MSPH 14 Co 444/2025-558

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šrédlové a soudkyň Mgr. Lucie Králové a Mgr. Soni Burešové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ zastoupený advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení 124 996 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_011⟫ o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. července 2025, č. j. 15 C 130/2008 – 501,

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem I. stupně 229 455,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokátky, advokátky.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení 21 949,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokátky, advokátky.

1) příprava a převzetí;

2) podání ve věci samé (vyjádření k žalobě) ze dne 05.08.2008;

3) podání ve věci samé (vyjádření) ze dne 29.07.2010;

4) podání ve věci samé (vyjádření) ze dne 23.11.2015;

5) účast na jednání dne 26.02.2016;

6) návrh na přerušení řízení ze dne 04.03.2016 (1/2 úkonu);

7) vyjádření k odvolání nikoli ve věci samé dne 09.06.2016 (1/2 úkonu);

8) dovolání 30.09.2016;

9) podání ve věci samé (replika) ze dne 20.02.2017;

10) podání ve věci samé (vyjádření) ze dne 27.06.2017;

11) odvolání nikoli ve věci samé ze dne 10.08.2017 (1/2 úkon);

Rozsudek soudu je nepřezkoumatelný, kdy se soud nevypořádal se zásadní skutkovou a právní argumentací žalobce. Nekriticky odkázal na rozsudek Městského soudu v adresa spisová značka a nevěnoval pozornost usnesení téhož soudu ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. spisová značka, ač má přímý vztah s posuzovanou věcí. Soud I. stupně se nevypořádal s tvrzeními a důkazy o nemožnosti přesného vymezení vyvlastněných pozemků v roce 1991 a 1992, kdy takové vymezení nevyplývá z vyvlastňovacího rozhodnutí z roku 1987 a přesnou polohu a rozsah vyvlastněných pozemků a jejich částí zastavěných nad rámec vyvlastnění byl zřejmý až geometrickým plánem z roku 1998 a definitivně z roku 2022. Obě restituční výzvy směřovaly výslovně jen k vyvlastněným pozemkům, nikoliv pozemkům zastavěným nad rámec vyvlastnění. Soud I. stupně ignoroval argumentaci žalobce, že předmětné pozemky nikdy nepřešly na stát a žalobce i po roce 1990 zůstal jejich vlastníkem a došlo pouze k faktickému zastavění jeho pozemků. Soud I. stupně pochybil při zjišťování skutkového stavu, když vyšel ze skutkových zjištění ve věci spisová značka. Při právním posouzení soud I. stupně nerozlišil mezi vyvlastněnými pozemky a předmětnými fakticky zastavěnými pozemky a paušálně dovodil, že nárok lze uplatnit jen dle restitučních předpisů. Přitom judikatura Ústavního soudu (nález Pl. ÚS-st. 21/05) připouští uplatnění nároků dle obecných předpisů tam, kde restituční nárok nebylo možno uplatnit. Stavba realizovaná státem před 1. 1. 1992 bez právního titulu je považována za neoprávněnou dle § 221 obč. zák. a podléhá vypořádání dle § 135c obč. zák. Právní závěr, že žalobce pozbyl vlastnické právo, převzatá soudem z rozsudku spisová značka a 28 Cdo 1394/2023, obchází restituční zákonodárství. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, eventuálně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

12) odvolání nikoli ve věci samé ze dne 14.03.2023 (1/2 úkon);

13) podání ve věci samé (procesní stanovisko) ze dne 19.01.2024;

14) účast na jednání dne 09.02.2024;

15) účast na jednání dne 10.04.2024; celkem 130 780 Kč (13 x 10 060)

16) odvolání nikoli ve věci samé ze dne 23.07.2024 (1/2 úkonu);

17) podání ve věci samé (vyjádření) ze dne 03.01.2025;

18) podání ve věci samé (vyjádření) ze dne 20.01.2025;

19) účast a jednání dne 24.01.2025;

20) účast na jednání dne 14.03.2025;

21) podání ve věci samé (vyjádření) ze dne 24.04.2025;

22) podání ve věci samé (vyjádření) ze dne 24.06.2025;

23) účast na jednání dne 16.07.2025;

24) účast na vyhlášení rozsudku dne 23.07.2025 (1/2 úkonu), celkem 48 800 Kč (8 x 6 100).

25. Dle § 13 odst. 1 a 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích, finanční náhrada se oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona. Písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.

26. Dle rozsudku Velkého senátu občanskoprávního kolegia NS ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou.

27. V rozsudku NS ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. spisová značka (ve věci shodných účastníků /v obráceném procesním postavení/, o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, o dovolání proti rozsudku Městského soudu v adresa ze dne 7. 9. 2022, č. j. spisová značka) odkázal NS na ustálený právní závěr, dle něhož mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době z hlediska restitučního zákonodárství bez právního důvodu, žádat dle restitučních norem o vydání těchto nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.; to platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia NS ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek NS ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se pak rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek NS ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů nezaniklo; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. např. rozsudek NS ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek NS ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek NS ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09). Jestliže však stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba, jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví k věci, a nemůže tak uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudky NS ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016).

28. V naposledy uvedeném rozhodnutí, kterým byl částečně zrušen rozsudek Městského soudu v adresa ze dne 7. 9. 2022, č. j. spisová značka, vytknul NS odvolacímu soudu, že ačkoli bylo zjištěno, že stát převzal předmětné pozemky v rozhodné době z hlediska restitučního zákonodárství do své držby a zastavěl je „název“, nezabýval se tím, zda právní předchůdce žalovaných či jeho nástupci uplatnili ve vztahu k pozemkům bezdůvodně převzatým v držbu státem restituční nárok, případně důvody, proč tak nebylo učiněno (kupříkladu nemovitosti byly nadále evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které je též nadále užívaly a podobně).

29. Dle nálezu Ústavního soudu (ÚS) ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05, byť k majetkovým křivdám, které stát konstituováním restitučních předpisů mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období. Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.

30. K naposledy uvedenému nálezu ÚS dodává odvolací soud ve vazbě na odvolací argumentaci žalobce, že tento neobsahuje žalobcem tvrzený závěr, že obecné předpisy lze použít tam, kde restituční nárok nebylo možné uplatnit. Nález naopak obsahuje závěr, že je vyloučeno uplatnit práva podle obecných předpisů na případ, který restituční předpis výslovně upravuje.

31. Z uvedené judikatury je zřejmé, že není primárně důležité, jestli byla výzva k vydání pozemků podle restitučních předpisů z důvodu převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu skutečně podána, ale je rozhodující zda ⟪LB:lb_001⟫ - stát převzal nemovitost v rozhodném období za podmínek uvedených v restitučních předpisech do své držby, byť neoprávněné, což je i případ, kdy stát v rozhodném období na cizím pozemku vybudoval komunikace (viz např. usnesení NS ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019). Takto je nesprávná odvolací argumentace žalobce. Stát zde převzal držbu nad předmětnými pozemky (slovy žalobce měl vůli k převzetí pozemků), neboť na nich vystavěl komunikaci. ⟪LB:lb_002⟫ - vlastník měl rozumný důvod k restituční výzvě, neboť bylo zpochybněno jeho vlastnické právo, neboť nemovitost vlastník nedržel, neobhospodařoval, neužíval ani jinak neovládal, což muselo důvodně vyvolávat pochybnosti o správnosti jemu svědčícímu zápisu vlastnického práva ve veřejných registrech (viz např. usnesení NS ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016).

Tehdy má vlastník jedinou možnost ujmout se všech atributů vlastnického práva (zejména věc držet, užívat a brát požitky) jen na základě výzvy k vydání pozemků podle restitučních předpisů.

32. V tomto případě tomu tak bylo. Stát předmětné pozemky fakticky okupoval, nesporně je zastavěl na konci 80. let minulého století stavbou komunikace. Žalobce o okupaci pozemků státem věděl, sám pozemky neužíval. Toto ostatně nezpochybňuje žalobce ani v odvolání, když sám uvádí, že „došlo k faktickému zastavění jeho pozemků, resp. stát vybudoval v letech 1988 – 1990 na nevyvlastněných pozemcích silnici“. Žalobce tak restituční nárok na vydání předmětných pozemků z důvodu jejich převzetí státem bez právního důvodu mohl uplatnit (byla naplněna skutková podstata § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, resp. § 6 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a žalobce sám pozemky neužíval), třeba s výhradou dodatečného zpřesnění výzvy na konkrétně nově (současně) označené pozemky. Žalobce obecně věděl, jaké „původní“ pozemky byly zastavěny, ostatně takto i koncipoval restituční výzvy z roku 1991. Takový postup restituentů byl zcela standardní, neboť zákonné lhůty k restitučním výzvám byly relativně krátké a za doby trvání vlastnictví (držby) státu velmi často docházelo ke změnám označení pozemků.

33. V případě, že by pozemky nebylo možno vydat pro zastavěnost, upravují restituční předpisy kompenzační právo na finanční náhradu, čímž je bezesporu naplněno oprávnění státu rozhodnout o rozsahu zmírnění (nikoliv napravení) majetkových křivd, jak to aprobuje Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu Pl. ÚS-st. 21/05. Ovšem i zkoumání případných překážek restituce je vyhrazeno vždy právě řízení o uplatněném nároku na vydání věci dle restitučních předpisů (viz usnesení NS ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1716/2025).

34. Je proto irelevantní odvolací argumentace žalobce, že obě restituční výzvy směřovaly k vydání jiných pozemků (jen pozemků vyvlastněných) a že soud I. stupně vycházel při zjišťování skutkového stavu ohledně restitučních výzev z rozsudku spisová značka. V této odvolací argumentaci žalobce pomíjí, že ⟪LB:lb_001⟫ - soud I. stupně provedl oběma restitučními výzvami ze dne 26. 9. 1991 a 16. 11. 1992 důkaz, tedy ze skutkového stavu ve věci 18 Co nevycházel, ⟪LB:lb_002⟫ - jsou nerozhodné informace zjištěné ze sdělení orgán ze dne 28. 11. 2025, že ohledně parcely označení v PK jako parc. č. číslo je projednáván restituční nárok jen ohledně parcel č. číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo a číslo a že na zbývající plochy pozemku PK parc. č. číslo restituční nárok uplatněn nebyl (předmětem nynějšího řízení jsou tedy pozemky, ohledně nichž restituční řízení neprobíhá, když žalobce požaduje bezdůvodné obohacení za užívání pozemků parc. č. číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo, číslo). Není totiž podstatné, zda žalobce restituční výzvy skutečně podal, ale zda je mohl podat, což, jak vyplývá z výše uvedeného, mohl.

35. Pokud žalobce v odvolání argumentuje tím, že bylo ignorováno, že předmětné pozemky (na rozdíl od vyvlastněných pozemků) nikdy nepřešly na stát, že žalobce i po roce 1990 zůstal jejich vlastníkem a došlo pouze k faktickému zastavění pozemků, přehlíží, že restituční předpisy a judikatura upravují jako restituční důvod právě „převzetí věci státem bez právního důvodu“ a možnost (resp. povinnost) uplatnění nároku dle restitučních předpisů v případě, že je restituent zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník a stát se ujal držby pozemků, což je právě nyní projednávaný případ.

36. Je správný závěr soudu I. stupně, že žalobce pozbyl vlastnické právo a není v tomto sporu věcně aktivně legitimován. Obnovení vlastnického práva žalobce se lze v tomto případě domáhat toliko cestou restitučních předpisů. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS-st. 21/05, „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku.“

37. Správnost výše uvedených závěrů potvrzuje i aktuální judikatura Nejvyššího soudu, zejména usnesení NS ze dne 7. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1716/2025, usnesení ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1719/2025, usnesení ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2031/2025, usnesení ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1674/2025, vydaná ve věci stejných účastníků, resp. sestry žalobce na straně žalující, o bezdůvodné obohacení za užívání pozemků za jiná období. NS odmítl dovolání žalobců proti rozhodnutím, kterými byla žaloba zamítnuta a plně odkázal na výše uvedenou judikaturu řešící vztah obecných a restitučních předpisů v případě převzetí nemovitosti státem bez právního důvodu.

38. Žalobce v odvolání argumentuje usnesením Městského soudu v adresa ze dne 23. 1. 2025, sp. zn. spisová značka, ve věci totožných účastníků, o určení vlastnického práva žalobce k tam vymezeným pozemkům (některé pozemky totožné s předmětnými pozemky). Skutkový základ věci tvořilo tvrzení, že žalobce uzavřel se žalovaným kupní smlouvu na nárokované pozemky a žalobce pro nezaplacení kupní ceny od kupní smlouvy odstoupil, čímž se obnovilo jeho vlastnické právo. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně, kterým byla žaloba soudem I. stupně zamítnuta pro konkurenci obecných a restitučních předpisů, a to z důvodu jednak nedostatečná identifikace nárokovaných pozemků, jednak z důvodu nutnosti vypořádat se s argumentací, zda byl žalobce utvrzován ve svém vlastnickém právu jednáním žalovaného, který s ním uzavřel kupní smlouvu, ač žalobce mohl projevit více obezřetnosti a ověřit umístění zděděných pozemků v terénu, vše za využití závěrů rozsudku ve věci spisová značka. Odvolací soud uvedl, že účelem zákona o půdě je zmírnit křivdy, a proto závěr, že účinnost tohoto zákona je titulem pro zápis vlastnického práva státu k pozemkům, které dosud byly jen fakticky zabrány, se tomuto účelu příčí.

39. Předně je třeba uvést, že v uvedené věci byl odlišný skutkový základ (tvrzeno obnovení vlastnického práva odstoupením žalobce od kupní smlouvy sjednané se žalovaným). Odvolací soud neučinil jednoznačný závěr, že uzavřením kupní smlouvy žalovaný utvrdil žalobce v jeho vlastnickém právu, jen dal tuto úvahu k dispozici soudu I. stupně pro další řízení, ovšem se současným zpochybněním nedostatkem obezřetnosti žalobce. V této souvislosti ale tento odvolací soud nesouhlasí s úvahou senátu 29 Co, že faktické zabrání pozemků státem nemůže být titulem pro zápis vlastnického práva státu, neboť by se to příčilo účelu restitučních předpisů. Naopak, jak vyplývá zejména z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05, účelem restitučních předpisů je „jen zmírnění některým“ majetkových křivd v zákonem uvedených případech. A převzetí věci státem bez právního důvodu je právě jedním ze zákonných restitučních důvodů (§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě). Zároveň však senát 29 Co nesystematicky odkázal na závěry rozhodnutí spisová značka, které jsou s východisky nyní rozhodujícího senátu 14 Co v souladu.

40. Odkaz žalobce na rozsudek NS ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004, je nepřípadný, neboť tento řeší problematiku neoprávněné stavby dle § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zejména z hlediska novelizací občanského zákoníku, nikoliv otázku konkurence restitučních a obecných předpisů, a je založen na jiném skutkovém základu (shodně usnesení NS ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1674/2025).

41. Na základě výše uvedeného postupoval odvolací soud dle § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé (výrok I.) jako věcně správný potvrdil.

42. Výrok o nákladech řízení (výrok II.) byl odvolacím soudem změněn. Odvolací soud nesouhlasí s úvahou soudu I. stupně, že zastoupení advokátem bylo neúčelné. Naopak zastoupení žalovaného advokátem považuje odvolací soud v poměrech posuzované věci za potřebné a účelné. Jakkoliv nálezová judikatura Ústavního soudu dovodila, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez pomoci advokátů (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 376/12), neplatí tento závěr bezvýjimečně a není a priori vyloučeno, aby zastoupení daného účastníka řízení advokátem v určitém sporu bylo s ohledem na konkrétní okolnosti daného sporu považováno za účelné (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3202/17). Tak je tomu i v tomto případě, kdy nejde o jednoduchý spor o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků pod komunikacemi při nezpochybněném vlastnictví. V této věci byla naopak zásadní otázka vlastnického práva žalobce, k níž obě sporné strany snášely svou rozsáhlou argumentaci, což vyžadovalo mimo jiné znalost restitučních předpisů a navazující judikatury, jakož i orientaci v předešlých sporech účastníků. To se zcela vymyká z běžné činnosti zaměstnanců žalovaného s právnickým vzdělání, zaměřené na výkon správní agendy nebo správu vlastního majetku obce. I Nejvyšší soud ve výše zmíněných usneseních ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1719/2025, a ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2031/2025, přiznal procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši zastoupení advokátem dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif.

43. Odvolací soud proto přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení dle advokátního tarifu, a to s přihlédnutím k měnícímu se předmětu řízení a k novelizacím advokátního tarifu (zejména novelizace provedená vyhláškou č. 254/2015 Sb. s účinností od 1. 1. 2025).

44. Dle § 7 advokátního tarifu náleží odměna z tarifní hodnoty 433 987,- Kč ve výši 10 060,- Kč za každý následující úkon právní služby:

45. Dle § 7 advokátního tarifu, náleží odměna z tarifní hodnoty 124 996,- Kč (usnesení o částečném zastavení řízení ze dne 10. 4. 2024, č. j. spisová značka) ve výši 6 100 Kč za každý následující úkon právní služby:

46. Dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za úkony č. 1) až 16) činí režijní paušál 4.800,- Kč (16 x 300,- Kč) a za úkony č. 17) až 24), tedy za úkony provedené po 1. 1. 2025, činí režijní paušál 3.600,- Kč (8 x 450,- Kč), celkem 8 400 Kč.

47. DPH v sazbě 21 % ze základu 187 980 Kč (130 780 + 48 800 + 8 400) je částka 39 475,80 Kč.

48. Zaplacený soudní poplatek za podané dovolání dne 13.10.2016 je 2 000 Kč.

49. Celkové náklady tak jsou 229 455,80 Kč.

50. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Procesně úspěšný žalovaný má nárok na náhradu nákladů za zastoupení advokátem dle advokátního tarifu. Má nárok na odměnu 6 100 Kč za každý ze 2 úkonů právní služby z tarifní hodnoty 124 996,- Kč (vyjádření k odvolání ve věci samé, účast na jednání odvolacího soudu 6. 3. 2026), tedy odměna 12 200 Kč, a odměnu za ½ úkonu (odvolání do výroku o nákladech řízení) z tarifní hodnoty 219 055,80 Kč (rozdíl výše nákladů přiznané soudem I. stupně a odvolacím soudem), tedy odměna 4 590 Kč, celkem odměna 16 790 Kč. S připočtení tří režijních paušálů 1 350 Kč (3x 450) a DPH ze základu 18 140 Kč ve výši 3 809,40 Kč jsou celkové náklady odvolacího řízení 21 949,40 Kč.

51. Závěrem uvádí odvolací soud k výzvě soudu I. stupně k zaplacení soudního poplatku za odvolání žalobce (spisová značka), že předmětem odvolacího řízení byla částka 124 996 Kč a poplatek činí dle položky 22 a položky 1 Sazebníku soudních poplatků 5 % ze žalované částky (§ 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, jestliže Nejvyšší soud ČR posoudí dovolání jako přípustné. Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (výjimky stanoví § 238 a § 238a o.s.ř.), jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.