KSPH 28 Co 61/2026-294

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Štolbové a soudců Mgr. Aleny Zemkové a Mgr. Jiřího Pacovského ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_004⟫ o vypořádání společného jmění manželů ⟪LB:lb_005⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Anonymizováno ze dne Anonymizováno, č. j. Anonymizováno,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku III. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 276 267,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve výrocích I. a II. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně ani za odvolací řízení.

1. Okresní soud adresa (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne datum, č. j. spisová značka (dále i jen „napadený rozsudek“), přikázal ze společného jmění žalobci a žalované, každému z nich rovným dílem, práva a povinnosti z hypotečního úvěru u Anonymizováno, čerpaného podle smlouvy reg. č. Anonymizováno, uzavřené dne datum (výrok I. – dále jen „hypoteční úvěr“), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na úhradu jeho vnosu 184 178 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal úhrady jeho vnosu ve výši 276 267,35 Kč (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícímu skutkovému stavu. Účastníci byli manželé, jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno dne datum. Příčinou rozvratu manželství bylo vzájemné odcizení manželů. Žalovaná opustila společnou domácnost v lednu 2021 a přestěhovala se do nájemního bytu, ve kterém platí nájemné 16 000 Kč měsíčně. Za trvání manželství uzavřeli účastníci společně smlouvu o hypotečním úvěru, na kterou žalobce po rozvodu manželství do září 2025 zaplatil celkem 920 890,70 Kč. O vypořádání nemovitých věcí, které byly financovány hypotečním úvěrem, bylo vedeno samostatné řízení, které není skončeno.

3. Soud prvního stupně nedoplnil dokazování pro nadbytečnost dalšími navrženými důkazy (týkaly se skutečností nevýznamných pro posouzení věci samé či skutečností již prokázaných).

4. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), a hypoteční úvěr přikázal v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka) oběma účastníkům rovným dílem, když neshledal výjimečné okolnosti odůvodňující přikázání dluhu jen jednomu z nich nebo oběma v jiném než rovno dílném poměru. Nárok žalobce na zaplacení poloviny částky vynaložené žalobcem po rozvodu manželství na úhradu společného dluhu z hypotečního úvěru shledal soud prvního stupně v základu oprávněným. S ohledem na zvláštní důvody použil při jejich vypořádání disparitu podílů v rozsahu 80:20 ve prospěch žalované. Tyto důvody soud shledal v tom, že společné nemovité věci žalovaná po rozpadu manželství opustila za situace, kdy se účastníci chtěli rozvést a jejich vztahy byly narušené. Bylo tak legitimní, i s ohledem na zájem společných dětí, předcházení vzájemným konfliktům a dispozici domu, která neumožňovala rozdělení na dvě samostatné bytové jednotky, že účastníci neobývali společný dům, žalovaná si našla jiné (nájemní) bydlení, za které platí nájemné 16 000 Kč měsíčně. Žalobci v souvislosti s rozpadem manželství takové náklady nevznikly. Není proto spravedlivé, aby žalovaná po rozvodu manželství hradila nájemné a vedle toho byla povinna hradit polovinu hypotečního úvěru na dům užívaný výlučně žalobcem. Při stanovení výše disparity podílu soud prvního stupně zohlednil postoj žalované, která připustila, že by se na hypotečním úvěru měla podílet do výše 111 000 Kč, což je asi 2 500 Kč měsíčně, finanční poměry žalované (zbytné výdaje, které žalovaná použila v roce 2025 na cestování, zůstatky na účtech žalované na začátku roku 2025), příjmy a výdaje účastníků (žalobce má vyšší příjem než žalovaná, ale hradí více na výživném), skutečnost, že žalobce nemovité věci udržuje, čímž zachovává jejich hodnotu pro oba účastníky, a že žalovaná v minulosti penězi potřebnými na splátku poloviny hypotečního úvěru po uhrazení svých nákladů na bydlení nedisponovala. Za 44 měsíců činí podíl žalované na platbě hypotečního úvěru 184 178 Kč, tj. cca částku 4 200 Kč měsíčně.

5. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s ohledem na charakter řízení podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a nálezu Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno.

6. Proti tomuto rozsudku, proti jeho výrokům III. a IV., podal žalobce včasné odvolání, jímž se domáhal změny rozsudku soudu prvního stupně a vyhovění jeho žalobě, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce uvádí, že žalovaná je při vypořádání společného úvěrového závazku nepřiměřeně a bez zákonného důvodu zvýhodněna prostřednictvím disparity podílů. Žalovaná již obdržela vypořádací podíl ve výši 4 625 000 Kč za nemovité věci tvořící aktivum společného jmění manželů, k jejichž pořízení byl společný úvěr použit, avšak soud ji nyní současně fakticky zprošťuje odpovědnosti za odpovídající pasivum. Žalovaná se přitom na splácení úvěru, ani na nákladech spojených s údržbou, pojištěním a zachováním nemovitých věcí nijak nepodílela; tyto výdaje po jejím dobrovolném odchodu z domácnosti hradil výlučně žalobce. Samotná skutečnost, že žalovaná nemovité věci neužívá a nese náklady vlastního bydlení, nepředstavuje mimořádnou okolnost odůvodňující odchýlení od zásady rovnosti podílů, zvláště při střídavé péči obou rodičů o čtyři nezletilé děti a při kladné celkové bilanci společného jmění manželů. Žalobce dále namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadami spravedlnosti i ustálenými principy vypořádání společného jmění manželů, neboť žalované poskytuje výhodu spočívající v plném podílu na aktivech při současném omezení její účasti na společném dluhu. Žalobce rovněž namítá nepřiměřenou délku řízení a průtahy, v jejichž důsledku narůstala částka splátek úvěru, která byla následně vypořádána jako vnos v jeho neprospěch prostřednictvím disparity. Postup soudu tak vedl k prohloubení majetkové újmy žalobce a zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces. Závěrem žalobce navrhuje, aby byl úvěrový závazek vypořádán při respektování zásady rovnosti podílů, bez neodůvodněné disparity ve prospěch žalované.

7. Při odvolacím jednání žalobce doplnil, že před odchodem žalované navrhoval, že by si žalovaná nechala ložnici s koupelnou, navrhoval i vybudování dalšího pokoje v podkroví. Žalovaná doplatila polovinu splátek na hypoteční úvěr za období října 2025 až května 2026.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který považuje za správný. S napadeným rozhodnutím se ztotožňuje, neboť vypořádání hypotečního úvěru rovným dílem by bylo vzhledem k okolnostem případu zjevně nespravedlivé. Společnou domácnost opustila v důsledku neúnosné konfliktní situace a musela zajistit náhradní bydlení pro sebe a čtyři nezletilé děti. Nebylo by proto spravedlivé, aby vedle nákladů vlastního bydlení hradila i polovinu splátek úvěru vztahujícího se k domu, který nadále výlučně užíval žalobce, jehož náklady na bydlení byly podstatně nižší. Žalovaná dále uvádí, že objektivně neměla prostředky na úhradu poloviny splátek úvěru a její nynější možnost se na jeho splácení podílet vyplývá až z vypořádacího podílu přiznaného v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Námitku žalobce ohledně průtahů řízení považuje za nedůvodnou, neboť sama navrhovala spojení vypořádání všech položek společného jmění do jediného řízení, s čímž žalobce nesouhlasil, a před zahájením řízení podle ní dlouhodobě nereagoval na její návrhy na vypořádání závazků.

9. V průběhu odvolacího řízení, na základě poučení odvolacího soudu, jehož se jí dostalo při prvním odvolacím jednání, o tom, v čem spočívaly dlouhodobé spory účastníků, pro které se odstěhovala a jak se projevovaly, žalovaná uvedla, že opustila společné nemovité věci dne datum v důsledku dlouhodobého a nevratného rozvratu manželství, provázeného vyhrocenými konflikty a nepředvídatelným chováním žalobce. Účastníci se pokoušeli vztah řešit manželskou poradnou a žalovaná před vystěhováním navrhovala varianty uspořádání bydlení, které by zachovaly kontakt obou rodičů s dětmi (žalobce by se odstěhoval zcela nebo v pracovních dnech); žalobce je však nepřijal. Po odstěhování žalované si žalobce vyžádal vrácení klíčů a sdělil jí, že v domě není vítána, čímž byla z užívání nemovitých věcí fakticky vyloučena. Současně stavební uspořádání domu neumožňovalo oddělené bydlení obou účastníků. Žalovaná namítá, že za této situace nelze odchod žalované přičítat k její tíži ani po ní spravedlivě požadovat úhradu poloviny splátek hypotéky vedle nákladů na náhradní bydlení a úvěru na jeho základní vybavení. Vystěhování bylo nezbytné k omezení konfliktů a zajištění klidného režimu pro nezletilé děti. Žalovaná dále uvádí, že prodlení s úhradou splátek vzniklo nedorozuměním; po upozornění dlužné částky uhradila a nastavila trvalý příkaz k placení poloviny splátek. Závěrem navrhuje, aby odvolací soud zohlednil uvedené okolnosti jako důvody pro spravedlivé disparitní vypořádání hypotečního úvěru a napadené rozhodnutí potvrdil. O návrat do nemovitých věcí neměla žalovaná zájem, neboť to nebylo vhodné pro vztahy účastníků a nebylo by to v zájmu dětí. Účastníci spolu nebyli schopni krom běžných záležitostí komunikovat. Žalovaná chtěla minimalizovat škody tím, že navrhovala prodej nemovitých věcí, což žalobce odmítl. Pokud by žalovaná měla platit polovinu splátek hypotéky, přispívala by tak z 50 % na bydlení žalobce.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání objektivně přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario), přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Odvoláním žalobce byla napaden podle § 206 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. celý rozsudek.

11. Účastníci učinili nesporným, že ve společném jmění manželů měli řadový rodinný dům, v jehož přízemí se nachází kuchyňský kout, obývací pokoj, technická místnost a WC, v patře dva dětské pokoje, ložnice a dvě koupelny s WC (jedna spojená s ložnicí). Účastníci se u soudu nedomáhali rozhodnutí o užívání nemovitých věcí. Žalovaná po odstěhování neprojevila zájem o návrat do nemovitých věcí.

12. Odvolací soud zopakoval dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. Anonymizováno komunikací účastníků ze dne datum a podle § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování důkazy předloženými žalobkyní na základě poučení odvolacího soudu, a to e-mailovou komunikací účastníků ze dne datum a datum, a dále ke skutečnostem nastalým po vyhlášení napadeného rozsudku rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne datum, č. j. spisová značka, a výpisem z katastru nemovitostí ze dne datum. Z nich zjistil:

13. Z e-mailu žalované žalobci ze dne datum, že zasílá odkazy na manželské poradny, a ze dne datum, že sděluje termín návštěvy manželské poradny 1. 10.

14. Z Anonymizováno komunikace účastníků ze dne datum, že žalovaná uvažuje o žádosti žalobce o klíče, žádost bere jako gesto, že není doma žádoucí; v domě má nějaké věci. Žalobce v reakci na to sdělil žalované, že klíč je gesto, že se sama rozhodla a již nemá právo říkat „doma“.

15. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne datum, č. j. spisová značka, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, o vypořádání společného jmění manželů účastníků, včetně společných nemovitých věcí (pozemky parc. č. 96/69, parc. č. 96/9 a parc. č. st. 422, jehož součástí je stavba č. p. 371, v obci a katastrálním území adresa), které byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce, že nabyl právní moci dne datum.

16. Z výpisu z katastru nemovitostí, že žalobce je zapsán jako výlučný vlastník pozemků parc. č. 96/69, parc. č. 96/9 a parc. č. st. 422, jehož součástí je stavba č. p. 371, v obci a katastrálním území adresa, podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne datum, č. j. spisová značka.

17. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považuje za správná, a na která pro stručnost odkazuje (viz bod 2. odůvodnění tohoto rozsudku), a ze skutkových zjištění, která učinil z jím provedených důkazů (body 13. až 16. odůvodnění tohoto rozsudku) a z nesporných tvrzení účastníků (bod 11. odůvodnění tohoto rozsudku), která považuje za dostatečná pro rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu nedoplnil dokazování dalšími důkazy, které navrhli účastníci v řízení před soudem prvního stupně. Dokazování nedoplnil odvolací soud ani účastnickou výpovědí žalované, neboť skutečnosti, které měla prokázat, nejsou nijak speciální a představují běžnou situaci při rozpadu vztahu, která sama o sobě není důvodem pro disparitu podílů.

18. podezřelý výraz

19. Odvolací soud souhlasí se skutkovým a právním posouzením věci soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí považuje za věcně správné v části týkající se vypořádání společného dluhu účastníků – hypotečního úvěru. Souhlasí i se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce po zániku společného jmění manželů do září 2025 zaplatil na společný hypoteční úvěr ze svých výučných prostředků celkovou částku 920 890,70 Kč, zatímco žalovaná se v tomto období na hrazení hypotečního úvěru nepodílela. A že podíl na této částce mohl žalobce uplatnit k vypořádání jako vnos z výlučného majetku na společné jmění manželů podle Anonymizováno Zde pro stručnost odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku a na body 2. a 4. odůvodnění tohoto rozsudku.

20. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 89/2012 Sb. soud může rozhodnout, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění nejsou stejné (tzv. disparita vypořádacích podílů), což vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka, uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). V citovaném rozhodnutí (bod 30.) Nejvyšší soud připustil, že „v praxi mohou nastat i situace, kdy do právní moci rozhodnutí o vypořádání společného majetku má jeden z manželů zájem nemovitou věc užívat a z objektivních či subjektivních důvodů není takové užívání realizováno, důsledkem čehož může být mimo jiné nutnost vynakládat finanční prostředky na zajištění bydlení jiným způsobem; může jít např. o stav, kdy vztahy bývalých manželů objektivně neumožňují vzájemné soužití, dochází k tzv. domácímu násilí apod., nebo se jeden z bývalých manželů domáhá užívání dosud společné věci a ani cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce se takového užívání nedomůže atd. Pak takové okolnosti mohou být podkladem pro případnou úvahu o disparitě podílů, byť ani ony vždy bez dalšího důvodem pro disparitu podílů být nemusí. … V těchto případech je nutné vždy přísně vycházet z individuálních okolností dané konkrétní věci.“ Disparitní vypořádání v případě užívání nemovitých věcí jen jedním z manželů připouští Nejvyšší soud i v usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka, uveřejněné na Anonymizováno.

21. Na rozdíl od soudu prvního stupně má však odvolací soud za to, že okolnosti daného případu využití disparity podílů ve prospěch žalované neodůvodňují.

22. Po rozpadu vztahu účastníků se žalovaná v lednu 2021, tj. cca třináct měsíců před rozvodem jejich manželství, odstěhovala ze společných nemovitých věcí účastníků a pronajala si byt, zatímco žalobce zůstal bydlet ve společných nemovitých věcech. Ani po odstěhování neprojevovala zájem se do nemovitých věcí vrátit, a proto je bez významu, že po ní žalobce bezprostředně po jejím odchodu požadoval vrácení klíčů od domu, který zůstal centrem jeho domácnosti. Žádný z účastníků se přitom, před odstěhováním žalované ani poté (a to ani za trvání tohoto řízení a souběžného druhého řízení o vypořádání společného jmění manželů), neobrátil na soud s návrhem na úpravu užívání společných nemovitých věcí do doby vypořádání společného jmění manželů podle § 713 odst. 1 o. z. a za použití § 712 o. z. podle § 1139 odst. 2 o. z. Společné užívání domu bylo pro žalovanou nepřijatelné a jeho rozdělení na samostatné bytové jednotky nebylo vzhledem k dispozici domu bez větších stavebních úprav možné. Nabízela se však možnost střídavého užívání domu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že čtyři společné nezletilé děti účastníků byly svěřeny do střídavé péče a dům představoval jejich dosavadní domov. Ani tuto variantu však účastníci nevyužili. Ačkoli žalovaná v probíhajícím řízení podala podmíněný návrh na zaplacení náhrady za vyloučení z užívání společných nemovitých věcí, k takovému návrhu nemohl soud podle § 41a odst. 2 o. s. ř. přihlížet. Z obsahu spisu navíc vyplývá, že tento návrh nebyl veden snahou domoci se užívacího práva, ale obavou žalované, že bude v tomto řízení zavázána k úhradě části zaplaceného dluhu a hypotečního úvěru dříve, než jí bude v souběžném řízení o vypořádání společného jmění, v němž se vypořádávala podstatná část společného jmění, včetně nemovitých věcí, vyplacen vypořádací podíl. Ani v době rozchodu, kdy žalovaná navrhovala, aby v domě zůstala bydlet ona a odstěhoval se žalobce (zcela či jen v pracovní dny), neusilovala po svém odchodu o soudní úpravu užívacích poměrů. Také tato skutečnost podle odvolacího soudu potvrzuje, že po odstěhování již neměla skutečný zájem se do nemovitých věcí vracet. Důvodem odstěhování žalované přitom nebylo domácí násilí ani jiné závažné jednání žalobce, které by ji k odchodu nutilo. Jednalo se o důsledek vzájemného odcizení a rozpadu manželského vztahu. Žalovaná se odstěhovala na základě svého rozhodnutí. To, že se žalovaná odstěhovala je lidsky pochopitelné, jestliže se vztah účastníků po mnoha letech jejich manželství rozpadl, nepodařilo se jej obnovit ani za pomoci manželské poradny, a účastníci se chtěli rozvést. To, že manželé po rozvratu či rozvodu manželství nesdílejí společné bydlení, je totiž v praxi zcela běžným a očekávatelným jevem, který je do značné míry právě důsledkem rozvratu a posléze i rozvodu manželství, a který sám o sobě nemůže odůvodnit nerovné vypořádání společného jmění. Dobrovolné rozhodnutí žalované opustit společný domov a zajistit si vlastní bydlení proto nelze s odstupem času promítat do disparity podílů při vypořádání společného jmění manželů. Přestože žalované se zajištěním bydlení vznikaly náklady na nájemné, na druhé straně žalobce po celou dobu zajišťoval veškerou péči o společné nemovité věci, jejich údržbu, a především sám hradil splátky společného hypotečního úvěru ve výši přesahující 21 000 Kč měsíčně. Neplnění tohoto závazku přitom mohlo vést až ke ztrátě nemovitých věcí. Žalovaná se na splácení hypotečního úvěru začala podílet až po skončení souběžného řízení o vypořádání společného jmění manželů a teprve poté, co byla na tuto skutečnost žalobcem upozorněna. Její podíl na splátkách hypotečního úvěru nelze považovat za úhradu nákladů bydlení žalobce, nýbrž pouze za plnění její povinnosti podílet se na úhradě společného dluhu.

23. Důvodem pro disparitu podílů nemůže být ani skutečnost, že žalovaná prosazovala prodej nemovitých věcí a splacení hypotečního úvěru z výtěžku prodeje. Žalobce měl naopak zájem o přikázání nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví, a to s ohledem na zajištění bytových potřeb svých i společných nezletilých dětí, přičemž byl schopen žalovanou vyplatit. Stejně tak nelze význam přikládat rozdílům v příjmech účastníků, neboť výše příjmu sama o sobě nezbavuje dlužníka povinnosti plnit své závazky, a navíc příjmy účastníků nebyly podle jejich tvrzení zásadně rozdílné. Na závěru o paritním vypořádání účastníků nemůže nic změnit ani skutečnost, že soud prvního stupně nespojil dvě souběžně vedená řízení o vypořádání společného jmění manželů účastníků ke společnému projednání podle § 112 odst. 1 o. s. ř. (bez ohledu na postoj žalobce, když bylo jen na rozhodnutí soudu, zda věci ke společnému projednání spojí či nikoli), ani délka tohoto řízení či absence dohody účastníků o způsobu vypořádání hypotečního dluhu před zahájením soudního řízení. Každý z účastníků měl odlišnou, avšak legitimní představu o způsobu vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud neshledal žádné okolnosti, které by odůvodňovaly odchýlení od zásady rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů.

24. Při zachování parity podílů podle Anonymizováno tak má žalobce podle Anonymizováno právo na vypořádání svého vnosu z výlučného majetku do společného jmění účastníků (na úhradu splátek společného hypotečního úvěru) v podobě přisouzení ½ ze zaplacené částky 920 890,70 Kč, tj. částky 460 445,35 Kč. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

25. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 276 267,35 Kč a ve výrocích I. a II. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

26. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud za použití § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 151 odst. 1 o. s. ř., vycházejíc z konstantní judikatury Ústavního soudu ve vztahu k řízením iudicii duplicis. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno, uzavřel, že „v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.“ Tyto závěry se přitom plně uplatní i v řízení o vypořádání společného jmění manželů, jak je výslovně uvedeno v bodu 46. uvedeného stanoviska (a např. v nálezu Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Anonymizováno). Protože odvolací soud neshledal žádné zvláštní důvody pro odchýlení se od obecného pravidla, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání jen tehdy, jestliže tento rozsudek závisel na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Účastník může podat dovolání do dvou měsíců, jdoucích ode dne doručení písemného vyhotovení tohoto rozsudku, u Okresního soudu Anonymizováno (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.). Dovolání nelze podat jen proti výrokům o nákladech řízení.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.