KSBR 60 Co 89/2026-112

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Rezka a soudců JUDr. Karla Šabaty, Ph.D., a JUDr. Petra Coufalíka, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Česká republika – Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o určení vlastnického práva ⟪LB:lb_005⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. 3. 2026, č. j. 12 C 302/2025-73,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 2 368,44 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 4. 3. 2026, č. j. 12 C 302/2025-73, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem nově vytvořeného pozemku p. č. (ostatní plocha) o výměře 68 m2 v katastrálním území adresa (dále jen „předmětný pozemek“), který vznikl oddělením z pozemku p. č. (ostatní plocha), zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště adresa, na listu vlastnictví č. Anonymizováno pro obec adresa a k. ú. adresa, dle geometrického plánu č. Anonymizováno (dále jen „příslušný GP“) vyhotoveného úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem jméno FO a ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění soud I. stupně po skutkové stránce uvedl, že žalobkyně je vlastnicí pozemků p. č. st. 3, jehož součástí je rodinný dům adresa, a p. č., které nabyla od své matky na základě darovací smlouvy ze dne datum a ta je nabyla od svých prarodičů darovací smlouvou ze dne datum. Žalovaná je vlastníkem sousedního pozemku p. č., který nabyla postupem dle § 65 odst. 9 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů; původními vlastníky tohoto pozemku byli jméno FO, jméno FO jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO. Dne datum v domě jméno FO uzavřel jméno FO se jméno FO za přítomnosti jméno FO a jméno FO (praděda žalobkyně) dohodu, z jejíhož obsahu se podává, že jméno FO, toho času neznámého pobytu, neměla námitek, aby její pozemek byl dále užíván jméno FO jméno FO a jméno FO. Dne datum žalobkyně u městského úřadu v Koryčanech uplatnila námitky ve věci stavebních úprav rodinného domu č. p., jejímž vlastníkem je jméno FO, jejímž obsahem mimo jiné uvedla, že na základě smlouvy z roku Anonymizováno má v užívání pozemek p. č.. Matka žalobkyně v rámci svého výslechu potvrdila historické převody vlastnictví k pozemkům p. č. st. a p. č. ani její předmětné části tvořící průjezd k zahradě. Předmětnou část pozemku p. č. užívali krom nich také sousedé (např. jméno FO, jméno FO, p. jméno FO) a obec. Po právní stránce soud I. stupně nejprve shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), který je dán potřebou žalobkyně odstranit nesoulad jí tvrzeného skutečného stavu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí, a tím i nutností odstranění nejistoty v právním postavení žalobkyně, coby případného vlastníka předmětného pozemku na základě mimořádného vydržení dle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.). Následně však s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť předpokladem vydržení je rovněž vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi); pokud je přitom faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva, stejně jako žalobkyně předmětný pozemek užívala s vědomím, že je vlastnictvím jiného vlastníka, absentovala na jejich straně jejich držební vůle (animus possidendi). Žalobkyně i její právní předchůdci užívali předmětný pozemek vždy s vědomím, že je ve vlastnictví jiného; na straně žalobkyně chybí držební vůle (animus possidendi) a nemohla tak nabýt předmětný pozemek na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.

2. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně odvolání, v němž nesouhlasila se závěrem, že na základě provedených důkazů věděla, že není vlastnicí předmětného pozemku, a že tato skutečnost byla známa i jejím předkům. Je třeba nahlížet na vědomost o vlastnickém právu ve dvou rovinách, a to v rovině katastrálního (knihovního) vlastnictví a v rovině „reálného“ vlastníka. Žalobkyně i její matka nijak nerozporovaly svoji vědomost o tom, že jim nenáleží katastrální (knihovní) vlastnictví, ale uvedly, že s předmětným pozemkem jako vlastním nakládají, tento udržují a pečují o něj, jak to činili i jejich právních předchůdci. Tedy žalobkyně se považuje za vlastníka předmětného pozemku. Je zcela chybným skutkový závěr, že předmětný pozemek užívaly i jiné osoby, kdy pozemek p. č. je tvořen částmi přístupnými i nepřístupnými, z pohledu projednávané žaloby je však třeba posuzovat jen předmětný pozemek, a nikoliv další části. Podstatné je to, že předmětný pozemek byl užíván žalobkyní a jejími právními předchůdci, vědomost o vlastnickém právu jiného vlastníka při ujmutí se držby, ale v projednávané věci nebyla, a tedy nejde o nepoctivý úmysl. Nejen z žaloby a tvrzení žalobkyně, ale rovněž z provedeného dokazování, a to zejména z protokolu ze dne datum, vyplývá, že pozemek p. č. neměl prakticky více než 100 let vlastníka, který by vykonával vlastnické právo, či se tohoto práva jakkoli domáhal. Zcela absurdní je hodnocení soudu, že šlo o dohodu s osobou označenou jméno FO o užívání, nemluvě o žalovanou tvrzené výprose. Z obsahu protokolu ze dne datum lze dovodit pouze to, že jméno FO (ani jiná osoba zapsaná do pozemkové knihy v roce Anonymizováno není známa a nevykonává své vlastnické právo, ani že se ho nedomáhá. Protokol tak lze hodnotit pouze jako konstatovaní tehdejších uživatelů jednotlivých částí pozemku p. č. o tom, že i nadále budou jednotlivé části užívat. Tuto soudem označovanou „dohodu“, či žalovanou dokonce označovanou „výprosu“, nelze takto právně posuzovat, protože by ji mohl uzavřít pouze vlastník pozemku p. č. Je tak chybný právní závěr, že žalobkyni nenáležela držba vlastnického práva, protože faktické užívání bylo opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, jestliže žádné takové právo nebylo žalobkyni ani jejím právním předchůdcům zřízeno. Zcela jistě při ujmutí se držby žalobkyní nejde hovořit o tom, že tato se ujmula držby s vědomím, že je předmětný pozemek ve vlastnictví jiného vlastníka, obzvláště za situace, když desítky let před tím nebyl znám vlastník právním předchůdcům žalobkyně a ani sousedům. A to vše ještě za situace, kdy tento vlastník nebyl znám ani státu a katastrální (knihovní) vlastník právo jakkoli nevykonával. Na předmětný pozemek lze nahlížet i pohledem Všeobecného zákoníku občanského (ABGB) jako na věc opuštěnou. Stěží lze tak hovořit o situaci, že žalobkyně, ale i rovněž její právní předchůdci se ujali držby s vědomím, že zasahují do vlastnického práva jiné osoby; takto lze v případě mimořádného vydržení hodnotit jen situace, že osobě, která se ujímá držby, je či může být vlastník znám. Nelze zde hovořit o nepoctivém úmyslu za situace, kdy tento vlastník znám ani státu a sám stát nečiní kroky k tomuto zjištění. Žalobkyně má za to, že citovaná judikatura Nejvyššího soudu je nepřiléhavá, naopak je přiléhavý rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1268/2025. Soud I. stupně nedostatečně zjistil skutkový stav (neprovedl navržené důkazy k užívání předmětného pozemku), dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním (o právu užívání odvozeného z dohody, vědomosti o jiném vlastníkovi), ale zejména nesprávně a neúplně posoudil veškeré relevantní právní otázky. Napadené rozhodnutí je neodůvodněné s ohledem na to, že se soud I. stupně omezil pouze na prokazování vědomosti o vlastnickém právu jiné osoby. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaná ve vyjádření se ztotožňuje s rozsudkem soudu I. stupně, naopak odvolání považuje za nedůvodné a účelové. Uplatněné námitky nemají oporu v provedeném dokazování ani v právním posouzení. Z provedených důkazů, zejména z výpovědi žalobkyně i její matky a z historické dohody ze dne datum jednoznačně vyplývá, že žalobkyně i její právní předchůdci si byli po celou dobu vědomi, že nejsou vlastníky předmětného majetku, a že jejich užívání bylo založeno od počátku na vědomí o existenci cizího vlastnického práva. Pro věc je irelevantní hodnocení předmětné dohody, skutečnost, že předmětný pozemek neměly užívat jiné osoby, je přitom rozporná s výpovědí žalobkyně a ostatně i s námitkami uplatněnými ve správním řízení v roce 2011. Argumentace založená na tvrzeném rozlišování mezi tzv. katastrálním (knihovním) a reálným vlastnictvím nemá oporu v právním řádu a nemůže zvrátit závěry soudu I. stupně. Stejně tak samotné tvrzení, že žalobkyně a její právní předchůdci předmětný pozemek fakticky užívali a pečovali o něj, nemůže bez splnění dalších zákonných předpokladů založit vznik vlastnického práva vydržením. Žalobkyně se tak svým odvoláním snaží nahradit absentující zákonné předpoklady vydržení pouhým faktickým užíváním předmětného majetku, které však bylo od počátku vědomě odvozené od cizího vlastnictví, a nemůže proto vést ke vzniku vlastnického práva. Soud I. stupně věc správně posoudil, když uzavřel, že žalobkyně i její právní předchůdci užívali předmětný pozemek vždy s vědomím, že je ve vlastnictví jiného, a proto na straně žalobkyně chybí držební vůle a nemohla tak nabýt předmětný pozemek na základě mimořádného vydržení. Závěry soudu I. stupně mají plnou oporu v provedeném dokazování, odvolací námitky žalobkyně tak nemohou obstát. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

4. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), žalobkyní jako k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně a řízení jeho vydání předcházející (§ 212a o. s. ř.), kdy po ústním projednání věci dospěl k závěru, že jsou dány předpoklady pro potvrzení napadeného rozsudku.

5. Z hlediska právního posouzení se zabýval odvolací soud prvořadě otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, což je předpokladem pro věcné projednání žaloby na určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř. V judikatuře Nejvyššího soudu je konstantně judikováno, že obecná určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002). V případě návrhu na určení vlastnického práva k nemovitosti opřeného o rozpor mezi stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným (právním) je naléhavý právní zájem dán v zásadě vždy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1848/2000), neboť přes nesouhlas osoby evidované v katastru nemovitostí lze dosáhnout opravy v katastru nemovitostí toliko prostřednictvím určovací žaloby.

6. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě argumentace, že jej vydržela, čemuž ovšem nekoresponduje aktuální stav evidence v katastru nemovitostí, přičemž žalovaná odmítá poskytnout součinnost se změnou zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, shledal soud I. stupně zcela přiléhavě naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení.

7. Žalobkyně se dovolávala vydržení svého vlastnického práva k předmětnému pozemku s tím, že je vlastnicí pozemků p. č. st., jehož součástí je rodinný dům adresa, a p. č., které nabyla od své matky na základě darovací smlouvy ze dne datum, a že její rodina na základě dohody ze dne datum užívala rovněž předmětný pozemek.

8. S ohledem na § 3028 odst. 2 o. z., podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů, přicházelo do úvahy v období od datum do datum vydržení vlastnického práva podle zákona č. 40/1964 Sb. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3361/2015, ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3978/2015, či ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3254/2024), kdežto jestliže k vydržení vlastnického práva mělo dojít po datum, tj. za účinnosti o. z., bylo nutno posoudit vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., což platí jak pro vydržení řádné, tak i mimořádné s tím, že podle 3066 o. z. pro mimořádné vydržení platí, že lze započíst i dobu držby přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, avšak k vydržení věci nemovité může dojít nejdříve po uplynutí pěti let od nabytí účinnosti o. z. (tj. počátkem dne datum).

9. Základním předpokladem pro vydržení vlastnického práva je jak v případě právní úpravy obsažené v obč. zák., tak i v případě právní úpravy obsažené v o. z. existence držby, kterou je povinen prokázat držitel. Nikdo totiž nemůže být oprávněným držitelem, jestliže vůbec držitelem není, a není-li někdo držitelem vůbec, nemůže nabýt vlastnické právo k věci vydržením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017).

10. Držitelem je podle § 129 odst. 1 obč. zák. ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (obdobně podle § 987 o. z. je držitelem ten, kdo vykonává právo pro sebe). Pro vznik držby je podle obou právních úprav nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní – držební vůle (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci (corpus possessionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017). Jelikož pro vznik držby postačí naplnění jen uvedených dvou předpokladů, k uchopení držby proto nedochází až výslovnou deklarací vlastnického práva při právním jednání nebo ve správním nebo jiném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 22 Cdo 510/2025-II), přesto však držba musí být dostatečně zjevná navenek, neboť k vydržení nemůže stačit držba, kterou nemohl vlastník rozumně rozpoznat (srov. Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1161).

11. Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popřípadě i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví. Detentor v takovém případě odvozuje své právo od vlastníka, přičemž faktické ovládání věci detentorem se považuje za ovládání vlastníkem, který je držitelem věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008). Jinak řečeno pokud je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva. Pokud žalobci pozemek užívali s vědomím, že je vlastnictvím jiného vlastníka, absentovala na jejich straně jejich držební vůle (animus possidendi), a to i v případě, že byli přesvědčeni o tom, že mají nárok na to, aby jim pozemek byl do jejich vlastnictví převeden a fakticky o něj pečovali, „jako by byl jejich vlastní“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3903/2023).

12. V posuzovaném případě byla dne datum (viz č. l. 42) uzavřena mezi jméno FO, jméno FO a jméno FO (tj. pradědeček žalobkyně), vlastníky sousedních pozemků, dohoda o tom, že si rozdělí užívání pozemku p. č. ve vlastnictví jméno FO. Jelikož tato dohoda o užívání byla uzavřena bez souhlasu tehdejších vlastníků, nelze mít pochybnosti o tom, že tato dohoda nemohla vyvolat patřičné právní následky. Je současně nepochybné, že smluvní strany této dohody daly jasně najevo, že se chtějí dohodnout na způsobu užívání tohoto pozemku, a nikoliv na tom, jak si rozdělí vlastnické právo k němu (bez ohledu na platnost takové dohody). Z dohody je rovněž patrno, že předmětný pozemek, na němž se nachází vjezd, neměl být žalobkyní ani jejími právními předchůdci užíván výlučně. Jestliže tak následně začali užívat jednotliví sousedé části pozemku p. č., činili tak na základě uzavřené dohody, a nikoliv na základě výkonu svého domnělého vlastnického práva, tedy je zcela zřejmé, že zde chyběla držební vůle. V řízení přitom bylo postaveno najisto, že o této historické dohodě věděla jak matka žalobkyně paní jméno FO, tak i samotná žalobkyně.

13. Co se týče matky žalobkyně, ta jednak uplatnila dne datum námitky ve stavebním řízení (viz č. l. 72), kde na tuto dohodu poukázala, jednak před soudem I. stupně vypověděla (viz č. l. 70p.v.), že původně pozemek p. č. vlastnili jméno FO, kteří se odstěhovali do Rakouska, a jelikož se nehlásili, přešlo to na stát; vjezd na předmětném pozemku užívali její prarodiče, užíval se v době, kdy byla sama vlastnicí, tak i nyní, kdy předmětný pozemek vlastní žalobkyně, a to na základě zmíněné dohody ze dne datum s tím, že původní vlastníci nebyli stranou dohody, protože nikdo nevěděl o tom, kde bydlí. Zdůraznila, že vjezd užívali její prarodiče, ona toliko k průchodu do domu, vedle nich užívali vjezd i sousedé, např. jméno FO, nyní její dcera, která pozemek seče a stará se o něj, užívají jej ale také jméno FO, paní jméno FO vjezd užívala hlavně při rekonstrukci domu. Pokud jde o žalobkyni, která od své matky nabyla darem vlastnické právo ke stavbě č. p. a k pozemkům p. č. st. a p. č. (viz darovací smlouva na č. l. 46), ta při jednání soudu I. stupně dne datum (viz č. l. 70 a 70p.v.) uvedla, že předmětný pozemek užívá na základě dohody ze dne datum, jak je uvedeno v námitkách ze dne datum (viz č. l. 55), současně uvedla, že po celou dobu svého vlastnictví ví, že není vlastníkem předmětného pozemku, že vlastníkem nebyla ani její matka, ani její prarodiče, v dobré víře toto vědí všichni sousedi, k čemuž dodala, že si pamatuje, že když byla malá, tak se prababička a pradědeček bavili o tom, že existuje dohoda se sousedy, takže jak oni, tak i její matka věděli, že vlastníky nejsou. Uvedené tvrzení podporuje i podání stavebnímu úřadu ze dne datum (viz č. l. 55).

14. Dospěl-li soud I. stupně za těchto okolností k závěru, že užívání předmětného pozemku na základě dohody ze dne datum vylučuje držební vůli a tím i držbu vlastnického práva předmětného pozemku, nemá odvolací soud soudu I. stupně čeho vytknout, protože pro absenci držby vlastnického práva nemohlo dojít ani za účinnosti obč. zák., ani za účinnosti o. z. k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobkyní.

15. Ostatně i kdyby bylo shledáno, že přeci jen se žalobkyně či její právní předchůdci chopili držby (blíže nezjištěného dne) vlastnického práva předmětného pozemku, a nikoliv jen práva užívání, nepřicházelo by vydržení vlastnického práva předmětného pozemku do úvahy ani za účinnosti obč. zák., ani za účinnosti o. z. pro nenaplnění dalších podmínek vydržení.

16. Je třeba připomenout, že pro vydržení vlastnického práva podle § 134 obč. zák., tak i pro řádné vydržení vlastnického práva podle § 1089 o. z. se vyžaduje existence dobré víry, jíž se rozumí psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra, že držiteli věc nebo právo náleží, se hodnotí objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je tak třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99). Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96).

17. V posuzovaném případě je zřejmé, že případná držba vlastnického práva vykonávaná žalobkyní či jejími právními předchůdci by nemohla být hodnocená jako oprávněná (pro účely vydržení dle § 134 obč. zák.) či jako poctivá (pro účely řádného vydržení dle § 1089 o. z.), protože by nebyla založena na objektivně posuzované dobré víře (přesvědčení), že držitel vykonává vlastnické právo na základě náležitého právního titulu (Pro řádné vydržení dle § 1089 o. z. se navíc vyžaduje i řádnost držby, což znamená, že oproti úpravě vydržení dle § 134 obč. zák. nepostačuje tzv. putativní právní titul.), který by mohl vést ke vzniku vlastnického práva. Pro vznik vlastnického práva rozhodně v žádném případě nepostačuje dohoda ze dne datum o tom, že si sousedé rozdělí užívání sousedního pozemku vlastníka, o němž aktuálně neví, kde se nachází, neboť skutečnost, že se vlastník o svůj pozemek nehlásí, nevede k závěru, že vlastník tuto věc skutečně opustil. Dohoda ze dne datum, která nemohla vyvolat patřičné právní následky již z důvodu absence souhlasu vlastníka, se ostatně týkala jen rozdělení užívacího práva, tedy jen jednoho z dílčích oprávnění vlastníka, a nikoliv rozdělení držby či vlastnického práva jako takového.

18. Co se konečně týče mimořádného vydržení vlastnického práva (§ 1095 o. z.), které je možné po datum, jeho podmínkou je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu; nepoctivý úmysl držitele je třeba zkoumat při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022). V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik držby nikoliv v nepoctivém úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022).

19. Pokud by žalobkyně či její právní předchůdci vskutku vykonávali držbu vlastnického práva, již od počátku okamžiku ujmutí se držby museli zcela dobře vědět o tom, že jim vlastnické právo k předmětnému pozemku nenáleží, protože došlo na základě dohody ze dne datum k rozdělení užívání sousedního pozemku bez vědomí jeho tehdejšího vlastníka (V podrobnostech lze odkázat na odst. 12. až 14. odůvodnění.). Dohoda ze dne datum, kterou lze postavit v poměrech držby naroveň výprose, tak dle přesvědčení odvolacího soudu brání vydržení vlastnického práva, jelikož nelze připustit, aby dlouhodobé, avšak objektivně protiprávní užívání cizí věci bylo proměněno v trvalé právo, byl-li si držitel od počátku vědom toho, že mu cizí věc nenáleží. Lze tedy uzavřít, že ani žalobkyně ani její právní předchůdci nemohli nabýt předmětný pozemek na základě mimořádného vydržení pro nepoctivý úmysl daný již v okamžiku ujmutí se držby.

20. Správnost právního posouzení nezpochybňuje ani poukaz na úpravu věci ničí v obecném zákoníku občanském z toho důvodu, že žalobkyně se v řízení před soudem I. stupně dovolávala vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, a nikoliv nabytí jejími právními předchůdci k okamžiku chopení se užívání předmětného pozemku na základě užívání věci ničí, tedy z tohoto pohledu se jedná nepochybně o nepřípustnou novotu v odvolacím řízení. Nadto soudem I. stupně zjištěný skutkový stav tuto skutkovou verzi vylučuje, protože z protokolu ze dne datum lze sice dovodit, že účastníkům dohody nejsou vlastníci pozemku známí, ale nelze z ní dovodit, že by se mělo jednat o věc ničí, kdy dlouhodobé neužívání věci samo o sobě ještě nevede k závěru o jejím opuštění. V neposlední řadě i kdyby právní předchůdci žalobkyně předmětný pozemek měli sami nabýt, není zřejmé, jak by se následně předmět pozemek dostal (derivativně) do vlastnictví žalobkyně, jestliže darovací smlouva ze dne datum (viz č. l. 46) takový pozemek nepřeváděla.

21. Konečně poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1268/2025, je nepřípadný, neboť žaloba nebyla zamítnuta z toho důvodu, že by mělo být dovozeno nabytí vlastnického práva žalovanou, nýbrž proto, že nebylo prokázáno vlastnické právo žalobkyně.

22. Lze tedy shrnout, že na základě v žalobě vymezeného skutkového stavu nelze po provedeném dokazování a po následné právní kvalifikaci uzavřít, že by žalobkyně měla být ke dni vyhlášení rozsudku výlučnou vlastnicí předmětného pozemku, takže soud I. stupně zcela po právu žalobu zamítl.

23. Byť žalobkyně svým odvoláním formálně napadla též výrok II. rozsudku soudu I. stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, žádné konkrétní výhrady proti tomuto výroku nevznesla, proti nákladovému výroku v průběhu odvolacího řízení nijak nebrojila ani žalovaná; za dané situace se odvolací soud v souladu se závěry obsaženými v aktuálním stanovisku Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bodě 30., nebyl povinen zabývat správností tohoto výroku. Toliko pro úplnost lze dodat, že soud I. stupně na základě zcela správné aplikace zásady procesního úspěchu vyjádřené v § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalované plnou náhradu nákladů řízení, přičemž soud I. stupně tyto náklady řízení rovněž náležitě vyčíslil v souladu s § 1 odst. 1 a 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.

24. S ohledem na uvedené odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu jako věcně správný potvrdil (výrok I.).

25. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná, a proto ji přísluší plná náhrada nákladů řízení. Účelně vynaložené náklady řízení žalované před odvolacím soudem v celkové výši 2 368,44 Kč jsou tvořeny: a) paušální náhradou hotových výdajů za tři úkony právní služby, a to podané vyjádření k odvolání, přípravu k jednání odvolacího soudu a za účast u jednání odvolacího soudu po 450 Kč/úkon podle § 1 odst. 1 a 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, b) náhradou jízdních výdajů (§ 13 odst. 1 a 5 AT) za cestu žalované k jednání odvolacího soudu z Prostějova do Zlína-Luk a zpět vozidlem tov. zn. Anonymizováno s průměrnou spotřebou 4,9 l benzinu automobilového 95 oktanů/100 km při ceně benzinu automobilového 95 oktanů 34,70 Kč/l [§ 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 573/2025 Sb.], při sazbě základní náhrady 5,90 Kč/km [§ 1 písm. b) vyhl. č. 573/2025 Sb.] a při celkové ujeté vzdálenosti 134 km, tj. částka 1 018,44 Kč. Lhůtu k plnění uložené povinnosti stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. jako třídenní, neboť ke stanovení jiné lhůty k plnění neshledal důvody (výrok II.).

Proti výroku I. tohoto rozsudku v části, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu I. stupně, je možné podat dovolání, a to do dvou měsíců ode dne jeho doručení, k Nejvyššímu soudu, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Není-li dovolání podáno elektronicky, je nezbytné jej učinit ve dvou vyhotoveních. Pro dovolací řízení platí povinné zastoupení dovolatele zástupcem z řad advokátů, nedisponuje-li dovolatel sám odpovídajícím právnickým vzděláním (§ 241 o. s. ř.).

Proti výroku I. tohoto rozsudku v části, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu I. stupně, a proti výroku II. tohoto rozsudku není dovolání přípustné.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, může se oprávněná strana (žalovaná) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.