KSULLI 30 Co 71/2026-57

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Flanderky a soudců Mgr. Kateřiny Kupkové a Mgr. Jana Věženského ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 177 460 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 58 C 41/2025-28 ze dne 9. 12. 2025

I. Odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku okresního soudu se odmítá.

II. Rozsudek okresního soudu se v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavcích na zaplacení 12 460 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 17 389,40 Kč za dobu od 1. 10. 2024 do 9. 5. 2025, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 900,03 Kč za dobu od 15. 10. 2024 do 9. 5. 2025, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 173 918 Kč od 10. 5. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 460 Kč od 10. 5. 2025 do zaplacení, zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

III. V části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 11 795,37 Kč za dobu od 15. 10. 2024 do 9. 5. 2025, kapitalizovaného úroku ve výši 0,05 Kč za dobu od 1. 10. 2024 do 9. 5. 2025 a v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 163 188 Kč od 10. 5. 2025 do 13. 2. 2026, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 96 973 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 66 215 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení, se rozsudek okresního soudu potvrzuje

IV. Ve zbývající části výroku II se napadený rozsudek mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 98 785 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 66 215 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 23 168 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta

VI. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 66 215 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II zamítl žalobu ve zbylé části, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 111 245 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 17 389,45 Kč od 1. 10. 2024 do 9. 5. 2025, úrokem 12,75 % ročně z pohledávky 173 918 Kč od 10. 5. 2025 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 695,40 Kč od 15. 10. 2024 do 9. 5. 2025 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 175 648 Kč od 10. 5. 2025 do zaplacení, a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 177 460 Kč s příslušenstvím. Povinnost žalovaného k úhradě této částky dovozovala z úvěrové smlouvy č. Anonymizováno, uzavřené dne datum, na jejímž základě bylo žalovanému na nákup zboží u prodejce poskytnuto částka, tato částka byla zaslána přímo prodejci. Úvěr se žalovaný zavázal vrátit v 84 měsíčních splátkách po 3 895 Kč, vždy do 12. dne v měsíci, takto se zavázal uhradit celkem 327 180 Kč. Protože žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, přistoupila žalobkyně k jeho zesplatnění ke dni datum. adresa 460 Kč tvoří dlužné splátky do okamžiku zesplatnění úvěru ve výši 11 685 Kč, nesplacená jistina po dni zesplatnění ve výši 162 233 Kč, úrokové vyrovnání do okamžiku ukončení smlouvy ve výši částka, smluvní sankce ve výši 1 000 Kč a náklady na vymáhání ve výši 730 Kč. Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena tvrzená úvěrová smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 165 000 Kč na nákup vozidla Anonymizováno u prodejce právnická osoba. a žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr a zaplatit úroky ve výši 22,342634 % v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 3 895 Kč, počínaje 12. 7. 2024. Neuhradil přitom žalovaný žádnou splátku, podle úvěrových podmínek byla žalobkyně oprávněna úvěr v případě porušení úvěrové smlouvy zesplatnit. Podle okresního soudu žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost, když s odbornou péčí nezkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. s. ú.“), proto jsou uzavřené smlouvy podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatné. V takovém případě má žalovaný povinnost vrátit žalobkyni toliko jistinu. Podle okresního soudu by bylo zároveň v rozporu se smyslem a účelem ochrany spotřebitele, pokud by aplikace § 87 z. s. ú. přivodila spotřebiteli horší postavení, než které by měl v případě platné smlouvy, jež stanovila žalovanému povinnost vracet úvěr formou splátek až do 12. 6. 2031. Absolutní neplatnost smlouvy vyvolaná žalobkyní by totiž jinak znamenala, že se jí dostanou finanční prostředky zpět dříve, než by tomu bylo podle úvěrové smlouvy. Proto okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyně toliko splátky, které musel žalovaný zaplatit do okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, celkem 66 215 Kč. Ve zbývajícím rozsahu okresní soud žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), se zohledněním skutečnosti, že převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

3. Proti uvedeného rozsudku se včas odvolala žalobkyně, přičemž její odvolání směřuje do všech výroků. Nenapadá přitom závěr okresního soudu o neplatnosti uzavřené smlouvy, nesouhlasí však s tím, že by se žalovaný neměl vrátit celou poskytnutou jistinu, neboť povinnost k jejímu vrácení žalovanému vznikla již okamžikem přijetí plnění. Také poukazuje na to, že v případě platnosti úvěrové smlouvy by došlo k jejímu zesplatnění pro nesplácení úvěru a žalovaný by vůbec neměl beneficium splátek. Dále namítá nesprávné posouzení nároku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení. V tomto směru odkazuje na některá rozhodnutí odvolacích soudů přiznávající „žalobkyni“ právo na úroky z prodlení v obdobných věcech, konkrétně poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 22 Co 31/2025, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2025, sp. zn. 15 Co 157/2025, a ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 15 Co 98/2025, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 64 Co 645/2024, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 95 Co 87/2024. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že žalovanému byla dne 1. 10. 2024 zaslána „Výzva ke splacení celého úvěru“ a dne 8. 4. 2025 pak „Předžalobní výzva k plnění“, přičemž obě listiny byly připojeny i k žalobě. Žalovaný ani jednou splatnost dluhu nerozporoval, a proto mezi stranami nemohl vzniknout spor, který by mohl vést k určení lhůty splatnosti soudem. Není proto žádný důvod, aby žalobkyni nebyly přiznány úroky z prodlení, jak byly požadovány již v žalobě. Žalobkyně zároveň vzala žalobu částečně zpět, a to v požadavcích na zaplacení 12 460 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 17 389,40 Kč za dobu od 1. 10. 2024 do 9. 5. 2025, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 900,03 Kč za dobu od 15. 10. 2024 do 9. 5. 2025, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 173 918 Kč od 10. 5. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 460 Kč od 10. 5. 2025 do zaplacení.

4. Žalovaný zůstal v odvolacím řízení zcela nečinný, k odvolání žalobkyně se nevyjádřil.

5. Podle § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

6. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je odvolání žalobkyně proti výroku I napadeného rozsudku podáno osobou k tomu oprávněnou. V tomto směru je třeba se zabývat i tzv. subjektivní legitimací k podání odvolání. Účastník totiž není oprávněn podat odvolání bez dalšího proti kterémukoli výroku rozhodnutí, nýbrž pouze tehdy, jestliže mu tímto výrokem byla způsobena určitá procesní újma, odstranitelná zásahem odvolacího soudu. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech se napadený výrok nepříznivě projevil. V posuzované věci okresní soud výrokem I žalobě žalobkyně částečně vyhověl. V tomto rozsahu tak bylo rozhodnuto v její prospěch, a žalobkyně proto není osobou subjektivně oprávněnou k podání odvolání proti uvedenému výroku. Skutečnost, že žalobkyně nebyla v řízení úspěšná v plném rozsahu, nemůže nic změnit na závěru, že ve vztahu k výroku I jí žádná procesní újma nevznikla, neboť její případná újma se může vztahovat pouze k té části rozhodnutí, jíž byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta. Jestliže tedy žalobkyně podala odvolání i proti výroku I napadeného rozsudku, podala je v tomto rozsahu někým, kdo k odvolání není oprávněn. Za této situace odvolacímu soudu nezbylo, než odvolání žalobkyně proti výroku I napadeného rozsudku podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnout.

7. Podle § 222a odst. 1 o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

8. Podle § 222a odst. 2 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.

9. V posuzovaném případě vzala žalobkyně žalobu za odvolacího řízení částečně zpět ve výše uvedeném rozsahu. Částečné zpětvzetí žaloby odůvodnila tím, že „se rozhodla překvalifikovat svůj žalobní návrh, a to tak, že nadále bude požadovat pouze bezdůvodné obohacení ve výši 165 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení“. Navrhuje proto, aby bylo řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastaveno. Žalovaný byl odvolacím soudem vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto částečným zpětvzetím žaloby souhlasí či nikoli, současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude odvolací soud předpokládat jeho souhlas s částečným zpětvzetím. Protože se žalovaný k výzvě soudu nevyjádřil, odvolací soud předpokládá, že s částečným zpětvzetím žaloby souhlasí, proto podle § 222a odst. 1 o. s. ř. odvoláním napadený rozsudek okresního soudu v rozsahu, v němž byla žaloba vzata zpět, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.

10. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek okresního soudu ve zbývajícím rozsahu včetně řízení jeho vydání předcházejícího a dospěl k závěru, že jsou zde důvody zčásti pro potvrzení napadené části výroku II rozsudku okresního soudu a zčásti důvody pro jeho změnu. Učinil tak dle § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žalobkyně výslovně, žalovaný za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.).

11. Okresní soud na základě provedeného dokazování objasnil, že žalobkyně žalovanému na základě smlouvy o úvěru Anonymizováno uzavřené dne datum poskytla částku 165 000 Kč na nákup konkrétního zboží u prodejce právnická osoba. a že žalovaný žalobkyni dosud ničeho zpět nevrátil.

12. Pokud jde o právní hodnocení, okresní soud správně podřadil závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným založený takovou smlouvou režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a zároveň s ohledem na povahu účastníků režimu z. s. ú. Učinil pak správné a v odvolacím řízení nijak nezpochybněné závěry o absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru z důvodu, že žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru žalovanému v postavení spotřebitele před poskytnutím úvěru v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru dostatečným způsobem nezkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr. V tomto směru odkazuje odvolací soud blíže na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, zejména odstavec 16

13. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Domáhá-li se žalobkyně vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované byla úvěrová smlouva shledána neplatnou), je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl. Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení uvedeného procesního břemene odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech spotřebitele, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou známy právě jemu, nikoliv jeho věřiteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025)

18. Protože důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy je povinnost žalovaného spotřebitele dle § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. vrátit (pouze) poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem a je to právě žalovaný, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, nesprávně okresní soud žalobu zamítl do částky 98 785 Kč. Povinností žalovaného je totiž vrátit celou jistinu 165 000 Kč, přičemž není možné vycházet z toho, jakým způsobem úhradu této částky (společně s úrokem) stanoví absolutně neplatná smlouva o úvěru. Z citované právní úpravy neplyne závěr, z něhož vyšel okresní soud, totiž že v případě neplatnosti smlouvy lze věřiteli přiznat pouze ty splátky jistiny, které by byly podle původně sjednaného splátkového kalendáře splatné ke dni vyhlášení rozhodnutí. Takový postup zákon nestanoví, neboť § 87 z. s. ú. nespojuje rozsah povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu s původně sjednanými splátkami neplatné smlouvy, nýbrž s dobou přiměřenou možnostem spotřebitele. Právě v tom spočívá zvláštní ochranný mechanismus tohoto ustanovení. Ochrana spotřebitele se zde neprojevuje tím, že by i po zjištění neplatnosti smlouvy byl bez dalšího zachován původní splátkový režim sjednaný v neplatné smlouvě, ani tím, že by soud bez dalšího omezil přiznaný nárok věřitele jen na částky odpovídající splátkám splatným do dne rozhodnutí. Ochrana spotřebitele se naopak promítá do toho, že zákon váže vrácení jistiny na reálné možnosti spotřebitele a pro případ sporu výslovně předpokládá postup podle § 87 odst. 2 z. s. ú. Okresním soudem přijatý závěr je o to méně udržitelný za situace, kdy žalovaný v řízení zůstal zcela procesně nečinný. Netvrdil žádné skutečnosti významné pro posouzení jeho možností vrátit poskytnutou jistinu a nenavrhl k nim žádné důkazy. Za tohoto procesního stavu nebyl dán podklad pro postup, jímž okresní soud fakticky sám vytvořil zvláštní režim plnění vycházející z úvahy o ochraně spotřebitele a o tom, že spotřebitel by se jinak mohl ocitnout v méně příznivém postavení než při plnění podle neplatné smlouvy. Jestliže žalovaný v řízení netvrdil ani neprokazoval okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na jeho omezené možnosti vrácení jistiny, nemohl okresní soud nahradit jeho procesní aktivitu vlastní úvahou a z tohoto důvodu omezit důvodný nárok žalobkyně pouze na částky odpovídající splátkám splatným ke dni rozhodnutí. Naopak platí, že nevyužil-li žalovaný procesních prostředků k uplatnění tvrzení o svých poměrech ani nenavrhl-li postup podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, nebyl zde zákonný podklad pro to, aby okresní soud redukoval uplatněné právo žalobkyně na vrácení jistiny.

19. Jestliže tedy okresní soud žalobkyni pouze částku částka odpovídající splátkám splatným do doby vydání napadeného rozhodnutí a ve zbytku žalobu v části požadující vrácení poskytnuté jistiny zamítl, založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Důvod, pro který byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta, proto nemůže obstát. Má proto žalobkyně právo na vrácení celé jistiny.

20. Pokud jde o dobu plnění a požadavek žalobkyně na úrok z prodlení, platí následující: důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy je povinnost žalovaného spotřebitele dle § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú. vrátit (pouze) peníze úvěrem poskytnuté v době přiměřené jeho možnostem. To, že žalovaný má peníze vrátit „v době přiměřené“ jeho možnostem, odlišuje postavení žalovaného jako úvěrovaného spotřebitele od postavení dlužníka majícího povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy, jak je upraveno obecným ustanovením § 2993 o. z. Povinnost žalovaného, resp. splatnost jeho závazku, není vázána na výzvu věřitele (§ 1958 odst. 2 o. z.), nýbrž je určena buď dohodou účastníků nebo rozhodnutím soudu. Není-li zde takového určení, nelze dovozovat prodlení žalovaného jako dlužníka (§ 1968 o. z.) a nelze žalobkyni přiznat právo na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.), jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3671/2021. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále dovodil, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ve vztahu speciality k obecným ustanovením o bezdůvodném obohacení a upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Smyslem je při akcentaci ochrany spotřebitele vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy tak, že spotřebiteli je při neexistenci dohody účastníků určena nová doba splatnosti pro vrácení jistiny, přičemž je zároveň postihován poskytovatel spotřebitelského úvěru, který zapříčinil nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žadatele neplatnost smlouvy, tím, že nezíská smluvní úroky a poplatky a jistinu obdrží právě až v nové době splatnosti. K určení „přiměřené doby“ soudem pak může dojít nejen na návrh některého z účastníků v samostatném řízení o žalobě „na určení doby plnění“, nýbrž i v rámci řízení o žalobě, kterou se úvěrující domáhá zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru, případně vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Spor zde přitom není pouze v případě, že je uzavřena dohoda účastníků o splatnosti. Není-li takové dohody, soud je vždy povinen nově vypořádat poskytnutá plnění z neplatné smlouvy, a tedy určit dobu splatnosti bez ohledu na to, zda byl podán návrh účastníka dle § 87 odst. 2 z. s. ú. úvěru či nikoli.

21. S ohledem na tyto závěry je zřejmé, že pokud okresní soud s poukazem na ustanovení § 87 z. s. ú. neuložil žalovanému povinnost zaplatit také úrok z prodlení z nevrácené jistiny s tím, že k prodlení žalovaného nedošlo, neboť doba plnění nebyla dohodnuta ani (dosud) určena soudem, postupoval ke dni vyhlášení napadeného rozhodnutí správně.

22. Pokud pak žalobkyně ve svém odvolání poukazovala na rozhodnutí a praxi jiných odvolacích soudů ohledně přiznávání zákonného úroku z prodlení v návaznosti na zaslanou výzvu k plnění, pak odvolací soud těmito rozhodnutími není vázán a se žalobkyní prezentovanými závěry nesouhlasí, neboť tyto jsou v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, jak na ně bylo shora odkázáno. Odvolací soud naopak rozhodl ve shodě s rozhodovací praxí ostatních senátů zdejšího odvolacího soudu (např. rozsudek ve věci sp. zn. 29 Co 150/2025 ze dne 23. 7. 2025 či sp. zn. 35 Co 79/2025 ze dne 4. 9. 2025), jakož i ve shodě s rozhodovací praxí jiných krajských soudů, srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2026, č. j. 74 Co 62/2025-153, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 1. 2026, č. j. 47 Co 152/2025-84, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2025, č. j. 75 Co 234/2025-92, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 10. 12. 2025, č. j. 18 Co 351/2025-109, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 12. 9. 2024, č. j. 75 Co 188/2024-366.

23. Protože však i pro odvolací soud dle § 154 odst. 1 o. s. ř. a § 211 o. s. ř. platí, že pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (vydání), musel odvolací soud přihlédnout ke skutečnosti, že v průběhu odvolacího řízení již uplynula doba, kterou okresní soud stanovil dle § 87 odst. 1 z. s. ú. ve výroku I napadeného rozsudku k vrácení části jistiny.

24. V daném případě okresní soud v odvoláním nenapadeném, a tedy již pravomocném, výroku I uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 66 215 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Stanovil tak v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 z. s. ú. novou dobu splatnosti nevrácené části jistiny odvislou od nabytí právní moci. Jelikož tento žalobě (částečně) vyhovující výrok nabyl právní moci dne 10. 2. 2026 (žalovanému byl rozsudek okresního soudu doručen dne 26. 1. 2026), byl žalovaný povinen vrátit žalobkyni část jistiny ve výši 66 215 Kč do 13. 2. 2026. Protože tak žalovaný neučinil, ocitl se dnem následujícím, tedy 14. 2. 2026, ve smyslu § 1968 o. z. v prodlení, což dle § 1970 o. z. zakládá právo žalobkyně na úrok z prodlení od tohoto data, a to ve výši 11,5 % ročně dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

25. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení částky 98 785 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 66 215 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení, změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) částku 98 785 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 66 215 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení.

26. Ve zbývající části odvolací soud neshledal odvolání důvodným, a proto dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil napadený rozsudek v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba v požadavku na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 11 795,37 Kč za dobu od 15. 10. 2024 do 9. 5. 2025, kapitalizovaného úroku ve výši 0,05 Kč za dobu od 1. 10. 2024 do 9. 5. 2025 (když žalobou byl tento úrok požadován ve výši 17 389,45 Kč a pro zpětvzetí bylo řízení zastaveno do 17 389,40 Kč), a v požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 163 188 Kč od 10. 5. 2025 do 13. 2. 2026, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 96 973 Kč od 14. 2. 2026 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 1,25 % ročně z částky 66 215 Kč od 14. 2. 2026Anonymizovánodo zaplacení.

27. Ve zbývajícím rozsahu nebyl rozsudek okresního soudu odvoláním napaden a je již pravomocný.

28. Protože odvolací soud napadený rozsudek částečně změnil, musel dle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově rozhodnout i o nákladech řízení před okresním soudem. O těch bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná do částky 165 000 Kč, tedy v rozsahu 74,6 %, ve zbývající části byl naopak úspěšný žalovaný, tedy v rozsahu 25,4 %. Proto převážně úspěšné žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem v rozsahu 49,2 %. Tyto náklady činí celkem 47 089 Kč a jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem za podanou žalobu ve výši 7 099 Kč, náhradou nákladů na zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 177 330 Kč sestávající z částky 8 220 Kč za každý ze tří úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání před okresním soudem], dále odměna ve výši 4 100 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 2 a. t. [jednoduchá výzva k plnění], dále k těmto úkonům čtyři paušální náhrady výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Protože je advokát žalobkyně plátcem DPH, náleží mu podle § 137 odst. 3 o. s. ř. též náhrada sazby DPH ve výši celkem 6 420 Kč (tj. 21 % z 30 570 Kč). Za řízení před okresním soudem tudíž žalobkyni na náhradě nákladů řízení náleží 49,2 % z částky 47 089 Kč, tedy 23 168 Kč.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., § 146 odst. 3 o. s. ř. a § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že odvolání žalobkyně do částky 66 215 Kč bylo odmítnuto, žalobkyně byla se svými požadavky úspěšná pouze částečně a zpětvzetím žaloby v odvolacím řízení zavinila částečné zrušení rozsudku okresního soudu a částečné zastavení řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu ve sporu, resp. zavinění žalobkyně na částečném zastavení řízení a odmítnutí odvolání do výroku I rozsudku okresního soudu, by měl žalovaný právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Protože však žalovaný v odvolacím řízení žádné náklady nevynaložil, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozhodnutí je, s výjimkou výroku I, přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Účastník může podat dovolání k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může se oprávněný domoci plnění v řízení o výkon rozhodnutí či v řízení exekučním.