MSPH 30 Co 151/2025-153

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové a soudců JUDr. Kateřiny Kodetové a Mgr. Zdeňka Váni ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 692.400 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_005⟫ o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. listopadu 2024 ⟪LB:lb_006⟫ č. j. 12 C 112/2024-127

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. rozhodl o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 692.400 Kč s příslušenstvím a výrokem II. žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 1.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s tím, že tuto vyplatila jako nemajetkovou újmu příbuzným (manželka, dcera, 2 vnoučata) jejího zaměstnance jméno FO (dále též poškozený), který následkem pracovního úrazu dne datum zemřel. Žalobkyně tvrdila, že s poškozeným uzavřela pracovní smlouvu dne 1. 12. 2021. Poškozený byl v rozhodné době dne datum na pracovní cestě, kde vykonával práci třídění odpadu u společnosti právnická osoba, a to na základě dohody o spolupráci k doplnění výrobní kapacity uzavřené mezi žalobkyní a společností právnická osoba. dne 1. 12. 2021. Poškozený přišel o život při výkonu práce, kdy ho přejel spoluzaměstnanec jméno FO teleskopickým manipulátorem odpadu. jméno FO byl shledán vinným trestným činem usmrcení z nedbalosti. U poškozeného byl zjištěn alkohol v krvi; míra jeho spoluzavinění na nehodě byla stanovena ve výši 75 %. Žalobkyně vyplatila pozůstalým každému 173.100 Kč (25 % z náhrady nemajetkové újmy ve výši dvacetinásobku průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí roku 2020), celkem 692.400 Kč. Protože žalovaná žalobkyni uvedené plnění neposkytla, obrátila se žalobkyně na soud; rozhodně nesouhlasila s názorem žalované, že došlo k výkonu nelegální práce.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu s tím, že poškozený byl na území České republiky zaměstnán jako cizinec, a to u žalobkyně s místem výkonu práce v bývalém areálu místo adresa. Pokud vykonával práci pro společnost právnická osoba na adrese adresa, jedná se o postup v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání, a tedy o výkon nelegální práce. Ta není kryta ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu či nemoci z povolání. Žalovaná pak v podrobnostech rozporovala tvrzení žalobkyně o vyslání poškozeného na pracovní cestu; krom jiného poukazovala na to, že cestovní příkaz pro poškozeného byl z 22. 11. 2021, tedy před uzavřením pracovní smlouvy, a na výpovědi svědků v trestním řízení. Z nich vyplynulo, že tito i poškozený byli agenturními pracovníky společnosti právnická osoba. Pro společnost právnická osoba pracovali několik let. Podle žalované vztah mezi žalobkyní a těmito dvěma společnostmi má formu zastřeného agenturního zaměstnávání, ke kterému však žalobkyně nemá oprávnění.

4. Soud prvního stupně provedl dokazování, jehož dílčí skutková zjištění uvedl v bodech 3. a 4. odůvodnění. Zjištěný skutkový stav posoudil podle vyhlášky Ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti organizace za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen vyhláška) a § 271i zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen ZP) s přihlédnutím k § 42 ZP a § 43a odst. 1 ZP, jakož i k § 5 písm. e/ zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti ve spojení s § 89 odst. 1 a 2 téhož. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v řízení vyšlo najevo, že poškozený utrpěl úraz v okamžiku, kdy fakticky realizoval nelegální výkon zaměstnání. Připomenul v tomto směru odůvodnění rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro adresa a adresa č. j. číslo, dále zjištění z výpovědí kolegů poškozeného v rámci trestního řízení, konstatoval chronologii dění podle listin. Vědom si toho, že rozhodnutí inspektorátu z 4. 4. 2023 bylo následně zrušeno a přestupkové řízení nakonec zcela zastaveno, soud prvního stupně měl za významné, že i ze soudem provedeného dokazovaní jednoznačně vyplývá, že poškozený nebyl na místo faktického výkonu zaměstnání vyslán na pracovní cestu. Pokud jde o pracovní cesty cizinců, zmínil rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 48/2013-46 s tím, že pracovní cesta není cizincům zapovězena, nicméně jeho vyslání na pracovní cestu musí být časově omezené a nesmí znamenat dlouhodobou (fakticky trvalou) změnu místa výkonu práce. V řízení však bylo zjištěno, že poškozený i jméno FO byli u společnosti právnická osoba přiděleni po řadu let, nikoli po několik málo dnů. Jinak velmi stručná pracovní smlouva počítá s vysláním zahraničního pracovníka při výkonu nijak odborné, manuální práce na pracovní cestu. Tento zaměstnanec je na „pracovní cestě“ od prvního dne od uzavření smlouvy. Téhož dne je uzavřena i „Dohoda o spolupráci k doplnění výrobních kapacit“ mezi žalobkyní a společností právnická osoba. To vše podle soudu nasvědčuje účelovosti daného postupu s tím, že žalobkyní realizované vyslání poškozeného na „pracovní cestu“ a jeho následné „zapůjčení“ zjevně mělo charakter nepřípustného systému zastřeného agenturního zaměstnávání cizinců. Soud prvního stupně odkázal na skutkově obdobnou situaci a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 349/2021-53, kde soud dospěl k závěru, že „žalobce vystupoval materiálně jako agentura práce, neboť fakticky přiděloval své zaměstnance k výkonu práce u jiné společnosti. K tomuto závěru lze dospět po zhodnocení způsobu výkonu práce jeho zaměstnanců, kteří pracovali ve směnném provozu na zařízeních a strojích nikoliv žalobce, ale jiné společnosti, zpracovávali materiál v jejím vlastnictví, a na pracovišti této jiné společnosti stejným způsobem pracovali i její vlastní zaměstnanci a zaměstnanci dalších společností.“ Vzhledem k závěru o výkonu nelegální práce poškozeným se již soud prvního stupně nezbýval otázkou přiměřené výše náhrady pozůstalým ani spoluzaviněním poškozeného a žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítala nezákonnost úsudku soudu prvního stupně ohledně nelegální práce poškozeného s tím, že pokud tak soud prvního stupně učinil na základě rozhodnutí inspektorátu shora, nebyl k tomu oprávněn. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na ustanovení § 135 o. s. ř. a namítala, že nikdo nemůže být obviněn z přestupku za skutek, o němž již bylo jiné řízení proti téže osobě pravomocně rozhodnuto. Rozhodnutím v tomto smyslu se rozumí také rozhodnutí o tom, že spáchání skutku se nepodařilo obviněnému prokázat. Soud prvního stupně tak měl na žalobkyni hledět jako na nevinnou a na povahu pracovního vztahu mezi ní a poškozeným jako na řádný pracovní poměr. Dále odvolatelka namítala nedostatečné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboťsoudu prvního stupně v rozporz se zákonem odkazuje na rozhodnutí, které však bylo zrušeno. Na takové rozhodnutí je třeba hledět, jako by nebylo vydáno. Soud prvního stupně tak nesměl přebírat argumentaci nezákonného rozhodnutí do odůvodnění svého rozsudku. Navíc soud prvního stupně provedl dokazování užšího rozsahu než inspektorát práce, přesto dovodil s odkazem na listiny obsažené v trestním spise, že se jednalo o zastřené agenturní zaměstnávání. Takové rozhodnutí je podle odvolatelky nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud prvního stupně pak také porušil zásadu přímosti, když vycházel z úředních záznamů o podání vysvětlení obsažených v trestním spise. Z nich dovodil, že se nejednalo o krátkodobou dočasnou pracovní cestu, ale o zjevně nepřípustné agenturní zaměstnávání cizinců. Úřední záznam o podání vysvětlení však podle § 156 odst. 6 trestního řádu nelze bez dalšího užít jako důkaz. Jde také zpravidla o důkaz pořízený v přítomnosti policejního orgánu, absentuje tak záruka pravdivosti jeho obsahu. Navíc v civilním řízení platí zásada přímosti. Shora popsaným postupem soud prvního stupně znemožnil účastníkům klást těmto osobám otázky, tak jak by tomu bylo, pokud by přistoupil k jejich svědecké výpovědi. Zároveň si soud prvního stupně nemohl učinit úsudek o věrohodnosti výpovědi na základě chování svědka. Soud prvního stupně tyto výslechy neprovedl ani přesto, že sama žalovaná tyto navrhovala ve svém podání ze dne 16. 7. 2024. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, když žalobkyně dostatečně uvedla veškerá skutková tvrzení, k nimž označila odpovídající důkazy. Případně, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ještě před odvolacím soudem namítala, že důkazní břemeno k prokázání toho, že došlo k nelegálnímu zaměstnávání, leželo na žalované. To však žalovaná neunesla, když nenavrhla výslech svědků či jiné důkazy, z nichž by takové skutečnosti vyplynuly. Bylo tak třeba vycházet z listin, jimiž žalobkyně doložila existenci pracovněprávního vztahu mezi ní a poškozeným, neboť řízení o přestupku bylo rozhodnutím inspektorátu práce zastaveno.

6. Žalovaná navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Ztotožnila se se závěry soudu prvního stupně potud, že poškozený nebyl na místo faktického výkonu zaměstnání vyslán na pracovní cestu, tak jak soud prvního stupně učinil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 48/2013. K námitce o nedostatečném dokazování pak poukazovala na to, že soud prvního stupně nevycházel pouze z rozhodnutí inspektorátu práce, ale hodnotil všechny provedené důkazy ve vzájemné souvislosti, tedy i jiné listinné důkazy, včetně obsahu trestního spisu. Měla za správný závěr, že poškozený utrpěl úraz při výkonu faktického pracovního poměru vůči společnosti právnická osoba Tento faktický pracovní poměr nelze podle judikatury pokládat za pracovněprávní vztah ve smyslu § 3 ZP. Žalobkyni tak nevzniklo vůči žalované právo podle ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky. V dalším pak žalovaná odkazovala na svá předchozí vyjádření ve věci. Zároveň namítala, že provedení důkazu úředními záznamy o podání vysvětlení není porušením zásady přímosti. Je třeba přihlédnout k tomu, že vysvětlení byla podána krátce po úrazu, tedy v době, kdy svědci měli věc lépe v paměti, než by tomu bylo dnes. K úrazu došlo před třemi a půl lety, zmíněné osoby podávaly svá sdělení a výpovědi bezprostředně po tomto úrazu, tak jak je zachyceno v protokolech, z nichž zcela správně vycházel soud prvního stupně. Podle žalované tyto protokoly zachycují nastalou událost věrněji. Věrohodnost těchto výpovědí navíc nebyla ničím zpochybněna. Je pravda, že žalovaná v rámci koncentrace řízení navrhla výslech některých z těchto osob, nicméně později na něm netrvala, neboť potřebné skutečnosti byly dostatečně prokázány z těchto úředních záznamů. Žalovaná trvala na tom, že důkazní břemeno k prokázání existence pracovněprávního vztahu leží na žalobkyni. Žalobkyně neprokázala, že by byl řádně uzavřen pracovní poměr mezi ní a poškozeným. V řízení bylo naopak zjištěno, že k úrazu došlo při faktickém pracovním poměru vůči společnosti právnická osoba

7. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a shledal, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Předně odvolací soud uvádí, že neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Jak připomněl Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17, smyslem odůvodnění soudního rozhodnutí je „především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, přičemž odůvodnění soudního rozhodnutí musí účastníkům řízení umožnit seznat ty úvahy soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.“ Stručně řečeno, z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí je klíčové, aby soud v jeho odůvodnění vyložil, jaké úvahy ho vedly k jeho rozhodnutí, a tedy, proč rozhodl tak, jak rozhodl. Je přitom pravdou, že povinností soudu je též vypořádat se s relevantními námitkami účastníků řízení včetně jejich důkazních návrhů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1561/08), tuto povinnost však nelze vykládat tak, že soud je povinen budovat svou argumentaci na podrobné oponentuře každé jednotlivé námitky, kterou účastník v řízení vznese, popř. se jednotlivě vypořádat s každým jednotlivým navrženým důkazem či s každým judikátem, na který účastník odkázal ve své argumentaci – klíčové v tomto směru je, zda soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vystavěl vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 29 NSCR 174/2016). Těmto nárokům na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně plně dostál, když napadený rozsudek odůvodnil přehledně a přesvědčivě, a především v něm řádně vyložil důvody, které jej k rozhodnutí vedly a odůvodnil jak svá skutková zjištění, tak svou právní úvahu, přičemž se i náležitě vypořádal se všemi argumenty žalované. Nutno dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 či ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2770/2015). V projednávaném případě je přitom z podaného rozsáhlého odvolání bez pochybností zřejmé, že žalobkyni nečinilo nejmenších potíží formulovat důvody, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku, což svědčí o přezkoumatelnosti tohoto rozsudku.

9. Důvodnou odvolací soud neshledal ani námitku porušení zásady přímosti. Z obsahu spisu se podává, že to byla samotná žalobkyně, kdo navrhoval k důkazu záznamy o podání vysvětlení z trestního spisu, a to v doplnění tvrzení a žaloby na č. l. 107 spisu. Jednalo se o záznamy o výpovědi Vladislava Fajmana, jméno FO a jméno FO. Dále navrhla protokol o hlavním líčení v trestní věci ze dne 22. 3. 2022. Na tomto líčení byl slyšen obžalovaný jméno FO a dále byly podle § 211 odst. 2 trestního řádu čteny úřední záznamy o podání vysvětlení osob shora, jakož i jméno FO a jméno FO, které navrhla k důkazu žalovaná (č. l. 103 spisu). Ta pak z opatrnosti navrhovala slyšet jméno FO a jméno FO jako svědky. Soud prvního stupně tyto důkazy úředními záznamy a protokolem z hlavního líčení provedl na jednání dne 19. 11. 2024. Žalobkyně byla k uvedeným důkazům bez námitek bez připomínek, důkazy nezpochybňovala. Žalovaná pak na výslechu svědků jméno FO a jméno FO netrvala. Žalobkyně před soudem prvního stupně žádné svědky nenavrhovala, nicméně v odvolání soudu prvního stupně vytkla, že výslechy svědků neprovedl. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se pak podává, že z těchto záznamů učinil soud prvního stupně jediné skutkové zjištění, a sice, že „poškozený, tak jméno FO byli u společnosti právnická osoba zaměstnáni, respektive přiděleni, po řadu let, a nikoliv po několika málo dnů, jak uvádí žalobkyně“. Žalobkyně proto byla dotázána, zda toto skutkové zjištění zpochybňuje. Žalobkyně na to nebyla schopna jednoznačně odpovědět, zároveň tvrdila, že před podpisem pracovní smlouvy poškozený u společnosti právnická osoba nepracoval. Na dotaz, jak to ví, tvrdila, že vycházela z telefonické komunikace mezi zaměstnanci žalobkyně a společnosti právnická osoba Zároveň nebyla schopna tvrdit, kde před tímto datem poškozený pracoval. Tvrdila, že u žalobkyně před datem 1. 12. 2021 poškozený nepracoval. Rozpor mezi tímto tvrzením a zjištěním, že žalobkyně již 22. 11. 2021 vyslala poškozeného na pracovní cestu k výkonu práce u společnosti právnická osoba, žalobkyně nevysvětlila. Trvala na tom, aby řízení bylo doplněno o výslech svědků jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO a jméno FO, a to konkrétně k prokázání skutečnosti, že poškozený nebyl zaměstnán u společnosti právnická osoba po řadu několika let. Na výslovný dotaz odvolacího soudu na význam slova „zaměstnán“ potvrdila, že má na mysli, že tam nebyl zaměstnán na základě výslovné pracovní smlouvy se společností právnická osoba Odvolací soud doplnění dokazování v tomto směru neprovedl, neboť taková skutečnost není pro rozhodnutí o dané věci významná. Významné v daném případě není to, zda poškozený byl, nebyl dlouhodobě zaměstnancem společnosti právnická osoba V případě nároku zaměstnavatele proti pojišťovně je významné, zda na zdraví poškozený zaměstnanec byl u zaměstnavatele v řádném platném pracovněprávním vztahu, jak také zdůrazňuje i judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2124/2018); důkazní břemeno k prokázání této skutečnosti lěží na žalobkyni. Není proto významné, zda se žalobkyně dopustila nelegální práce, nebo nikoli, ať už byla uvažována jako agenturní práce či jiná forma. Není významné, zda a s jakým závěrem tuto okolnost šetřila inspekce práce, zda došlo k nelegální práci, zda byla uložena pokuta, či nikoli. Významné je pouze to, zda poškozený byl u žalobkyně v řádném pracovněprávním vztahu, tzn. zda vykonával závislou práci pro žalobkyni na základě platné pracovní smlouvy, případně dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr.

10. Odvolací soud poučil účastníky řízení o svém právním náhledu potud, že je třeba s ohledem na skutkové okolnosti, které vyšly v řízení najevo, zabývat se tím, zda pracovní smlouva uzavřená mezi poškozeným a žalobkyní 1. 12. 2021 je platným právním úkonem, neboť skutečnosti nasvědčují tomu, že se může jednat o právní úkon neplatný, který zastírá jiný úkon, a to právní vztah o výkonu práce poškozeného s jinou společností, ať již se společností právnická osoba nebo právnická osoba. V reakci na to žalobkyně trvala na tom, že pracovní smlouva mezi ní a poškozeným byla uzavřena platně. Žalobkyně odkazovala na šetření správního orgánu, který se tím dopodrobna zabýval a nedospěl k závěru, že by se žalobkyně dopustila nelegálního zaměstnávání. Přitom správní orgán vycházel ze stejných záznamů o podání vysvětlení v trestním spise.

11. Poté odvolací soud ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 27 Cdo 3021/2024) přistoupil k výkladu pracovní smlouvy písemně uzavřené mezi žalobkyní a poškozeným 1. 12. 2021, a to podle výkladových pravidel v ustanovení § 555 a § 556 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.).

12. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.

13. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

14. Podle § 556 odst. 2 o. z. při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

15. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se k výkladu právního jednání podává, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak stanoví výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z., soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v § 556 odst. 2 o. z. (tj. jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.

16. Odvolací soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu, tak jak provedl soud prvního stupně, neboť jím provedené důkazy žalobkyně na jednání nezpochybnila a doplnění dokazování výslechy svědků nebylo třeba; žalobkyně jimi hodlala prokazovat skutečnost, která není významná (viz výše). V řízení před soudem prvního stupně bylo mimo jiné zjištěno, že 14. 10. 2021 byla uzavřena mezi žalobkyní a poškozeným smlouva o budoucí pracovní smlouvě, a to na období od 7. 11. 2021 do 4. 2. 2022. Dne 2. 11. 2021 bylo vydáno rozhodnutí o povolení zaměstnání pro poškozeného, které však bylo vypraveno až 22. 11. 2021. Tímto pracovním povolením byl povolen poškozenému výkon práce pro žalobkyni Na pozici funkce v bývalém areálu místo adresa. Již dne 22. 11. 2021 žalobkyně cestovním příkazem vyslala poškozeného na pracovní cestu s počátkem 22. 11. 2021 a koncem datum, a to k „provedení díla“ podle smlouvy do adresa. Dne 1. 12. 2021 byla uzavřena pracovní smlouva mezi žalobkyní a poškozeným na výkon práce funkce od 1. 12. 2021 na dobu neurčitou (pracovní povolení však bylo vydáno k výkonu krátkodobé práce v délce tří měsíců), s místem výkonu práce bývalý areál místo adresa. V této smlouvě je ujednání, že zaměstnanec souhlasí s tím, že v případě potřeby na straně zaměstnavatele bude vyslán na pracovní cestu. Rovněž dne 1. 12. 2021 sepsaly společnosti právnická osoba. a žalobkyně dohodu o spolupráci k doplnění výrobních kapacit s tím, že společnost právnická osoba. na základě dlouhodobého závazku poskytuje třetí osoby plnění spočívající v provádění dílčích třídicích a manipulačních postupů při zpracování a manipulaci s odpady v místě plnění adresa. Účastníci se pak dohodli na zajištění krátkodobého navýšení rozsahu plnění a dále tak, že žalobkyně vyšle na místo plnění svého zaměstnance na pracovní cestu. Dne 10. 12. 2021 byl žalobkyní vyhotoven další cestovní příkaz o vyslání poškozeného do adresa s počátkem pracovní cesty 13. 12. 2021 do 12. 1. 2022. Tento cestovní příkaz tak plynule navazoval na původní cestovní příkaz vyhotovený ještě před podepsáním pracovní smlouvy. Pokud pak jde o záznamy o podání vysvětlení, které jsou obsahem trestního spisu, pak z tohoto pohledu jsou významné záznamy o vysvětlení jméno FO a jméno FO. Z nich vyplynulo, že poškozený pracoval v areálu společnosti právnická osoba, delší dobu před úrazem, minimálně v řádu několika měsíců. Zároveň se z protokolu o hlavním líčení v trestním řízení ze dne 22. 3. 2022 podává, že obžalovaný jméno FO vypověděl, že s poškozeným spolupracoval u společnosti právnická osoba v adresa minimálně 6 měsíců. jméno FO, provozní manažer právnická osoba, uvedl, že právnická osoba nabírá agenturní pracovníky přes společnost právnická osoba. Takto pracují v právnická osoba několik let i jméno FO a poškozený. jméno FO vypověděl, že je agenturní pracovníkem společnosti právnická osoba. a byl přidělen do právnická osoba, kde pracuje několik let, stejně jako jméno FO a poškozený.

17. Odvolací soud zvažoval okolnosti, které vyšly najevo z listin předložených a provedených k důkazu v daném řízení, jakož i z obsahu trestního spisu a dovodil, že poškozený nebyl v pracovněprávním vztahu k žalobkyni. O tom svědčí to, že poškozený vykonával práci u právnická osoba Stejnou práci takto vykonával po dobu mnoha měsíců před úrazem. Na tuto práci byl „vyslán“ žalobkyní ještě před podpisem pracovní smlouvy, a to cestovním příkazem z 22. 11. 2021. Teprve následně byla podepsána pracovní smlouva a byla uzavřena dohoda mezi žalobkyní a společností právnická osoba. Podle tohoto vyslání měl poškozený poslouchat pokyny společnosti právnická osoba. Je proto třeba dovodit, že pokud poškozený pracoval u společnosti právnická osoba, nebyl tam jako zaměstnanec žalobkyně. Poškozený nevykonával závislou práci pro žalobkyni, nekonal práci podle jejích pokynů, ale jednalo se skutečně o práci pro právnická osoba Přitom lze zároveň spíše usuzovat na to, že se společností právnická osoba nebyl řádně uzavřen pracovní poměr poškozeného, a to pro absenci povolení k výkonu takové práce cizincem, neboť v řízení bylo naopak zjištěno, že pracovní povolení bylo vystaveno za účelem výkonu práce pro žalobkyni s místem výkonu práce tam uvedeném v adresa. Poškozený tak s největší pravděpodobností u společnosti právnická osoba pracoval pouze na základě faktického výkonu práce, přičemž se řídil pokyny zaměstnanců právnická osoba U této společnosti pracoval dlouhou dobu. Pracovní smlouva, která byla písemně uzavřena mezi žalobkyní a poškozeným 1. 12. 2021 tak jednoznačně nesměřovala k tomu, že by měl poškozený vykonávat práci pro žalobkyni. Tato smlouva měla nějakým způsobem legalizovat či ozřejmit, vysvětlit výkon práce poškozeným pro jiný subjekt. Tato pracovní smlouva je tak zastírajícím právním úkonem, neboť vůle účastníků nesměřovala k tomu, aby poškozený vykonával práci pro žalobkyni a na základě jejích pokynů. Pokud tato smlouva byla zastírajícím právním úkonem, pak jde o úkon neplatný a řádný pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a poškozeným na jejím základě nevznikl. V takovém případě není dána povinnost žalované, jakožto pojistitele, k úhradě nemajetkové újmy pozůstalým příbuzným žalobkyní vyplacené.

18. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení, jejichž náhradu soud prvního stupně také správně vyčíslil.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. když žalované jako právně nezastoupenému účastníku byla přiznána náhrada 3× 300 Kč za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání odvolacího soudu a účast na takovém jednání, a to ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a vládním nařízením č. 254/2015 Sb.

Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).