KSPL 64 Co 104/2026-120

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované trvale pobytem Anonymizováno Anonymizováno/Anonymizováno, Anonymizováno AnonymizovánoAnonymizovánoAnonymizováno ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení částky 320 836,04 Kč s příslušenstvím a částky 85 014,71 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_007⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město z 26. 11. 2025, č. j. 12 C 39/202585

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odvoláním napadené části výroku II mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 64 986,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 273 782,24 Kč od 21. 10. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 32 869 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 272 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 208 796,05 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a ve zbývající částce 47 073 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 255,24 Kč a dále ve výši 12,75 % z částky 320 836,04 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení, a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 309 858,14 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení a z částky 6 493,90 Kč od 2. 10. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Žalobu dále zamítl co do částky 85 014,71 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 929,23 Kč a ve výši 12,75 % z částky 85 014,71 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení s úrokem ve výši 10,6 % ročně z částky 79 527,81 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení a z částky 2 481,90 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení (výrok III). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal (výrok IV).

2. Po skutkové stránce uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně - právnická osoba. uzavřela se žalovanou dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Jednalo se o smlouvu z 30. 11. 2023 (dále smlouva č. 1), na základě které žalované poskytla částku 300 000 Kč, kterou měla vrátit v měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši 12,75 % ročně. RPSN činila 14,47 % v případě řádného splácení. Podle druhé smlouvy z 2. 7. 2019 (dále smlouva č. 2), která byla původně vedena pod sp. zn. 12 C 53/2025, byla žalované poskytnuta částka 150 000 Kč, kterou měla vrátit spolu s úrokem ve výši 10,60 % ročně. RPSN v jejím případě činila 11,63 %. Před uzavřením smlouvy č.1 věřitel 23. 11. 2023 posoudil úvěruschopnost žalované a zjistil z jejího sdělení, že je ovdovělá, nemá žádnou vyživovací povinnost, její příjem u Daikin Industries Czech republic s.r.o. činí 26 395 Kč, náklady 0 Kč a nájemné 6 000 Kč. Věřitel proto stanovil náklady žalované ve výši 10 716 Kč a přihlédl k tomu, že žalovaná splácí další 3 úvěry s měsíční splátkou 2 800 Kč. Před uzavřením smlouvy č. 2 věřitel posoudil úvěruschopnost žalované 2. 7. 2019, kdy vycházel k jejího sdělení, že má příjem u EDYMAX SE ve výši 16 668 Kč a náklady má 0 Kč, proto je sám stanovil na 6 000 Kč a přihlédl k dalším 2 úvěrům s měsíční splátkou 250 Kč.

3. Protože žalovaná splátky řádně neprováděla a ze smlouvy č. 1 zaplatila jen 26 217,76 Kč, věřitel pohledávku zesplatnil ke dni 3. 8. 2024 a smlouvou z 20. 9. 2024 ji s účinností k 1. 10. 2024 postoupil žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Pohledávku ze smlouvy č. 2 postoupil žalobkyni na základě smlouvy z 28. 11. 2024 s účinností k 1. 12. 2024. Žalobkyně proto žalobou uplatnila proti žalované ze smlouvy č. 1 nárok na zaplacení jistiny ve výši 309 858,14 Kč, úroků ve výši 6 493,90 Kč a úroků z prodlení ve výši 6 255,24 Kč a poplatků ve výši 4 484 Kč, a ze smlouvy č. 2 požadovala jistinu ve výši 79 527,81 Kč, úroky ve výši 2 481,90 Kč, úroky z prodlení ve výši 2 929,23 Kč a poplatky ve výši 3 005 Kč, to spolu se smluvenými úroky z úvěru a zákonnými úroky z prodlení.

4. Usnesením z 10. 7. 2025 č. j. 12 C 53/2025-32 soud prvního stupně spojil oba nároky původně vedené pod sp. zn. 12 C 39/2025 a 12 C 53/2025 ke společnému projednání pod sp. zn. 12 C 39/2025.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil obě úvěrové smlouvy podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatné. Relevantní skutková tvrzení žalobkyně a ani jí předložené důkazy podle něj neprokazují, že před uzavřením smluv byla řádně posouzena úvěruschopnost žalované. Pokud právní předchůdce vycházel z toho, že žalovaná má nulové životní náklady, pak je toto zcela nedostatečné. Věřitel si sice určil svým výpočtem předpokládané náklady, ale v situaci, kdy žalovaná splácela jiné úvěry, byť menšího rozsahu, si musel být vědom toho, že její náklady zřejmě budou v jiné výši, než sám vypočetl. Mohl také zkoumat, zda žalovaná s někým sdílí domácnost, resp. zda se někdo podílí na jejích výdajích s bydlením. Navíc se jednalo o cizinku pracující pro pracovní agentury, u které existovala vyšší hrozba rychlé ztráty zaměstnání.

6. Soud prvního stupně z toho důvodu žalobní nárok posoudil podle § 2991 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení (i když to v rozsudku přímo nevyjádřil). Vyšel přitom údajně z tvrzení žalobkyně, že „žalovaná měla z první žaloby (smlouvy č. 1) uhradit 273 782,74 Kč“, čímž zjevně mínil, že se jí z této smlouvy mělo dostat částky 273 782,74 Kč. Od této částky odečetl částku 64 985,29 Kč, „kterou žalovaná přeplatila“ a žalobkyni tak přiznal výsledných 208 796,95 Kč. S odkazem na § 160 o. s. ř. určil lhůtu k plnění na 30 dní od právní moci rozsudku (v odůvodnění však uvedl lhůtu 60 dní) s tím, že podle něj je zjevné, že žalovaná nemůže uhradit vyšší částku do 3 dnů, ale v jejím možnostech bude opatřit si finanční prostředky do 60 dnů. Ve zbývající části, kterou vyjádřil ve výroku II a IV rozsudku, žalobu zamítl. K tomu dále uvedl, že podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by měla žalované zaplatit dlužnou částku podle jejích možností, a v situaci, kdy jí bude povinnost stanovena teprve tímto rozhodnutím, takže teprve následně by se mohla dostat do prodlení, žalobkyni úroky z prodlení nenáleží. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěch účastníků byl rovnocenný.

7. Proti výroku II rozsudku, a to výhradně do části, v níž byl zamítnutý požadavek na zaplacení částky 64 986,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 273 782,24 Kč od 21. 10. 2024 do zaplacení, a proti souvisejícímu nákladovému výroku IV rozsudku, se žalobkyně včas odvolala. Namítla, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Zdůraznila, že nijak nezpochybňuje právní závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti obou úvěrových smluv z důvodu porušení povinnosti věřitelem podle § 84 až 89 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě kterého jí bylo přiznáno jen právo na vrácení bezdůvodného obohacení. Nesouhlasí však s tím, v jaké výši jí bylo přiznáno, a ani s tím, že jí z něj nebyly přiznány úroky z prodlení.

8. Žalobkyně poukázala na to, že povinnost žalované vrátit poskytnutou jistinu nevznikla až rozhodnutím o neplatnosti smlouvy o úvěru, ale daleko dříve ještě před podáním žaloby na základě její výzvy k vrácení dluhu v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky z 7. 10. 2024. Ostatně pokud by dlužná jistina nebyla v době podání žaloby splatná, nemohl by jí soud ani nárok přiznat. Nejpozději 3. den po odeslání se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalované a po marném uplynutí 10denní lhůty, která jí byla poskytnuta ke splnění dluhu, tj. 21.10. 2024, se žalovaná dostala do prodlení. Od toho dne má proto právo na úroky z prodlení podle § 1970 o. z. Kromě toho byla žalovaná vyzvána úhradě dlužné částky také předžalobní výzvou z 26. 11. 2024 s lhůtou k zaplacení do 11. 12. 2024, a proto měla dostatečný prostor k jejímu vrácení. Žalovaná přitom v řízení vůbec netvrdila a neprokázala, že nebylo v jejích možnostech a schopnostech poskytnutou jistinu do stanovené lhůty vrátit. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, podle „je to spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky“. V projednávané věci však žalovaná jako spotřebitel břemeno tvrzení a důkazní o jejích možnostech jistinu vrátit neunesla a soudu nepříslušelo si je domýšlet. Nadto je podle ní absurdní, aby věřitel mohl znát reálné majetkové poměry nekontaktního dlužníka, jak plyne z řady rozhodnutí odvolacích soudů, jako je Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci v rozhodnutí sp. zn. 75 Co 61/2023 či 75 Co 181/2023, Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí sp. zn. 15 Co 123/2024 Krajský soud v Brně v rozhodnutí sp. zn. 28 Co 197/2023. Vedle nároku na zaplacení zbývající části nesplacené jistiny úvěru (tedy bezdůvodného obohacení) má proto také nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení.

9. Jak žalobkyně v odvolání dále namítla, soud prvního stupně v rámci posouzení jejího nároku dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, přestože ona nic takového netvrdila, že se žalovaná ze smlouvy č. 1 obohatila o částku 273 782,74 Kč. Ve skutečnosti, jak už v žalobě uvedla, předmětem této smlouvy o úvěru byla částka 300 000 Kč, proto v situaci, kdy žalovaná z ní částku 26 217,76 Kč vrátila, má nárok na vrácení částky 273 782,24 Kč. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil a žalované uložil povinnost zaplatit jí k pravomocně již přiznané částce ještě dalších 64 986,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 273 782,24 Kč od 21. 10. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a aby jí přiznal náhradu nákladů řízení včetně řízení odvolacího.

10. Žalovaná se k odvolání žalobkyně, stejně jako před tím k žádnému jinému podání, nevyjádřila.

11. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu výroku II a na něm závislého nákladového výroku IV včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

12. Z hlediska skutkového stavu se soud prvního stupně skutečně dopustil chyby při zjištění, jakou částku žalovaná z obou smluv zaplatila. V případě smlouvy č. 2 to ostatně ani v rozsudku nikde neuvedl. Je proto třeba dát žalobkyni za pravdu v tom, že z jejích tvrzení, které žalovaná ani nijak nezpochybňovala, a předložených důkazů, je zřejmé, že žalovaná ze smlouvy č. 1 zaplatila částku 26 217,76 Kč a ze smlouvy č. 2 zaplatila částku 152 286 Kč. V situaci, kdy jí na základě smlouvy č. 2 byla poskytnuta částka 150 000 Kč, je zřejmé, že z této smlouvy již nic nedluží a ostatně ani žalobkyně proti zamítavému výroku III rozsudku v odvolání nebrojila.

13. Se žalobkyní je třeba souhlasit v tom, že ze smlouvy č. 1 jí žalovaná nadále dluží zbylou část jistiny 273 782,24 Kč (300 000 Kč – 26 217,76 Kč). Odvolací soud proto výrok II rozsudku v napadené části podle § 220 odst.1, písm. a) o. s. ř. změnil a žalobkyni oprávněně jí požadovaný zbývající nárok ve výši 64 986,19 Kč (273 782,24 Kč - 208 796,05 Kč) přiznal, neboť je v souladu s § 2991 a násl. o. z. Spolu s ním žalobkyni přiznal podle § 1970 o. z. úrok z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od jí požadovaného dne 21. 10. 2024 souvisejícího s výzvou k úhradě až do zaplacení. Se žalobkyní uváděnými důvody, pro které jí úrok z prodlení náleží, se odvolací soud zcela ztotožňuje.

14. Kvůli této změně rozsudku odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Vzhledem k částce oběma žalobami uplatněné (405 850 Kč) a částce žalobkyni přiznané (273 782,24 Kč) představoval úspěch žalobkyně 68 % a její neúspěch (úspěch žalované) 32 %. Žalobkyni jako úspěšnější proto náleží 36 % nákladů, které jí v řízení před soudem prvního stupně vznikly a zahrnují zaplacené soudní poplatky ve výši 12 834 Kč a 3 401 Kč a náklady právního zastoupení za 6 úkonů právní služby po 9 940 Kč (tarifní hodnotou věci je částka 405 850 Kč) podle § 7, bod 6 vyhlášky č.177/1996 Sb. advokátního tarifu (AT), 6 režijních paušálů podle § 13 odst. 4 AT, z toho 2 po 300 Kč a 4 po 450 Kč a 21 % DPH ve výši 13 028 Kč. Z celkových nákladů řízení ve výši 91 303 Kč tak žalobkyni náleží 32 869 Kč odpovídající uvedeným 36 %.

15. V odvolacím řízení, jehož předmětem byla částka 64 986 Kč, bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni jako zcela úspěšné byla přiznána plná náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 250 Kč a náklady právního zastoupení za jeden úkon právní služby (sepis odvolání) ve výši 3 700 Kč, jeden režijní paušál ve výši 450 Kč a 21 % DPH ve výši 872 Kč, tedy celkem částka 8 272 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává u Nejvyššího soudu, prostřednictvím soudu prvního stupně, do dvou měsíců od jeho doručení.