KSPH 21 Co 198/2025-462

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1) Jméno žalované, narozený dne Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_004⟫ 2) Jméno advokáta B, narozená dne Datum narození advokáta B bytem Adresa advokáta B zastoupená advokátem Jméno advokáta C sídlem Adresa advokáta C ⟪LB:lb_005⟫ o určení vlastnického práva ⟪LB:lb_006⟫ o odvolání 2. žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ č.j. 36 C 119/2022 – 400 ze dne 8. ledna 2025

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. 2. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady odvolacího řízení ve plné výši 16 653 Kč.

1. Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) výrokem I. svého rozsudku č.j. 36 C 119/2022 – 400 ze dne 8. 1. 2025 určil, že 1. žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. st. 38, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. 133, rodinný dům, a pozemku parc. č. 85, zahrada, vše v k. ú. adresa, obec adresa, zapsaných na LV č. hodnota u právnická osoba. Výrokem II. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. uložil 2. žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 71 695,47 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

2. Žalobkyně se domáhala požadovaného určení s tím, že má proti 1. žalovanému splatnou a vykonatelnou pohledávku ve výši 3 159 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z této částky od datum do zaplacení a dále související pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 445 342 Kč a že jí na ní nebylo nic zaplaceno. Tvrdila, že původním věřitelem pohledávky byla jméno FO, že o pohledávce bylo rozhodnuto v řízení vedeném u prvostupňového soudu pod sp. zn. právnická osoba a že na ni původní věřitelka předmětnou pohledávku postoupila. Ve své žalobě odkazovala i na řízení, vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. spisová značka, ve kterém bylo potvrzeno její tvrzení, že předmětné nemovitosti byly vyvedeny před věřiteli pouze za účelem vyvedení z majetkové sféry 1. žalovaného a kupní smlouva mezi manželi jméno FO ze dne datum je absolutně neplatná. Pokud došlo nakonec k zamítnutí žaloby, tak zdůrazňovala, že to bylo pouze z procesních důvodů, neboť 1. žalovaný nebyl účastníkem uvedeného řízení. Žalobkyně tvrdila, že se jméno FO stala vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž kupní cenu měla zaplatit ze svých výlučných prostředků mimo SJM a že tato uzavřela dne datum s adresa (původním 2. žalovaným) kupní smlouvu, kterou na něj převedla vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Ten se poté stal jejich vlastníkem s právními účinky k datum i přes to, že při uzavírání kupní smlouvy nebyl v dobré víře. Předmětné nemovitosti dlouhou dobu užíval a pronajímal, přičemž na pronájmu získal za dobu do podání žaloby v této věci částku cca 13 000 000 Kč na úkor věřitelů 1. žalovaného. Žalobkyně označila ve své žalobě kupní smlouvu, uzavřenou mezi manželi jméno FO, za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, neboť se jednalo o právní úkon činěný s úmyslem znemožnit uspokojení pohledávek věřitelů 1. žalovaného. Tvrdila, že jméno FO nikdy dohodnutou kupní cenu neuhradila, resp. nikdy tuto skutečnost nedoložila. Stran kupní smlouvy, uzavřené mezi ní a adresa, vyslovila názor, že adresa nebyl a nemohl být v dobré víře ohledně koupě od jméno FO, jak to vyplynulo z dokazování, provedeného v řízení před prvostupňovým soudem ve věci sp. zn. spisová značka. 1. žalovaný neuplatnil žádné námitky proti nároku žalobkyně, když uvedl, že by měl být vlastníkem předmětných nemovitostí, aby si mohl vyřešit svou majetkovou situaci, vypořádat věřitele a případně se vrátit zpět do České republiky. 2. žalovaná, která do řízení vstoupila jako právní nástupkyně svého zemřelého manžela adresa, navrhla zamítnutí žaloby a poukazovala na překážku věci rozsouzené, s ohledem na pravomocně skončené řízení o totožné věci vedené před prvostupňovým soudem pod sp. zn. spisová značka. Namítala nedostatek věcné aktivní legitimaci žalobkyně s tím, že se žalobkyně nikdy platně nestala vlastníkem tvrzené pohledávky. Zdůrazňovala, že žalobkyně je ovládána osobou adresa, vůči kterému je již od roku 2013 vedeno do současné doby insolvenční řízení u Anonymizováno pod sp. zn. spisová značka ve formě konkursu na jeho majetek a který nebyl, a ani není, osobou bonitní, která by byla schopna kdykoli v minulosti uhradit jméno FO jakoukoli úplatu za předmětnou pohledávku za 1. žalovaným. Poukazovala rovněž na skutečnost, že ani jí žalobkyně neuhradila, coby právní nástupkyni adresa, vykonatelné pohledávky vyplývající z pravomocných a vykonatelných rozhodnutí Anonymizováno a prvostupňového soudu. Tvrdila, že smlouva o postoupení pohledávky ze strany jméno FO je zjevně spekulativním právním jednáním, které obchází zákon, když žalobkyně si neplní své zákonné povinnosti. Zdůrazňovala, že adresa řádně zaplatil jméno FO kupní cenu za předmětné nemovitosti a uhradil i úvěrový závazek, váznoucí na nich vůči právnická osoba. k datu jejich prodeje, čímž došlo k oddlužení 1. žalovaného, včetně výmazu zástavního práva na nich váznoucího.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovým závěrů, podrobně uvedených v odst. 8 až 38 odůvodnění napadeného rozsudku.

4. Prvostupňový soud odkázal na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ust. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ode dne datum (dále jen „o.z.“), ust. § 3030 o.z., ust. § 7 o.z., ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do datum (dále jen „obč. zák.“), vše s připomenutím konkrétní judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným rozhodl s tím, že spor byl fakticky veden výlučně mezi žalobkyní a 2. žalovanou. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., účinné do datum (dále jen „SAT“) a účinné od datum (dále jen „AT“), když v odst. 89 odůvodnění napadeného rozsudku podrobně odkázal na konkrétní zákonná ustanovení, včetně ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

5. Uvedl, že na straně žalobkyně je dán naléhavý právní zájem na této určovací žalobě (odst. 52 odůvodnění napadeného rozsudku) a že je vybavena i aktivní věcnou legitimací (odst. 53 a 79 až 85 odůvodnění napadeného rozsudku). Na straně žalovaných poté shledal jejich pasivní věcnou legitimaci (odst. 54 odůvodnění napadeného rozsudku). Poukázal na řízení, které u něho bylo vedeno pod sp. zn. spisová značka a na jeho výsledek a konstatoval, že jeho účastníkem nebyl 2. žalovaný. Zdůraznil, že byl tedy dán jiný okruh účastníků řízení, přičemž výlučně z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace účastníků řízení byla žaloba zamítnuta a proto se nejedná o překážku věci rozsouzené, jak namítala 2. žalovaná. Uzavřel, že kupní smlouva, kterou dne datum uzavřeli 1. žalovaný a jeho manželka jméno FO, je zcela jednoznačně absolutně neplatným právním úkonem a jméno FO se nikdy nestala oprávněnou vlastnicí předmětných nemovitostí a své domnělé vlastnické právo tak nemohla ani platně převést na další osobu, tj. adresa. Tyto právní závěry podrobně odůvodnil v odst. 62 a 63 odůvodnění napadeného rozsudku. Připomněl, že se zabýval tím, zda byly v naplněny předpoklady, aby se adresa stal vlastníkem předmětných nemovitostí, a to s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Anonymizováno. V odst. 68 až 76 odůvodnění napadeného rozsudku velice podrobně uvedl, proč dospěl k závěru, že původní 2. žalovaný adresa nemohl být v dobré víře o tom, že nabývá vlastnické právo k předmětným nemovitostem od oprávněného vlastníka. Konstatoval, že se tedy vlastníkem předmětných nemovitostí nestal, neboť kupní smlouva, uzavřená dne datum, je absolutně neplatná, v důsledku čehož nemohlo přejít ani vlastnické právo na 2. žalovanou na základě dědění v rámci vyřízení pozůstalosti po adresa. Prvostupňový soud v odst. 86 odůvodnění napadeného rozsudku přisvědčil toliko té námitce 2. žalované, v níž poukazovala na prvek liknavosti na straně jméno FO s tím, že ale neměl za důsledek procesní neúspěch žalobkyně v této věci.

6. Proti tomuto rozsudku podala 2. žalovaná včas odvolání a prvostupňovému soudu vytýkala, že předmětnou věc nesprávně posoudil po právní stránce. Uvedla, že nesprávně posoudil naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva 1. žalovaného k předmětným nemovitostem, jakož i vlastnické právo 2. žalované a s tím spojenou otázku dobré víry adresa při nabytí nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne datum, když tímto došlo k porušení práva 2. žalované na soudní ochranu i práva vlastnického, zaručených jí v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukazovala na to, že má-li být existence dobré víry vyvrácena, musí se tak stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném ve veřejném seznamu, jež dokládají neexistenci vlastnického práva prodávající k okamžiku uzavření kupní smlouvy a jejího doručení na katastrální úřad k provedení vkladu práva vlastnického podle dané kupní smlouvy. Konstatovala, že prvostupňový soud dále nesprávně posoudil otázku běžné (obvyklé) opatrnosti smluvní strany, tj. kupujícího adresa při nabývání předmětných nemovitostí, když tato běžná opatrnost v sobě zásadně nezahrnuje povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistil, že stav zápisu ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčil nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo k jeho změně či zániku, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Zdůrazňovala, že požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením zákona, který zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem, když vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je smyslem materiální publicity veřejných seznamů. Ve svém odvolání dále uvedla, že „soud prvního stupně nesprávně posoudil (resp. se jí fakticky ani nezaobíral) otázku možnosti žalobkyně a její právní předchůdkyně jméno FO domáhat se svých práv proti 1. žalovanému, a to i ve vztahu k neoprávněně odčerpanému majetku 1. žalovaného v podobě finančních prostředků v částce 7 041 961,81 Kč, získaných z neoprávněně vedené exekuce postihující majetek 1. žalovaného, vedené u soudního exekutora tituly před jménem adresa pro fiktivní a neexistující pohledávku adresa za 1. žalovaným, o které sám 1. žalovaný v příslušném soudním řízení tvrdil, že neexistuje a že byla účelově a fiktivně vytvořena adresa s cílem poškodit majetková práva 1. žalovaného v době, kdy se nacházel v zahraničí“. Připomínala, že adresa je jednatelem žalobkyně a že byl v rozhodné době v úpadkovém stavu, kdy ani pro svůj úpadkový stav nemohl 1. žalovanému přenechat na hotovosti částku 8 000 000 Kč. Poukazovala na to, že to měla dokazovat toliko listina, označená jako směnka, o které sám 1. žalovaný tvrdil, že ji nepodepsal a ani ji podepsat nemohl, neboť se v rozhodné době nenacházel v České republice. Dovozovala, že tím, že uvedeným nezákonným jednáním jednatele adresa, jednajícím za žalobkyni, ve spojení s osobou právnická osoba, který jednal ve shodě s adresa, došlo k nezákonnému odčerpání významných majetkových aktiv z majetku 1. žalovaného a že tím došlo i k nemožnosti uspokojení nároku žalobkyně (původně nároku jméno FO), za kterou jedná adresa, z titulu jí v tomto řízení tvrzené pohledávky za 1. žalovaným. Ve svém odvolání uvedla, že ten byl v rozhodné době bonitním subjektem a disponoval zpeněžitelným majetkem minimálně v částce 7 041 961,81 Kč, který postačoval k plnému uspokojení nároku žalobkyně (resp. jméno FO), tvrzeného v tomto řízení. Prvostupňovému soudu dále vytýkala, že nesprávně posoudil otázku možného uspokojení žalobkyně ve vztahu k jí tvrzené pohledávce za 1. žalovaným i z prostředků, uhrazených kupujícím adresa do advokátní úschovy tituly před jménem jméno FO podle kupní smlouvy ze dne datum, které si z ní mohla žalobkyně bez potíží postihnout na úhradu své tvrzené pohledávky. Dovozovala, že tedy „nemuselo být zasahováno do vlastnických práv osoby, která prokazatelně nabývala nemovitosti úplatně od osoby zapsané dlouhodobě v katastru nemovitostí (jeden a čtvrt roku) a bez omezení práv nakládat s tímto nemovitým majetkem a za tyto nemovitosti kupující adresa reálně zaplatil kupní cenu, včetně úhrady na oddlužení nemovitostí od závazku 1. žalovaného vůči právnická osoba., který byl v okamžiku koupě zajištěn zástavním právem na předmětných nemovitostech“. Konstatovala, že prvostupňový soud nesprávně posoudil podané vysvětlení adresa na Anonymizováno dne datum, kdy učinil zcela extenzivní a nepodložený výklad tohoto podaného vysvětlení, které nebylo svědeckou výpovědí pro potřeby trestního řízení a tento svůj výklad založil na domněnkách, které nemají oporu ve skutkovém stavu věci a v jím opatřených a provedených důkazech. Dovozovala, že v důsledku toho zasáhl do výkonu jejího vlastnického práva a své rozhodnutí založil na nezákonném postupu, který je v rozporu s ústavní zásadou spravedlivého procesu a ochrany jejího vlastnického práva k nemovitostem. Další odvolací výtka spočívala v tom, že „soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku střetu základních práv dobrověrného nabyvatele (adresa a nyní 2. žalované), který za nemovitosti, zakoupené téměř před dvaceti lety, reálně zaplatil prodávající jméno FO, jakož i oddlužil 1. žalovaného od závazku zajištěného zástavním právem právnická osoba, na nemovitostech s tvrzenými právy žalobkyně, která prokazatelně nabývala pohledávku za 1. žalovaným spekulativně v době již převedeného vlastnického práva k nemovitostem na osobu adresa a za situace, kdy za ni ani řádně nezaplatila, resp. zaplatit ani nemohla původní postupitelce jméno FO s ohledem na majetkovou situaci žalobkyně a jejího jednatele adresa“. Konstatovala, že k tomu došlo se zohledněním těchto souvislostí a právně významných otázek, mezi které náleží i nezákonné odčerpání prostředků, náležejících 1. žalovanému v částce 7 041 961,81 Kč z titulu nezákonně vedené exekuce na jeho majetek u soudního exekutora tituly před jménem adresa, ze kterých plně profitoval jednatel žalobkyně adresa a osoba s ním jednající ve shodě právnická osoba. Zdůrazňovala, že tyto otázky jsou právně významné pro spravedlivé posouzení věci, zejména k zodpovězení toho, kterému z konkurujících práv svědčí obecná idea spravedlnosti a kterému právu je tudíž namístě dát v kolizi přednost z hlediska zásad spravedlnosti. Akcentovala, že adresa jako kupující neporušil žádnou smluvní a ani zákonnou povinnost, vyplývající pro něj z předmětné kupní smlouvy, kterou beze zbytku splnil, včetně uhrazení dluhu 1. žalovaného vůči právnická osoba, zajištěného předmětnými nemovitostmi, čímž ho tak oddlužil od jeho závazku. Připomínala, že jméno FO nikdy nic nebránilo aktivně se bránit proti jednání adresa a právnická osoba, kteří neoprávněně profitovali z majetku 1. žalovaného v částce 7 041 961,81 Kč, který by plně postačoval na vypořádání pohledávky původní věřitelky jméno FO, resp. nyní žalobkyně. Poukazovala na to, že oba skončili v insolvenci, v rámci které adresa nevypořádal své závazky vůči svým věřitelům, kdy došlo ke zrušení oddlužení soudem a k přeměně insolvenčního řízení na konkurs z důvodu neplnění podmínek stanovených soudem ze strany dlužníka. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byla žaloba zamítnuta nebo jeho zrušení a vrácení věci zpět k dalšímu řízení, pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba doplnit dokazování.

7. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že odvolání je ve všech částech nedůvodné. Zdůrazňovala, že již v řízení, vedeném před prvostupňovým soudem pod sp. zn. spisová značka, předložila důkazy, které byly podrobně zkoumány a vyhodnoceny jako nesporné a relevantní. Uvedla, že tvoří logický a ucelený řetězec, který s rozumnou mírou jistoty vylučuje, že by byl adresa před uzavřením kupní smlouvy dne datum v dobré víře a že rovněž nebyl v dobré víře ani před návrhem na vklad do katastru nemovitostí dne datum. Ve svém vyjádření opakovaně poukazovala i na jednání a argumentaci právního zástupce 2. žalované s tím, že „vědomě a úmyslně předkládá argumentační klamy a praktikuje metodu slaměného panáka a vehementně se snaží různými irelevantními návrhy rozmělnit soudní řízení a odvést pozornost od meritu věci podané žaloby, jestli adresa při koupi nemovitosti splňoval podmínky dobrověrného nabyvatele“ a opakovaně připomínala jeho různé fabulace a nepravdy. Poukazovala na to, že její naléhavý právní zájem byl vyřešen, a to i v řízení sp. zn. spisová značka a že bylo nesporně prokázáno, že jméno FO a žalobkyně u notáře tituly před jménem jméno FO podepsaly smlouvu o postoupení pohledávky, včetně zaplacení, uvedeného ve smlouvě. Stran námitek ohledně osoby adresa zdůrazňovala, že žalobkyní je ona a nikoli adresa. Ztotožnila se s tím, jak soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy a s jeho závěrem, že adresa při koupi nemovitosti nebyl v dobré víře. Poukazovala na to, že je on a jeho právní nástupkyně „užívají neuvěřitelných dvacet let, kdy z nich bylo z nájemného odčerpáno cca 17.5 mil. Kč“. Ve svém vyjádření odkazovala i na řízení, vedené prvostupňovým soudem pod sp. zn. spisová značka a na rozsudek, v něm vydaný dne datum, kterým bylo vyhověno žalobě adresa jméno FO pro platnost kupní smlouvy ze dne datum. Připomínala, že žaloba byla vyřešena na jednom soudním jednání a „jméno FO byla zcela pasivní a bez jediného úkonu nechala soudní řízení proběhnout bez jakékoliv aktivity“. Dovozovala, že uvedené nalézací řízení nebylo žádným nalézacím řízením, ale jednalo se o spolupráci a koordinaci úkonů adresa jméno FO a tituly před jménem jméno FO. Pokud jde o dobrou víru adresa, odkazovala na obsah jeho výpovědí před Policií ČR, obsažených v jejích úředních záznamech, ze kterých vyšel soud prvního stupně s tím, že je lze v občanském řízení použít jako důkaz. Připomínala, že v nich jsou obsaženy konkrétní skutečnost relevantní pro spor a že zapadají do logických souvislostí k vyřešení právní otázky, zda adresa splňoval dobrověrnost, pečlivost a obezřetnost při koupi nemovitosti. Zdůrazňovala, že pokud se adresa zajímal o koupi podobné nemovitosti, jak sám uváděl, musel mít představu v jakých cenových relacích se na realitním trhu takové nemovitosti pohybují. Dále akcentovala, že adresa ignoroval nestandardní a velmi podezřelé okolnosti, předcházející koupi nemovitosti, zejména s ohledem na to, že měl být známým tituly před jménem jméno FO. Poukazovala na to, že adresa nebylo podezřelé, že jméno FO koupila od svého manžela, který měl věřitele, nemovitost za 4 000 000 Kč a tuto nemovitost po patnácti měsících prodala za stejnou cenu, i když už jen pro laika měla mnohem vyšší cenu. Vyslovila podiv nad tím, že motivace, z jakého důvodu jméno FO prodává nemovitost tak levně, adresa nepřimělo k obezřetnosti. Uvedla, že mu nebylo podezřelé ani to, že by na takové lukrativní nemovitosti, kdy každým rokem cena nemovitostí stoupala, jméno FO prodejem za 4 000 000 Kč prodělala 1 914 000 Kč. Připomínala, že pokud by nemovitost chtěla opravdu poctivě prodat, prodávala by jí pravděpodobně za částku minimálně 13 000 000 Kč.

8. 1. žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že má zájem, aby se nemovitost vrátila do jeho vlastnictví, on mohl všechny své dluhy vypořádat a vrátit se do České republiky.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že 2. žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. spisová značka ze dne datum, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

11. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

12. V první řadě je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že na straně žalobkyně existoval ve smyslu ust. § 80 o.s.ř. naléhavý právní zájem, jak to bylo naprosto přesně vyjádřeno v odst. 52 odůvodnění napadeného rozsudku.

13. Odvolací soud dále konstatuje, že na straně prvostupňového soudu nedošlo k žádnému procesnímu pochybení, ani k porušení žádných ústavních práv 2. žalované, zaručovaných jí v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak to tvrdila ve svém odvolání. V žádném případě tedy nebylo řízení postiženo žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

14. Prvostupňový soud, vědom si nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Anonymizováno (srov. odst. 59 odůvodnění napadeného rozsudku) provedl rozsáhlé dokazování, a to jak k otázce, zda je kupní smlouva ze dne datum absolutně neplatným právním úkonem či nikoli, jakož i k další otázce, tedy zda byl adresa při uzavírání kupní smlouvy ze dne datum v dobré víře, že nabývá vlastnické právo od skutečného vlastníka.

15. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

16. Soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.).

17. Nelze přehlédnout, že se u kupní smlouvy, uzavřené dne datum mezi 1. žalovaným a jeho manželkou jméno FO, zabýval naprosto všemi skutečnostmi, které mohly ovlivnit její absolutní neplatnost pro obcházení zákona. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se všemi jeho závěry, uvedenými v odst. 62 a 63 odůvodnění napadeného rozsudku a souhlasí s jeho závěrem, že tato kupní smlouva obcházela zákon, neboť tento právní úkon byl učiněn s úmyslem vyvést majetek z dispozice 1. žalovaného z důvodu jeho závazků vůči mnoha věřitelům. Tím tedy byla jednoznačně způsobena jeho absolutní neplatnost a jméno FO se nikdy nestala oprávněnou vlastnicí předmětných nemovitostí.

18. Prvostupňový soud se poté naprosto správně zabýval tím, zda mohla jméno FO platně převést své domnělé vlastnické právo na adresa a zda tedy byly na jeho straně splněny podmínky řádného nabytí vlastnického práva od nevlastníka, pochopitelně s ohledem na závěry shora citovaného nálezu Ústavního soudu.

19. K otázce dobré víry nabyvatele soud prvního stupně v odst. 66 odůvodnění napadeného rozsudku zcela správně uvedl, jaké skutečnosti je třeba vzít potaz a v dalších odstavcích (68 až 76) se jimi velice důsledně zabýval.

20. Jak již bylo shora uvedeno (odst. 15), vycházel soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů zcela ze zásady jejich volného hodnocení, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Je třeba rovněž připomenout, že soud prvního stupně není povinen uvádět u každého provedeného důkazu, že jej považuje za věrohodný. Tento jeho závěr totiž již přímo vyplývá z jeho konkrétních skutkových závěrů, neboť pokud by provedené důkazy nepovažoval za věrohodné, zcela logicky by se jejich obsah neprojevil v jím popsaném zjištěném skutkovém ději. Skutková zjištění soudu prvního stupně tedy mají oporu v provedeném dokazování, jestliže z odůvodnění rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že prvostupňový soud vzal pro uvedená zjištění v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ust. § 132 o.s.ř. Tyto závěry odvolacího soudu platí pochopitelně i pro skutečnosti, uvedené v následujících odstavcích 21 až 25.

21. Pokud 2. žalovaná vytýkala soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil podané vysvětlení adresa na Anonymizováno dne datum s tím, že učinil zcela extenzivní a nepodložený výklad jím podaného vysvětlení, kdy se nejednalo o svědeckou výpovědi pro potřeby trestního řízení, odvolací soud tuto argumentaci důrazně odmítá.

22. Nelze přehlédnout, že podle ust. § 125 o.s.ř. platí, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud. Důkaz listinou je upraven v ust. § 129 odst. 1 o.s.ř. podle něhož se provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah, případně předloží účastníkům k nahlédnutí, je-li to postačující.

23. Soud prvního stupně provedl při ústním jednání, konaném dne datum, dokazování úředními záznamy o podaných vysvětleních adresa podle ust. § 158 odst. 5 trestního řádu, sepsaných dne datum ve věci č.j. Anonymizováno a dne datum ve věci č.j. Anonymizováno, způsobem, vyžadovaným v ust. § 129 odst. 1 o.s.ř., proto jeho procesnímu postupu není možno nic vytknout. Nelze přehlédnout, že 2. žalovaná dostala okamžitě poté možnost, aby se prostřednictvím svého právního zástupce k těmto listinným důkazům vyjádřila, což tento využil, jak se to podává z obsahu o protokolu o tomto ústním jednání.

24. Hodnocení listiny, jíž byl proveden důkaz, je z hlediska její věrohodnosti v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl odvolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud prvního stupně hodnotil tuto věrohodnost na základě skutečností, které se k ní podle obecných zkušeností nevztahují.

25. Odvolací soud nemá žádný důvod vytknout soudu prvního stupně, že by ignoroval části vysvětlení adresa, podaná podle ust. § 158 odst. 5 trestního řádu před Anonymizováno nebo že by obsahy listin, na nichž byla tato vysvětlení zachycena, vyhodnotil způsobem, který by byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, upravené ust. § 132 o.s.ř. Jím označené závěry, vyplývající z vysvětlení podaného adresa dne datum, v žádném případě není možno označit za „zcela extenzivní a nepodložený výklad“, jak to dovozovala 2. žalovaná v podaném odvolání. Prvostupňový soud v odst. 14 odůvodnění napadeného rozsudku uvedl naprosto správně všechny skutečnosti, které zjistil z tam specifikovaného vysvětlení adresa (stejně to platí o závěrech, uvedených v odst. 13 odůvodnění napadeného rozsudku).

26. Pokud 2. žalovaná ve svém odvolání dále poukazovala na to, že žalobkyně mohla dosáhnout uspokojení ve vztahu k jí tvrzené pohledávce za 1. žalovaným i z prostředků uhrazených kupujícím adresa do advokátní úschovy tituly před jménem jméno FO, aby nemuselo být zasahováno do vlastnických práv adresa, je takováto argumentace zcela irelevantní. Byť žalobkyně takovýmto způsobem mohla postupovat, tak zvolila jinou cestu, jak dosáhnout svých práv a není možno ji jakkoli sankcionovat za to, že její postup neodpovídal zájmům adresa, později jeho právní nástupkyně, tedy 2. žalované. Je totiž zcela na vůli každého subjektu, jakým způsobem se bude domáhat svých práv a jestliže tedy žalobkyně zvolila tuto žalobu, nelze jí nic vytknout. Bylo pak pouze na ní, zda v tomto řízení svá tvrzení prokáže a bude tak procesně úspěšná.

27. Stejné závěry platí samozřejmě i o další výtce 2. žalované, kdy poukazovala na to, že se i právní předchůdkyně žalobkyně jméno FO měla domáhat svých práv proti 1. žalovanému jiným způsobem.

28. Nedůvodné jsou i všechny její další odvolací námitky, které se vztahují k osobě adresa a jeho údajného protiprávního jednání. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že žalobkyní je v tomto řízení obchodní společnost Jméno žalobkyně. a nikoli její jednatel adresa.

29. Námitku nesprávného posouzení otázky „střetu základních práv dobrověrného nabyvatele (adresa a nyní 2. žalované), který za nemovitosti zakoupené téměř před dvaceti lety reálně zaplatil prodávající jméno FO, jakož i oddlužil 1. žalovaného od závazku zajištěného zástavním právem právnická osoba, na nemovitostech s tvrzenými právy žalobkyně, která prokazatelně nabývala pohledávku za 1. žalovaným spekulativně v době již převedeného vlastnického práva k nemovitostem na osobu adresa a za situace, kdy za ni ani řádně nezaplatila, resp. zaplatit ani nemohla původní postupitelce jméno FO s ohledem na majetkovou situaci žalobkyně (jedná se o naprosto nemajetný subjekt, který nemá exekučně postižitelný majetek) a jejího jednatele adresa“, má odvolací soud za nedůvodnou a účelovou.

30. Předně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. Odvolací soud připomíná, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Anonymizováno ze dne datum). Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě, založeném na myšlence spravedlnosti, představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. podle obecného přirozenoprávního principu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Anonymizováno ze dne datum).

31. Jak Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. Anonymizováno ze dne datum, „je funkcí soudů a justice obecně poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem prozařují. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním“.

32. Při střetu dvou základních práv, tak jako je tomu v tomto případě, musí soud nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip.

33. Jak již bylo uvedeno shora, odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (odst. 18 až 20), že na adresa není možno pohlížet jako na dobrověrného nabyvatele předmětné nemovitosti. Pokud tedy v projednávané věci došlo ke střetu dvou základních práv, a to práv vlastnických na straně obou žalovaných, postupoval soud prvního stupně naprosto správně, když dal přednost vlastnickému právu 1. žalovaného před vlastnickým právem 2. žalované, aniž by to uvedl expressis verbis. Odvolací soud má tak ve shodě s ním za to, že v jeho prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, neboť je podporována zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování na straně žalobkyně. Protože tedy tento svůj závěr vážil i z uvedeného pohledu ochrany práv žalobkyně, neshledal ve vztahu k 2. žalované žádné důvody hodné zřetele, které by korigovaly uvedený výsledek vážení základních práv, svědčící ve prospěch ochrany jejího vlastnického práva, odvozovaného od práva jejího právního předchůdce adresa.

34. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky 2. žalované nemohou v žádném směru nikterak obstát.

35. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobě výrokem I. vyhověl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správných akcesorických výroků II. a III. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

36. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť spor byl fakticky veden výlučně mezi žalobkyní a 2. žalovanou.

37. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění, platném od datum (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 5 620 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. k) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne datum, když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT, ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT] a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Žalobkyni dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za čtyři načaté půlhodiny po 150 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 962,49 Kč (srov. ust. § 13 odst. 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu adresa a zpět (120 km), konanou dne datum automobilem jméno FO SPZ při ceně motorové nafty 34,70 Kč za litr [podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 475/2024 Sb.], při průměrné spotřebě 6,4 l/100 km a základní náhradě 5,80 Kč [podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 475/2024 Sb.] a dále náhrada parkovného v prokázané výši 60 Kč (ust. § 13 odst. 1 AT). Byla přiznána rovněž 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 2 890,13 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 16 653 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, když přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.