které mu byla náhrada mzdy přiznána, žalobce považuje za nesprávný postup soudu I. stupně, který mu přiznal náhradu mzdy jen za omezené období od datum do datum a zbytek nároku nepřiznal jednak z důvodu promlčení části nároku a jednak s odkazem na § 69 odst. 2 zákoníku práce. Pokud jde o období od datum, nesouhlasí se závěrem, že nevyvinul žádné úsilí k zajištění příjmu z jiné pracovní činnosti, a tvrdí, že se nemohl reálně zapojit do jiné práce zejména proto, že až do rozhodnutí ve věci zápočtového listu nedisponoval potvrzením o zaměstnání, což jej mělo činit fakticky „nezaměstnatelným“ a mělo mu bránit i v evidenci uchazečů o zaměstnání; nepřiznání (resp. snížení) náhrady mzdy po datum proto pokládá za nezákonné a krajně nespravedlivé. Ve vztahu k posouzení námitky promlčení vznesené žalovaným žalobce nesouhlasí s tím, že k určitému vymezení předmětu řízení mělo dojít až jeho podáním ze dne datum, z čehož soud dovodil promlčení nároku za období datum až datum; namítá, že peněžitý nárok byl dostatečně určitě uplatněn již při jednání dne datum, a pro posouzení promlčení mělo být vycházeno z tohoto okamžiku. Nadto odvolatel tvrdí, že uplatnění námitky promlčení žalovaným je v daných poměrech v rozporu s dobrými mravy, neboť se svých práv domáhá od roku 2007 a délka i složitost řízení byly podle něj vyvolány postupem žalovaného; poukazuje na svou slabší sociální a procesní pozici v relevantní době (nezaměstnanost, nedostatek prostředků na právní zastoupení), což se mělo promítnout do menší procesní preciznosti jeho podání, a tvrdí, že žalovaný této nerovnosti využívá, přičemž soud I. stupně měl podle něj zohlednit, že případné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a že při vedení řízení měl být poučen tak, aby k vymezení předmětu řízení došlo dříve. Za nesprávné konečně považuje žalobce též rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení. Jde-li o náklady řízení ve vztahu mezi účastníky, žalobce namítá, že rozhodnutí o náhradě nákladů podle § 142 odst. 2 o. s. ř. je nesprávné a ve světle celkových okolností věci i nespravedlivé, neboť spor byl dle jeho tvrzení vyvolán nezákonným postupem žalovaného a žalobce se musel domáhat ochrany práv po mimořádně dlouhou dobu; zdůrazňuje, že náhrada mzdy měla sloužit k pokrytí jeho životních potřeb za dobu, kdy nemohl pracovat a čekal na rozhodnutí soudu, přičemž dlouhé trvání řízení podle něj znehodnocuje praktický přínos přiznaného plnění a žádná další kompenzace mu nepřísluší, proto považuje přiznání nákladů žalovanému za odporující zásadám spravedlnosti. Žalobce má za to, že byly dány důvody hodné zvláštního zřetele a soud I. stupně měl rozhodnout o nákladech postupem podle § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů žalovanému nepřiznat (případně ji přiměřeně moderovat). K výroku IV. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a státem žalobce namítá, že povinnost k náhradě nákladů státu podle § 148 o. s. ř. lze uložit jen tehdy, nejsou-li u účastníka dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků; tyto předpoklady však podle jeho tvrzení splňuje, a proto státu nárok na náhradu nákladů v částce 7.540 Kč nepřísluší. S ohledem na výše uvedené skutečnosti žalobce navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání toto označil za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí. K rozsahu uplatněného nároku a překážce věci rozsouzené akcentoval, že rozsudkem soudu I. stupně ze dne datum, č. j. 4 C 96/2008-329, byla žaloba ohledně částky 424.180 Kč pravomocně zamítnuta, neboť žalobce proti zamítavému výroku v této části nepodal včasné odvolání (resp. odvolání podal opožděně), v důsledku čehož vznikla překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a o. s. ř.; z tohoto důvodu podle žalovaného nemůže žalobce v odvolacím řízení dosáhnout „revize“ rozsudku ze dne datum tak, aby mu bylo přiznáno plnění 742.356 Kč, a pokud žalobce odvolání v rozsahu přesahujícím částku 318.176 Kč nevzal zpět, mělo být v tomto rozsahu zamítnuto právě pro existenci překážky rei iudicatae. žalovaný odkázal na kasační rozhodnutí odvolacího soudu ze dne datum, č. j. 49 Co 7/2020-673, v němž odvolací soud soudu I. stupně vytkl nepřezkoumatelnost závěrů k určení pravděpodobného výdělku žalobce a současně uvedl, že v odvolacím řízení nelze přezkoumat přisuzující ani zamítavý výrok v části, v níž nelze určit výši nároku z důvodu promlčení, přičemž odvolací soud měl souhlasit se závěry soudu prvního stupně týkajícími se promlčení části nároku; žalovaný z toho dovozuje, že soud I. stupně byl při rozhodování ze dne datum vázán právním názorem odvolacího soudu a odvolání žalobce podle žalovaného směřuje fakticky k prolomení této vázanosti. Žalovaný současně uvedl, že tvrzení žalobce o délce řízení a nutnosti podávat další žaloby nezakládají odpovědnost žalovaného za délku soudních řízení, přičemž poukazuje i na to, že na straně žalobce se v průběhu řízení postupně vystřídalo několik právních zástupců. K námitce dobrých mravů ve vztahu k promlčení žalovaný odmítl, že by se dopustil zneužití práva, a zdůraznil procesní odpovědnost žalobce jako „pána sporu“. Uvedl, že žalobce byl nejméně třikrát zastoupen advokátem, žalovaný se na včasnosti či nevčasnosti procesních úkonů žalobce nepodílel a okolnosti tvrzené žalobcem podle žalovaného nepředstavují důvod pro odepření ochrany řádně vznesené námitce promlčení. Požadavek žalobce na použití korektivu dobrých mravů žalovaný hodnotil jako snahu o poskytnutí vyšší ochrany žalobci na úkor žalovaného, v rozporu s účelem promlčení (právní jistota), a současně namítl, že by takový postup zasáhl do práva žalovaného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K nákladovým výrokům žalovaný uvedl, že soud I. stupně při částečném úspěchu účastníků postupoval „logicky“ podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a odmítl, že by samotná skutečnost, že žalobci bylo přiznáno osvobození od soudního poplatku, případně ustanoven zástupce, odůvodňovala odlišné posouzení náhrady nákladů mezi účastníky. K aplikaci § 150 o. s. ř. potom dodal, že jde o ustanovení výjimečné a vykládané restriktivně, přičemž v projednávané věci podle něj nejde o výjimečný případ a žalobce okolnosti hodné zvláštního zřetele toliko obecně tvrdí bez konkretizace a doložení.

6. Odvolací soud odvolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do datum (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem datum (srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. a některé další zákony). Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání a v tomto rozsahu i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, 212a o. s. ř.), a po zopakování dokazování pracovní smlouvou žalobce včetně oznámení o platových podmínkách, sdělením OSSZ adresa a Úřadu práce ČR a mzdovými listy za rok 2009 zaměstnanců žalovaného jméno FO, jméno FO a právnická osoba a po doplnění dokazování výplatními lístky žalobce za období 1-12/2004, 1-5/2005, 9-12/2005, rok 2006 a 2/2007 a výplatními lístky zaměstnanců žalovaného právnická osoba, jméno FO, adresa jméno FO, dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

7. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na dobu, kdy žalobci vzniklo právo na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru – podle zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném do datum (dále jen "zákoník práce") a podle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění účinném do datum (dále jen obč. zák.).

8. Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen mu poskytnout náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (srov. § 69 odst. 1 zákoníku práce).

9. Průměrný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období z odpracované doby v rozhodném období (srov. § 353 odst. 1 zákoníku práce). Jestliže však zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek (srov. § 355 odst. 1 zákoníku práce).

10. Pravděpodobný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy, kterou zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy, kterou by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy zaměstnance nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty (srov. § 355 odst. 2 zákoníku práce).

11. Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku je v posuzované věci kalendářní čtvrtletí předcházející dni, kdy žalobce oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání (srov. § 254 odst. 1 zákoníku. práce).

12. Předně je třeba uvést, že z obsahu odvolání žalobce jednoznačně vyplývá, že žalobce zcela ignoruje skutečnost, že jeho žaloba, jíž se po žalovaném domáhal zaplacení částky 742.356 Kč byla rozsudkem Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. 4 C 96/2008-329, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne datum, č. j. 49 Co 112/2014-491, pravomocně zamítnuta ve vztahu k částce 424.180 Kč, a že předmětem řízení zůstal pouze nárok žalobce na zaplacení náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od datum do Datum narození advokátkyobdobím i po něm byly nároky mzdové nároky žalobce pravomocně zamítnuty, jak vyplývá z odůvodnění výše specifikovaného rozsudku Okresního soudu v adresa). Odvolací námitky, kterými žalobce napadá správnost rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 424.180 Kč spolu s jeho požadavkem na přiznání uvedené částky tak byly zcela irelevantní. O zaplacení náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru ve výši 424.180 Kč za období, za které ji žalobce v projednávané věci požadoval totiž již soudy rozhodovat nemohou, neboť ve vztahu k tomuto nároku zde existuje překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) – srov. § 159a odst. 4 o. s. ř.

13. Předmětem řízení v projednávané věci tak zůstal již pouze nárok žalobce na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru dle § 69 zákoníku práce, na kterou měl žalobci vzniknout nárok za dobu od datum až datum. O takto vymezeném nároku také soud I. stupně nyní napadeným rozsudkem rozhodl a jinými nároky žalobce (za jiná časová období se proto odvolací soud při rozhodování o odvolání žalobce zabývat nemohl a ani nezabýval).

14. Vzhledem k tomu, že minulá rozhodnutí odvolacího soudu již vyřešila otázku, od jakého data má žalobce na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru nárok (viz závěry vyplývající z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne datum, č. j. 49 Co 112/2014-491), tj. že tento nárok mu vznikl až od datum, neboť až dopisem ze dne datum, doručeným žalovanému datum žalovanému oznámil svůj požadavek na setrvání v pracovním poměru u žalovaného a na tom, aby mu žalovaný přiděloval práci, je zřejmé, že pokud předmětem řízení zůstal požadavek žalobce na zaplacení náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu od datum do datum, nemohl být žalobce úspěšný s požadavkem na zaplacení náhrady mzdy za dobu od datum do datum.

15. Jde-li o nárok na náhradu mzdy za dobu od datum do datum, žalobce v řízení vznesl námitku promlčení tohoto nároku, kterou soud I. stupně posoudil podle § 329 zákoníku ve spojení s § 100 odst. 1 a 2 a § 101 občanského zákoníku. Se soudem I. stupně lze souhlasit v tom, že ani žalobu, ani vyjádření žalobce u jednání soudu I. stupně dne datum, že požaduje náhradu škody z neplatného rozvázání pracovního poměru ve výši 66.000 Kč a odstupné ve výši 33.000 Kč, nelze považovat za určité a srozumitelné uplatnění takového nároku, a to ve světle rozhodnutí odvolacího soudu ze dne datum, č. j. 49 Co 37/2011-223, jenž rozsudek soudu I. stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na náhradu škody ve výši 66.000 Kč a odstupné ve výši 33.000 Kč, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že soud prvního stupně rozhodoval o žalobě nezpůsobilé k věcnému projednání a rozhodnutí, neboť ve vztahu k uplatněným finančním nárokům žalobce zcela postrádá vylíčení rozhodujících skutečností vymezujících po skutkové stránce předmět řízení. Pokud však soud I. stupně za první podání, ve kterém žalobce jasným, určitým a srozumitelným způsobem uplatnil svůj nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru u soudu považoval až jeho podání ze dne datum, je odvolací soud toho názoru, že takovým podáním bylo již podání žalobce doručené soudu I. stupně datum, v němž žalobce jednoznačně a jasně uvedl, že na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru (žalobcem nesprávně v řízení označovaném jako „ušlý výdělek“) požaduje zaplatit za období od datum do datum částku 689.932 Kč s tím, že se jedná o částku za 66 měsíců, tj. 10.452 Kč měsíčně. Podání žalobce doručené soudu I. stupně datum je totiž de facto pouze opakováním skutečností obsažených v podání žalobce doručeném soudu již dne datum Žalobce svůj nárok na náhradu mzdy dle § 69 zákoníku práce tak u soudu řádně uplatnil až podáním doručeným soudu datum. V době doručení tohoto podání soudu tak byly již promlčeny jeho nároky na měsíční částky náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, které se staly splatné do datum, tj. nároku na náhradu mzdy za měsíce 12/2009 a naopak promlčeny nebyly nároky na náhradu mzdy, jejichž splatnost nastala až po datum, tzn. za měsíce 1/2010 až 12/2011 (žalobce totiž mohl u soudu uplatnit nárok na jednotlivé měsíční částky náhrady mzdy až poté, co mu nebyly zaplaceny poté, co se staly splatnými).

16. Pokud žalobce v odvolání namítal, že námitka promlčení byla v řízení žalovaným vznesena v rozporu s dobrými mravy, pak odvolací soud tento názor žalobce nesdílí. Podle ustálených závěrů soudní praxe námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 21 Cdo 85/2010). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze toliko na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze dovozovat z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).

17. Z obsahu spisu vyplývá, že svého nároku na náhradu mzdy dle § 69 zákoníku práce, na který mu vznikl nárok od datum, se žalobce řádně domáhá až od datum, byť řízení bylo zahájeno již datum. Ze závěrů soudní praxe vyplývá, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy lze dovozovat pouze z okolností, které nastaly nebo vznikly až poté, co vzniklo uplatněné právo, což v poměrech projednávané věci znamená až po dni datum. V projednávané věci žalobce však netvrdil a ani v průběhu řízení nevyšly najevo žádné mimořádné skutečnosti, které by mohly odůvodnit závěr, že uplatnění námitky promlčení žalovaným bylo v rozporu s dobrými mravy. Žalobci totiž nic nebránilo v tom, uplatnit žalovaný nárok na náhradu mzdy u soudu tak, aby byl řádně projednatelný, dříve, než tak učinil. Od datum, kdy mu byl doručen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne datum, č.j. 49 Co 37/2011-223, totiž žalobce věděl, že jeho žaloba na zaplacení mzdových nároků trpí vadami bránícími jejímu projednání (absence rozhodujících skutečností vymezujících předmět řízení po skutkové stránce). Pokud svůj nárok uplatnil řádně až podáním doručeným soudu datum, nestalo se tak vinou či zapříčiněním žalovaného, nýbrž liknavostí žalobce a jeho neochotou přijmout odbornou pomoc ustanovených zástupců z řad advokátů, jejichž ustanovení se opakovaně domáhal přesto, že jejich odbornou pomoc následně příliš nerespektoval a namísto toho dopřával většího sluchu svému otci, který ho ostatně v určité fázi řízení jako obecný zmocněnec zastupoval.

18. Pokud tedy, jak bylo uvedeno již výše, soud I. stupně rozhodoval napadeným rozsudkem o žalobě, jejímž předmětem již zůstala pouze částka 318.176 Kč, představující podle žalobce jeho nárok na náhradu mzdy za období od datum až datum a ve vztahu k tomuto období byl nárok žalobce na náhradu mzdy za měsíce 2/2009 až 12/2009 promlčen, mohla být žalobci přiznána náhrada mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce přiznána pouze za období od 1/2010 do 12/2011 včetně.

19. Odvolací soud při rozhodování o odvolání žalobce i nyní setrval na závěru, který učinil již ve svých předchozích zrušovacích usneseních, konkrétně v usnesení ze dne datum, č. j. 49 Co 112/2014-491, a ze dne datum, č. j. 49 Co 195/2017-616, že (z důvodů tam uvedených) dnem, kdy žalobce oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, je den datum, kdy bylo žalovanému doručeno podání žalobce ze dne datum, obsahující uvedený projev vůle žalobce, a též na (z toho vyplývajícím) závěru, že rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku žalobce je druhé kalendářního čtvrtletí roku 2009, a že pravděpodobný výdělek žalobce - vzhledem k tomu, že žalobce v tomto rozhodném období práci pro zaměstnavatele nekonal - může být zjištěn pouze z hrubé mzdy, kterou by zřejmě (ve druhém kalendářním čtvrtletí 2009) dosáhl, kdyby u žalovaného pracoval. Na tyto závěry vyslovené ve výše uvedených zrušovacích usneseních a důvody, které k nim vedly, odvolací soud v celém rozsahu odkazuje s tím, že odvolací námitky žalovaného neobsahují oproti předchozím stadiím řízení žádnou novou argumentaci a v řízení ani nevyšly najevo žádné další skutečnosti, které by mohly vést ke změně dříve zaujatého právního názoru odvolacího soudu.

20. Důvodem zrušení předchozích rozhodnutí soudu I. stupně byla skutečnost, že z jejich odůvodnění nebylo zřejmé, jak soud vymezil relativně neurčitou hypotézu ustanovení § 355 odst. 2 zákoníku práce, tj. které konkrétní skutkové okolnosti považoval za významné z hlediska posouzení, jaké hrubé mzdy by žalobce v rozhodném období - tj. ve druhém kalendářním čtvrtletí roku 2009 - „zřejmě dosáhl“, pokud by u žalovaného pracoval. Odvolací soud ve svých zrušovacích usnesení zdůraznil, že v rámci vymezení hypotézy této právní normy - vzhledem k tomu, že jde o zjištění pravděpodobného výdělku z hrubé mzdy, která by zaměstnancem byla v rozhodném období "zřejmě dosažena" - soud přihlíží k tomu, jakou práci měl zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném období konat, jakým způsobem byla tato práce odměňována, jaké byly podle platných předpisů (kupř. vnitřních předpisů, kolektivní smlouvy) proměnlivé složky mzdy apod., a že v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty; veškeré okolnosti, které soud při vymezení hypotézy ustanovení § 355 odst. 2 zákoníku práce zvažuje, se ovšem logicky musí vztahovat k rozhodnému období pro zjištění průměrného výdělku (§ 254 odst. 1 zákoníku práce), v daném případě tedy ke druhému kalendářnímu čtvrtletí roku 2009.

21. Soud I. stupně v nyní napadeném rozhodnutí při určení výše pravděpodobného výdělku, jehož by žalobce pravděpodobně dosáhl v rozhodném období (tj. ve druhém kalendářním čtvrtletí 2009) vyšel ze skutkových tvrzení žalovaného o tom, že žalobce by v rozhodném období pracoval na pracovní pozici strážný s nepravidelnou pracovní dobou, že by v 4/2009 odpracoval 168 hodin, v 5/2009 152 hodin a v 6/2009 176 hodin, jeho hrubá mzda by po celé rozhodné období činila 55,90 Kč na hodinu a ve mzdě by nebyly žádné pohyblivé složky. Dále vyšel ze zjištění, že obdobného průměrného hrubého hodinového výdělku v daném rozhodném období dosáhli i další zaměstnanci žalovaného, kteří vykonávali stejnou práci, jakou by vykonával žalobce (viz mzdové listy jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO a právnická osoba a právnická osoba za rok 2009). Na základě uvedených zjištění soud I. stupně pravděpodobný výdělek žalobce určil jako hodinový výdělek na jeden měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na jeden měsíc v průměrném roce s tím, že průměrný rok má pro tento účel 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance tak soud I. stupně vynásobil týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce (§ 356 odst. 2 zákoníku práce), tj. průměrný hrubý měsíční výdělek = průměrný hodinový výdělek x týdenní pracovní doba zaměstnance x koeficient 4,348. Při osmihodinové pracovní době a při průměrné hrubé hodinové mzdě žalobce 55,90 Kč vypočetl soud I. stupně průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce následovně: 55,90 x 40 x 4,348, což činí výslednou částku 9.722 Kč.

22. Výše uvedený postup soudu I. stupně při zjištění výše pravděpodobného výdělku žalobce z hrubé mzdy, která by žalobcem byla v rozhodném období "zřejmě dosažena", nebyl ani tentokrát správný. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž vyplývá, že soud I. stupně při zjišťování pravděpodobného výdělku žalobce ve druhém kalendářním čtvrtletí roku 2009 vyšel nikoli ze skutkových zjištění z provedených důkazů, nýbrž ze skutkového tvrzení žalovaného o tom, jaký by byl v rozhodném období průměrný hodinový výdělek žalobce, kolik by v tomto období odpracoval hodin, a že by nepracoval v režimu, při kterém by měl nárok za příplatky k základní mzdě, namísto toho, aby učinil (při absenci shodných tvrzení účastníků) skutková zjištění o skutečnostech významných pro určení výše průměrného výdělku (tj. o mzdě zúčtované ostatním zaměstnancům žalovaného pracujícím na stejné pozici jako žalobce k výplatě v rozhodném období a z doby, kterou v rozhodném období odpracovali), a dále o skutečnostech významných pro posouzení, zda žalobce byl (po celé období, za které požaduje náhradu mzdy) připraven a schopen konat práci podle pracovní smlouvy, neboť v opačném případě (např. v době pracovní neschopnosti nebo v době jiných překážek v práci na straně zaměstnance) nárok na náhradu mzdy zaměstnanci nepřísluší. Výše uvedená skutková zjištění soud I. stupně neučinil přesto, že důkazy, ze kterých předmětné skutečnosti měl k dispozici, a dokonce jimi i provedl důkaz (avšak aniž by relevantní skutková zjištění učinil a učinil je součástí odůvodnění svého rozhodnutí). Svým nesprávným postupem tak soud I. stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost napadeného rozsudku, avšak náprava této vady mohla být zjednána v odvolacím řízení.

23. Z obsahu spisu vyplývá, a mezi účastníky je nesporné, že ve druhém kalendářním čtvrtletí roku 2009 žalovaný žalobci práci dle pracovní smlouvy nepřiděloval, a proto bylo třeba při zjištění výše nároku žalobce na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru vyjít z tzv. pravděpodobného výdělku, tedy z výdělku, kterého by žalobce „zřejmě dosáhl“, pokud by u žalovaného pracoval. Odvolací soud pro účely zjištění tohoto pravděpodobného výdělku vyšel ze zjištění z pracovní smlouvy žalobce, kterou s žalovaným uzavřel dne datum, z níž bylo zjištěno, že žalobce u žalovaného pracoval jako ostraha a kontrola střežených objektů, osob a cenin – strážní služba, a že týdenní pracovní služba byla sjednána na 37,5 hodin týdně při nepravidelném rozvržení pracovní doby dle rozpisu směn pondělí–neděle. Z oznámení o platových podmínkách ze dne datum a též ze dne datum byl zjištěno, že platové podmínky žalobce obsahovaly stanovení jak základního mzdového tarifu, tak příplatků za práci v noci, při pracovní pohotovosti, za práci přesčas, za práci ve svátek a dále mohly být žalobci přiznány odměny a motivační složka dle hodnocení a zdůvodnění jeho přímého nadřízeného. Dále odvolací soud vyšel z žalovaným předložených mzdových listů zaměstnanců žalovaného jméno FO, jméno FO a právnická osoba za rok 2009. Jednalo se o zaměstnance pracující u žalovaného na stejné pracovní pozici, na které pracoval i žalobce a současně o zaměstnance, kteří měli stejně jako žalobce sjednanou týdenní pracovní dobu 37,5 hodiny. Naopak pro určení pravděpodobného výdělku žalobce v rozhodném období nebyly použity žalovaným předložené mzdové listy za rok 2009 dalších jeho zaměstnanců pracujících na stejné pracovní pozici jako žalobce, neboť se jednalo o zaměstnance s pracovní dobou 40 hodin týdně, tedy s delší týdenní pracovní dobou, než na kterou u žalovaného pracoval žalobce, což by mohlo výši pravděpodobného výdělku žalobce zkreslit. Při zjištění pravděpodobného výdělku konečně odvolací soud vyšel i ze skutečnosti, že žalobce u žalovaného pracoval i o svátcích, o víkendech, v noci, za což mu byly vypláceny příplatky, a že mu bylo vypláceno jak osobní ohodnocení, tak též motivační odměna. Předpoklad, že žalobce bude u žalovaného pracovat o svátcích, o víkendech, v noci a případně i přesčas ostatně vyplýval i z „oznámení o platových podmínkách“ tak, jak bylo zjištěno výše a to, že v uvedeném rozsahu skutečně u žalovaného pravidelně pracoval (tedy že pracoval v noci, o víkendech, o svátcích) a že mu bylo vypláceno mzdové ohodnocení a odměny, bylo zjištěno i z žalobcem předložených výplatních lístků za období 1-12/2004, 1-5/2005, 9-12/2005, rok 2006 a 2/2007. Pokud snad žalovaný namítal nedostatek pravosti těchto výplatních lístků s tím, že neobsahují ani razítko, ani podpis žalovaného, pak odvolací soud tuto námitku shledal jako čistě účelovou. Pokud totiž výplatní lístky dalších svých zaměstnanců předkládal v řízení k důkazu sám žalovaný (jednalo se o výplatní lístky právnická osoba, jméno FO, adresa jméno FO), ani ty neobsahovaly razítko a podpis žalovaného, a i vizuálně se zcela shodovaly s výplatními lístky žalobce za rok 2006 a 2/2007 (výplatní lístky za předchozí období měly ještě odlišnou grafiku).

24. Ze mzdových listů za rok 2009 zaměstnanců žalovaného pracujících na stejné pozici jako žalobce a se sjednanou týdenní pracovní dobou v rozsahu 37,5 hodiny odvolací soud zjistil, že v rozhodném období, tj. ve druhém kalendářním čtvrtletí roku 2009 jméno FO odpracoval při 7,5 hodinové pracovní směně 427,5 hodin a ke mzdě mu byla zúčtována hrubá mzda bez náhrad 22.447 Kč, jméno FO odpracoval při 7,5 hodinové pracovní směně 436 hodin a ke mzdě mu byla zúčtována hrubá mzda bez náhrad 21.854 Kč a právnická osoba odpracoval při 7,5 hodinové pracovní směně 447,5 hodin a ke mzdě mu byla zúčtována hrubá mzda bez náhrad 25.191 Kč. Z uvedených zjištění potom vyplývá, že průměrný hodinový výdělek ve druhém kalendářním čtvrtletí 2009 jméno FO činil 52,50 Kč, adresa,10 Kč a právnická osoba 56,30 Kč, což je průměrně 53 Kč za hodinu.

25. Je obecně známou skutečností, kterou není třeba dokazovat (§ 121 o. s. ř.), že rok 2010 měl 253 dnů a 8 placených svátků a rok 2011 měl 253 dnů a 7 placených svátků. Pokud by tedy žalovaný žalobci v období od datum do datum nepřiděloval práci a žalobce byl připraven práci pro žalovaného konat, odpracoval by za uvedené období pravděpodobně 3907,5 pracovních hodin, a při pravděpodobné výši hodinového výdělku 53 Kč, by jeho pravděpodobný hrubý výdělek za uvedené období dosáhl celkové výše 207.097,50 Kč. Na náhradu mzdy měl přitom žalobce nárok za celé posuzované období, neboť jako bylo odvolacím soudem zjištěno, v jeho průběhu žalovaný nepobíral dávky nemocenského pojištění (viz sdělení OSSZ adresa) ani nebyl evidován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce (viz zpráva právnická osoba). Jednotlivé měsíční částky náhrady mzdy, na které žalobci vznikl nárok činí: měsíc výše náhrady počet pracovních hodin včetně svátků leden 2010 8.347,50 Kč 157,5 únor 2010 7.950 Kč 150 březen 2010 9.142,50 Kč 172,5 duben 2010 8.745 Kč 165 květem 2010 8.347,5 Kč 157,5 červen 2010 8.745 Kč 165 červenec 2010 8.745 Kč 165 srpen 2010 8.745 Kč 165 září 2010 8.745 Kč 165 říjen 2010 8.347,5 Kč 157,5 listopad 2010 8.745 Kč 165 prosinec 2010 9.142,50 Kč 172,5 leden 2011 8.347,50 Kč 157,5 únor 2011 7.950 Kč 150 březen 2011 9.142,50 Kč 172,5 duben 2011 8.347,50 Kč 157,5 květem 2011 8.745 Kč 165 červen 2011 8.745 Kč 165 červenec 2011 8.347,50 Kč 157,5 srpen 2011 9.142,50 Kč 172,50 září 2011 8.745 Kč 165 říjen 2011 8.347,5 Kč 157,5 listopad 2011 8.745 Kč 165 prosinec 2011 8.745 Kč 165

26. Na základě všech výše uvedených skutečností tak lze shrnout, že pokud předmětem odvolacího řízení byl nárok žalobce na náhradu mzdy dle § 69 odst. 1 zákoníku práce za dobu od datum do datum v celkové výši 318.176 Kč, byl požadavek žalobce důvodný pouze za měsíce 1/2010 až 12/2011 včetně (vysvětlení viz výše), což ve finančním vyjádření představuje částku 207.097,50 Kč. Další částku ve výši 111.078,50 Kč tedy žalobce požadoval nedůvodně.

27. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně za použití § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. v části výroku II. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 41.823,50 Kč rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci 41.823,50 Kč s tím, že tato spolu s již pravomocně přisouzenou částkou 165.274 Kč dává onu výslednou částku 207.097,50 Kč). V části výroku II. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 111.078,50 Kč potom odvolací soud za použití § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

28. Jde-li o náklady řízení, zde odvolací soud při svém rozhodování vyšel z obsahu spisu, ze kterého vyplývá, že žalobou podanou u soudu datum ve znění jejího doplnění podáním ze dne datum se žalobce domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a dále zaplacení mzdových nároků. Dále z obsahu spisu vyplývá, že soud I. stupně se v řízení zabýval pouze otázkou platnosti rozvázání pracovního poměru a poté, co dospěl k závěru, že pracovní poměr byl rozvázán platně, rozsudkem ze dne datum, č. j. 4 C 96/2008-123, zamítl nejen žalobu na určení, ale též žalobu na plnění, neboť tato měla šanci na úspěch pouze v případě, bylo-li by vyhověno žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne datum, č. j. 49 Co 37/2011-223, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že určil, že dohoda o rozvázání pracovního poměru účastníků datovaná dnem datum je neplatná a v souvislosti s tím současně zrušil rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí žaloby „na náhradu škody ve výši 66.000 Kč a odstupné ve výši 33.000 Kč“, a to z důvodu, že žaloba na zaplacení uvedených částek byla nezpůsobilá k věcnému projednání a rozhodnutí, neboť ave vztahu k uplatněným finančním nárokům žaloba zcela postrádala vylíčení rozhodujících skutečností vymezujících předmět řízení po skutkové stránce. Z výše uvedeného je zřejmé, že až do skončení výše uvedeného odvolacího řízení probíhalo řízení fakticky pouze o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a žalobou na finanční plnění se soud I. stupně začal zabývat až po právní moci výše uvedeného rozsudku odvolacího soudu, tj. od 9/2012. V následném řízení o zaplacení finančních nároků, na nichž žalobce uplatnil k zaplacení konečnou částku 742.356 Kč, byl žalobce úspěšný ve vztahu k celkové částce 207.097,50 Kč tj. 28 %, a neúspěšný ve vztahu k částce 535.258,5 tj. 72 %. Převážně úspěšným účastníkem řízení o náhradu mzdy tak byl žalovaný, kterému vzniklo vůči žalovanému právo v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na poměrnou náhrady náklady řízení před soudy obou stupňů v rozsahu 44 %. Naopak v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru byl zcela úspěšným účastníkem řízení žalobce, a proto mu vzniklo vůči žalovanému právo na náhradu nákladů té části řízení, jejímž předmětem byla fakticky pouze určovací žaloba, a to plné výši (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

29. S ohledem na skutečnost, že nároky, které žalobce učinil předmětem řízení, nebyly nikdy fakticky soudem projednávány společně, a též s přihlédnutím k rozdílnému úspěchu účastníků ve vztahu ke každému z uplatněných nároků, a též s přihlédnutím k rozdílným tarifním hodnotám, ze kterých bylo nutno při určení výše náhrady nákladů řízení ve vztahu ke každému z uplatněných nároků vycházet, rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky dvěma samostatnými výroky, jedním vztahujícím se k řízení o určení a druhým, vztahujícím se k řízení na plnění.

30. Jde-li o řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, byl v něm, jak již bylo uvedeno, zcela úspěšný, odvolací soud za použití § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s § 149 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žalobce má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru před soudy obou stupňů, jejíž výše bude určena samostatným rozhodnutím odvolacího soudu s tím, že tuto náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v adresa. V části řízení, v němž byla projednávána pouze žaloba na určení, byl žalobce, jak vyplývá z obsahu spisu, zastoupen ustanovenou zástupkyní – advokátkou tituly před jménem jméno FO (srov. usnesení Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. 4 C 96/2008-58), která žalobce zastupovala v řízení o určení až do doby, než byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne datum, č. j. 49 Co 37/2011-181, které nabylo právní moci datum, její ustanovení zástupcem žalobce zrušeno. Z obsahu spisu však nevyplývá, zda a jak bylo rozhodnuto o odměně ustanovené zástupkyně, a z tohoto důvodu proto nebylo možno rozhodnout o nákladech řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru jinak, než mezitímně (srov. § 155 odst. 1 věta druhá za středníkem o. s. ř.) s tím, že o konkrétní výše této náhrady bude určena odvolacím soudem v samostatném usnesení až poté, co bude soudem I. stupně otázka odměny ustanovené zástupkyně žalobce vyřešena a postavena najisto.

31. Ve vztahu k řízení na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru byl žalovaný dále zavázán k povinnosti zaplatit České republice – Okresnímu soudu v adresa, a to v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř., náklady řízení ve výši 7.540 Kč (jedná se o náklady znaleckého dokazování, které bylo prováděno v souvislosti pouze s řízením na určení) a v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích k povinnosti byl žalovaný zavázán též k povinnosti zaplatit na soudních poplatcích z žaloby na určení částku 1.000 Kč (položka 2 písm. c/ Sazebníku soudních poplatků ve znění účinném do datum), a z odvolání žalobce proti zamítnutí žaloby na určení rovněž částku 1.000 Kč položka 17 písm. e/ Sazebníku soudních poplatků ve znění účinném do datum), to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

32. Jde-li o náklady řízení o zaplacení finančních částek, jak již bylo uvedeno, v řízení o zaplacení finančních nároků, na nichž žalobce uplatnil k zaplacení konečnou částku 742.356 Kč, byl žalobce úspěšný ve vztahu k celkové částce 207.097,50 Kč tj. 28 %, a neúspěšný ve vztahu k částce 535.258,5 tj. 72 %. Převážně úspěšným účastníkem řízení o náhradu mzdy tak byl žalovaný, kterému vzniklo vůči žalovanému právo v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na poměrnou náhrady náklady řízení před soudy obou stupňů v rozsahu 44 %. Žalobce byl proto zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému na poměrné náhradě nákladů řízení o náhradu mzdy před soudy obou stupňů v rozsahu 44 % částku 87.415 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta tituly před jménem jméno FO (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Delší lhůta k plnění byla žalobci určena vzhledem k celkové výši částky, k jejímuž zaplacení byl zavázán, a to tak, aby měl reálný časový prostor pro řádné splnění uložené povinnosti.

33. Při rozhodování o výši nákladů řízení odvolací soud vyšel z obsahu spisu, ze kterého vyplývá, že v řízení před soudy obou stupňů žalovanému vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek z dovolání 10.000 Kč a dále náklady na zastoupení advokátem, které, jde-li o účelné uplatňování či bránění práva, sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava, účast na jednání datum) á 5.060 Kč počítáno z tarifní hodnoty 99.000 Kč (§ 7, § 8 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z odměny advokáta za 4 úkony právní služby (účast na jednání datum, datum, datum, datum) á 11.300 Kč počítáno z tarifní hodnoty 742.356 Kč (§ 7, § 8 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z odměny advokáta za 7 úkonů právní služby (odvolání ze dne datum, dovolání ze dne datum, účast na jednání soudu datum, datum, vyjádření ze dne datum, účast na jednání soudu datum, datum) á 9.580 Kč počítáno z tarifní hodnoty 318.176 Kč (§ 7, § 8 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (odvolání ze dne datum) á 9.220 Kč počítáno z tarifní hodnoty 222.375 Kč (§ 7, § 8 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření ze dne datum k odvolání žalobce) á 4.940 Kč počítáno z tarifní hodnoty 95.801 Kč (§ 7, § 8 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (odvolání ze dne datum) á 8.660 počítáno z tarifní hodnoty 188.910 Kč (§ 7, § 8 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření ze dne datum k odvolání žalobce) á 6.300 počítáno z tarifní hodnoty 129.266 Kč (§ 7, § 8 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (vyjádření ze dne datum k odvolání žalobce, účast na jednání soudu datum a datum) á 7.220 Kč počítáno z tarifní hodnoty 152.902 Kč (§ 7, § 8 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z 18 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do datum), ze 2 částek paušální odměny advokáta á 450 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), z hotových výdajů advokáta na cestu k jednání odvolacího soudu adresa a zpět (při délce zpáteční cesty 142 km, za použití osobního automobilu tovární značky Peugeot, registrační značky SPZ průměrnou spotřebou 4,2 l motorové nafty/100 km, jejichž výše činila 741 Kč v případě cesty ze dne datum (vyhlášková cena motorové nafty 36,10 Kč/l a při sazbě základních náhrad 3,70 Kč/km – vyhláška č. 328/2014 Sb.) a 715 Kč v případě cesty datum (vyhlášková cena motorové nafty 29,50 Kč/l a při sazbě základních náhrad 3,80 Kč/km – vyhláška č. 385/2015 Sb.), z hotových výdajů advokáta na cestu k jednání odvolacího soudu adresa a zpět (při délce zpáteční cesty 142 km, za použití osobního automobilu tovární značky BMW, registrační značky SPZ průměrnou spotřebou 4,8 l motorové nafty/100 km, jejichž výše činila 1.060 Kč v případě cesty ze dne datum (vyhlášková cena motorové nafty 34,70 Kč/l a při sazbě základních náhrad 5,80 Kč/km – vyhláška č. 475/2024 Sb.) a 1.070 Kč v případě cesty datum (vyhlášková cena motorové nafty 34,10 Kč/l a při sazbě základních náhrad 5,90 Kč/km – vyhláška č. 573/2025 Sb.), a z náhrady za ztrátu času na 2 cestách k jednání odvolacího soudu adresa a zpět za celkem 8 půlhodin á 100 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do datum) a na 2 cestách za celkem 8 půlhodin á 150 Kč (§ 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění). Žalovanému tak v řízení o zaplacení náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru vznikly před soudem obou stupňů náklady za zastoupení advokátem ve výši 155.926 Kč, které byly zvýšeny o částku 32.744 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty jíž je advokát žalovaného plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Celkové náklady žalovaného tak včetně soudního poplatku z dovolání dosáhly výše 198.670 Kč a poměrná část z nich v rozsahu 44 % proto činí 87.415 Kč.

34. Do nákladů řízení před soudy obou stupňů nebyly odvolacím soudem zahrnuty ty náklady, které nebyly s ohledem na okolnosti případu učiněny účelně, tedy ty náklady, které nepředstavovaly z pohledu odvolacího soudu účelné uplatňování či bránění práva žalovaného. Konkrétně se jednalo o odměnu advokáta za vyjádření ze dne datum k námitce podjatosti vznesené žalobcem (z obsahu spisu nevyplývá, že by vyjádření bylo soudem vyžádáno a s ohledem na obsah námitky, kterým bylo předchozí rozhodování soudců v řízení, nebylo vyjádření žalovaného potřebné k hájení a uplatňování jeho práv v řízení), o odměnu za návrh ze dne datum na provedení důkazu výslechem žalobce (uvedený návrh mohl žalovaný uplatnit již na jednání datum aniž by tak musel činit písemně), o odměnu za písemné vyjádření ze dne datum (z obsahu spisu vyplývá, že se jednalo o vyjádření nesouvisející s projednávanou věcí, nýbrž s řízením o vydání zápočtového listu), o odměnu za písemné podání ze dne datum, které obsahovalo pouze 2 stručné věty o tom, jaké doklady žalovaný soudu předkládá a jaké nemá k dispozici (byť tímto žalovaný reagoval na výzvu soudu, uvedené podání není výsledkem poskytnutí právní služby, ale pouze předložením důkazních prostředků), o odměnu za účast na jednání soudů dne datum a datum, při kterých došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí (obecně vzato má zastoupený účastník samozřejmě právo na to, aby se on či jeho zástupce vyhlášení rozhodnutí účastnil, avšak vzhledem k tomu, že u takového jednání dochází již pouze k vyhlášení rozhodnutí, které je výsledkem předchozího řízení, osobní účast advokáta či účastníka výsledek řízení již žádným způsobem neovlivní a dle odvolacího soudu by proto bylo nespravedlivé požadovat po účastníku, který je v řízení neúspěšný, aby úspěšnému účastníku hradil i takto vzniklé náklady, které nemají jakoukoli souvislost s účelným uplatňováním či bráněním práva), o odměnu za odvolání žalovaného ze dne datum a ze dne datum (v obou případech se jednalo o blanketní odvolání, která byla bez uvedení důvodu vzata zpět, zastavení odvolacího řízení o těchto odvoláních zavinil žalovaný, který by tak měl za tuto část řízení hradit náklady žalobci, pokud by mu nějaké vznikly – 146 odst. 2 věta první o. s. ř. – avšak z obsahu spisu vyplývá, že žalobci v souvislosti s těmito blanketními odvoláními žalovaného žádné náklady nevznikly).

35. Pokud se žalobce v řízení dovolával aplikace § 150 o. s. ř., odvolací soud neshledal k takovému postupu relevantní důvod. Za důvod pro mimořádné odepření náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému (zcela nebo zčásti) nemůže být žalobcem akcentovaná skutečnost, že z důvodu opožděně podaného odvolání byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba na zaplacení náhrady mzdy ve výši další částky 424.180 Kč, o které je žalobce přesvědčen, že mu na ni vznik nárok, ani skutečnost, že spor byl vyvolán protiprávním jednáním žalovaného (tato skutečnost je reflektována tím, že úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení na určení a nebyl zavázán k povinnosti hradit žalovanému náhradu nákladů řízení na plnění v celém rozsahu, ale jen jeho poměrnou část v rozsahu 44 %). Důvodem pro postup dle § 150 o. s. ř. nebyla ani žalobcem tvrzená skutečnost, že byl nezaměstnatelný do doby, než byl jeho pracovní poměr s žalovaným řádně rozvázán. Pokud totiž žalobce namítá, že v době, kdy čekal na rozhodnutí soudu nemohl být zaměstnán, jedná se pouze o jeho mylné přesvědčení, že v opačném případě by mu nemohla být náhrada mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru přiznáno. Přehlíží přitom, že soudní praxe se ustálila na závěru, že v době, kdy zaměstnavatel nepřiděluje za trvání pracovního poměru práci zaměstnanci podle pracovní smlouvy, může být zaměstnanec pracovně činný jinde, pokud si (například dohodou s dalším zaměstnavatelem) zajistí, že v případě, že ho zaměstnavatel vyzve k nástupu do práce, bude schopen a připraven takovou výzvu splnit a do práce dle pokynu zaměstnavatele nastoupit. Pokud tedy žalobce po celou dobu řízení nepracoval a pouze čekal na jeho výsledek, nemůže být tato skutečnost dána k tíži žalovaného tím, že mu bude zcela nebo zčásti odepřeno právo na náhradu nákladů řízení. Konečně důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. dle odvolacího soudu nemůže být ani samotná délka řízení, na kterou žalobce poukazuje, neboť z obsahu spisu vyplývá, že postoj žalobce v řízení (zejména pak jeho postoj k právní pomoci ustanovených zástupců) byl jedním z faktorů, a nikoli zanedbatelným, který celkovou délku řízení negativně ovlivnil.

36. Jelikož byl žalobce v řízení osvobozen od soudních poplatků a byl v řízení o zaplacení náhrady mzdy úspěšný v rozsahu 28 % předmětu řízení, rozhodl odvolací soud v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích rozhodl, v neposlední řadě též o povinnosti žalovaného zaplatit České republice – Okresnímu soudu v adresa na poměrné části soudních poplatků za řízení na náhradu mzdy částku 11.735 Kč. Žalobce, který učinil předmětem řízení částku 742.356 Kč měl (nebyl-li by od soudních poplatků osvobozen), zaplatit za žalobu soudní poplatek ve výši 37.120 Kč (tato poplatková povinnost mu vznikla až dne datum v souvislosti s odstraněním vad žaloby) a za první odvolání v řízení o řádně uplatněném nároku na náhradu mzdy (tj. za odvolání, v němž se žalobce odvolal proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 95.801 Kč) měl zaplatit soudní poplatek 4.791 Kč. Celkem tak měl žalobce na soudních poplatcích v řízení o náhradu mzdy zaplatit 41.911 Kč, ovšem za situace, kdy byl v řízení od soudních poplatků osvobozen, přešla jeho poplatková povinnost v rozsahu, v jakém byl žalobce v řízení úspěšný, a naopak žalovaný neúspěšný, na žalovaného. V poměrech projednávané věci tak žalovanému vznikla povinnost zaplatit státu na poměrné části soudních poplatků za řízení o náhradu mzdy částku 11.735 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně; přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.