KSOSOL 75 Co 12/2026-55

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 70 809 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 30. října 2025, č. j. 4 C 151/2025-31,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. co do částky ve výši 26 493 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 955,19 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 68 412 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 730,43 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 26 493 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení zrušuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v odvoláním napadeném rozsahu, a to co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 6 411,25 Kč a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 44 316 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení

a) mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 43 649 Kč ve výši 11,5 % ročně od 24. 12. 2025 do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a

b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 44 316 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Návrh, aby byla žalovanému dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 26 493 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 955,19 Kč, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 68 412 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 141,68 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 70 142 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, v uvedené části zamítl (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Uvedeným způsobem rozhodl o nárocích žalobkyně uplatněných návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 29. 4. 2025, jímž se domáhala zaplacení částky ve výši 70 809 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo SSU22/102097 uzavřené mezi ní a žalovaným dne 26. 5. 2022, kdy sjednaný úvěr činil 75 000 Kč, výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 1 614 Kč s celkem 84 splátkami při roční úrokové sazbě ve výši 18,887891 %. Žalovaný celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 30 684 Kč. Žalovaný se pak dostal do prodlení s placením splátek úvěru a žalobkyně tak využila smluvního oprávnění a celý zbytek úvěru zesplatnila ke dni 17. 4. 2024. Žalovaná částka pak sestává z dlužných splátek za dobu do zesplatnění úvěru ve výši 4 824 Kč (splátky splatné 28. 1. 2024, 28. 2. 2024 a 28. 3. 2024, s částečnou úhradou ve výši 18 Kč na lednovou splátku), úrokového vyrovnání smlouvy ve výši 667 Kč (jako poměrné části úroku splátky splatné dne 28. 3. 2024 za dobu od splatnosti této splátky do zesplatnění dne 17. 4. 2024), zesplatnění jistiny ve výši 63 588 Kč, částky 1 000 Kč za upomínky (500 Kč za každou z upomínek ze dne 3. 3. 2024 a 31. 3. 2024) a částky 600 Kč nákladů na vymáhání (jako žalobcem paušálně stanovených nákladů spojených s vymáháním za každou z upomínek), příslušenství je pak tvořeno kapitalizovaným úrokem ve výši 10 955,19 Kč (jako úrokem 18,887891 % ročně z částky 68 412 Kč za dobu od 18. 4. 2024 do 24. 4. 2025), kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 141,68 Kč (jako úrokem 14,75 % ročně z částky 70 142 Kč za dobu od 2. 5. 2024 do 24. 4. 2025), úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 68 412 Kč za dobu od 25. 4. 2025 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 70 142 Kč za dobu od 25. 4. 2025 do zaplacení. K ověření úvěruschopnosti žalobce doplnila, že zaprvé ověřila příjmy klienta (žalovaného) z jím zaslaného potvrzení o příjmech a zjistila jeho příjem ve výši 35 000 Kč, dále od žalovaného zjistila údaje o jeho výdajích a rodinných poměrech a při využití ekonomického modelu, že při zjištěném příjmu žalovaného tento dále má výdaje ve výši životního minima 3 910 Kč, hradí životní minimum jednoho dítěte ve výši 3 670 Kč, nemá další splátky u žalobkyně, jeho další splátky, ověřené z NRKI, činí 6 371 Kč, žalovanému tak po započtení i splátky sjednávaného úvěru zbývá, po úhradě nákladů, na živobytí částka 20 435 Kč. Nadto tvrdila, že kontrolovala další registry a rejstříky, a to CEE, TELCO, ISIR, MVCR.

2. Na základě provedeného dokazování okresní soud učinil závěr o skutkovém stavu věci, podle něhož je žalobkyně v obchodním rejstříku zapsána jako akciová společnost od 1. 10. 2005 s předmětem podnikání poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru. Před uzavřením smlouvy ověřovala úvěruschopnost žalovaného tak, že jednak vycházela z údajů uvedených žalovaným, který jí sdělil, že má příjem z podnikání v čisté měsíční výši 35 000 Kč, příjem partnerky je 45 000 Kč, jeho měsíční výdaje jsou 6 000 Kč, žije u rodičů, má učňovské vzdělání, je svobodný, vyživuje jednu osobu. Z takto uvedených údajů žalobkyně vyšla a učinila úvahu, že příjmy žalovaného jsou deklarovaných 35 000 Kč, jeho životni minimum je 3 910 Kč, životní minimum jednoho dítěte je 2 670 Kč, splátky u žalobkyně žalovaný prozatím nemá, další jeho splátky jsou 6 371 Kč (což žalobce ověřil v NRKI), žalovanému tak mělo zbývat 22 049 Kč a po zaplacení splátky sjednávaného úvěru mu zůstane 20 435 Kč, nadto žalobkyně žalovaného lustroval v CEE, TELCO, ISIR, MVCR a SOLUS a uzavřela, že mu tedy lze úvěr poskytnout. Nato žalobkyně a žalovaný, tento svým občanským jménem, podepsali dne 26. 5. 2022 Smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo SSU22/102097, na základě které toho dne žalobkyně žalovanému poskytla za účelem nákupu automobilu částku 75 000 Kč a žalovaný se zavázal peníze vrátit společně s úrokem ve výši 18,887891 % ročně, a to v měsíčních splátkách splatných vždy k 23. dni v měsíci počínaje dnem 23. 6. 2023 při splátce 1 614 Kč, žalovaný hradil bez prodlení prvních 19 splátek a z 20 splátky uhradil pouze částku 18 Kč (celkem tedy 30 684 Kč), nic dalšího nezaplatil. Předžalobní výzva k zaplacení předmětu tohoto řízení byla žalovanému zaslána dne 20. 9. 2024.

3. Na takto zjištěný skutkový stav okresní soud při aplikaci ust. §§ 2390, 588 občanského zákoníku, dále §§ 2 odst. 1, 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru (č. 257/2016 Sb.) navázal právním posouzení, podle něhož shledal předmětnou úvěrovou smlouvu, o níž uzavřel že je tzv. spotřebitelskou, neplatnou z důvodu dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Okresní soud shledal na straně žalobkyně jako poskytovatele spotřebitelského úvěru pochybení v procesu ověřování úvěruschopnosti žalovaného, když vůbec neověřovala žalovaným tvrzenou výši příjmu, resp. tvrzení v tomto směru neprokázala. Dále neakceptoval argumentaci žalobkyně o využití ekonomického modelu při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, když za tento nepovažoval pouhé zohlednění životního minima a normativních nákladů na bydlení není žádným ekonomickým modelem. Tyto ukazatele jsou podle okresního soudu legislativní pomůckou či minimální dávkou nutnou pro prosté přežité osoby či výpočet jiných dávek poskytovaných státem, neodráží nijak obvyklé životní náklady lidí na živobytí, natož konkrétního spotřebitele. Podle okresního soudu při ověřování úvěruschopnosti je vždy třeba vážit individuální okolnosti/vlastnosti u daného spotřebitele, nelze bez dalšího vyjít z jakéhokoliv „obvyklého“ příjmu či „obvyklých“ výdajů. V zásadě jediným správným krokem, který žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti učinila, byla lustrace v různých registrech, ta ale ještě nic nevypovídá o tom, jaké jsou příjmy a výdaje. Za těchto závěrů pak předmětnou úvěrovou smlouvu shledal absolutně neplatnou, když pro způsob vypořádání vztahu mezi účastníky řízení bylo třeba postupovat podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zohlednit to, co žalovaný od žalobkyně na základě neplatné smlouvy obdržel, tj. částku 75 000 Kč, a co vrátil, tedy částku 30 684 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami pak představuje to, co je žalovaný povinen dle § 87 citovaného zákona žalobkyni zaplatit, tedy částku 44 316 Kč. Ke splatnosti uvedeného nároku okresní soud vyložil, že ustanovení § 87 odst. 1 citovaného zákona stanoví samostatně splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neplatně ujednané smlouvy o spotřebitelském úvěru, jedná se o speciální úpravu splatnosti k obecné právní úpravě dle o. z., splatnost nastává až rozhodnutím soudu o povinnosti spotřebitele vrátit poskytnuté plnění. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 75 Co 252/2023. Až do rozhodnutí soudu o povinnosti žalovaného plnit tak žalovaný nebyl v prodlení, žalobci proto nemůže náležet právo na úrok z prodlení. Podáním žaloby pak vznikl spor o to, zda žalovaný má peníze vrátit a když, tak v jaké lhůtě. Žalobce měl zjevně za to (implicite), že v možnostech a schopnostech žalovaného je úvěr vrátit a tvrdil k tomu, že již splatnost nastala zesplatňujícím dopisem. Tato úvaha nemohla podle okresního soudu obstát, když splatnost nároku dle § 87 z. s. ú. je stanovena nikoliv vůlí stran, ale závisí na rozhodnutí soudu. Jelikož žalobce měl za to (tedy tvrdil) že žalovaný peníze obdržel a má je vrátit, musel soud posoudit, zda je v možnostech žalovaného peníze vrátit, tedy zda nárok je splatným. K tomu okresní soud dále uvedl, že peníze byly žalovanému prokazatelně poskytnuty, a to na nákup zboží, a to již v roce 2022, o žalobě se pak žalovaný dozvěděl. Žalovaný tedy již měl dostatek času a i majetku (nakupoval automobil), aby si opatřil peníze k úhradě dluhu za žalobcem. Soud tak uzavírá, že je vhodné stanovit splatnost nároku na vrácení dosud nesplacené jistiny shodně s pariční lhůtou dle § 160 odst. 1 o. s. ř., čímž bude zajištěna přehlednost vykonatelného rozsudku, podle toho tedy okresní soud rozhodl co do stanovení splatnosti a lhůty k plnění.

4. Proti uvedenému rozsudku brojí odvoláním žalobkyně, domáhajíc se jeho změny ve výroku II., tak, že jí bude dále přiznán kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení v částce 6 411,25 Kč a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 44 316 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení. Podstatou odvolání žalobkyně je nesouhlas s rozhodnutím okresního soudu ohledně nepřiznání úroku z prodlení a stanovení splatnosti nároku na bezdůvodné obohacení. Pokud se týká vlastní argumentace v uvedeném směru, omezila se žalobkyně pouze na citace částí rozhodnutí soudů, a to rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 22 Co 31/2025, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2025, sp. zn. 15 Co 157/2025, či ze dne 15. 7. 2025, č. j. 15 Co 98/2025-70, rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 64 Co 645/2024, či rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 95 Co 87/2024. S ohledem na skutečnost, že žalovanému byla zaslána dne 18. 4. 2024 výzva ke splacení celého dluhu a následně dne 20. 9. 2024 a žalovaný splatnost dluhu nerozporoval, nemohl mezi účastníky vzniknout spor o určení splatnosti dluhu, proto by mělo být postupováno dle § 1970 o. z. a žalobkyně tak považuje nárok na zaplacení úroku z prodlení za důvodný.

5. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze částečně.

6. Předně krajský soud akceptuje jednotlivá skutková zjištění učiněná z provedených důkazů a závěr o skutkovém stavu věci, jak se podává z napadeného rozsudku, na což se pro stručnost odkazuje.

7. Jde-li o právní hodnocení, okresní soud správně posoudil, že vztah mezi žalobkyní a žalovaným je vztahem mezi profesionálem a spotřebitelem a s ohledem na předmět smlouvy vedle obecné úpravy úvěrového vztahu dle občanského zákoníku na věc správně aplikoval speciální úpravu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Správně tedy okresní soud provedl test postupu věřitele (žalobkyně) před uzavřením předmětné smlouvy dle kritéria postupu s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu §§ 75 a 86 ZSÚ, přičemž pokud okresní soud dospěl k závěru, že takovému postupu věřitel nedostál, pak odvolací soud tento závěr akceptuje. Ostatně uvedené právní posouzení ani žalobkyně nezpochybňuje.

8. Okresní soud tedy správně žalobkyni přiznal pouze částku 44 316 Kč (výrok I.), představující rozdíl mezi tím, co bylo žalovanému žalobkyní dle úvěrové smlouvy poskytnuto a tím co vrátil, a to bez příslušenství, když ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). Ve vztahu k problematice prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení žalobkyni a vzniku nároku na sankční příslušenství ve formě úroku z prodlení odvolací soud zcela akceptuje závěry okresního soudu, jak tyto vyložil v bodu 24. písemného odůvodnění rozsudku, přičemž, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, stanovil okresní soud splatnost nároku žalobkyně (speciální bezdůvodné obohacení) ve lhůtě 3 dnů od právní moci výroku I. rozsudku. Žalovaný byl pak povinen uvedenou částku žalobkyni uhradit do 23. 12. 2025, že pokud tak neučinil, je ode dne 24. 12. 2025 v prodlení.

9. Odvolací argumentaci žalobkyně tak nelze přisvědčit, když zdejší odvolací soud při řešení otázky vzniku prodlení dlužníka – spotřebitele k vrácení bezdůvodného obohacení vzniklého ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru respektuje závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srovnej body 15. až 17.). Zdůraznění hodné je to, že smyslem ust. § 87 ZSÚ je stanovení civilně právní sankce poskytovateli spotřebitelského úvěru pro případ porušení jeho základních a zásadních povinností stanovených zejména ust. §§ 75, 86 ZSÚ, jako reflexe legitimního požadavku na zodpovědné úvěrování fyzických osob, který má bránit negativní společenským dopadům a společensky patologickým jevům spojeným s tzv. dluhovými pastmi. Podle názoru odvolacího soudu již jen to, že dojde-li poskytovatelem úvěru k soudnímu vymáhání nároku ze spotřebitelské úvěrové smlouvy, je zpravidla znakem, že není v možnostech dlužníka – spotřebitele - dluh z úvěru (popř. speciálního bezdůvodného obohacení) uhradit. Pokud právním řádem prostupuje obecná zásada zvýšené ochrany spotřebitele a plyne-li i z judikatury Ústavního soudu to, že spotřebitelské spory právě s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitele nelze považovat za „čisté“ sporné, kontradiktorní řízení, pak podle odvolacího soudu nelze bez dalšího procesní pasivitu spotřebitele ve sporu klást k jeho tíži. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud nesdílí závěr odvolatelky, že za procesní pasivity dlužníka - spotřebitele, lze v tomto typu řízení dovozovat, že v době doručení výzvy k zaplacení dluhu, typicky v posuzovaných vztazích ve formě zesplatnění úvěru či odstoupení od úvěrové smlouvy a zesplatnění nároků, je v možnostech tohoto dlužníka (spotřebitele) dluh uhradit a v případě nezaplacení dluhu od doručení takové výzvy odvozovat prodlení s tímto dluhem, který je pak následně v soudním řízení kvalifikován jako speciální bezdůvodné obohacení dle ZSÚ. Proto podle odvolacího soudu za takové procesní situace nelze bez dalšího aplikovat závěry z rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 33 Cdo 1902/2025), na které žalobkyně odkazuje.

10. Protože v napadeném výroku II. okresní soud, jak uvedeno shora, žalobu zamítl i co do požadovaného úroku z prodlení a v době rozhodování odvolacího soudu již byl žalovaný v prodlení s úhradou částky 44 316 Kč, u níž žalobkyně požadovala zaplacení úroku z prodlení do jejího zaplacení, změnil odvolací soud za podmínek ust. § 220 o. s. ř. v uvedené části napadený rozsudek a žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení (ode dne skutečného prodlení) ve výši 11,5 % ročně (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), když v rozsahu požadovaném nad přiznanou část bylo rovněž napadené rozhodnutí potvrzeno. Pro úplnost je třeba ve vztahu k výrokové části I. uvést, že žalobkyně učinila součásti odvolání i zpětvzetí žaloby co do částky 26 493 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 955,19 Kč, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 68 412 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 730,43 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 26 493 Kč od 25. 4. 2025 do zaplacení, když o tomto okresní soud pravomocně rozhodl usnesením ze dne 25. 2. 2026, č. j. 4 C 151/2025-44, tak, že řízení v uvedeném rozsahu částečně zastavil. Protože částečné zpětvzetí žaloby bylo učiněno až po vyhlášení rozhodnutí nalézacího soudu, bylo třeba řízení nejen částečně zastavil, ale v rozsahu zpětvzetí žaloby i napadené rozhodnutí zrušit (§ 96 odst. 2 o. s. ř.).

11. Za podmínek ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodoval o nákladech nalézacího řízení. Částečné zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní je třeba s přihlédnutím k ust. § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. považovat za procesní neúspěch žalobkyně, když tato v uvedené části zavinila zastavení řízení. Ke dni rozhodování odvolacího soudu i s přihlédnutím k požadovanému příslušenství – jako rovněž předmětu řízení - (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, publikovaný pod č. 175/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) souhrn nároků činil 114 526,23 Kč (70 809 + 10 955,19 + 11 168,96 + 10 141,68 + 11 451,40), přičemž žalobkyně byl úspěšná co do zaplacení 51 551 Kč (44 316 + 7 235), tedy 45 % a neúspěšná co do 55 %. Za této situace lze za procesně úspěšnějšího účastníka považovat žalovaného, kterému by náležela ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. částečná náhrada nákladů nalézacího řízení. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalovanému vznikly jakékoliv náklady této fáze řízení, proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na tuto náhradu.

12. Jde-li o řízení odvolací, pak dle §§ 224 odst. 1, 142 odst. 2 o. s. ř. lze za převážně úspěšného účastníka této fáze řízení rovněž považovat žalovaného. Ke dni rozhodování odvolacího soudu žalobkyně požadovala dále přiznat kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 6 411,25 Kč a běžící úrok kapitalizovaný ke dni rozhodnutí odvolacího soudu ve výši 7 235 Kč, tj. částku 13 646,25 Kč, přičemž úspěšná byla jen co do zaplacení (kapitalizováno ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) částky 2 652,89 Kč. Protože žalovanému ani v této fázi řízení náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na tuto náhradu.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání lze podat k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Jeseníku ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku.

Samostatné dovolání jen proti výrokům II. a III. přípustné není.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat svého práva exekucí, popř. výkonem rozhodnutí.