KSUL 17 Co 182/2025-1710

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Vladimíra Berana a soudkyň JUDr. Ivety Hendrychové a JUDr. Jitky Válkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: právnická osoba, IČO IČO sídlem adresa ⟪LB:lb_002⟫ zastoupená advokátem jméno FO ⟪LB:lb_003⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: právnická osoba sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_008⟫ o vydání bezdůvodného obohacení, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2024, č. j. 34 C 131/2008-1488,

I. Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2024, č. j. 34 C 131/2008-1488, se ve výroku II. v části, v níž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 71 700 035,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 71 700 035,94 Kč od datum do datum a s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů z částky 71 700 035,94 Kč od datum do zaplacení, potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 3 211 788 Kč, a to k rukám advokáta Jméno advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem náhradu nákladů řízení ve výši 1 760 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně řízení co do částky 94 932 558,93 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 94 932 558,93 Kč od datum do zaplacení zastavil (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 248 876 120,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z částky 220 592 746,40 Kč od datum do datum, od datum ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů a zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 28 283 373,67 Kč od datum do zaplacení, zamítl (výrok II.), rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 3 196 178,70 Kč (výrok III.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit státu náklady řízení ve výši 1 760 Kč (výrok IV.).

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně účastníci uzavřeli dne datum Smlouvu o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě ve znění pozdějších dodatků. Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně jakožto dopravce provozovat linkovou osobní dopravu podle podmínek uvedených v licencích, podle schválených jízdních řádů a podle podmínek stanovených smlouvou. Naproti tomu žalovaný jakožto objednatel se zavázal po celu dobu platnosti smlouvy hradit dopravci na základě předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty prokazatelnou ztrátu vzniklou plněním tohoto závazku. Smlouva byla uzavřena na smluvní období od datum do datum. Následně uzavřenými dodatky byl stanoven rozsah základní dopravní obslužnosti pro rok rok a předběžný odhad prokazatelné ztráty pro rok rok. Dodatek č. 7 ze dne datum neobsahoval předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty pro rok rok, ale bylo ujednáno, že smlouva bude pro období od datum do datum upravena dodatkem. Smluvní strany si ve smlouvě sjednaly možnost výpovědi bez udání důvodu s tříměsíční výpovědní dobou. Od listopadu rok účastnice jednaly o uzavření dodatku č. 10 pro období roku rok, k jeho uzavření však nedošlo. Dne datum žalovaný Smlouvu vypověděl bez udání důvodu. Žalovaný výpověď smlouvy spolu s reakcí na žalobkyní předložený návrh dodatku č. 10 odeslal prostřednictvím faxu, emailu i osobního doručení. Z celkové komunikace probíhající mezi účastníky vyplynulo, že žalovaný neměl zájem na obnovení smluvního vztahu s žalobkyní. V období od datum do datum žalobkyně přerušila provozování linkové osobní dopravy. Na tuto situaci žalovaný reagoval vydáním rozhodnutí ze dne datum, kterým žalobkyni uložil jezdit v období od datum. do datum. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva dle § 19 odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., silniční zákon, ve znění účinném do datum. Povinnou součástí této smlouvy byl dopravcem předložený předběžný odhad prokazatelné ztráty na celé období, na které se závazek veřejné služby uzavíral. K datu uzavření Smlouvy o závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti byl žalobkyní, jakožto dopravcem, předložen předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty pro smluvní období od datum do datum, který se stal součástí smlouvy. K uzavřené Smlouvě o závazku veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti byly průběžně uzavírány dodatky (č. 1 až č. 9), kterými bylo prodlouženo smluvní období od datum do datum, a pro období roku rok byl předložen odborný odhad prokazatelné ztráty. Žalovaný po dobu existence závazku veřejné služby hradil prokazatelnou ztrátu. Dodatek č. hodnota ze dne datum neobsahoval předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty pro smluvní období roku rok. Pakliže dodatek č. 7 neobsahoval jednu z podstatných náležitostí vyžadovanou ustanovením silničního zákona, nezaložil závazek veřejné služby pro rok rok a v této části byl neplatný [§ 39 zákona č. 1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do datum (dále jen „obč. zák.“)]. Absence předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty pro smluvní období roku rok však nemohla způsobit neplatnost smlouvy jako celku. Smlouva byla platně uzavřena, když k datu jejího uzavření byl součástí smlouvy pro smluvní období roku rok dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty. Dodatky, které byly následně uzavírány, řešily smluvní období roku rok a taktéž obsahovaly předběžný odhad prokazatelné ztráty. Nejedná se o situaci, kdy smlouva od samého počátku neobsahuje předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za smluvní období a následně je uzavřen dodatek či dodatky, které dodatečně tento nedostatek napravují. V takovém případě by nebylo možné neplatnost smlouvy zhojit dodatečnými dodatky ke smlouvě. Vzhledem k tomu, že nebyl založen závazek veřejné služby pro rok rok, nebyl žalovaný povinen hradit žalobkyni prokazatelnou ztrátu ve smyslu § 19b odst. 2 silničního zákona pro rok rok. Dále soud prvního stupně uvedl, že smluvní strany si sjednaly možnost výpovědi bez udání důvodu s tříměsíční výpovědní dobou. Žalovaný podal ke dni datum výpověď smlouvy (faxem, emailem, osobním doručením v adresa), která byla žalobkyni téhož dne řádně doručena. Výpovědní doba začala běžet od datum a skončila uplynutím tří měsíců, tedy dnem datum. Žalobkyně disponovala licencemi opravňujícími ji k provozování určitých linek, spojů veřejné dopravy. Od datum žalobkyně tedy neprovozovala osobní linkovou dopravu na základě smluvního vztahu s žalovaným, ale na základě licence. Žalobkyně si musela být vědoma zejména z postojů žalovaného, že k uzavření smlouvy o závazku veřejné služby nedojde, tudíž nebude mít smluvně upraven požadavek na vyrovnání prokazatelné ztráty za provozování veřejné linkové dopravy. Pokud žalobkyně nadále provozovala dopravní obslužnost na základě udělených licencí, a k uzavření smlouvy o závazku veřejné služby nedošlo, byla k provozování veřejné linkové dopravy vázána z titulu udělených licencí. Tím, že žalobkyně nepožádala o odejmutí licence stala se komerčním provozovatelem autobusové dopravy, tj dopravcem, který své služby neposkytuje ve veřejný prospěch. S licencí přitom není přímo spjata povinnost žalovaného platit žalobkyni určitou částku za provozování osobní linkové dopravy. Žalobkyni nevzniklo právo z titulu bezdůvodného obohacení, nešlo totiž o plnění na základě neplatné smlouvy, neboť Smlouva byla platná (vyjma dodatku č. hodnota, který nezaložil závazek veřejné služby pro rok rok) a nešlo ani o plnění bez právního důvodu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 obč. zák. nemůže být plnění nevyžádané služby nebo služby, která je prováděna, aniž mohlo být zabráněno jejímu plnění. Nastalé situaci nemohlo být ze strany žalovaného zabráněno, žalovaný neměl nástroj, jak dané situaci čelit. Naopak žalobkyně mohla požádat o odnětí licence. Soud prvního stupně dále uvedl, že povinností žalovaného bylo stanovit rozsah dopravní obslužnosti a zajistit základní obslužnost. Zároveň z toho plynulo, že tuto povinnost neměla žalobkyně, takže pokud důvodem, pro který žalobkyně i nadále jezdila, byla její letitá existence na trhu a to, že předpokládala, že bude provozovat linkovou dopravu do roku rok, že se zavázala veřejnosti, když tak činila jeho právní předchůdkyně, která jezdila 30 let, pak tak žalobkyně činila na své vlastní podnikatelské riziko. Nic ji nebránilo požádat o odejmutí licence a přestat jezdit, vždyť jak sama uvedla, povinnost zajistit dopravní obslužnost měl žalovaný. V okamžiku, kdyby tak učinila, byl by to právě žalovaný, který by musel základní dopravní obslužnost řešit. Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalobkyně, která poukázala na rozhodnutí Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, ve věci města adresa proti společnosti právnická osoba. (dopravci), že neplatná je smlouva jako celek a že došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení. Podle soudu prvního stupně na posuzovanou věc nelze aplikovat rozhodnutí Okresního soudu v adresa pro skutkovou odlišnost. Žalobu proto v rozsahu uvedeném ve výroku II. napadeného rozsudku zamítl. V rozsahu, v němž žalobkyně vzala žalobu zpět, řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. S ohledem na výsledek řízení uložil žalobkyni povinnost hradit náklady řízení vzniklé státu.

3. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, kterým rozsudek napadla v plném rozsahu. Namítla, že odůvodnění napadeného rozsudku co do právního posouzení věci je stručné a nepřehledně strukturované. Soud prvního stupně v zásadě jen přejal dílčí závěry z rozhodnutí správních soudů vydaných v souvisejících řízeních vedených mezi týmiž účastníky, avšak s odlišným předmětem sporu, jež však nejsou na posuzovanou věc přenositelná. S komplexní a přesvědčivou argumentací žalobkyně se soud prvního stupně nevypořádal a napadený rozsudek je nepřezkoumatelným. Ve vztahu k období roku rok žalobkyně souhlasila s tím, že předběžný odhad prokazatelné ztráty byl povinnou náležitostí smlouvy o závazku veřejné služby, a to pro celé období, na které se smlouva uzavírala. Soud prvního stupně nelogicky dospěl k chybnému závěru, že smlouva ve znění dodatku č. 7 je neplatnou pouze částečně, přičemž nesprávně vyhodnotil vztah jednotlivých dodatků k původně uzavřené smlouvě. Podle žalobkyně pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním neplatné Smlouvy ve znění Dodatku č. 7 je zcela irelevantní soudem prvního stupně zdůrazňovaná skutečnost, že pro rok rok nedošlo k založení závazku veřejné služby, neboť tato skutečnost by mohla být relevantní pouze pro posouzení nároku žalobkyně na úhradu prokazatelné ztráty, čehož se v tomto řízení žalobkyně nedomáhá. Dle žalobkyně dodatky nebyly zamýšleny jako nástroj prodlužování a pozměňování smlouvy, nýbrž se jednalo o sjednání nového závazku veřejné služby vždy pro příslušné období. Absolutní neplatnost smlouvy je tak třeba zkoumat ve vztahu ke smlouvě ve znění dodatku č. 7, kterým strany zamýšlely uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby na období od datum do datum, a nikoli ve vztahu ke smlouvě jako celku, jak soud prvního stupně nesprávně učinil. Žalobkyně dále uvedla, že soud prvního stupně neurčil konkrétní část dodatku č. 7, na kterou se vztahuje důvod neplatnosti, tj. která konkrétní ustanovení dodatku č. 7 byla dle soudu prvního stupně v rozporu se zákonem, takže nebylo možné posoudit oddělitelnost této části od ostatního obsahu dodatku. Není tak zřejmé, jak soud prvního stupně posoudil, zda zbytková část platné smlouvy odpovídala původní vůli stran smlouvy. Ve vztahu k oddělitelnosti neplatné části právního úkonu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a ze dne datum, sp. zn. spisová značka. Poukázala na to, že se jednalo o neplatnost z důvodu absence obligatorní náležitosti, která z povahy věci způsobuje neplatnost smlouvy jako celku. V tomto směru odkázala na rozsudek Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, a rozsudek Krajského soudu v adresa, pobočka adresa, ze dne datum, které navazují na předchozí mezitímní rozsudek Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, ve věci dopravce právnická osoba. a byly potvrzeny též Nejvyšším soudem jako věcně správné. Z těchto rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že důsledkem absence předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty je absolutní neplatnost smlouvy o závazku veřejné služby a v takovém případě je nutné, aby se strany vypořádaly v režimu bezdůvodného obohacení. Soudem prvního stupně uváděná skutková odlišnost je pouze domnělá. I kdyby smlouva byla stranami zamýšlena jako jediná smlouva, jejíž platnost byla následně jednotlivými dodatky prodlužována, nesporně platí, že v případě dodatku č. 7 lze identifikovat časově ohraničené období od datum do datum, pro které strany zamýšlely smlouvu prodloužit, což také učinily, avšak s ohledem na chybějící podstatnou náležitost absolutně neplatně, přičemž žalobkyně poukázala na rozhodnutí Ministerstva vnitra vydané mezi stejnými účastníky jako v předmětném sporu dne datum, č. j. spisová značka. Podle žalobkyně je smlouva ve znění dodatku č. 7 absolutně neplatnou nikoli pouze částečně. Plněním z neplatné smlouvy vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat. Tato povinnost je objektivní a nelze zohledňovat okolnosti subjektivního charakteru. Ve vztahu k období od datum, popř. též k období roku rok, dospěl-li by odvolací soud k závěru, že pro období roku rok nemá žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu, žalobkyně uvedla, že bezdůvodné obohacení je objektivně vzniklým stavem, k němuž došlo způsobem právním řádem neuznávaným, přičemž poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a ze dne datum, sp. zn. spisová značka. Soud prvního stupně od pojmové definice bezdůvodného obohacení odhlédl a v zásadě se posouzením jejího naplnění vůbec nezabýval. Dle § 19a silničního zákona má kraj zákonnou povinnost zajistit základní dopravní obslužnost svého územního obvodu, a to v rozsahu, o němž rozhodlo zastupitelstvo žalovaného. Za účelem zajišťování základní dopravní obslužnosti na území Ústeckého kraje byl žalovaný povinen uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby, což potvrdil též Nejvyšší správní soud, a to přímo ve sporu mezi stranami předmětného sporu v rozsudku ze dne datum, č. j. spisová značka. Žalovaný však za účelem zajištění té části základní dopravní obslužnosti, kterou v době absolutní neplatnosti Smlouvy ve znění Dodatku č. hodnota (a dále i v roce rok) i nadále provozovala žalobkyně, žádnou smlouvu o závazku veřejné služby s žádným dopravcem neuzavřel, následkem čehož žalovaný získal neoprávněný majetkový prospěch, neboť majetek žalovaného se nesnížil o částku, kterou by musel žalovaný vynaložit na úhradu prokazatelné ztráty dopravci, s nímž by za účelem zajištění příslušné části ztrátové základní dopravní obslužnosti smlouvu o závazku veřejné služby uzavřel. Závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně v relevantní době provozovala veřejnou linkovou dopravu na území Ústeckého kraje jako tzv. komerční dopravce, je nesprávným. Na základě předmětných licencí žalobkyně zajišťovala základní dopravní obslužnost v rozsahu, na němž uplatnilo zastupitelstvo žalovaného veřejný zájem a kterou byl žalovaný povinen zajistit uzavřením smlouvy o závazku veřejné služby. Dělení dopravy na nekomerční a komerční pouze podle toho, zda ji kraj fakticky zajišťuje, či nezajišťuje uzavřením smlouvu o závazku veřejné služby, je jen zcela smyšleným právním konstruktem. Silniční zákon ani žádný jiný právní předpis neurčitý pojem komerční a nekomerční doprava neupravuje ani nedefinuje. Pokud v roce rok nastala situace, kdy daná smlouva byla neplatná, nebo nebyla na určité období uzavřena vůbec, pak tato skutečnost svědčí pouze o tom, že žalovaný neplnil svou zákonnou povinnost zajistit základní dopravní obslužnost zákonem předvídaným způsobem, nikoliv o tom, že daná doprava změnila relevantním způsobem svůj charakter, který je dán rozhodnutím zastupitelstva žalovaného, nikoliv svévolným omisivním nebo nezákonným jednáním žalovaného. Pro posouzení nároku na vydání předmětného bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu není relevantní skutečnost, že žalobkyně provozovala danou dopravu „čistě“ na základě licencí. Licence jsou třeba k provozu jakékoliv veřejné linkové dopravy. Určující je toliko nepřítomnost právního důvodu, který by byl založen uzavřením smlouvy o závazku veřejné služby. Ke vzniku neoprávněnému majetkovému prospěchu žalovaného by nedošlo pouze ve vztahu k dopravě, která není zařazena do rozsahu základní dopravní obslužnosti a kterou by tedy žalovaný nebyl povinen zajišťovat uzavřením smlouvy o závazku veřejné služby. I přes přítomnost právního důvodu založeného udělením licencí, jde v daném případě stále o plnění bez relevantního právního důvodu, který zde není přítomen proto, že nebyla s žalobkyní (ani s jiným dopravcem) uzavřena smlouva o závazku veřejné služby (přestože to zákon žalovanému ukládá), přičemž právě absence tohoto právního důvodu způsobuje vznik daného neoprávněného prospěchu na straně žalovaného tím, že se jeho majetek nesnížil o výši prokazatelné ztráty, kterou by žalovaný žalobkyni nebo některému z dopravců v případě přítomnosti daného právního důvodu uhradil. Žalobkyně poukázala na to, že soud prvního stupně nezohlednil tzv. euronovelu č. spisová značka Sb. a nesprávně vycházel z dikce § 19a odst. 1 silničního zákona platného před euronovelou. V relevantním znění však silniční zákon neumožňoval způsob zajišťování stanoveného rozsahu základní dopravní obslužnosti, který by spočíval v poskytování dopravních služeb pouze na základě licence. Jelikož silniční zákon jasně ukládá kraji za účelem zajištění zastupitelstvem stanoveného rozsahu základní dopravní obslužnosti povinnost uzavřít s dopravci smlouvy o závazku veřejné služby a hradit dopravcům prokazatelné ztráty co do výše regulované právními předpisy, kraj se této své povinnosti nemůže vyhnout jednoduše tím, že smlouvu o závazku veřejné služby neuzavře a platit za zajišťování základní dopravní obslužnosti odmítne. Podle žalobkyně Nařízení upravuje pouze dva nástroje pro zajištění přiměřených dopravních služeb, a to uzavření smlouvy na veřejné služby a uložení závazků veřejné služby. Silniční zákon pak v § 19 odst. 3 kraji ukládá za účelem zajištění základní dopravní obslužnosti uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby. Z uvedeného je pak zřejmé, že o tzv. „komerční“ dopravu jde pouze v případě, kdy jsou dopravci uděleny licence opravňující k provozu dopravy nezařazené do rozsahu dopravní obslužnosti a kdy tedy nejde o zajišťování přiměřených dopravních služeb a kdy tedy ani Nařízení neumožňuje použit některý z uvedených dvou nástrojů zajištění přiměřených dopravních služeb. V případě udělení licencí na provoz dopravy zařazené do rozsahu dopravní obslužnosti pak jde o zajištění přiměřených dopravních služeb, jež je pak možné zajistit pouze jedním z dvou způsobů, které upravuje Nařízení. Soud prvního stupně nepřípadně zohlednil subjektivní okolnosti na straně žalobkyně a žalovaného. Bezdůvodné obohacení je objektivně vzniklým stavem, k němuž došlo některým ze způsobů jasně vyjmenovaných v § 451 obč. zák., přičemž žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka. Zkoumat subjektivní okolnosti související s takovým právem neaprobovaným přesunem hodnot právní úprava neumožňuje. Zároveň není na místě zkoumat, zda kterákoli ze stran podnikla nějaké kroky ve snaze předejít, či zabránit vzniku bezdůvodného obohacení, neboť prevenční povinnost se u bezdůvodného obohacení neuplatňuje. Pokud by v nějakém ohledu subjektivní okolnosti na straně žalobkyně či žalovaného zohledňovat relevantní bylo, pak by bylo nezbytné tyto okolnosti zkoumat na straně obou účastníků sporu, což soud prvního stupně neučinil, když subjektivní stránku v zásadě zohledňoval jen na straně žalobkyně, přičemž navíc dospěl ke zcela nesprávným závěrům. V době poskytování dopravních služeb byla (a nadále je) žalobkyně přesvědčena o tom, že i v předmětné době plnila závazky veřejné služby a že tedy žalovanému i nadále trvala jeho zákonná povinnost hradit žalobkyni vzniklou prokazatelnou ztrátu i bezplatně uzavřené smlouvy o závazku veřejné služby. Legitimní očekávání žalobkyně dovozuje z Nařízení, které upravuje dva samostatné a neslučitelné nástroje zajištění přiměřených dopravních služeb, a příslušných ustanovení silničního zákona. Dopravce pak tím, že plní povinnosti upravené v § 18 silničního zákona, plní závazky veřejné služby, jak jsou definovány v čl. 2 odst. 3 a 4 Nařízení, a to za předpokladu, že je k provozu dané dopravy oprávněn na základě licencí na provoz dopravy zahrnuté do rozsahu základní dopravní obslužnosti. Zda plnění povinností uložených ustanovením § 18 silničního zákona představuje plnění skutečných závazků veřejné služby, jak jsou definovány v čl. 2 Nařízení, tak závisí na tom, zda je, či není, daná doprava zahrnuta zastupitelstvem kraje do rozsahu základní dopravní obslužnosti, nikoliv na tom, zda byla s dopravcem uzavřena smlouva o závazku veřejné služby. Tato veřejnoprávní subordinační smlouva, jejíž obligatorní součástí je dopravcem vypočtený a předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty, je uzavírána namísto rozhodnutí dle čl. 13 odst. 1 Nařízení, tedy za účelem předchozího stanovení výše vyrovnání finančních břemen, jež dopravci vznikají plněním závazků veřejné služby. Založení onoho jakéhosi „závazku veřejné služby“ uzavřením smlouvy o závazku veřejné služby je tak z hlediska samotného uložení skutečných závazků veřejné služby zjevně obsoletním právním aktem, neboť skutečné závazky veřejné služby jsou dopravci ve vztahu k dopravě zahrnuté do základní dopravní obslužnosti uloženy ustanovením § 18 silničního zákona a příslušnými cenovými právními předpisy. Pokud tedy kraj uzavře s dopravcem neplatnou smlouvu o závazku veřejné služby nebo dokonce s dopravcem, který plní závazky veřejné služby uložené ustanovením § 18 silničního zákona, smlouvu vůbec neuzavře, pak tímto není dotčena zákonná povinnost kraje dle § 19b odst. 2 silničního zákona hradit dopravci prokazatelnou ztrátu. Na podporu svého názoru žalobkyně poukázala na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne datum, č. j. spisová značka, a rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), ze dne datum, č. j. spisová značka. Žalobkyně sice v obecné rovině měla možnost odevzdat licence a tím předejít vzniku bezdůvodného obohacení, ale s přihlédnutím k existenci výše popsaného zcela validního výkladu silničního zákona, podporujícího nárok na úhradu prokazatelné ztráty bez ohledu na uzavření smlouvy o závazku veřejné služby v případě provozování linek zahrnutých do základní dopravní obslužnosti, žalobkyně neměla k odevzdání licencí naprosto žádný racionální důvod. Navíc nelze přehlížet závažné nepříznivé důsledky, jaké by takový krok měl pro žalobkyni. Podle žalobkyně byl žalovaný srozuměný s tím, že i po výpovědi Smlouvy ve znění Dodatku č. 7 zůstal zachován stejný stav, tj. základní dopravní obslužnost zajišťovala žalobkyně, tento stav žalovaný sám vyvolal, a vědomě z něho benefitoval. Žalovaný sice formálně vypověděl neplatnou Smlouvu ve znění Dodatku č. 7, avšak komunikace žalovaného vůči žalobkyni neobsahovala naprosto žádné sdělení v tom smyslu, že by si žalovaný přál, aby žalobkyně ukončila provozování linek základní dopravní obslužnosti. Žalovaný se i po výpovědi Smlouvy na dopravní služby žalobkyně nadále spoléhal. Vzniku bezdůvodného obohacení se žalovaný mohl vyvarovat tím, že by býval s žalobkyní Smlouvu ve znění Dodatku č. 7 kontrahoval platně. Pokud žalovaný nechtěl hradit prokazatelnou ztrátu vznikající dopravci zajišťováním základní dopravní obslužnosti jeho územního obvodu, pak mohl tento svůj záměr realizovat tak, že přesvědčí zastupitelstvo žalovaného, aby rozhodlo o tom, že zruší nebo zúží rozsah základní dopravní obslužnosti. Žalovaný na zajištění stanoveného rozsahu základní dopravní obslužnosti nevynaložil v daném období žádné své prostředky prostřednictvím úhrady prokazatelné ztráty některému z dopravců, s nímž by za účelem zajištění daného rozsahu základní dopravní obslužnosti uzavřel smlouvu o závazku veřejné služby. Žalobkyně dále namítla, že vzhledem k absolutní neplatnosti Smlouvy ve znění Dodatku č. 7, která nastala s účinky ex tunc, tj. s účinky od datum, bylo ze strany soudu prvního stupně zcela nadbytečně a neúčelně provádět dokazování týkající se přesného okamžiku dané smlouvy. Výpověď Smlouvy nemohla vyvolat žádné právní účinky, a tedy ani ovlivnit vznik předmětného nároku na bezdůvodné obohacení. Dále žalobkyně vznesla výhrady proti závěru soudu prvního stupně o doručení výpovědi emailem a faxem. Podle žalobkyně bylo též nesprávně rozhodnuto o nákladech řízení a vznesla výhrady i proti vyměření soudního poplatku. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání rekapituloval výsledky řízení vedených mezi žalobkyní a žalovaným s tím, že je namístě, aby odvolací soud stejně jako soud prvního stupně respektoval dosavadní rozhodovací praxi Ministerstva vnitra a správních soudů. Dle žalovaného soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že v období od datum netrval mezi žalobkyní a žalovaným smluvní vztah, neboť žalovaný ukončil smlouvu o závazku účinnou výpovědí ke dni datum, a projevil vůli nečerpat od ní nadále jakékoliv služby. Otázka neplatnosti dodatku č. 7 byla v rozhodovací praxi pravomocně vyřešena. Všechny instance, které se danou otázkou zabývaly, dospěly k závěru, že smlouva ve znění dodatku č. 7 byla z důvodu chybějícího předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty neplatná pouze částečně v tom smyslu, že nezaložila závazek veřejné služby pro období od datum. Ostatní ujednání smlouvy, včetně čl. IX týkajícího se výpovědi, zůstala po celou dobu v platnosti. Poukázal na rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. spisová značka ze dne datum, rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne datum, č. j. spisová značka, a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka ze dne datum. Ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. spisová značka, ze dne datum je dle názoru žalovaného namístě, aby zdejší soud tato rozhodnutí respektoval a vycházel z nich. Žalovaným podaná výpověď z datum byla účinná, což je pravomocně potvrzeno (i) rozhodnutím Ministerstva vnitra č. j. spisová značka, ze dne datum, (ii) rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. spisová značka, ze dne datum a (iii) rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka, ze dne datum. Pokud by dodatek č. hodnota byl jako celek neplatný, nevyvolal by právní účinky a jeho podpisem by tedy nedošlo ke změně smlouvy. Smlouva (ve znění dodatku č. hodnota) by v takovém případě zanikla k datum, 23:59 hod. Poté by již strany nebyly ve smluvním vztahu. I kdyby smlouva o závazku ve znění dodatku byla neplatná jako celek, neznamenalo by to, že by podaná výpověď nebyla relevantní. Podáním výpovědi a navazujícími dopisy totiž dal žalovaný žalobkyni jasně najevo, že na plnění z její strany nemá zájem, že od ní nechce čerpat žádné další služby. Další provozování dopravy žalobkyní by tedy ani v takovém případě nebylo možné považovat za plnění „na základě neplatného právního úkonu“, ale nanejvýš o plnění, jež se žalobkyně žalovanému svévolně snažila vnutit mimo smlouvu a v rozporu s jednoznačně projevenou vůlí žalovaného. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že výpověď smlouvy o závazku byla žalobkyni řádně doručena dne datum, tudíž výpovědní doba začala běžet od datum a skončila uplynutím výpovědní doby tří měsíců, tedy dnem datum. V tomto směru žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v adresa č. j. spisová značka ze dne datum a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka ze dne datum a vyjádřil se k námitkám žalobkyně ohledně doručování výpovědi. Dle žalovaného soud prvního stupně správně uzavřel, že „bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 obč. zák. nemůže být plnění nevyžádané služby nebo služby, která je prováděna, aniž mohlo být zabráněno jejímu plnění.“, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka, ze dne datum, a navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka ze dne datum a odbornou literaturu. Nadto, žalobkyně byla oprávněna kdykoliv požádat o odejmutí licencí či omezení rozsahu dopravních výkonů. Nebyla tedy žalovaným nucena dopravu provozovat. Po výpovědi smlouvy o závazku žalovaný neměl legální možnost žalobkyni v provozování veřejné linkové dopravy na jí licencovaných linkách zamezit. Výpověď smlouvy o závazku veřejné služby tedy byla jediným prostředkem, jímž žalovaný mohl vyjádřit svou vůli nečerpat od žalobkyně žádné služby či dopravní výkony. Žalobkyně navíc nebyla v dobré víře a nejednala poctivě. Věděla totiž, že žalovaný po právu ukončil smluvní vztah a že od ní nadále nepoptává a nepožaduje jakékoliv služby či jiné plnění. Žalobkyně tak nemohla mít legitimní očekávání ohledně finančního protiplnění od kraje. V období, které je předmětem žalobního nároku, mezi žalobkyní a žalovaným neexistoval smluvní vztah. Žalobkyně neplnila závazek veřejné služby, a neměla tedy nárok na finanční plnění od kraje. Napadený rozsudek správně reflektuje skutečnost, že doprava byla žalobkyní po zániku smlouvy o závazku provozována na základě dopravním úřadem vydaných licencí ve smyslu § 18 písm. a) zákona o silniční dopravě. V tomto směru žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka, ze dne datum a rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. spisová značka, ze dne datum, a dále též na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka, ze dne datum, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka, ze dne datum a rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. spisová značka, ze dne datum. Argumentaci žalovaného podporuje i žalobkyní citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka, ze dne datum. Žalovaný byl v dané věci nadán autonomií vůle, a měl právo se žalobkyní příslušný dodatek neuzavřít a smlouvu o závazku s ním vypovědět, a tedy ukončit jeho dotování z veřejných zdrojů Ústeckého kraje. Teze žalobkyně, že kraj je povinen dotovat všechny linky, jež zastupitelstvo kraje zařadilo do základní dopravní obslužnosti, nemá oporu v právních předpisech. Z usnesení zastupitelstva dopravcům neplynou přímé nároky na uzavření smlouvy o závazku, dotace z rozpočtů kraje či jiná individuální práva. Na linky, kde žalobkyně držela licence, nemohl kraj nasadit dotovaného dopravce, neboť tím by narušil podmínky rovné soutěže a zákaz veřejné podpory. Rovněž z tehdy platného Nařízení č. hodnota vyplývá, že sjednání závazku veřejné služby je zásadně namístě teprve tehdy, pokud příslušné linky nejsou v dostatečném rozsahu obsluhovány dopravci v komerčním režimu, tedy jezdícími „na licence“. Přisvědčení argumentaci žalobkyně by znamenalo naprosté popření smyslu a účelu regulatorního rámce, který upravuje financování veřejné linkové dopravy z veřejných prostředků, což žalovaný blíže rozvedl. Podle žalovaného rozhodnutí v kauze dopravce právnická osoba. nejsou pro zdejší věc přiléhavá z důvodu výrazných skutkových i právních rozdílů, na které žalovaný poukázal. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

5. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně vzala částečně zpět jednak odvolání, jednak žalobu. Odvolací soud usnesením ze dne datum, č. j. spisová značka, odvolací řízení zčásti zastavil a napadený rozsudek zčásti zrušil a řízení zastavil. Předmětem odvolacího řízení zůstala částka 71 700 035,94 Kč s úrokem z prodlení představující žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od datum do datum.

6. V tomto rozsahu odvolací soud napadený rozsudek přezkoumal podle § 212 o. s. ř., a to při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Odvolání je zčásti důvodné.

7. Napadený rozsudek odvolací soud nepřezkoumatelným neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, na základě jakých skutečností a z jakých důvodů soud prvního stupně žalobě nevyhověl, přičemž reflektoval námitky obou stran sporu. Odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud považuje za dostatečné a umožňující oběma stranám na úvahy soudu prvního stupně patřičně reagovat.

8. Podle zjištění soudu prvního stupně, která účastníky zpochybněna nebyla a odvolací soud z nich vychází, byla mezi účastníky uzavřena dne datum smlouva o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě (dále jen „SoZVS“), k níž byly následně uzavírány dodatky č. 1-9, poslední dne datum. SoZVS byla uzavřena na období od datum do datum. Jednotlivými dodatky byla měněna ujednání obsažená v SoZVS. Dodatkem č. hodnota ze dne datum (dále jen „Dodatek č. hodnota“) bylo mimo jiné sjednáno, že dobou plnění závazku veřejné služby se rozumí období od datum do datum, přílohu tvořil odborný odhad prokazatelné ztráty pro období od datum do datum a bylo sjednáno, že pro období od datum do datum bude smlouva upravena dodatkem.

9. Právní vztah mezi účastníky se, kromě SoZVS a dodatků, řídil především nařízením rady (EHS) č. hodnota ze dne datum, o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (dále jen „Nařízení“), zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen „SZ“), zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a obč. zák.

10. Podle čl. 1 bod 4. Nařízení za účelem zajištění přiměřených dopravních služeb, které zejména berou v úvahu sociální faktory a faktory životního prostředí a územního plánování, nebo s cílem nabídnout zvláštní jízdné určitým kategoriím cestujících mohou příslušné orgány členských států uzavřít s dopravním podnikem smlouvu na veřejné služby. Podmínky a podrobnosti takové smlouvy jsou stanoveny v oddíle V.

11. Podle čl. 1 bod 5. věta první Nařízení příslušné orgány členských států však mohou zachovat nebo uložit závazky veřejné služby podle článku 2 v městské, příměstské a regionální přepravě cestujících. Podmínky a podrobnosti, včetně metod vyrovnání, jsou stanoveny v oddílech II, III a IV.

12. Podle čl. 2 bodu 1. Nařízení „Závazky veřejné služby“ se rozumí závazky, které by daný dopravní podnik na základě svých vlastních obchodních zájmů nepřevzal vůbec nebo nepřevzal ve stejném rozsahu nebo za stejných podmínek.

13. Podle čl. 14 bodu 4. Nařízení každý podnik, který zamýšlí přerušit dopravní služby poskytované veřejnosti plynule a pravidelně a nespadající do systému smluv na veřejné služby nebo závazků veřejné služby, anebo provést v nich podstatné změny, to sdělí příslušným orgánům členského státu nejméně tři měsíce předem. Příslušné orgány mohou rozhodnout o odmítnutí takového sdělení. Toto ustanovení se netýká ostatních vnitrostátních postupů použitelných pokud jde o oprávnění k zrušení nebo změně dopravních služeb.

14. Podle § 10 odst. 1 SZ, ve znění účinném do datum, dopravce, který má koncesi nebo povolení k provozování silniční dopravy pro cizí potřeby a hodlá provozovat linkovou osobní dopravu, může zahájit její provoz pouze na základě licence k provozování linkové osobní dopravy (dále jen "licence") udělené dopravním úřadem nebo Ministerstvem dopravy, jedná-li se o mezinárodní linkovou dopravu.

15. Podle § 15 SZ, ve znění účinném do datum, dopravní úřad, nebo jedná-li se o mezinárodní linkovou osobní dopravu, Ministerstvo dopravy licenci může odejmout, jestliže držitel licence a) závažným způsobem porušuje povinnosti stanovené tímto zákonem, b) neplní podmínky stanovené v licenci, c) nezačal provozovat linkovou osobní dopravu na základě udělené licence, d) o odejmutí licence požádal.

16. Podle § 18 SZ, ve znění účinném do datum, dopravce ve veřejné linkové dopravě je povinen a) zahájit provoz na lince ke dni, který je stanoven v licenci, a provoz linky udržovat po dobu platnosti licence, b) vydat a uveřejnit schválený jízdní řád, jeho změny, smluvní přepravní podmínky a tarif, c) provozovat dopravu podle schváleného jízdního řádu, smluvních přepravních podmínek a tarifu, d) spojem uvedeným v jízdním řádu přepravit každého, jsou-li splněny smluvní přepravní podmínky a tarif a nebrání-li tomu okolnosti, které dopravce nemůže odvrátit nebo jim zabránit, e) označit vozidlo příslušné linky názvem výchozí a cílové zastávky spoje, u městské autobusové dopravy pouze názvem cílové zastávky spoje; označení linky, které je stanoveno v rozhodnutí o udělení licence, musí být čitelné i za tmy alespoň na čele vozidla, dále zajistit označení řidiče a průvodčího obchodním jménem dopravce nebo služebním stejnokrojem dopravce, dále označit bezbariérové vozidlo mezinárodním symbolem přístupnosti, f) zřídit označník zastávky, pokud zastávka nebyla označníkem vybavena, na všech označnících vyvěsit schválený jízdní řád a název zastávky, v městské autobusové dopravě dále číslo linky; u zastávky městské autobusové dopravy určené pouze pro výstup cestujících není vyvěšení jízdního řádu a čísla linky povinné, g) zajistit údržbu označníku zastávky a dalšího zastávkového vybavení (přístřešek, zařízení pro vyvěšení jízdního řádu), pokud je jeho majitelem, nebo přispívat na jeho údržbu majiteli označníku a dalšího zastávkového vybavení na smluvním základě, h) pečovat o bezpečnost přepravovaných osob a jejich zavazadel a zabezpečit první pomoc a náhradní dopravu v případě, že se stane účastníkem dopravní nehody nebo má technickou závadu, pro kterou nelze spoj dokončit, i) vytvářet podmínky pro přepravu osob s omezenou schopností pohybu a orientace.

17. Podle § 19 odst. 3 SZ, ve znění účinném do datum, závazek veřejné služby ve veřejné linkové dopravě vzniká na základě písemné smlouvy, kterou uzavírá kraj s dopravcem za účelem zajištění dopravní obslužnosti územního obvodu kraje.

18. Podle § 19a odst. 1 SZ, ve znění účinném do datum, základní dopravní obslužností území kraje je zajištění přiměřené dopravy po všechny dny v týdnu z důvodu veřejného zájmu, především do škol, do úřadů, k soudům, do zdravotnických zařízení poskytujících základní zdravotní péči a do zaměstnání, včetně dopravy zpět, přispívající k trvale únosnému rozvoji tohoto územního obvodu. Stát hradí základní dopravní obslužnost v rozsahu uzavřených smluv o závazcích veřejné služby; smlouvy o závazcích veřejné služby lze uzavřít jen do výše finančních prostředků stanovených ve státním rozpočtu na příslušný kalendářní rok.

19. Podle § 19a odst. 2 SZ, ve znění účinném do datum, rozhodováním o udělení licence jednotlivým dopravcům a schvalováním jízdních řádů dopravců se zabezpečuje základní dopravní obslužnost vzájemným propojením jednotlivých linek a spojů a jejich propojením s drážní dopravou. V případě, že se tímto způsobem nezabezpečí potřebná základní dopravní obslužnost, je dopravní úřad oprávněn použít ustanovení § 19 o závazcích veřejné služby.

20. Podle § 19a odst. 3 SZ, ve znění účinném do datum, je-li základní dopravní obslužnost územního obvodu kraje zajištěna veřejnou drážní osobní dopravou, nelze rozpočtové prostředky použít na financování jiného druhu souběžné veřejné osobní dopravy. Prováděcí právní předpis stanoví, co se rozumí provozováním souběžné veřejné osobní dopravy.

21. Podle § 19b odst. 3 SZ, ve znění účinném do datum, povinnou součástí smlouvy o závazku veřejné služby je dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na které se závazek veřejné služby uzavírá. Kraj uhradí prokazatelnou ztrátu nejvýše ve výši tohoto předběžného odborného odhadu zvýšeného pouze o nepředvídatelné prokazatelné náklady.

22. Podle § 35 odst. 2 písm. h) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění účinném do datum, zastupitelstvu je vyhrazeno stanovit rozsah základní dopravní obslužnosti pro území kraje.

23. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

24. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

25. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

26. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

27. Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

28. Podle § 516 odst. 1 obč. zák. účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti.

29. Podle § 516 odst. 2 obč. zák. nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti.

30. V rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, Nejvyšší správní soud v bodech 33 až 36 odůvodnění objasnil: Nařízení, jak už z jeho názvu vyplývá, reguluje pouze výseč vztahů vznikajících v dopravě, a to konkrétně vztahy vyplývající z tzv. veřejné služby. Nelze mít přitom pochybnosti o tom, že dopravní obslužnost určitého území není zajišťována výlučně prostřednictvím veřejné služby, ale i dopravci poskytujícími dopravní služby mimo veřejnou službu (na čistě komerční bázi, jak vyplývá z čl. 14 odst. 4 Nařízení). Citované nařízení rozeznává dva nástroje, jimiž je veřejná služba v dopravě zajišťována. Za prvé jde o smlouvu na veřejné služby, jako dvoustranný úkon mezi orgánem členského státu a příslušným dopravním podnikem (čl. 1 odst. 4 a čl. 14). Za druhé se jedná o závazek veřejné služby, který je dopravnímu podniku uložen rozhodnutím orgánu členského státu (čl. 1 odst. 5 a oddíl II až IV). Tyto nástroje přitom nelze směšovat (srov. rozsudek Tribunálu ze dne datum ve věci spisová značka). Silniční zákon v rozhodném znění reguloval zjevně širší oblast vztahů než Nařízení, avšak v § 19-19c se výslovně zabýval otázkou veřejné služby v dopravě (v současné době je celá tato problematika ze silničního zákona vyňata a zpracována v samostatném zákoně č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů). Silniční zákon přitom upravoval pouze jeden nástroj zajištění veřejné služby v dopravě, a to smlouvu o závazku veřejné služby jako dvoustranný právní úkon mezi dopravcem a krajem. Ačkoliv název této smlouvy nasvědčuje smísení obou nástrojů uvedených v Nařízení, obsahově jí bezpochyby odpovídá pouze smlouva na veřejné služby. Smlouva o závazku veřejné služby, jak ji poněkud nešťastně nazývá zákon o silniční dopravě, je smlouvou na veřejné služby (public service contract) ve smyslu článku 14, nikoli závazkem veřejné služby (public service obligation) ve smyslu článku 2, vznikajícím na základě jednostranného uložení povinností ze strany veřejné moci. Nástroj spočívající v jednostranném uložení závazku veřejné služby rozhodnutím dopravního nebo jiného úřadu tedy silniční zákon v rozhodné době neobsahoval. K jednostrannému uložení závazku veřejné služby tak mohlo dojít pouze na základě Nařízení, a to autoritativním rozhodnutím orgánu členského státu. Samo rozhodnutí o udělení licence k provozování linkové osobní dopravy nemá se vznikem závazku veřejné služby nic společného, takový závazek jejím udělením nemůže sám o sobě vzniknout. Silniční zákon vymezuje řízení o předmětné licenci v § 10 až 16, a to včetně obsahových náležitostí žádosti a licence samotné. Žádost o licenci představuje svobodné rozhodnutí žadatele o licenci, který s vědomím podnikatelského rizika chce za podmínek stanovených v licenci provozovat linku osobní dopravy. Licence je pak zákonem koncipována jako povolení, na jehož základě vzniká dopravci právo a povinnost provozovat linkovou osobní dopravu za podmínek specifikovaných v licenci. To ovšem neznamená, že by vlastníku licence automaticky vznikl závazek veřejné služby. Silniční zákon závazek veřejné služby upravuje zcela nezávisle na licenci, přičemž jeho vznik výslovně spojuje s písemnou smlouvou, kterou uzavírá kraj s dopravcem za účelem zajištění dopravní obslužnosti územního obvodu kraje (§ 19 odst. 3). Skutečnost, že silniční zákon odlišuje udělení licence a závazek veřejné služby, vyplývá též z § 12 odst. 2 (možnost vázat udělení licence na uzavření smlouvy o závazku veřejné služby) a z § 19 odst. 2 (uzavře-li kraj písemnou smlouvu o závazku veřejné služby s dopravcem, který nemá licenci, zahájí dopravní úřad řízení o udělení licence bez návrhu dopravce). Kromě toho ze silničního zákona vyplývá, že nelze mít uzavřenu a plnit smlouvu o závazku veřejné služby a současně nedisponovat příslušnou licencí: pokud by však licence byla rozhodnutím ukládajícím závazek veřejné služby, docházelo by k nepřípustné kumulaci obou nástrojů zajišťování veřejné služby v dopravě. Uzavírání smlouvy o závazku veřejné služby by se navíc jevilo jako zcela nadbytečné (byl-li již uložen závazek veřejné služby licencí). Se samotným udělením licence tak není spojen vznik závazku veřejné služby a právo držitele licence na úhradu prokazatelné ztráty. Teprve ve smlouvě o závazku veřejné služby je vymezeno, jakých licencí, případně linek a spojů, se týká závazek veřejné služby, a v jakém rozsahu a jakou úhradu prokazatelné ztráty hodlá kraj dopravci za jeho služby poskytnout. Z toho též vyplývá, že závazek veřejné služby trvá pouze po dobu platnosti písemné smlouvy. V tomto ohledu nemohou obstát úvahy žalobkyně, že závazky veřejné služby jí byly ukládány na základě § 18 silničního zákona, jehož působení bylo individualizováno rozhodnutím o udělení licence. V důsledku udělení licence je dopravce povinen dodržovat obecné povinnosti obsažené v citovaném ustanovení, avšak žádný závazek mu tímto uložen není; k tomu je třeba samostatné smlouvy nebo rozhodnutí.

31. V rozsudku ze dne datum, č. j. spisová značka, Nejvyšší správní soud dále doplnil, že obsah závazku, tedy vzájemná práva a povinnosti se v tomto ohledu u závazku veřejné služby a smlouvy na veřejné služby zásadně neliší. Dopravní podnik je v obou případech zavázán poskytovat služby dopravní obslužnosti, za což mu náleží finanční protiplnění. Dělícím kritériem je pouze způsob, jakým vztah vzniká, tj. do jaké míry je výsledkem autoritativního rozhodnutí orgánu členského státu, nebo autonomie stran příslušné veřejnoprávní smlouvy. Od toho se odvíjí také způsob stanovení úhrady, v případě smlouvy na veřejné služby je nutné přihlédnout ke znění smlouvy, se závazkem veřejné služby je spojeno vyrovnání za způsobenou hospodářskou nevýhodu dle nařízení 1191/69. (…) Za závazky (dle čl. 2 odst. 1 nařízení 1191/69) náleží dopravnímu podniku kompenzace dle příslušných článků a přílohy nařízení. Již ze samotné definice vyplývá, že takto vymezený závazek veřejné služby by dopravce dobrovolně nepřevzal a o jeho uložení vždy alespoň do jisté míry rozhoduje jednostranně orgán členského státu. Pokud tedy stěžovatel uzavřel příslušnou smlouvu dobrovolně a nebyl k jejímu uzavření nucen (ať již právními předpisy nebo správním rozhodnutím), je pojmově vyloučeno, aby se jednalo o závazek veřejné služby dle čl. 2 nařízení 1191/69. (…) Argumenty vznesené stěžovatelem (opět tatáž stěžovatelka jako v projednávané věci) v tomto řízení tudíž nemohou vést k tomu, aby se Nejvyšší správní soud odchýlil od dlouhodobě zastávaného názoru, že smlouva o závazku veřejné služby dle zákona o silniční dopravě představuje smlouvu na veřejné služby dle čl. 14 nařízení 1191/69. (…) Smlouva na veřejné služby musí dle nařízení 1191/69 mimo jiné obsahovat cenu služeb zahrnutých smlouvou, která se buď připojí k tarifním výnosům, nebo zahrnuje příjmy a podrobnosti finančních vztahů mezi oběma stranami. Tomu korespondují příslušná ustanovení zákona o silniční dopravě, podle nichž závazek veřejné služby vzniká na základě písemné smlouvy mezi dopravcem a příslušným orgánem státu, resp. místní samosprávy.

32. Ze shora uvedených závěrů, od nichž nemá odvolací soud důvod se odchýlit, vyplývá, že udělení licence k provozování linkové osobní dopravy (§ 10 odst. 1 SZ, ve znění účinném do datum), ani následné plnění povinností dopravce podle § 18 SZ, ve znění účinném do datum, závazek veřejné služby nezakládá. K založení závazku veřejné služby dochází uzavřením smlouvy o závazku veřejné služby nebo rozhodnutím o uložení závazku veřejné služby, a to odlišným od rozhodnutí o udělení licence.

33. Rozhodnutí (odlišné od rozhodnutí o udělení licence), jímž by žalobkyni pro období od datum do datum byl uložen závazek veřejné služby, vydáno nebylo. Závazek veřejné služby v uvedeném období mohl žalobkyni vzniknout, byl-li by platně sjednán smlouvou o závazku veřejné služby.

34. Poukazuje-li žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne datum, č. j. spisová značka, byly závěry v něm obsažené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, shledány rozpornými s dosavadní konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu a vnitřně rozpornými. Nejvyšší správní soud důvody k přehodnocení dosavadních závěrů neshledal.

35. Rozhodnutí zvláštního senátu ze dne datum, č. j. spisová značka, na které žalobkyně odkázala, se zabývalo vztahem licence coby individuálního správního aktu vydaného krajským úřadem (jako dopravním úřadem) k žádosti dopravce ve správním řízení a smlouvy o závazku veřejné služby, a to ve vazbě na posouzení povahy smlouvy o závazku veřejné služby. Závěr, že by rozhodnutí o udělení licence bylo možné považovat za rozhodnutí uložení závazku veřejné služby, v rozhodnutí zvláštního senátu obsažen není.

36. Soud prvního stupně zjevně považoval dodatky č. 1-9 za dohody o změně vzájemných práv a povinností účastníků ve smyslu § 516 obč. zák., nikoli za samostatné smlouvy upravující pro to které příslušné období závazek veřejné služby. S tímto posouzením se odvolací soud ztotožňuje. V každém z uzavřených dodatků byla vyjádřena vůle účastníků změnit práva a povinnosti účastníků vyplývající ze SoZVS, jakož i následně uzavřených dodatků, nikoli vztahy účastníků upravit samostatně a na SoZVS a předchozích dodatcích nezávisle. Skutečnosti, jež by odůvodňovaly jiný výklad, zjištěny nebyly, ani v řízení nevyšly najevo.

37. Podle zjištění soudu prvního stupně, která zpochybněna nebyla a odvolací soud z nich vychází, SoZVS a následnými dodatky č. 1-6 byl mezi účastníky upraven závazek veřejné služby na období od datum do datum. Dodatkem č. 7 byla, mimo jiné, sjednána změna doby plnění závazku veřejné služby na období od datum do datum, součástí Dodatku č. 7, ani součástí SoZVS či některého z jejích předcházejících dodatků, nebyl předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty na období od datum do datum, a pro období od datum do datum bylo sjednáno, že smlouva bude upravena dodatkem, při jehož uzavírání budou smluvní strany vycházet z příslušného usnesení Zastupitelstva Ústeckého kraje souvisejícího se závazkem veřejné služby upravené touto Smlouvou a v souladu s příslušnými předpisy.

38. Cílem (účelem) sjednání Dodatku č. 7 zjevně bylo (též) sjednání závazku veřejné služby i pro období od datum do datum. V rozporu s § 19b odst. 3 SZ, ve znění účinném do datum, však součástí Dodatku č. 7 nebyl předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty na období od datum do datum. Následkem tohoto rozporu se zákonem byla neplatnost Dodatku č. 7 (§ 39 obč. zák.).

39. SoZVS i každý z následně uzavíraných dodatků představovaly relativně samostatné právní úkony. Případná neplatnost některého z následných právních úkonů byla bez vlivu na platnost právních úkonů učiněných dříve. Zjištěný důvod neplatnosti Dodatku č. 7 proto byl bez vlivu na platnost SoZVS a dodatků č. 1-6.

40. Důvod neplatnosti Dodatku č. 7 se týkal pouze závazku veřejné služby v období od datum do datum, neboť pro období od datum do datum součástí dodatku předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty byl.

41. Oddělení pouze neplatné části nebrání povaha Dodatku č. 7. Stanoví-li § 19b odst. 3 SZ, ve znění účinném do datum, jako povinnou součást smlouvy o závazku veřejné služby předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty za celé období, na které se závazek veřejné služby uzavírá, normuje tím v zásadě pouze to, že nelze (platně) uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby na období, pro které součástí smlouvy není předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty, nikoli (též) to, že smlouva o závazku veřejné služby, jejíž součástí je předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty pouze na část smluvního období, je (musí být) vždy neplatnou jako celek. Ve vztahu k částečné neplatnosti smlouvy o závazku veřejné služby SZ, ve znění účinném do datum, ničeho nestanoví a prosadí se obecná úprava obsažená v § 41 obč. zák.

42. Která práva a povinnosti účastníků se týkala (popř. v jakém rozsahu) závazku veřejné služby pro období od datum do datum a která se týkala závazku veřejné služby pro období od datum do datum lze nepochybně rozlišit a lze tak oddělit část Dodatku č. 7 upravující závazek veřejné služby v tom kterém období. Oddělení pouze neplatné části nebrání ani obsah Dodatku č. 7.

43. Z Dodatku č. 7 je zřejmé, že ohledně období od datum do datum bylo předpokládáno následné uzavření (dalšího) dodatku, jímž budou upravena práva a povinnosti účastníků ohledně závazku veřejné služby v uvedeném období, zejm. rozsah závazku veřejné služby. V situaci, kdy účastníci nepokládali úpravu pro rok 2006 za konečnou, a dříve uzavírali dodatek i pro období kratší jednoho roku (srov. dodatek č. 6), nebrání oddělení pouze neplatné části Dodatku č. 7 ani okolnosti, za nichž k jeho uzavření došlo, zejm. projevená vůle účastníků.

44. Jiné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné uzavřít, že neplatnou část Dodatku č. 7 nelze oddělit od jeho ostatního obsahu, v řízení najevo nevyšly.

45. Posoudil-li soud prvního stupně Dodatek č. 7 za neplatný pouze částečně, shledává odvolací soud jeho závěr správným a nerozporným s žalobkyní odkazovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a ze dne datum, sp. zn. spisová značka. V důsledku toho je správným též navazující závěr soudu prvního stupně, že pro období od datum do datum nebyl mezi účastníky platně sjednán závazek veřejné služby.

46. Má-li žalobkyně za to, že závěr o neplatnosti smlouvy o závazku veřejné služby jako celku pro absenci předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty na celé smluvní období, jenž měl být vyjádřen v mezitímním rozsudku Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v adresa – pobočka v Liberci ze dne datum, č. j. spisová značka, byl aprobován rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, odvolací soud konstatuje, že otázku částečné neplatnosti smlouvy o závazku veřejné služby dovolací soud v uvedeném rozhodnutí neřešil.

47. Nadto odvolací soud uvádí, že konkluze, že pro období od datum do datum nebyl mezi účastníky platně sjednán závazek veřejné služby, by se prosadila i v případě, že by Dodatek č. 7 byl neplatným jako celek, a stejně tak v situaci, kdy by Dodatek č. 7 měl povahu samostatné smlouvy a nikoli dohody měnící SoZVS a (dříve uzavřené) dodatky.

48. Závěr, že pro období od datum do datum nebyl mezi účastníky platně sjednán závazek veřejné služby, je pro možnost přiznání žalované částky žalobci klíčový. Opačný závěr by vylučoval posouzení uplatněného nároku jako bezdůvodného obohacení, pročež by žalobě nebylo možno v tomto řízení vyhovět pro nedostatek pravomoci civilního soudu (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne datum, č. j. spisová značka, a ze dne datum, č. j. spisová značka).

49. Žalobkyni lze přisvědčit, že výpověď smlouvy o závazku veřejné služby ze dne datum nemohla mít za následek ukončení platně sjednaného smluvního vztahu účastníků, když pro období od datum závazek veřejné služby platně sjednán nebyl. Nicméně z výpovědi jakož i následného chování žalovaného je zřejmé, že po datum považoval smluvní vztah za ukončený a nebyl ochoten přijímat ani plnit povinnosti dle SoZVS a následných dodatků. Za této situace nelze uzavřít, že po datum účastníci i nadále postupovali podle SoZVS a následných dodatků, a žalobkyní poskytnuté plnění v období od datum do datum nelze považovat za plnění z neplatné smlouvy, pročež žalovanému bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu (smlouvy) nevzniklo.

50. Skutečnost, že po datum již účastníci nepostupovali podle SoZVS a následných dodatků, odlišuje posuzovanou věc od věci vedené u Okresního soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka, v níž naopak přes neplatnost smlouvy bylo oběma stranami podle ní postupováno a až následně se město adresa domáhalo vrácení jím poskytnutého plnění coby bezdůvodného obohacení.

51. Závěr, že žalovanému nevzniklo bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního úkonu, nevylučuje naplnění jiné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení.

52. Žalobkyni lze přisvědčit, že žalovaný měl povinnost zajistit v období od datum do datum základní dopravní obslužnost svého území (srov. např. bod 46. žalobkyní odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Tato povinnost však sama o sobě neimplikovala povinnost žalovaného v uvedeném období uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby v rozsahu základní dopravní obslužnosti stanovené zastupitelstvem žalovaného.

53. V období do datum ustanovení § 19a odst. 2 SZ, ve znění účinném do datum, explicitně stanovilo prioritu zajišťování základní dopravní obslužnosti rozhodováním o udělení licence a schvalováním jízdních řádů. Uzavření smlouvy o závazku veřejné služby bylo umožněno až pro případ, že se potřebnou základní dopravní obslužnost primárním způsobem zajistit nepodaří.

54. Pro období od datum SZ sice obdobné ustanovení neobsahoval, avšak vstoupila v platnost smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii a přímo aplikovatelným se stalo Nařízení. K zajištění přiměřených dopravních služeb Nařízení umožňovalo uzavření smlouvy na veřejné služby (čl. 1 bod 4.), uložení závazku veřejné služby rozhodnutím orgánu členského státu (čl. 1 bod 5) a předpokládalo též zajištění dopravní obslužnosti mimo veřejnou službu (srov. čl. 14 odst. 4 Nařízení a shora uvedené závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Uložení závazku veřejné služby či uzavření smlouvy na veřejné služby bylo akceptovatelné v případech, kdy to bylo nevyhnutelné k zajištění poskytování přiměřených dopravních služeb (srov. preambuli Nařízení) a v tomto smyslu mělo uložení závazku veřejné služby a uzavření smlouvy na veřejné služby podpůrnou povahu. I po datum tak zůstala zachována možnost zajistit základní dopravní obslužnost jinak než uzavřením smlouvy o závazku veřejné služby. Uvedenému závěru odpovídalo pro oblast silniční dopravy též ustanovení § 19a odst. 1 SZ, ve znění účinném do datum, které vázalo možnost uzavřít smlouvu o závazcích veřejné služby na výši rozpočtových prostředků, nikoli na rozhodnutí zastupitelstva kraje o rozsahu základní dopravní obslužnosti, a rovněž ustanovení § 19a odst. 3 SZ, ve znění účinném do datum, které vylučovalo použití rozpočtových prostředků v situaci, kdy byla základní dopravní obslužnost zajištěna veřejnou drážní osobní dopravou, tj. bez ohledu na rozhodnutí zastupitelstva kraje o rozsahu základní dopravní obslužnosti neumožňovalo vynaložit rozpočtové prostředky na základě smlouvy o závazku veřejné služby v linkové dopravě, byla-li dopravní obslužnost zajištěna veřejnou drážní osobní dopravou. Stanovil-li v § 19 odst. 3 SZ, ve znění účinném do datum, že závazek veřejné služby ve veřejné linkové dopravě vzniká na základě písemné smlouvy, kterou uzavírá kraj s dopravcem za účelem zajištění dopravní obslužnosti územního obvodu kraje, stanovoval uzavření smlouvy jako předpoklad pro vznik závazku veřejné služby, nikoli povinnost kraje dopravní obslužnost zajišťovat výlučně prostřednictvím smluv o závazku veřejné služby.

55. Na základě udělené licence byla žalobkyně v období od datum do datum oprávněna a povinna provozovat linky, na něž se licence vztahovala, za podmínek licencí stanovených [§ 18 písm. a) SZ, ve znění účinném do datum]. V tomto rozsahu byla základní dopravní obslužnost zajištěna již udělením licence a žalovaný neměl povinnost uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby se žalobkyní, ani jiným dopravcem. Udělení licence představovalo samostatný právní důvod, na jehož základě byla žalobkyně povinna linky provozovat. Plnění v podobě provozu těchto linek proto nepředstavovalo plnění, jež by se žalovanému dostalo bez právního důvodu. S ohledem na existenci právního důvodu pro žalobkyní poskytované plnění nejsou přiléhavými odkazy žalobkyně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, ze dne datum, sp. zn. spisová značka, ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a ze dne datum, sp. zn. spisová značka.

56. Neměl-li žalovaný povinnost uzavřít smlouvu o závazku veřejné služby (zajistit dopravní obslužnost sjednáním smlouvy na plnění služeb dopravní obslužnosti), nepředstavovalo provozování linek dle udělené licence (poskytování služeb dopravní obslužnosti) žalobkyní plnění povinnosti žalovaného.

57. Odvolací soud uzavírá, že v posuzované věci nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jež připadaly v úvahu, tj. ani bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu, plněním bez právního důvodu, ani plněním za jiného.

58. Byť lze žalobkyni přisvědčit, že provozování dopravy žalobkyní v období od datum do datum bylo v souladu se zájmem žalovaného na zajištění dopravní obslužnosti jeho území vyjádřeným v rozhodnutí zastupitelstva žalovaného o rozsahu základní dopravní obslužnosti, nezakládá tato skutečnost právo žalobkyně na plnění, nebyla-li naplněna některá z v úvahu připadajících skutkových podstat bezdůvodného obohacení.

59. Poukazuje-li žalobkyně na to, že žalovaný profitoval ze stavu, který sám vyvolal, a nikdy nedal žalobkyni najevo, že by si přál, aby žalobkyně ukončila provozování linek základní dopravní obslužnosti a i nadále na jejich provozování spoléhal, odvolací soud uvádí, že, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které nebyla zpochybněna a odvolací soud z nich vychází, již v rámci výpovědi SoZVS ze dne datum žalovaný žalobkyni upozornil na její povinnosti dodržovat povinnosti dopravce dle udělené licence a povinnost zamýšlené přerušení či podstatnou změnu dopravních služeb s předstihem oznámit žalovanému. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný očekával, resp. byl srozuměn s tím, že po výpovědi SoZVS žalobkyně nebude služby, na něž se SoZVS vztahovala, zcela nebo zčásti ochotna dále provozovat. Zároveň nelze přehlédnout, jak správně uvedl již soud prvního stupně, že žalovaný v zásadě neměl možnost jednostranně dosáhnout odejmutí licence udělené žalobkyni (srov. § 15 SZ, ve znění účinném do datum). Sama žalobkyně žádné kroky směřující k omezení jí poskytovaného rozsahu dopravy v předmětném období nečinila. Za této situace nelze žalovanému vyčítat, že vyčkával a sám aktivně nečinil kroky k zajištění dopravní obslužnosti jiným dopravcem. Naopak za neadekvátní vzniklé situaci považuje odvolací soud postup žalobkyně, která, ač dal žalovaný jednoznačně najevo, že prodloužit stávající smluvní vztah nehodlá, namísto změn v její dosavadní činnosti, jež byla při neprodloužení smluvního vztahu ztrátová, očekávala, že žalovaný bude činit kroky, k nimž nebyl povinen a jejichž učinění mohla žalobkyně jen těžko očekávat.

60. S ohledem na shora uvedené odvolací soud uzavírá, že prostřednictvím odvolacích námitek se žalobkyni věcnou správnost napadeného rozsudku v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku zpochybnit nepodařilo. Proto napadený rozsudek jako věcně správný v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

61. Výhradami žalobkyně k poplatkové povinnosti se odvolací soud nezabýval, neboť poplatková povinnost nebyla předmětem odvolacího řízení.

62. V průběhu odvolacího řízení byl pro částečné zpětvzetí žaloby částečně napadený rozsudek zrušen, včetně rozhodnutí o nákladech řízení. Odvolací soud proto rozhodl jak o nákladech odvolacího řízení, tak o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

63. Žalobkyně vzala žalobu z části zpět nikoli pro chování žalovaného a ve zbývající části byla neúspěšná. Žalovaný tak má právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím (§ 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první, § 142 odst. 1 o. s. ř.).

64. Ohledně účelnosti zastoupení žalovaného advokátem se odvolací soud ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně obsažené v bodech 140. až 142. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž pro stručnost odkazuje. Namítá-li žalobkyně aplikační nenáročnost hmotněprávní úpravy a zjevnou detailní orientaci žalovaného v relevantních právních předpisech, nelze přehlédnout, že v rozporu s touto argumentací žalobkyně označuje právní názory žalovaného, a ostatně i správních orgánů a soudů za nesprávné. Složitost sporu v posuzované věci je naopak dokládána rozsahem a detailností argumentace uplatňované v průběhu řízení oběma účastníky, jakož i ne zcela homogenním rozhodováním, zejm. v procesních otázkách, správních orgánů a soudů.

65. Ve vztahu ke stanovení účelně učiněných úkonů, jež zástupce žalovaného v řízení učinil, se odvolací soud ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na body 143. a 144. odůvodnění napadeného rozsudku.

66. Opodstatnění však nelze zčásti upřít výhradám žalobkyně ke stanovení výše tarifní hodnoty pro jednotlivé úkony právní služby.

67. Řízení v posuzované věci bylo zahájeno žalobou ze dne datum, jíž se ve vztahu k bezdůvodnému obohacení za období od datum do datum žalobkyně domáhala zaplacení 220 592 746,40 Kč s úrokem z prodlení. Po zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra usnesením soudu prvního stupně ze dne datum, č. j. spisová značka, řízení probíhalo před správními orgány. V průběhu řízení před správními orgány žalobkyně podáními ze dne datum a datum (mimo jiné) ve vztahu k bezdůvodnému obohacení rozšířila svůj návrh na celkovou částku 343 808 679 Kč za období od datum do datum s úrokem z prodlení. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne datum, č. j. spisová značka, bylo (mimo jiné) výrokem IV. rozhodnuto o odložení věci podle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu v rozsahu návrhu na vydání bezdůvodného obohacení za období od května rok do prosince rok. V rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí při rekapitulaci předmětu řízení podle stavu před vydáním rozhodnutí (čl. I.3 bod 8. odůvodnění) bylo zohledněno i podání žalobkyně ze dne datum, jímž došlo k rozšíření návrhu na celkovou částku 343 808 679 Kč za období od datum do datum s úrokem z prodlení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne datum, č. j. spisová značka, bylo (mimo jiné) zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne datum, č. j. spisová značka ve výroku IV., aniž by v tomto rozsahu byla věc vrácena ministerstvu vnitra k dalšímu řízení, neboť podle soudu o odložení věci v rozsahu návrhu na vydání bezdůvodného obohacení nemělo být vůbec rozhodováno za situace, kdy Ministerstvo vnitra již stran tohoto návrhu podalo zvláštnímu senátu návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu, čímž kvalifikovaně popřelo svou pravomoc o uplatněném návrhu rozhodovat. Přípisem ze dne datum, č. j. spisová značka Ministerstvo vnitra s poukazem usnesení zvláštního senátu ze dne datum, č. j. spisová značka, postoupilo kompletní spisový materiál soudu prvního stupně s tím, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období od května rok do prosince rok je předmětem probíhajícího občanskoprávního řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. spisová značka. Následně soud prvního stupně řízení zastavil usnesením ze dne datum, č. j. spisová značka, které bylo zrušeno usnesením zvláštního senátu ze dne datum, č. j. spisová značka. Přípisem ze dne datum, č. j. spisová značka, Ministerstvo vnitra s poukazem usnesení zvláštního senátu ze dne datum, č. j. spisová značka, postoupilo kompletní spisový materiál soudu prvního stupně s tím, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 343 808 679,07 Kč má podle rozhodnutí zvláštního senátu rozhodnout soud prvního stupně. V podání ze dne datum se žalobkyně vyjadřovala k předmětu sporu s tím, že požaduje bezdůvodné obohacení za období od datum do datum. V podání ze dne datum žalobkyně uvedla, že na rozšíření návrhu o uplatnění bezdůvodného obohacení za období od datum do datum netrvá a pro případ, že by jej soud prvního stupně považoval za návrh na změnu žaloby, o níž zatím nerozhodl, bere rozšíření návrhu zpět. Zároveň trvá na rozšíření návrhu o částku 28 283 373,67 Kč za období od datum do datum. Podání bylo žalovanému doručeno dne datum. Při jednání soudu prvního stupně dne datum soud prvního stupně avizoval, že rozhodne o návrhu žalobce na rozšíření žaloby a následně o částečném zpětvzetí žaloby. Žalovaný s poukazem na rozhodnutí zvláštního senátu vyjádřil názor o nadbytečnosti rozhodnutí o rozšíření žaloby, neboť nároky za období let rok až rok již jsou předmětem řízení. S částečným zpětvzetím žaloby žalovaný vyslovil souhlas. Žalobkyně vyjádřila názor, že o změně žaloby je nezbytné rozhodnout, neboť v civilním řízení o změně žaloby nebylo rozhodnuto. Podáním ze dne datum (mimo jiné) navrhla, aby soud prvního stupně připustil rozšíření žaloby o částku 28 283 373,67 Kč za období od datum do datum. Při jednání dne datum soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby dle podání žalobkyně z datum. Soud prvního stupně vycházel z toho, že předmětem řízení poté, co spisový materiál byl soudu prvního stupně postoupen správním orgánem, bylo bezdůvodné obohacení ve výši 343 808 679 Kč za období od datum do datum s úrokem z prodlení.

68. V posuzované věci nelze přehlédnout, že spory žalobkyně a žalovaného provázejí mimořádné procesní okolnosti vyvolané v průběhu sporů narůstající komplikovaností vznikajících procesních situací. Kromě bezdůvodného obohacení za období od datum do datum ve výši 220 592 746,40 Kč uplatněného u soudu prvního stupně žalobou ze dne datum, se žalobkyně domáhala návrhy ze dne datum a datum též dalších částek z titulu bezdůvodného obohacení a ve výsledku žádala bezdůvodné obohacení za období od datum do datum ve výši 343 808 679 Kč. Bez ohledu na to, zda o návrzích žalobkyně ze dne datum a datum učiněných v řízení před správními orgány bylo rozhodnuto, je zřejmé, že o nárocích žalobkyně těmito podáními uplatněnými bylo jednáno, jak plyne zejm. z výroku IV. rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne datum, č. j. spisová značka, avšak ve výsledku o nich rozhodnuto nebylo a rozhodnutí nelze ani očekávat, když rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne datum, č. j. spisová značka, bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne datum, č. j. spisová značka ve výroku IV. zrušeno, aniž by v tomto rozsahu byla věc vrácena ministerstvu vnitra k dalšímu řízení. Za této zcela ojedinělé situace shledává odvolací soud racionálním a nikoli nesprávným postup soudu prvního stupně, který v intencích usnesení zvláštního senátu ze dne datum, č. j. spisová značka, akceptoval postoupení věci Ministerstva vnitra v celém rozsahu, tj. ve vztahu k celkové částce 343 808 679 Kč za období od datum do datum. Odvolací soud vzal v této souvislosti v úvahu též to, že takový postup nebyl na újmu práv účastníků, když mu alespoň zprvu přitakávala též žalobkyně (minimálně ve vztahu k období, za které bezdůvodné obohacení žádala) a dovolával se ho žalovaný. Po postoupení spisu Ministerstvem vnitra tak byla předmětem řízení částka 343 808 679 Kč.

69. Podání žalobkyně ze dne datum, které bylo žalovanému doručeno datum, soud prvního stupně podle obsahu vyhodnotil jako částečné zpětvzetí žaloby. S částečným zpětvzetím žaloby žalovaný vyslovil souhlas při prvním následujícím jednání soudu prvního stupně dne datum. Z uvedeného je zřejmé, že po datum mohly být žalovaným účelně činěny úkony pouze ve vztahu k částce 248 876 120,07 Kč, která měla zůstat předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby žalobkyní, bez ohledu na to, že k částečnému zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby soud prvního stupně přistoupil až v napadeném rozsudku. Z hlediska stanovení výše odměny za úkon právní služby není rozhodující jen předmět řízení, ale též to, jaké jeho části se úkon právní služby týká.

70. Odvolací soud proto při stanovení výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně vycházel z tarifní hodnoty 343 808 679 Kč ve vztahu k úkonům právní služby zástupce žalovaného učiněným do datum včetně a z tarifní hodnoty 248 876 120,07 Kč pro úkony následující. Výše nákladů řízení žalovaného v řízení před soudem prvního stupně tak činí celkem 2 989 269 Kč, a to 10 odměn za 10 úkonů právní služby po 181 860 Kč, 4 odměny za 4 úkony právní služby po 143 860 Kč, 1 odměna za 1 úkon právní služby po 71 930 Kč, 15 náhrad hotových výdajů zástupce žalovaného po 300 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměn a náhrad ve výši 518 799 Kč.

71. V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně podáním ze dne datum zčásti zpět jednak odvolání, jednak žalobu. Po částečném zastavení odvolacího řízení a částečném zrušení napadeného rozsudku a částečném zastavení řízení usnesením odvolacího soudu ze dne datum, č. j. spisová značka, zůstala předmětem řízení částka 71 700 035,94 Kč za období od datum do datum. V odvolacím řízení zástupce žalovaného učinil tři účelné úkony právní služby, a to vyjádření ze dne datum, účast u jednání odvolacího soudu dne datum a účast u jednání odvolacího soudu dne datum, při němž došlo pouze k vyhlášení tohoto rozsudku.

72. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení žalovaného v odvolacím řízení vycházel odvolací soud z tarifní hodnoty 71 700 035,94 Kč ve vztahu ke všem úkonům právní služby zástupce žalovaného. Vyjádření ze dne datum sice učinil dříve, než odvolací soud řízení zastavil, avšak poté, co mu bylo doručeno částečné zpětvzetí odvolání a žaloby učiněné žalobkyní. V situaci, kdy námitky žalovaného k částečnému zpětvzetí žaloby nebyly shledány důvodnými a proti částečnému zpětvzetí odvolání nebyl žalovaný oprávněn brojit, posoudil odvolací soud podání žalovaného ze dne datum účelným pouze ve vztahu k částce, která zůstala předmětem odvolacího řízení, ostatně takto i žalovaný právo na náhradu nákladů řízení uplatnil. Výše nákladů žalovaného v odvolacím řízení tak činí celkem 222 519 Kč a je představována dvěma odměnami zástupce žalovaného za dva úkony právní služby po 73 020 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d), g), § 7 bod 7. vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů – vyjádření ze dne datum, účast u jednání odvolacího soudu dne datum], jednou odměnou zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby po 36 510 Kč [§ 11 odst. 2 písm. f), § 7 bod 7. vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů – účast u jednání odvolacího soudu dne datum], třemi náhradami hotových výdajů zástupce žalovaného po 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměn a náhrad ve výši 38 619 Kč.

73. Výše nákladů řízení žalovaného před soudem prvního stupně i soudem odvolacím tak činí celkem 3 211 788 Kč.

74. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), když pro stanovení lhůty delší odvolací soud neshledal důvody.

75. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vznikly státu náklady ve výši 1 760 Kč představované vyplaceným svědečným. Podle výsledku řízení odvolací soud uložil povinnost tyto náklady zaplatit žalobkyni (§ 148 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), když pro stanovení lhůty delší odvolací soud neshledal důvody.

Proti výroku I. tohoto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].