MSPH 25 Co 264/2025-56

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Česká republika – orgán, IČO IČO sídlem adresa za níž jedná Česká republika – Jméno žalované, sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 101 398 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. června 2025, č.j. 16 C 182/2024-38,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. V záhlaví označeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 101 398 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 21. 11. 2024 do zaplacení (výrok I) a žalobci uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto soud rozhodl o žalobě o zaplacení v záhlaví uvedené částky představující účelné náklady právního zastoupení. V rámci trestního řízení, ve kterém byl trestně stíhán syn žalobce, bylo žalobci zajištěno vozidlo název rok 2015, RZ SPZ (dále jen „vozidlo“); syn žalobce byl zproštěn obžaloby. Žalobce byl účastníkem trestního řízení a v rozsahu týkajícím se vozidla uplatňoval práva k tomuto vozidlu prostřednictvím advokáta Jméno advokáta. V rámci trestního řízení a v rámci řízení o ústavní stížnosti byly žalobci poskytnuty právní služby v hodnotě celkem 101 398 Kč.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že výsledkem právního zastoupení žalobce nebylo vydání vozidla. Zrušení usnesení o zajištění s odkazem na pominutí důvodu, pro který k zajištění majetku došlo, nezakládá předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

4. Soud první instance zjistil tento skutkový stav: V souvislosti se svým trestním stíháním jméno FO k výzvě orgán dne 26. 8. 2019 dobrovolně vydal vozidlo, jehož vlastníkem byl žalobce. V trestním řízení byl žalobce zastoupen tituly před jménem Jméno advokáta, který v rámci trestního řízení poskytl žalobci 7 úkonů právní služby (převzetí zastoupení dne 21. 1. 2020, žádost o vrácení vozidla ze dne 22. 1. 2020, stížnost do usnesení o nevrácení ze dne 30. 1. 2020, žádost o vrácení vozidla ze dne 30. 4. 2020, stížnost do usnesení o nevrácení ze dne 13. 5. 2020, stížnost do usnesení Krajského státního zastupitelství o změně účelu zajištění ze dne 17. 7. 2020, podnět k dohledu nad Krajského státního zastupitelství ze dne 21. 8. 2020), v rámci řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem pak 2 úkony právní služby (převzetí zastoupení a podání ústavní stížnosti). Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v adresa ze dne 22. 6. 2020 č. j. spisová značka bylo vozidlo podle § 358b odst. 1 trestního řádu zajištěno za účelem zajištění výkonu zabrání části majetku. jméno FO byl rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne 1. 10. 2021 sp. zn. spisová značka, který vůči němu nabyl právní moci dne 18. 10. 2021, obžaloby zástupkyně Krajského státního zastupitelství v adresa ze dne 7. 8. 2020 č. j. spisová značka zproštěn. Usnesením Krajského soudu v adresa ze dne 15. 12. 2021 č.j. spisová značka, které nabylo právní moci dne 28. 12. 2021, bylo rozhodnuto o zrušení zajištění a vrácení vozidla žalobci. Dne 4. 1. 2022 bylo orgán vozidlo vráceno žalobci. Žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu škody ve výši 101 398 Kč dne 20. 5. 2024. Žalovaná žádosti žalobce nevyhověla.

5. Soud prvého stupně po právní stránce odkázal na ust. § 5, § 8, § 14, § 15 odst. 2 a § 31 odst. 1, 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/, a konstatoval, že žalobce splnil povinnost předběžného uplatnění nároku u žalované dle § 14 odst. 1 OdpŠk ve lhůtě dle §15 odst. 2 Odpšk. Zdůraznil, že předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu a povinnosti k náhradě škody dle OdpŠk je nezákonné rozhodnutí, (případně nesprávný úřední postup), vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi, přičemž v posuzovaném případě absentuje již první z předpokladů pro vznik povinnosti státu k náhradě škody, a sice nezákonné rozhodnutí.

6. Skutečnost, že trestní stíhání syna žalobce, v rámci kterého bylo vozidlo ve vlastnictví žalobce zajištěno, skončilo zprošťujícím rozsudkem, není důvodem pro závěr, že rozhodnutí o zajištění vozidla vydané v souvislosti s tímto trestním stíháním je nezákonné, neboť z toho, že nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek zveřejnění pod R 8/2016). Současně ani skutečnost, že došlo ke zrušení usnesení o zajištění s odkazem na pominutí důvodu, pro který k zajištění majetku došlo (ve smyslu § 344 b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů), nezakládá předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4462/2007). Proto pak ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk nemůže žalobce žádat náhradu škody v podobě nákladů řízení na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí, když žádné takové rozhodnutí zde není dáno.

7. Pokud jde o náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s ústavní stížností, tak Ústavní soud rozhoduje o náhradě nákladů právního zastoupení, pokud o to stěžovatel výslovně požádá před prvním ústním jednáním. Pokud takový návrh vznesen není a neshledá-li ani sám Ústavní soud důvod pro postup podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatní se zásada uvedená v § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle které si každý z účastníků hradí náklady, které mu vznikly, sám (k tomu viz stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 31/2014, podle kterého náklady právního zastoupení účastníka v řízení o ústavní stížnosti, kterou se domohl zrušení nezákonného rozhodnutí, nejsou škodou ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., za níž by odpovídal podle téhož zákona stát).

8. O nákladech řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, též jen „o. s. ř.“, a úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení 900 Kč spočívajících v paušální náhradě hotových výdajů á 300 Kč za 1 úkon dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to 3 úkony. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

9. Proti tomuto rozsudku odvolání žalobce a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal na ust. § 2 odst. 3 a § 6 odst. 2 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Má za to, že rozsudek popírá koncept objektivní odpovědnosti státu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 443/2013). Žalobce nemorálnost a nespravedlnost spatřuje v tom, že ničeho vadného neučinil, přesto mu vznikla škoda na majetku, která byla způsobena státem, avšak dle rozhodnutí soudu stát za tuto škodu nemůže. K zajištění vozidla žalobce došlo na základě vadného předpokladu zástupců státu, že syn žalobce má být trestně stíhán. Hovořit o zajištění majetku jako izolovaném rozhodnutí je projevem dezinterpretace trestního práva. Usnesení o zahájení trestního stíhání rovněž není zrušeno zprošťujícím rozsudkem. Další paralelou je usnesení o vzetí obviněného do vazby, na které je rovněž pohlíženo až prizmatem výsledku meritorního rozhodnutí. Právní úvahy vyslovené soudem je možno označit za jakýsi „deus ex machina“. Žalobce poukazuje na základní argumentaci výše uvedenou, kdy objektivní odpovědnost za výsledek je dána právě a jen výsledkem řízení v meritu věci. Objektivní odpovědnost nenese jen stát za trestní řízení, ale jedná se zcela běžný koncept užívaný v právu (např. odpovědnost z provozu věci). Nelze tedy hovořit o tom, že by stát byl v tomto směru nějak znevýhodňován. Koncept objektivní odpovědnosti za výsledek je obecným projevem úcty k právům bezúhonných občanů.

V doplnění odvolání odkázal na nosné závěry v rozsudku Městského soudu v adresa ze dne 23. 9. 2025 sp. zn. spisová značka.

10. Žalovaná považuje napadený rozsudek za věcně správný a navrhla jeho potvrzení. Setrvala na svém stanovisku, že není dán odpovědnostní titul, v tomto směru odkázala na již uváděnou judikaturu.

11. Městský soud v adresa jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) – po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.) – přezkoumal podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. napadený rozsudek včetně postupu soudu prvního stupně předcházejícího jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

12. Rozsudkem č. j. spisová značka ze dne 23. 9. 2025, Městský soud v adresa rozhodoval o žalobě na náhradu skutečné škody vzniklé žalobkyni na vstupních dveřích při realizaci příkazu k domovní prohlídce v rámci stejného trestního stíhání (tj. proti synovi žalobce). Odvolací soud shledal, že „Odvolací soud uzavírá, že byť je v případě nezákonného příkazu k provedení domovní prohlídky je jediným možným prostředkem nápravy podání ústavní stížnosti, lpění však na tom, že žalobkyně by měla podat ústavní stížnost, by bylo v tomto případě příliš formalistické. Žalobkyně by podáním ústavní stížnosti provedení domovní prohlídky nezabránila ani neoddálila, domovní prohlídka by byla provedena, stejně tak by došlo ke zničení vstupních dveří. Syn žalobkyně, proti které mu bylo vedeno trestní stíhání, byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu, v souvislosti s jeho obviněním a jeho bydlením u žalobkyně v předmětném bytě byla provedena domovní prohlídka. Škoda byla způsobena účastnici trestního řízení, která nebyla obviněna. Za této situace, kdy je zde nezákonné trestní stíhání syna žalobkyně, je dle odvolacího soudu trvat na tom, že žalobkyně nevyužila možnosti podat ústavní stížnost a příkaz k provedení domovní prohlídky tak nebyl přezkoumán a případně zrušen Ústavním soudem, příliš formalistické. V této konkrétní situaci vyplývá nezákonnost příkazu k domovní prohlídce z výsledku trestního stíhání syna žalobkyně“.

13. Jedná se po skutkové stránce o zcela nesrovnatelný případ, neboť škoda tamní žalobkyni vznikla škoda na věci ihned při realizaci příkazu k domovní prohlídce a nadto tento typ škody nespadá ani do shodné právní kvalifikace jako posuzovaná věc (§ 31 OdpŠk), závěry přijaté senátem číslo jsou tak pro zdejší věc nepoužitelné. Nadto závěr senátu číslo, že není nutno podávat ústavní stížnost a domoci se tak zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, implikuje též myšlenku, že náklady vynaložené na právní služby související s podáním zbytečných opravných prostředků nejsou účelné.

Skutkový stav

14. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z nichž vyvodil správné skutkové závěry, které tak mohly být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu a na které lze pro stručnost odkázat.

15. Z obsahu spisu pak vyplývá, že žalobce uplatnil nárok na náhradu skutečné škody způsobené na jeho vozidle a ta mu byla zcela přiznána (viz rozhodnutí Městského soudu v adresa č. j. spisová značka, založené v tomto spise na č.l. 24 a násl.).

Právní posouzení:

16. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím je objektivní odpovědností (bez ohledu na zavinění), které se stát nemůže zprostit (§ 2 OdpŠk), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1/ odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup, nebo nezákonné rozhodnutí), 2/ vznik újmy a 3/ příčinná souvislost mezi vznikem újmy a odpovědnostním titulem. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném (žalobkyni), srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna, byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

17. Podle § 31 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu12) o mimosmluvní odměně (3). Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu (4).

18. Okolnost, že trestní stíhání nevyústilo v pravomocné odsuzující rozhodnutí, neznamená, že by bylo možno považovat celé trestní řízení za nezákonné (ostatně i podle § 9 OdpŠk jde o zákonným způsobem vykonanou vazbu), a proto se úkony v něm učiněné nestávají automaticky nesprávnými ve smyslu § 13 OdpŠk či nezákonnými podle § 8 OdpŠk, nebyla-li jednotlivá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení [zejména o vydání a odnětí věci, zajištění peněžních prostředků na účtu, zaknihovaných cenných papírů, nemovitosti a jiné majetkové hodnoty a náhradní hodnoty (§ 78 až 79f trestního řádu) a následně o vrácení věci (§ 80 až 81b trestního řádu)] předepsaným procesním postupem pro nezákonnost zrušena (viz Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 103, marg. č. 26., z judikatury např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1412/21).

19. Civilní soud v řízení o náhradě škody nemůže přezkoumávat správnost rozhodnutí vydaného v trestním řízení, neboť nejde o žádné řízení revizní. Jak vyplývá z ust. § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, publikovaný pod R 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), případně by stačila i jen deklarace této nezákonnosti v odůvodnění rozhodnutí daného soudu. Rozhodnutím tohoto orgánu je přitom soud rozhodující o náhradě škody vázán. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu zásadně vychází z principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle něhož soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010). Rovněž v usnesení ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. IV. ÚS 687/22 (v ústavní stížnosti podané proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2263/2021) Ústavní soud setrval na svém právním názoru, že nezákonnost zajištění nelze spojovat pouze se samotnou skutečností, že bylo zastaveno trestní řízení, obžalovaný byl zproštěn obžaloby či byla věc odložena (shodně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1412/21).

20. Ostatně, pokud by civilní soudy po skončení trestního řízení dovozovaly nezákonnost použitých procesních opatření toliko z výsledků trestního stíhání, jednalo by se o tzv. „retrospektivní proroctví“, kterému je třeba se vyvarovat. Pokud by takový výklad byl připuštěn, musely by státní orgány při své činnosti vždy brát v potaz, že jejich rozhodnutí bude po pravomocném skončení řízení zkoumán z pohledu a důvodů, které jim nemohly být známy, což by jejich činnost paralyzovalo (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 255/21). To je také důvod, proč zákon specifickými podmínkami omezuje vznik nároku na náhradu škody spočívající v nákladech řízení.

21. Nadto nelze pominout, že žalobci byla škoda na vozidla plně saturována. Zájem všech lidí na řádném výkonu státní moci projevující se v tom, že zákon umožňuje náhradu škody spočívající jen v efektivně a účelně vynaložených nákladech na právní zastoupení, nelze považovat za nespravedlnost či neúctu k právu občanům, ale ochranu před zneužitím práva. K poukazu na ust. § 6 o. z. lze dodat, že se týká soukromoprávního jednání, za což nelze považovat výkon státní moci.

22. Podle ustálené judikatury tak stále platí, že byla-li rozhodnutí o zajištění věci zrušena nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jejich vydání, nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, obdobně též rozsudek ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, a dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3825/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4205/18; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2263/2021, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 687/22).

23. V rámci kompenzačního řízení se žalobce domáhá toho, aby byla analogicky uplatňována judikatura týkající se nezákonného trestního stíhání či rozhodnutí o vazbě, případně jiného typu škody (a v tomto směru polemizuje s důvody rozhodnutí soudu prvního stupně). Obecně k požadavku na rozšíření výjimky aplikované stran rozhodnutí o zahájení trestního stíhání i na další rozhodnutí vydaná v trestním řízení odvolací soud poukazuje na zásadu, že všechny výjimky mají být vykládány restriktivně.

24. Evropský soud pro lidská práva pak ve věci č. 24827/14 Fu Qan, s. r. o. proti České republice řešil spor, kdy se právnická osoba domáhala z titulu nezákonného rozhodnutí majetkové újmy, která jí vznikla zajištěním jejího majetku na dobu 5 let, když rovněž v trestním řízení došlo ke zproštění obžalovaných (jednatelů právnické osoby). ESLP pak neshledal existenci nezákonného rozhodnutí (spočívající v tom, že bylo provedeno zajištění majetku a následně byli obžalovaní zproštěni obžaloby); neshledal ani nesprávný úřední postup v tom, že zajištění trvalo dlouho ani nezákonné rozhodnutí; ESLP za nesprávný úřední postup považoval až to, že zajištění trvalo nepřiměřeně dlouho i po pravomocném zproštění obžalovaných (což v posuzovaném případě nenastalo) a právě jen za toto období přiznal tamní žalobkyni odškodnění; akcentoval to, že civilním soudům přísluší posuzovat soulad namítaného opatření s vnitrostátním právem (když zde bylo prokázáno, že zajištění peněžních prostředků proběhlo v souladu s vnitrostátním právem, konkrétně § 79b trestního řádu, přičemž splnění této podmínky se posuzuje dle okolností známých v době vydání a přezkumu příslušných rozhodnutí, nikoliv zpětně z pohledu „generála po bitvě“). Ani recentní judikatury ESLP tak nevede odvolací soud k revizi ustáleného judikaturního závěru o nutnosti zrušení rozhodnutí pro nezákonnost.

25. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v trestním řízení vedeném proti synovi žalobce nebylo v žádném rozhodnutí prohlášena ani konstatována nezákonnost rozhodnutí o zajištění věci. Rozhodnutí o zajištění bylo zrušeno, protože dalšího zajištění není třeba. Z žádného rozhodnutí vydaného v rámci trestního řízení či nálezu Ústavního soudu (a to ani z výroku ani z odůvodnění) pak nelze dovodit, že by došlo k prohlášení nezákonnosti zajištění vozidla žalobce. Odvolací soud tak setrvává na dosavadní judikatuře, že na rozhodnutí o zajištění věci nelze hledět jako na rozhodnutí nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk jen proto, že došlo ke zproštění obžalovaného; závěr obvodního soudu o absenci odpovědnostního titulu je tak správný.

26. Navíc za shora popsaného zjištěného skutkového stavu nelze mít náklady vynaložené žalobcem na právní zastoupení v trestním řízení za účelně vynaložené ve smyslu § 31 OdpŠk. Stát je totiž povinen nahradit jen takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí; náklady žalobcem vynaložené na neúspěšné prostředky právní ochrany tak nebyly vynaloženy účelně ve smyslu § 31 Odpšk. Nepostačuje, že byly vynaloženy v souvislosti s řízením, kde bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 594/2013, shodně Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha. Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017, 250 s., nebo Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 276, marg. č. 8.

27. Řečeno ještě jinak – mezi vynaložením nákladů na právní zastoupení ze strany žalobce a zproštěním obžaloby syna žalobce neexistuje vztah příčiny a následku, který je však ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk nutnou podmínkou vzniku nároku na náhradu nákladů řízení.

28. Zcela správně pak obvodní soud poukázal (pokud jde o 2 úkony právní služby související s podáním ústavní stížnosti) na to, že samostatnou podmínkou přiznání náhrady škody je i nemožnost poškozeného náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů. Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení přiznány nebyly, například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal. To platí i pro náklady řízení o ústavní stížnosti, které nepředstavují odškodnitelnou škodu, neboť jejich přiznání úspěšnému stěžovateli zákon o Ústavním soudu umožňuje (viz obvodním soudem již zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 31/2014, publikované pod R 111/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z odborné literatury např. Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha. Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017, 250 s.). K požadavku žalobce na náhradu nákladů za úkony spojené s řízením o Ústavní stížnost tak, lze konstatovat, že náklady právního zastoupení účastníka v řízení o ústavní stížnosti nejsou škodou ve smyslu § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk, za niž by odpovídal podle téhož zákona stát, i když se ústavní stížností domohl zrušení rozhodnutí.

29. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve věci samé postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně zcela správný potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, proti kterému žádné cílené námitky vzneseny nebyly, a odvolací soud žádné pochybení neshledal.

30. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšné žalované v odvolacím řízení vznikly náklady ve výši 2 paušálních náhrad (příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu), po 300 Kč dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné.