KSPH 23 Co 225/2025-340

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Pavlíny Černé ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozen Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupen advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované, narozena Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupena advokátem Mgr. Karlem Kadlecem sídlem Vojtěšská 23/15, 110 00 Praha 1 ⟪LB:lb_004⟫ 2. Jméno advokáta B, narozen Datum narození advokáta B bytem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_005⟫ 3. Jméno advokáta C, narozena Datum narození advokáta C bytem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_006⟫ o určení vlastnického práva, o odvolání 1. žalované proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 4. 2025, č. j. 18 C 145/2023 – 302,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. 1. žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 14 689 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a 2. a 3. žalovanými se žalobci náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 18 C 145/2023 – 302, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. Anonymizováno - ostatní plocha, o výměře 63 m2, odděleného z pozemkové parcely parc. č. Anonymizováno, v katastrálním území adresa, zapsané na listu vlastnictví (dále jen „LV“) č. hodnota u právnická osoba pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště adresa, a to geometrickým plánem vyhotoveným společností právnická osoba., sídlem adresa, pod č. hodnota, který byl úředně ověřen oprávněným zeměměřickým inženýrem tituly před jménem jméno FO dne datum pod č. Anonymizováno, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.) Výrokem II. stanovil 1. žalované povinnost uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení 84 533,65 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce. Výrokem III. rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a 2. a 3. žalovanými se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává. Výrokem IV. stanovil 1. žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozhodnutí nahradit na nákladech České republiky – Okresního soudu v Berouně částku 204 Kč.

2. Předmětem řízení byl nárok žalobce na určení vlastnického práva ke shora uvedené nemovitosti (geometrickým plánem oddělené části uvedeného pozemku), neboť své vlastnické právo vydržel. V roce 1994 zakoupil sousední pozemek parc. č. Anonymizováno, který byl oplocen a začal ho užívat v hranicích, v nichž ho užíval předchozí vlastník parcely, a jak je beze změny užíván dosud. Až později žalobce zjistil, že k jeho pozemku byla připojena část sporného pozemku, a proto ji nechal zaměřit a domáhá se určení jejího vlastnictví. Pozemková parcela parc. č. Anonymizováno byla historicky cestou mezi dvěma půdními celky, a to ve spoluvlastnictví vlastníků těchto pozemků. V roce 1971 tehdejší vlastníci požádali o zrušení cesty, k čemuž byl dán souhlas s městským národním výborem. V té době pravděpodobně došlo k připlocení části pozemku, neboť byl vystavěn plot, který je v místě do současné doby. Soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny podmínky pro mimořádné vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), tedy uplynula dvojnásobně dlouhá doba potřebná pro vydržení (tj. 20 let) a nejméně 5 let od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., to je od 1. 1. 2014. Vyšel ze stavu, že žalobce spornou část pozemku užívá beze změn hranic nejméně od roku 1999 (tedy od roku, ke kterému svědek Částka datoval uzavření jakékoliv možnosti chodit přes uvedený pozemek dozadu na pole), s vysokou měrou pravděpodobnosti však již od okamžiku, kdy nabyl v roce 1994 vlastnické právo k pozemkové parcele, parc. č. Anonymizováno. V souladu s ustanovením § 1095 o. z., tedy nutně žalobce ke dni 1. 1. 2019 vlastnické právo k uvedené části pozemku vydržel, když dle ustanovení § 1095 o. z. se pro mimořádné vydržení nevyžaduje, aby dobrá víra byla ke všem okolnostem oprávněná (řádná, poctivá a pravá) to neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Nepoctivý úmysl v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu nelze ztotožňovat s nepoctivost držbou. Aby se stávající držitel stal nepoctivým, je třeba podat vlastnickou žalobu. V řízení bylo mezi účastníky nesporné, že k 1. 1. 2019 (ani ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně) žalovaní vlastnickou žalobu u soudu nepodali. Za tohoto stavu soud prvního stupně shledal návrh žalobce důvodným a určil jeho vlastnictví k předmětné části pozemku. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení plně úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení. Ve vztahu mezi žalobcem a 2. a 3. žalovanými rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení v souladu s ustanovením § 150 o. s. ř., když shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci ve vztahu mezi, neboť žalovaní od svého vstupu do řízení žalobě neodporovali, s ohledem na zápis svého vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na sporném pozemku však museli být účastníky řízení. V souladu s ustanovením § 148 o. s. ř. stanovil soud prvního stupně povinnost v řízení plně neúspěšné 1. žalované nahradit náklady, které vznikly státu na svědečném.

3. Proti tomto rozsudku podala včas odvolání 1. žalovaná, která soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení a neúplně zjištěný skutkový stav, když nepřihlédl ke všem 1. žalovanou tvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům. Zdůraznila, že přestože měl soud prvního stupně k dispozici i spisy téhož soudu sp. zn. spisová značka (kde žalobce nárokoval vlastnictví k části pozemku parc. č. Anonymizováno o výměře 16 m²), nepřihlédl k tomu, že předmětem sporu je nejen část pozemku parc. č. Anonymizováno o výměře 63 m², ale i dalších 16 m². Toto lze oddělit procesně, avšak nikoliv fakticky. Soud prvního stupně nesprávně interpretoval závěry soudu v uvedeném souběžně probíhajícím řízení, kde ohledně možnosti mimořádného vydržení jsou uvedeny pouze úvahy a ohledně takové možnosti nabytí vlastnického práva nebyly učiněny žádné důkazní ani skutkové závěry. Poukazovala na to, že žalobce v žalobě tvrdil, že on sám kontrolou hranic svého pozemku, parc. č. Anonymizováno zjistil odlišný stav reálné hranice pozemku vymezené plotem od stavu zapsaného v katastru nemovitostí. V účastnickém výslechu připustil, že tuto skutečnost zjistil již v roce 2016, a tedy minimálně od tohoto roku neměl dobrou víru ve vlastnictví. Poukázala na to, že žalobce potvrdil, že spornou část pozemku od veřejné komunikace zahradil vraty, což bylo potvrzeno i svědeckými výpověďmi svědků Částky a Abraháma, a je tedy nepravdivé tvrzení o řádné poctivé a pravé držbě. Zdůraznila, že žalobce neprokázal, že by se v roce 1994 ujal užívání předmětné části pozemku, a nejsou tedy správné závěry soudu prvního stupně o splnění podmínek pro mimořádné vydržení. Namítala, že byl soudem prvního stupně dezinterpretován účastnický výslech 1. žalované a rovněž výpovědi některých svědků (Anonymizováno), a to v části, vyjadřující se k užívání předmětné části pozemku k průchodu. Poukazovala zejména na výpověď svědka Abraháma, který viděl žalobce po vytyčení hranice geodetem v roce 2016 vytahovat kolíky. Dále se 1. žalovaná v odvolání vyjadřovala k výpovědím dalších, v řízení před soudem prvního stupně vyslechnutých, svědků (Anonymizováno). Vyjadřovala se k postavení and 2. a 3. žalovaných, kteří vystupovali fakticky na straně žalobce, neboť uznávali jeho nároky, a dokonce navrhovali důkazy v neprospěch žalovaných. Od počátku je tedy zřejmý jejich poměr k oběma sporům. 1. žalovaná dále poukazovala na argumentaci a žádosti vlastníka sousedních nemovitostí jméno FO z roku 1971 adresovanou Místnímu národnímu výboru adresa o zrušení cesty, kdy takový dopis nemůže dle 1. žalované existovat, neboť v té době nemohl existovat ani právnická osoba v adresa. Podle 1. žalované je jednoznačné, že žalobce se ujal užívání sporné části pozemku později než při nabytí vlastnického práva k pozemkům parc. č. Anonymizováno, a nejenže neměl dobrou víru při jeho užívání, ale jednání žalobce při zabrání části předmětného pozemku je úmyslným jednáním naplňujícím znaky nepravé držby. Nesouhlasila ani s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, které převyšují hodnotu předmětu sporu a nejsou dle ní stanoveny ve správné výši, neboť je žaloba byla podána předčasně, když geometrický plán, na jehož základě byla oddělena část pozemku, byl ověřen a schválen katastrálním úřadem až v průběhu řízení. Podle 1. žalované by tedy neměla být přiznána odměna za úkony vykonané před ověřením a schválením uvedeného geometrického plánu. S ohledem na své poměry, kdy je starobní důchodkyní s příjmem 15 000 Kč měsíčně, by mělo být postupováno dle § 150 o. s. ř. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu zamítl a 1. žalované přiznal náhradu nákladů řízení, případně aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn alespoň v nákladovém výroku a aby ve vztahu k 1. žalované v souladu s ustanovením § 150 o. s. ř. nebyla žalobci náhrada nákladů řízení přiznána.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání 1. žalované navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, kdy se v plném rozsahu ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které je 1. žalované v odvolání nevyvrátila. Poukázal na to, že 1. žalovaná v odvolání neuvádí žádné nové skutečnosti, pouze se vyjadřuje ke částem jednotlivých prohlášení svědků i účastníků, které však vykládá ve svůj prospěch. Žalobce popírá tvrzení 1. žalované, že by potvrdil, že část pozemku zahradil vraty a poukazoval na to, že pouze uvedl, že jimi nahradil původní rozpadlou kamennou zídku, avšak hranice pozemku neměnil. Žalobce se důvodně domníval, že pozemek je oplocen dle stavu odpovídajícího zápisu v katastru nemovitostí, neboť domnělá hranice byla vytvořena plotem, a je rovnoběžná se skutečnou. Poukázal na to, že 1. žalovaná sama nikdy od doby nabytí pozemků neučinila žádné jednání vedoucí k získání vlastnického práva zpět. Neprokázala ani tvrzení, že žalobce ona i její manžel vyzývali k vyklizení sporné části pozemku. Naopak o předmětnou část pozemku se žalovaná se svým manželem nikdy nestarala, nabyli ho v roce 2010 na základě výzvy notáře, přestože vedlejší pozemek, parc. č. Anonymizováno nabyli již v roce 1996. Pokud se první žalovaná opírala o svědecké výpovědi jí navržených svědků Abraháma a Částky, poukazoval žalobce na to, že jejich výpovědi se zásadně rozcházely, zejména pokud jde o dobu, kdy mělo dojít k údajnému zatarasení přístupu žalobce k cestě. Výpovědi uvedených svědků, zejména pana Abraháma, byly v průběhu jejich výslechu zpochybněny předložením fotografií vyvracející jeho tvrzení. K námitce 1. žalované, pokud jde o výše náhrady nákladů řízení, poukázal na to, že sama žalobkyně stanovila hodnotu sporu, když uvedenou část pozemku nabízela žalobci ke koupi za částku 504 000 Kč. K poměrům 1. žalované žalobce poukázal na to, že je vlastnicí velkého množství pozemků. Pokud by měla být náhrada nákladů řízení pro 1. žalovanou likvidační, mohla využít nabídky na prodej části pozemku žalobci, který by jistě první žalované přenesl i majetkový přínos. Naopak sama tím, že navrhuje další, dle žalobce zbytečné, důkazy a podává i mimořádné opravné prostředky, řízení dále finančně zatěžuje. V souběžně probíhajícím řízení shodných účastníků u soudu prvního stupně první žalovaná uváděla shodné argumenty, přesto povinnost úhrady nákladů řízení splnila jednorázově.

5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s doplňujícím usnesením, jakož i řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen na „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání 1. žalované není důvodné.

6. Soud prvního stupně po provedeném rozsáhlém dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. Anonymizováno (553 m², zahrada) v katastrálním území adresa, zapsaný na LV Anonymizováno, který nabyl na základě kupní smlouvy z datum od jméno FO (notářský zápis Anonymizováno). Původně šlo o dvě parcely (Anonymizováno/1 – 402 m² a Anonymizováno – 160 m²), nyní zceleno. Prodávající nabyla pozemky v roce 1983 (přidělením do osobního užívání) a dědictvím v roce 1987. Podkladem měl být geometrický plán z datum, který však nebyl doložen. 1. žalovaná je vlastníkem (mimo jiné) ½ podíl na pozemku parc. č. Anonymizováno (144 m², ostatní plocha – komunikace), LV Anonymizováno, který nabyla darovací smlouvou od manžela dne datum. Pozemek parc. č. Anonymizováno vznikl v roce 1940 jako přídatné spoluvlastnictví. Po přepisu z pozemkových knih byl veden ve spoluvlastnictví: jméno FO ¼, jméno FO ¼, jméno FO ½. Podíly po jméno FO a jméno FO přešly na jméno FO, poté byly darovány 1. žalované. Druhý spoluvlastnický podíl v rozsahu ½ (původně patřil jméno FO), přešel dědictvím na jméno FO, jméno FO a jméno FO. jméno FO převedla tento podíl kupní smlouvou datum na 2. a 3. žalované do jejich společného jmění manželů. Žalovaní 2 a 3 jsou také vlastníky pozemku parc. č. st. Anonymizováno s domem č. p. Anonymizováno, který tvoří hranici se sporným pozemkem parc. č. Anonymizováno. Sporná část pozemku byla vymezena geometrickým plánem č. hodnota, ověřeným datum, a označena jako nová parcela č. Anonymizováno. Historicky pozemek p. č. Anonymizováno sloužil jako cesta mezi veřejnou komunikací a polem, ale v roce adresa doporučil její zrušení jako nepoužívané na žádost vlastníka domu č. p. Anonymizováno. V souvislosti s tím došlo k nahrazení stávajícího shnilého plotu od ulice k domu č. p. Anonymizováno na pozemku st. Anonymizováno a výstavbě nového plotu ve změněné hranici, kdy zasáhl do pozemku parc. č. Anonymizováno a částí ho připlotil k pozemku, parc. č. st. Anonymizováno, a to nejpozději v první polovině osmdesátých let. Již tím se šíře pozemku původně využívaného jako cesta výrazně zmenšila, následně byl zarostlý tak, že většinou svědků byla vyloučena možnost průchodu. Soud vyšel z výpovědi svědka Částky, který datoval uzavření jakékoliv možnosti chodit přes uvedený pozemek nejméně od roku 1999 (tedy vzhledem k ostatním svědeckým výpovědím nejpozdější okamžik), tak, že vzal v úvahu skutečnost, že se jedná o události více než 25 let staré, čímž vysvětleny určité časové nesrovnalosti ve výpovědích všech svědků. Tímto okamžikem však byl dle soudu prvního stupně nejpozději potvrzen okamžik existence nového oplocení pozemku žalobce, avšak bez změny dosud užívaného rozsahu.

7. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil. Správným shledal i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který se nejprve zabýval otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když předmětem řízení je tzv. určovací žaloba ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. Žalobce se domáhá určení vlastnického práva k části pozemku parc. č. Anonymizováno za situace, kdy v katastru nemovitostí je k tomuto pozemku zapsáno vlastnické právo žalovaných. S ohledem na skutečný stav pozemků a staveb zapsaných v katastru nemovitostí je proto třeba jasně určit a vymezit hranice předmětných pozemků, když sám žalobce o část dotčeného pozemku již mnoho let řádně fakticky pečuje a užívá ji. Za tohoto stavu je tedy dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

8. Soud prvního stupně vycházel, v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1, 2 o. z., z ustanovení § 1095 o. z. upravující mimořádné vydržení. Dle tohoto zákonného ustanovení uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající 10 let. Podmínkou mimořádného vydržení ve smyslu citovaného zákonného ustanovení není tedy poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z. se v tomto případě neuplatní. Do doby stanovené v § 1095 o. z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.).

9. Vzhledem k tomu, že se v daném případě žalobce domáhal určení vlastnictví z důvodu mimořádného vydržení upraveného shora citovaným zákonným ustanovením, jsou zcela nerozhodné námitky 1. žalované uplatněné jak v řízení před soudem prvního stupně, tak znovu v odvolacím řízení, ve kterých je opakujeme svá tvrzení, že držba žalobce nebyla v žádném případě řádná, poctivém a dobrověrná, neboť jak bylo shora uvedeno, uvedená kritéria se v případě mimořádného vydržení neuplatní. Za stavu, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalobce se ujal držby předmětné části pozemku a v nezměněném rozsahu ji užíval nejméně od roku 1999, je tak splněn zákonný předpoklad pro mimořádné vydržení, pokud jde o dobu držby, tedy dvacetileté do 1. 1. 2019.

10. K mimořádnému vydržení by tedy nemohlo dojít pouze v případě, že by byl prokázán nepoctivý úmysl žalobce jako držitele. Nepoctivým, ve smyslu § 1095 o. z., je v zásadě úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy, pokud se držitel úmyslně vetřel v držbu svémocně nebo se v ní vloudil potajmu nebo lstí. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu takový stav musí být dán v době, kdy se držitel držby chopí s tím, že pokud se následně dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, respektive že někdo jiný je vlastníkem, nemá tato skutečnost sama o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, neboť i s ohledem na dvojnásobně dlouhou vydržecí dobu nutnou pro mimořádné vydržení má tak vlastník dostatek prostoru pro uplatnění svého práva vlastnickou žalobou. Právě jen obrana vlastnickou žalobou je nutná k tomu, aby se stávající držitel stal nepoctivým. V daném případě mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaní žádnou vlastnickou žalobou vůči žalobci do 1. 1. 2019 (ale ani poté) nepodali, a to ani poté, kdy první žalovaná dle jejího tvrzení společně s právním předchůdcem nejpozději v roce 2016 (tj. ještě před uplynutím vydržecí doby k 1. 1. 2019) zjistili, že na spornou část pozemku žalobce naváží věci a užívá ho. Pokud tedy 1. žalovaná poukazovala na to, že žalobce sám připustil, že již od roku 2016 mu byl znám odlišný stav reálné hranice od stavu zápisu v katastru nemovitostí, nemá tato skutečnost na poctivost úmyslu žalobce vliv. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce předmětnou část pozemku nabyl do vlastnictví na základě mimořádného vydržení.

11. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku první žalované, která poukazovala na skutečnost, že v souběžně probíhajícím řízením shodných účastníků téhož soudu prvního stupně (týkající se určení vlastnictví žalobce k jinému pozemku) byly učiněny závěry ohledně možnosti mimořádného vydržení pouze jako úvahy ohledně takové možnosti nabytí vlastnického práva, nebyly učiněny žádné důkazní ani skutkové závěry. V uvedené věci se žalobce domáhal určení vlastnictví s odůvodněním, že předmětný pozemek vydržel, avšak nikoliv na základě mimořádného vydržení, tak jak tomu bylo v žalobních tvrzeních v této věci. Proto soudy, které se primárně zabývaly tím, zda byly dány předpoklady pro řádné vydržení předmětného pozemku žalobcem pouze nad rámec svého závěru o tom, že žalobce předmětný pozemek vydržel, pouze uvedly (jako podporující závěr o důvodnosti návrhu žalobce), že by byly nadto dány i předpoklady pro mimořádné vydržení, aniž by se předpoklady pro mimořádné vydržení podrobněji zabývaly.

12. Důvodné neshledal odvolací soud ani námitky 1. žalované směřující k postupu soudu prvního stupně, že dospěl k nesprávným závěrům na základě nesprávného hodnocení důkazů, a to zejména výslechu svědka Abraháma a účastnické výpovědi 1. žalované. Soud prvního stupně zcela přesvědčivě v odůvodnění rozsudku vyložil, z jakého důvodu výpovědi svědka ani účastnické výpovědi 1. žalované neuvěřil, v čem spatřoval rozpory odůvodňující jeho závěr. Odvolací soud se v tomto směru se závěry soudu prvního stupně ztotožňuje a odkazuje na důvody uvedené v rozsudku soudu prvního stupně (v bodech 46 a 47).

13. Odvolací soud poukazuje i na zjištění z úřední činnosti, kdy v řízení vedeném mezi žalobcem a 1. žalovanou o určení vlastnictví žalobce k pozemku parc. č. Anonymizováno (nově dle geometrického plánu označeno jako parc. č. Anonymizováno) o výměře 16 m², ve kterém bylo pravomocným soudním rozhodnutím (dovolání žalované byla rozhodnutím Nejvyššího soudu odmítnuto) vlastnictví žalobce k uvedenému pozemku určeno se závěrem, že žalobcem vlastnictví vydržel, žalovaná uplatňovala shodné námitky, jako v daném řízení, které však soudy všech stupňů nebyly shledány důvodnými.

14. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil s tím, že pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

15. Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou, v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení plně úspěšnému žalobci přiznal náhradu všech účelně vynaložených nákladů, a to za zaplacený soudní poplatek a náklady na právním zastoupení. Soudem prvního stupně byla výše takto vzniklých nákladů správně stanovena a odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb. Odvolací soud neshledal důvody pro postup podle § 150 o. s. ř., kdy lze náhradu nákladů řízení ve výjimečných případech snížit nebo zcela nepřiznat. Pouhá skutečnost, že 1. žalovaná je starobní důchodkyní s výší důchodu 13 000 Kč měsíčně, není důvodem pro uvedený postup. Z obsahu spisu je zřejmé, že 1. žalovaná minimálně vlastní nemovitosti (místní polnosti pronajímá). 1. žalovaná obdržela předžalobní výzvu a se znalostí soudem později zjištěných okolností do sporu vědomě vstoupila, tvrzení žalobce ve velkém rozsahu sporovala, takže bylo nutné jednat opakovaně, bylo provedeno i místní ohledání. Není zde tedy žádný důvod, aby soud odepřel náhradu účelně vynaložených nákladů, které pro obranu svého práva musel vynaložit žalobce, kterému nic z uvedeného přičítat nelze a který je rovněž osobou důchodového věku. Poměr výše nákladů k hodnotě předmětu sporu je dán primárně existencí a intenzitou sporu, navíc žalovaná skutečně v předžalobní fázi požadovala v dopise z 15. 5. 2023 za sporné pozemky 8 000 Kč/m² (celkem 504 000 Kč za pozemek, který je předmětem tohoto řízení). Zcela nedůvodná je námitka předložení ověřeného a schváleného geometrického plánu až v průběhu řízení. Od počátku předmět sporu jednoznačně vymezen, samotné zaměření (které může být provedeno až v průběhu řízení soudem) je tedy významné jen pro zápis do katastru nemovitostí.

16. Odvolací soud shledal správné i rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a 2. a 3. žalovanými, kdy bylo postupováno podle § 150 o. s. ř. s ohledem na postoj obou žalovaných v řízení před soudem prvního stupně (návrhu žalobce se nebránili, jeho nárok uznávali, avšak s ohledem na spoluvlastnictví k předmětnému pozemku byli účastníky řízení).

17. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích II. a III. podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou), resp. § 150 o. s. ř. (ve vztahu mezi žalobcem a 2. a 3. žalovanými.) I v odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalobce a má tedy nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobci vznikly náklady na právním zastoupení, a to odměna za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast zástupce žalované u jednání odvolacího soudu) podle § 11 odst. 1 písm. d), g), § 9 odst. 4 písm. a), § 7, bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (ve znění účinném od 1. 1. 2025), a to po 5 620 Kč, dva režijní paušály podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu po 450 Kč a 21% DPH ve výši 2 549 Kč. Žalobci tedy vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 14 689 Kč. Povinnost k náhradě nákladů řízení byla stanovena neúspěšné žalobkyni, když ve vztahu k 2. a 3. žalovaným byly shledány důvody hodné zvláštního zřetele (shodné jako v řízení před soudem prvního stupně) pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Berouně za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř.