MSPH 16 Az 15/2024-22

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: S. B., narozený dne státní příslušnost Indická republika pobytem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2024, č.j. OAM-259/ZA-ZA11-HA10-2024 takto:

Žaloba se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Vymezení věci

Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), jímž bylo rozhodnuto v řízení o udělení mezinárodní ochrany zahájeném na žádost žalobce podanou dne 20. 2. 2024. Žalobcova žádost byla dle ust. § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) shledána nepřípustnou a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo dle ust. § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Obsah žaloby

Žalobce namítal, že napadené rozhodnutí nevychází z dostatečně zjištěného stavu věci, žalovaný nedbal na rozhodování skutkově podobných případů bez nedůvodných rozdílů, nebyly dostatečně zohledněny všechny skutečnosti hovořící ve prospěch žadatele a posouzeny jednotlivé důvody pro udělení azylu, rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a je v rozporu s mezinárodními závazky (Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, Úmluva proti mučení a Úmluva o právním postavení uprchlíků).

Poukazoval na to, že podle § 11a odst. 1 zákona o azylu je žalovaný povinen zkoumat přípustnost opakované žádosti ve světle nových skutečností, přičemž žalovaný se nedostatečně zabýval existencí podvodných praktik politické strany Trinamool Congress Party a jejím vlivem na náboženské nepokoje v Indii.

Namítal, že žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s tvrzením žalovaného, že podvodná činnost výše zmíněné politické strany vede k náboženským nepokojům. Vzhledem k vývoji situace v Indii a útlaku hinduistů ze strany muslimů se žalobce v zemi svého původu necítí bezpečně a mohl by být vystaven pronásledování či hrozbě vážné újmy pro své náboženské vyznání či politickou nestrannost. Žalobcův návrat do Indie by tak mohl vést k porušení zásady non-refoulement zakotvené v čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

Žalobce tak navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení žalovanému. Vyjádření žalovaného

Žalovaný měl za to, že žalobní námitky neprokazují, že by žalovaný porušil správní řád či zákon o azylu. Při rozhodování vzal v úvahu skutečnosti tvrzené žalobcem a vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný shledal, že opakovaná žádost není přípustná, neboť žalobce neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu.

Konstatoval, že žalobce v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl naprosto stejné motivy svého odchodu z vlasti a neochoty se do Indie vrátit, jako uváděl v řízení o jeho první žádosti, tedy legalizaci svého pobytu v ČR a obavy z diskriminace pro své náboženské vyznání a politickou nestrannost. Žalobce tvrdil, že podvodná činnost politické strany Trinamool Congress Party ve státní správě je novou skutečností, která odůvodňuje opětovné meritorní posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný s tímto tvrzením nesouhlasil z toho důvodů, že tato skutečnost byla žalobci objektivně známa již v průběhu správního řízení o jeho předchozí žádosti. Žalobce tak měl možnost i povinnost tuto skutečnost uvést, pokud ji považoval za závažnou pro posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, nebyla tato skutečnost zkoumána v rámci předchozího řízení o mezinárodní ochraně pouze jeho vlastním zaviněním.

Uzavřel, že od doby meritorního posouzení předchozí žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, tedy od 21. 12. 2022, nedošlo v Indii k takové změně, která by mohla představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný tak neshledal důvody pro opakované posouzení žádosti.

Žalovaný shrnul, že nebyl povinen žádost žalobce o mezinárodní ochranu znovu posuzovat meritorně, neboť nebyla přípustná. Navrhl, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta. Obsah správního spisu

Původním rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 12. 2022, č.j. OAM-1046/ZA-ZA11-HA10-2021 žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. Dle tohoto rozhodnutí žalobce ve své žádosti uváděl, že v ČR pobývá od roku 2019. O mezinárodní ochranu žádal z důvodu, že v ČR chce dostudovat a pracovat, aby mohl podporovat své rodiče. V případě návratu do vlasti se obává náboženské diskriminace hinduistů v Západním Bengálsku. Při pohovoru uvedl, že v Indii nemohl dokončit své vzdělání a najít si práci, neboť patří do sociální a náboženské skupiny, kterou v Indii utiskují. Před svým odjezdem z vlasti žádné problémy se státními orgány, policií ani soudy neměl. Setkal se však s nábožensky motivovanou diskriminací, například mu společně s rodiči nebyl umožněn vstup do jejich hinduistického chrámu. Žalovaný nedospěl k závěru, že by žalobce ve vlasti pociťoval odůvodněnou obavu z pronásledování z azylově relevantních důvodů. Žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu považoval za účelovou a shledal, že nebyly naplněny podmínky zákona o azylu pro udělení mezinárodní ochrany.

Dne 20. 2. 2024 podal žalobce v ČR opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ke které v poskytnutí údajů uvedl, že pro něj není bezpečné se vrátit do své země původu. Bylo by pro něj obtížné se vrátit do svého bydliště a co se týče přesídlení do severní či jižní části Indie, spatřoval problém v napětí mezi celostátní a regionální vládou. Dříve pracoval jako učitel, avšak kvůli podvodným praktikám ve školství by se k tomuto povolání nemohl vrátit, což by mu zabránilo starat se o jeho rodiče. Žalobce přiznal, že tyto důvody uváděl i ve své první žádosti o mezinárodní ochranu, avšak tvrdil, že se situace mezitím zhoršila.

Žalobce se dne 3. 4. 2024 seznámil s podklady pro rozhodnutí ve věci opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Ve svém vyjádření ke zprávě Informace Australské vlády doplnil, že k nepokojům mezi hinduisty a muslimy dochází velmi často. V roce 2022 dle žalobce došlo k nepokojů, které ochromily dopravu a celou společnost, avšak média o situaci neinformovala. Žalobce dále poznamenal, že ve zprávě není zmínka o politické straně Trinamool Congress Party, se kterou souvisí problémy ohledně podvodů ve státní správě na úrovni svazového státu a také náboženské nepokoje. Navrhl doložení odkazu na článek popisující dlouhotrvající podvody ve vzdělávání a jejich dopady, které se ho dotýkají, neboť by v této oblasti chtěl pracovat. Žalovaný stanovil žalobci lhůtu pro doložení do dne 10. 4. 2024. Žalobce však zmiňované podklady nedoložil.

Součástí spisu je zpráva „Indie, Informace Australské vlády“ (zpráva o zemi Ministerstva zahraničních věcí a obchodu) ze dne 29. 9. 2023.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 13. 5. 2024 žalovaný shrnul tvrzení žalobce poskytnutá v průběhu řízení a uvedl, ze kterých podkladů vycházel. Jednalo se mimo jiné o předchozí rozhodnutí o mezinárodní ochraně a informace, které shromáždil ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Indii. Žádost posoudil podle ust. § 10a písm. e) a § 11a odst. 1 zákona o azylu. Konstatoval, že se jedná o druhou žádost podanou na území ČR a porovnal důvody současné žádosti s tvrzeními žalobce v předchozím řízení. Žalobce ve své opakované žádosti uvedl stejné motivy odchodu z vlasti (legalizace pobytu v ČR a ekonomické důvody) a neochoty se do Indie vrátit. Ohledně údajné nové skutečnosti, že se žalovaný nezabýval politickou stranou Trinamool Congress Party a její podvodnou činností ve státní správě, uvedl, že tato skutečnost byla žalobci známá již v průběhu prvního řízení. Bylo tak jeho povinností ji uvést za účelem posouzení již tehdy, v souladu s poučením o povinnosti uvádět všechny skutečnosti, které jej vedly k opuštění státu. Co se týče námitky žalobce ohledně zhoršující se situace náboženských nepokojů v Indii, žalovaný se odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 6A 709/2001 ze dne 30. 4. 2002 a uvedl, že i v moderních demokratických zemích může docházet k terorismu jakožto projevu náboženského extremismu. Takový stav ale sám o sobě není azylově významných pronásledováním. Konstatoval, že údajná nová skutečnost tvrzená žalobcem se netýká změny situace v zemi původu, důvodů jeho odchodu z vlasti, jím prezentovaných problémů, ani důvodů svědčících o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů dle § 12 zákona o azylu, nebo že mu hrozí vážná újma dle § 14a zákona o azylu. Neshledal tak důvody pro opakované meritorní posouzení žádosti a řízení zastavil. Dle ust. § 10a odst. 2 je-li žádost nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel splňuje důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), neboť žalobce i žalovaný souhlasili s projednáním věci bez jednání.

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Soud vyšel v dané věci z následujících právních předpisů:

Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

Podle § 10a odst. 2 zákona o azylu je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

Podle § 11a odst. 4 zákona o azylu ministerstvo může z důvodů hodných zvláštního zřetele posoudit podanou opakovanou a další opakovanou žádost jako přípustnou.

Podle § 25 písm. i) zákona o azylu řízení se zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

K tomu, aby se správní orgán mohl znovu věcně zabývat opakovanou žádostí žadatele o udělení mezinárodní ochrany, je nezbytné, aby existovaly nové skutečnosti nebo zjištění, které mají určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti. Z tohoto pravidla vychází relevantní judikatura Nejvyššího správního soudu („NSS“), který v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65 dospěl k závěru, že: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57.“ Zdůraznil současně, že věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté.“ K tomu obdobně též rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2019 č.j. 6 Azs 15/2019-27.

Ke kritériím posuzování opakovaných žádostí se vyslovil rozšířený senát NSS v rozsudku ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, kde uvedl, že „odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany musí obsahovat zdůvodněný závěr správního orgánu o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“.

Z výše uvedeného je patrné, že k věcnému posouzení opakované žádosti o mezinárodní ochranu (tedy v situaci, kdy o první podané žádosti již bylo pravomocně rozhodnuto) lze přistoupit pouze za splnění výše vymezených podmínek. Soud poznamenává, že v napadeném rozhodnutí se žalovaný v souladu se zákonem a s příslušnou judikaturou zabýval otázkou, zda byly tyto podmínky naplněny.

Lze souhlasit se závěrem žalovaného, že po porovnání tvrzení žalobce z předchozího a současného řízení o udělení mezinárodní ochrany se důvody žalobcových obav z návratu do jeho vlasti značně překrývají. Nově žalobce v současném řízení uváděl pouze to, že střety mezi muslimy a hinduisty se dějí opakovaně a že v roce 2022 došlo k tak rozsáhlým nepokojům, které ochromily celou společnost. Nadále se žalobce odvolával na existenci politické strany Trinamool Congress Party, se kterou souvisí podvody ve státní správě a také náboženské nepokoje. Žalobce navrhl doplnění podkladů pro napadené rozhodnutí v tomto smyslu, avšak žádné doplňující informace nedoložil. Je nutné upozornit, že žalobcem zmiňované události se udály v roce 2022 a že v souvislosti se zmiňovanou politickou stranou se jedná o déletrvající skutečnost. Žalovaný tak správně vyhodnotil, že tyto okolnosti nemohou představovat novou skutečnost ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu. Tyto byly žalobci známy již v době předchozího řízení, během kterého měl povinnost uvést všechny relevantní skutečnosti, přesto je bez zřejmého důvodu neuvedl. Není tak splněna podmínka, že by se jednalo o skutečnost, kterou bez vlastní viny nemohl uplatnit v přechozím řízení. Jak totiž vyplývá z výše uvedené judikatury, žadatel má v řízení o mezinárodní ochranu povinnost tvrzení a pokud jemu známé a existující důvody neuvede v rámci řízení o první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže tuto nečinnost zhojit pomocí podání opakované žádosti.

NSS v rozsudku ze dne 3. 6. 2021 č.j. 5 Azs 250/2020-36 k obdobné situaci uvedl: „Jestliže stěžovatel neuvedl všechny jemu známé důvody ve své první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu, a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemene tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti; jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení.“ K tomu též rozsudek NSS ze dne ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 – 86.

Soud se ztotožňuje i se závěrem žalovaného, že není splněna ani druhá podmínka dle § 11a odst. 1 zákona o azylu, neboť se nejednalo o skutečnosti svědčící o tom, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování z důvodů dle § 12 zákona či že by mu hrozila vážná újma dle § 14a zákona o azylu. Žalobce se odvolával na obecnou situaci v zemi původu, popřípadě v oblasti Západního Bengálska, tvrdíc, že zde dochází k nábožensky motivovaným nepokojům. Třebaže konstatoval, že návrat by pro něj byl obtížný, připustil zároveň, že se může do vlasti vrátit a přestěhovat do jiné oblasti. Ve své výpovědi také uvedl, že žádné konkrétní nebezpečí by mu při návratu nehrozilo. Vzhledem k abstraktnosti tvrzeného nebezpečí a absenci skutečností odůvodňujících oprávněné obavy nejsou splněny žádné z důvodů pronásledování dle § 12 zákona o azylu, ani definice vážné újmy dle § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) či c) zákona o azylu. Je tak patrné, že nebyla splněna ani jedna ze dvou kumulativních podmínek daných v § 11a odst. 1 zákona o azylu., aby mohla být žádost žalobce posouzena jako přípustná.

Soud konstatuje, že je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, vůbec nedojde k jejímu věcnému posouzení. Jinými slovy, správní orgán neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany (§ 10a odst. 2 zákona o azylu). Námitka žalobce, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav nebo že je rozhodnutí v rozporu s mezinárodními závazky, tedy nemůže obstát, neboť k meritornímu posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalovaný vůbec nepřistoupil. Hodnotil pouze otázku přípustnosti této žádosti z hlediska existence „nových skutečností“ ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o azylu. V tomto ohledu se s relevantními otázkami vypořádal přezkoumatelně a v souladu se zákonem. V řádném odůvodnění se věnoval jak náboženským nepokojům v Indii a jejich možných negativním následkům pro žalobce, tak údajně nové skutečnosti spočívající v činnosti politické strany Trinamool Congress Party. Z napadeného rozhodnutí je dostatečně patrné, z jakých podkladů žalovaný vyšel, jaká zjištění z nich učinil, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, jakou právní úpravu použil a k jakým závěrům dospěl. V zákonem a judikaturou vymezeném rámci přezkumu zvážil veškerá tvrzení žalobce uplatněná v řízení, zabýval se (byť ve stručnosti) i tím, zda nedošlo k podstatné změně situace v zemi původu. Z těchto důvodů nelze akceptovat ani žalobní námitku, že žalovaný nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo či že nebyly dostatečně zohledněny všechny skutečnosti hovořící ve prospěch žadatele.

S ohledem na shora uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 19. 8. 2024 ⟪LB:lb_001⟫ Mgr. Kamil Tojner v.r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje: Z. F.