MSPH 15 Co 111/2026-79

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Slavíkové a soudkyň Mgr. Blanky Vernerové a Mgr. Olgy Lenochové ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce, bytem Adresa žalobce, zastoupený advokátkou Jméno advokátky, sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: Orgán veřejné moci, IČO IČO orgánu veřejné moci, sídlem Adresa orgánu veřejné moci ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 58 936 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_007⟫ k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. ledna 2026, č. j. 15 C 206/2025-55

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 58 936 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně od datum do zaplacení (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě podané dne datum, ve které žalobce tvrdil, že mu v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení, jež trvalo od datum do datum, tedy 44 měsíců, vznikla nemajetková újma způsobená nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce uváděl, že předmětné trestní řízení bylo dle jeho přesvědčení skutkově i právně jednoduché, svou účast na trestné činnosti hodnotil jako okrajovou. Dále uváděl, že se na jeho délce nijak nepodílel, neboť pouze v zákonných lhůtách využíval opravné prostředky. Zdůraznil zásadní význam řízení pro svou osobu a jeho dopady do osobního, rodinného, společenského a pracovního života, včetně nejistoty přetrvávající během výkonu trestu. Požadovanou částku stanovil s odkazem na stanovisko ze dne datum, sp. zn. spisová značka, při základní sazbě 17 000 Kč za rok řízení, kterou upravil s ohledem na počet stupňů řízení snížením o 10 %, tvrzenou jednoduchost řízení navýšením o 10 % a význam věci navýšením o 30 %.

3. Žalovaná strana ke své obraně uvedla, že nárok byl u ní uplatněn dne datum a že v trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Současně poukázala na to, že řízení nebylo zatíženo zásadními průtahy ani zjevnou nečinností, avšak bylo přibližně o jeden rok prodlouženo v důsledku procesního pochybení dovolacího soudu, který žalobci neposkytl možnost reagovat na vyjádření Orgán veřejné moci. Přiznání peněžitého zadostiučinění však nebylo podle žalované důvodné, a to za situace, kdy žalobce byl pravomocně odsouzen za podezřelý výraz, trestní stíhání si tedy zavinil svým vlastním jednáním, přičemž újma plynoucí z nejistoty ohledně výsledku řízení tak byla podstatně omezena. Za přiměřenou satisfakci považovala žalovaná konstatování porušení práva, které žalobci poskytla již při předběžném projednání nároku, přičemž odkázala zejména na rozhodnutí sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka a spisová značka a na rozhodnutí ve věcech podezřelý výraz a podezřelý výraz, stížnost č. hodnota.

4. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování vyšel ze zjištění, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno vydáním usnesení policejního orgánu – Orgán veřejné moci ze dne datum, č. j. spisová značka, které bylo žalobci doručeno dne datum. Žalobce byl stíhán pro pomoc k pokusu zvlášť závažného podezřelý výraz podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) a § 24 odst. 1 písm. c). Proti zahájení trestního stíhání podal žalobce stížnost, která byla zamítnuta. Vyšetřování bylo Orgán veřejné moci ukončeno v dubnu 2022 a dne datum byla podána u Orgán veřejné moci obžaloba. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. spisová značka. Rozsudkem ze dne datum, č. j. spisová značka byl žalobce uznán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k peněžitému trestu 500 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. V odvolacím řízení bylo dne datum pod č. j. spisová značka rozhodnuto tak, že peněžitý trest byl žalobci zrušen, přičemž jinak byl odsuzující rozsudek ponechán beze změny. Žalobce dne datum nastoupil výkon trestu odnětí svobody. Proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které bylo Orgán veřejné moci usnesením ze dne datum vydaným pod č. j. spisová značka odmítnuto. Toto rozhodnutí bylo nálezem Orgán veřejné moci ze dne datum vydaným pod sp. zn. spisová značka zrušeno pro porušení práva žalobce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť žalobci nebyl poskytnut dostatečný časový prostor k replice na vyjádření právnická osoba. O dovolání bylo následně znovu rozhodnuto dne datum pod č. j. spisová značka tak, že dovolání bylo opětovně odmítnuto v zásadě z totožných důvodů. Proti rozhodnutí Orgán veřejné moci podal žalobce další ústavní stížnost, která byla usnesením Orgán veřejné moci vydaným dne datum pod sp. zn. spisová značka odmítnuta. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne datum. Ze stanoviska žalované ze dne datum soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná v zákonné šestiměsíční lhůtě, kterou měla na mimosoudní projednání věci, uznala nepřiměřenou délku řízení a poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1, § 5 písm. a) a b), § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 až 3 zákona č. 82/1998 Sb.

6. Celkovou délku trestního řízení vyhodnotil jako nepřiměřenou a dospěl k závěru, že v řízení vedeném u Orgán veřejné moci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dále učinil závěr, že trestní řízení bylo vzhledem k počtu obžalovaných a skutků skutkově i právně složité, jinak však probíhalo plynule s výjimkou, kdy došlo k prodloužení řízení v souvislosti s procesním pochybením při prvním rozhodování o dovolání a na něj navazujícím řízení o ústavní stížnosti.

7. Při určení formy zadostiučinění soud prvního stupně vyšel z § 31a odst. 2 a z rozhodnutí sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka, spisová značka a spisová značka. Ve vztahu k projednávané věci pak uzavřel, že ve vztahu k žalobci je třeba vyjít z toho, že žalobce byl pravomocně odsouzen za podezřelý výraz a že byť mu v daném případě nebyla nepřiměřená délka řízení kompenzována zmírněním uloženého trestu, je možno ve vztahu k žalobci vyjít zejména z rozhodnutí Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, v němž Orgán veřejné moci uzavřel, že „Součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel podezřelý výraz musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest… Poškozený (pachatel) se vědomě stal „hybatelem děje“, a musel si tedy být vědom, že podezřelý výraz vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno… Pachatel podezřelý výraz má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu, typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu připadajícího trestního postihu. Obviněný pachatel podezřelý výraz v trestním řízení prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat „vyváznutí“ bez trestu, v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuálně smířen. Obviněný, který se trestné činnosti nedopustil, v trestním řízení podstupuje nejistotu spočívající v možnosti, že dojde k tzv. justičnímu omylu, který jej vystaví neoprávněnému trestu a popř. i jiným negativním důsledkům (např. neoprávněnému společenskému zavržení). Uvedené nepopírá skutečnost, že nepřiměřená délka trestního řízení působí újmu i obviněnému, který je v daném průtažném řízení shledán vinným. Demonstrována ovšem je výrazná odlišnost ve vznikající újmě. Jestliže má náhrada nemateriální újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, pak je třeba relativizovat východisko, dle nějž by v obdobných případech nemělo být (vůbec) přihlíženo k výsledku trestního řízení. Odůvodněn pak bývá i výjimečný závěr, že pachatelům trestných činů je zpravidla újma trpěná nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž byli odsouzeni za podezřelý výraz kompenzována konstatací porušení práva, což platí zvláště pro případ pachatelů úmyslných trestných činů.

8. V projednávané věci tak soud prvního stupně uzavřel, že s ohledem na to, že žalobce se vlastním úmyslným protiprávním jednáním vystavil trestnímu stíhání a nejistotě ohledně jeho výsledku, je možno újmu žalobce způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení za natolik omezenou, že plnohodnotnou a dostatečnou satisfakcí je za těchto okolností konstatování porušení práva žalobce na rozhodnutí jeho věci v přiměřené době, kterého se žalobci dostalo od žalované již v rámci předběžného projednání nároku. Požadavek žalobce na poskytnutí peněžitého zadostiučinění tedy soud prvního stupně neshledal důvodným, a proto žalobu zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žalované přiznal paušální náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka ve výši 450 Kč za podání vyjádření.

10. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání. V odvolání namítal nesprávné právní posouzení věci a nedostatečné zohlednění individuálních okolností případu. Soudu prvního stupně vytýkal, že žalobu zamítl v podstatě pouze s odkazem na závěry rozsudku Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka, podle nichž pravomocně odsouzenému pachateli úmyslné trestné činnosti může být újma způsobená nepřiměřenou délkou trestního řízení dostatečně kompenzována již konstatováním porušení práva. Podle žalobce však tento závěr nelze uplatňovat mechanicky bez posouzení konkrétních okolností věci. Poukazoval na to, že soud prvního stupně sice shledal nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení, způsobené zejména nezákonným prvním rozhodnutím dovolacího soudu, které bylo následně zrušeno Orgán veřejné moci, avšak dalšími tvrzenými průtahy ani okolnostmi rozhodnými pro formu a výši zadostiučinění se blíže nezabýval.

11. Žalobce dále nesouhlasil se závěrem, že předmětné trestní řízení bylo skutkově a právně složité. Tvrdil, že šlo o řízení skutkově i právně jednoduché, vedené pouze proti dvěma obviněným pro jediný skutek. Zdůraznil rovněž, že byl odsouzen toliko jako pomocník k podezřelý výraz, nikoli jako jeho hlavní pachatel, a že soudy nezjistily jeho motiv k trestné činnosti. Neměla na něj proto bez dalšího dopadat judikatorní úvaha o odsouzeném jako „hybateli děje“. Za nepřípadnou považoval také úvahu, že mohl stav nejistoty ukončit doznáním, neboť průtahy by podle něj nastaly i v případě jeho přiznání. Trestní řízení se navíc netýkalo pouze otázky viny, ale též samostatné a zásadní otázky druhu a výměry trestu, zejména uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž nedostatečné vypořádání námitek proti trestu bylo jedním z nosných důvodů zrušení prvního rozhodnutí dovolacího soudu.

12. Podle žalobce právní úprava nespojuje vyloučení peněžitého zadostiučinění se skutečností, že poškozený byl v trestním řízení pravomocně odsouzen za úmyslnou trestnou činnost. Výsledek posuzovaného řízení podle něj není obecně pro odškodnění jeho nepřiměřené délky rozhodující. Odsouzení může představovat významnou okolnost při hodnocení újmy, nemůže však samo o sobě vést k závěru, že poškozenému peněžité zadostiučinění nenáleží. Takový postup by podle žalobce odporoval požadavku rovné ochrany základních práv a povinnosti posoudit každý případ individuálně. V této souvislosti odkázal zejména na rozhodnutí Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka a spisová značka a na usnesení Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka.

13. Žalobce rovněž zdůraznil, že nepřiměřená délka trestního řízení nebyla žádným způsobem zohledněna při ukládání trestu. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let zůstal po celou dobu řízení nezměněn s tím, že v odvolacím řízení byl zrušen pouze další peněžitý trest jako nepřiměřeně přísný. Jestliže tedy průtahy nebyly kompenzovány zmírněním trestu, nelze podle žalobce považovat pouhé konstatování porušení práva za přiměřené a dostatečné zadostiučinění. Za jedinou adekvátní formu nápravy považoval peněžité zadostiučinění, které může být svou povahou a výší srovnatelné s kompenzací prostřednictvím mírnějšího trestu. Opačný závěr by podle něj vedl k neodůvodněnému rozdílu mezi odsouzenými, u nichž se průtahy promítly do druhu nebo výměry trestu, a těmi, jejichž trest z tohoto důvodu zmírněn nebyl. V této souvislosti odkázal též na rozhodnutí Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka.

14. Protože se soud prvního stupně v důsledku svého právního názoru nezabýval okolnostmi významnými pro stanovení konkrétní výše peněžitého zadostiučinění, žalobce navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž po níže uvedeném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

16. Odvolací soud při odvolacím jednání doplnil dokazování částmi trestního spisu vedeného u Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka. Z tohoto spisu zjistil, že trestní řízení bylo vedeno proti dvěma obviněným, následně obžalovaným a pravomocně odsouzeným, a to pro podezřelý výraz podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku podezřelý výraz. V přípravném řízení byla vydána dvě usnesení o zahájení trestního stíhání, proti nimž oba obvinění podali stížnosti, přičemž o každé stížnosti bylo rozhodováno samostatně. V rámci přípravného řízení bylo shromážděno značné množství listinných důkazů vztahujících se k pozůstalostnímu řízení vedenému pod sp. zn. spisová značka a k závěti, v souvislosti s níž došlo k pomoci podezřelý výraz, za nějž byl žalobce následně pravomocně odsouzen. V rámci přípravného řízení byly prováděny, zčásti i opakovaně, výslechy obviněných a výslechy pěti svědků. Orgány činné v trestním řízení opatřovaly znalecké podklady vztahující se k pravosti podpisu zůstavitele, které byly zajišťovány z jiného řízení, byl vypracováván znalecký posudek vztahující se k pravosti podpisu žalobce a znalecké posudky, včetně jejich doplňků, k ocenění movitých a nemovitých věcí (s ohledem na rozsah škody). Dále byly zajišťovány listiny ze souvisejícího civilního spisu vedeného pod sp. zn. spisová značka, byly vyžadovány souhlasy s poskytnutím informací od právnická osoba, následně byly od právnická osoba vyžádány informace potřebné pro trestní řízení (posouzení věrohodnosti obrany spoluobžalované), které byly následně vyhodnocovány a dále byl vyžádán i souhlas se sledováním e-mailových schránek, přičemž následná zjištění byla orgány činnými v trestním řízení vyhodnocována. V průběhu přípravného řízení nebyly shledány průtahy. Spis přípravného řízení měl v této fázi 1243 listů.

17. Dále bylo z výše uvedeného trestního spisu zjištěno, že obžaloba byla podána dne datum a dne datum bylo nařízeno hlavní líčení na den datum. K hlavnímu líčení bylo předvoláno pět svědků, z nichž dva svou neúčast omluvili a důvod omluvy doložili. Po provedení části dokazování (znalecké posudky, listinné důkazy) bylo hlavní líčení za účelem jeho doplnění odročeno na datum. Při tomto hlavním líčení byli vyslechnuti další dva svědci, bylo dokončeno dokazování a byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Žalobce byl uznán vinným podezřelý výraz podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu podezřelý výraz, kterého se dopustil tím, že žalobce podezřelý výraz. Proti rozsudku podal žalobce blanketní odvolání, dne datum byl vyzván k jeho doplnění, které soudu došlo dne datum. Dne datum byl spis předložen Orgán veřejné moci, který dne datum nařídil veřejné zasedání na den datum. Při tomto jednání bylo doplněno dokazování listinnými důkazy a bylo rozhodnuto ve věci (byl zrušen výrok o peněžitém trestu, jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn). Dne datum bylo rozhodnutí Orgán veřejné moci doručeno žalobci. Dne datum bylo podáno žalobcem dovolání. Dne datum podala dovolání druhá odsouzená a doplnila jej podáním doručeným dne datum. Po rozeslání dovolání státnímu zastupitelství a dalším účastníkům trestního řízení byl spis předložen datum Orgán veřejné moci. Dne datum se k podanému dovolání vyjádřilo Orgán veřejné moci. Toto vyjádření bylo Orgán veřejné moci odesláno dne datum k vyjádření a téhož dne i doručeno právní zástupkyni žalobce. Dne datum bylo nařízeno neveřejné zasedání Orgán veřejné moci na den datum, a dne datum bylo vydáno usnesení č. j. spisová značka, jímž bylo dovolání žalobce i spoluodsouzené osoby odmítnuto. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne datum. Dle nesporných skutkových tvrzení byla ústavní stížnost podána žalobcem dne datum. Dne datum požádal Orgán veřejné moci o zapůjčení spisu sp. zn. spisová značka a dne datum pod sp. zn. spisová značka zrušil svým nálezem rozhodnutí Orgán veřejné moci č. j. spisová značka (v meziobdobí Orgán veřejné moci rozhodoval i o ústavní stížnosti spoluodsouzené osoby, a to dne datum pod sp. zn. spisová značka tak, že její ústavní stížnost odmítl). Dne datum požádal Orgán veřejné moci o zapůjčení spisu sp. zn. spisová značka a dne datum byl spis zapůjčen. Dne datum bylo Orgán veřejné moci nařízeno neveřejné zasedání na datum a dne datum bylo vydáno usnesení č. j. spisová značka, jímž bylo dovolání žalobce znovu odmítnuto. Rozhodnutí Orgán veřejné moci bylo žalobci doručeno dne datum. Ve věci byla žalobcem podána další ústavní stížnost (dle nesporných skutkových tvrzení dne datum). O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto dne datum pod sp. zn. spisová značka tak, že ústavní stížnost byla odmítnuta. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne datum.

18. Podle § 1 zákona 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

19. Podle § 5 písm. a), b) zákona 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

20. Podle § 13 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

21. Podle § 31a odst. 1, 2, 3 zákona 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Odvolací soud po vyhodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně a důkazů, jimiž bylo dokazování doplněno v odvolacím řízení, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že v posuzovaném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. Trestní stíhání žalobce trvalo od datum, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do datum, kdy mu bylo doručeno usnesení Orgán veřejné moci o odmítnutí jeho druhé ústavní stížnosti, tedy 3 roky a 8 měsíců. Správný je ve výsledku rovněž závěr soudu prvního stupně, že za konkrétních okolností věci představuje konstatování porušení práva poskytnuté žalobci již při předběžném projednání nároku přiměřenou a dostačující formu zadostiučinění podle § 31a odst. 2 téhož zákona.

23. Ve vztahu k námitce žalobce ohledně nesprávně hodnocené skutkové a právní složitosti věci, kdy soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s ohledem na počet obžalovaných i skutků, které jim byly kladeny za vinu, hodnotil věc jako skutkově a právně složitou, odvolací soud konstatuje, že tuto námitku ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně shora uvedeným shledal důvodnou.

24. Jak vyplývá z doplněného dokazování, trestní řízení bylo vedeno proti dvěma obviněným (následně obžalovaným a odsouzeným) a pro jeden skutek podezřelý výraz (u žalobce podezřelý výraz). Tyto skutečnosti nelze tedy bez dalšího považovat za okolnosti zakládající skutkovou či právní složitost řízení.

25. Výše uvedený závěr však nic nemění na tom, že odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že posuzovaná trestní věc byla skutkově složitější. Skutková náročnost věci nespočívala v počtu obviněných či skutků, jak uváděl soud prvního stupně, nýbrž v rozsahu, různorodosti a vzájemné provázanosti důkazních prostředků.

26. Je sice pravdou, že důkazy ve věci byly primárně shromážděny v rámci přípravného řízení (viz opatření a vyhodnocení značného množství listinných důkazů vztahujících se k pozůstalostnímu a souvisejícímu civilnímu řízení, výslechy obviněných, svědků, opatření znaleckých podkladů k pravosti podpisů a znalecké posudky včetně jejich doplňků k ocenění movitých a nemovitých věcí, získávání a vyhodnocování informací od právnická osoba a údajů vztahujících se k elektronické komunikaci), avšak s tímto rozsáhlým důkazním materiálem se musel podrobně seznámit nejen vyšetřující policejní orgán, ale i státní zástupce a následně i soudy rozhodující ve věci, přičemž shromážděné důkazy pak musely výše uvedenými orgány činnými v trestním řízení vyhodnocovány ve vzájemných souvislostech, včetně vypořádání se s obranou obou obviněných, později obžalovaných.

27. I po procesní stránce je pak možno posuzované řízení hodnotit jako složitější, a to za situace, kdy posuzovaná trestní věc byla projednána před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a před Orgán veřejné moci, přičemž žalobce následně využil rovněž i podání ústavní stížnosti. Víceinstančnost řízení sice sama o sobě neznamená, že by žalobci bylo možné využití opravných prostředků vytýkat, avšak ovlivňuje objektivní dobu potřebnou k jeho skončení, neboť každý opravný prostředek musí být procesně připraven, předložen příslušnému soudu a věcně posouzen. Při posouzení přiměřenosti celkové délky řízení proto nelze odhlížet od času, který je obvykle potřebný k řádnému projednání řádných i mimořádných opravných prostředků. Dobu obvykle potřebnou k řádnému projednání opravných prostředků proto nelze bez dalšího pokládat za neodůvodněnou nečinnost přičitatelnou státu.

28. V této souvislosti však odvolací soud uvádí, že při úvaze o procesní složitosti věci nezohledňoval ve prospěch žalované, že ve věci opakovaně probíhalo dovolací řízení a na ně navazovalo další řízení před Orgán veřejné moci. Potřeba znovu rozhodnout o dovolání vznikla v důsledku procesního pochybení Nejvyššího soudu při prvním dovolacím řízení, a proto tuto skutečnost odvolací soud naopak zohlednil při hodnocení postupu orgánů veřejné moci.

29. Po právní stránce odvolací soud posoudil věc jako standardně náročnou.

30. Pokud jde o chování žalobce, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce svým procesním postupem k nepřiměřené délce řízení nepřispěl. Žalobci nelze klást k tíži, že využil stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a následně podal odvolání, dovolání a ústavní stížnosti. Šlo o zákonem předvídané prostředky ochrany jeho práv a ze skutkových zjištění nevyplývá, že by byly podávány obstrukčně nebo způsobem, který by vyvolal zbytečné prodlevy.

31. Ve vztahu k postupu orgánů veřejné moci soud uzavřel, že přes uvedenou skutkovou a procesní náročnost byl postup orgánů činných v trestním řízení do prvního rozhodnutí Orgán veřejné moci o dovolání dne datum v zásadě plynulý. Jednotlivé procesní úkony na sebe navazovaly a odvolací soud v tomto období nezjistil období neodůvodněné nečinnosti. Takovou dobu ostatně žalobce v žalobě ve vztahu k období před prvním rozhodnutím Orgán veřejné moci ani konkrétně nevymezil.

32. Odvolací soud se však ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že k nepřiměřenému prodloužení trestního řízení došlo v důsledku procesního pochybení Orgán veřejné moci při prvním rozhodování o dovolání žalobce. Orgán veřejné moci shledal, že žalobci nebyl poskytnut dostatečný časový prostor k reakci na vyjádření právnická osoba, a první rozhodnutí o dovolání proto zrušil. V důsledku této procesní vady bylo nutné dovolání znovu projednat a po jeho opětovném odmítnutí byla projednávána další ústavní stížnost žalobce. Prodloužení řízení vyvolané nutností opakovat dovolací řízení a projednat navazující ústavní stížnost je tedy za konkrétních okolností přičitatelné státu, a to v období od datum (první rozhodnutí dovolacího soudu)) do datum (druhé rozhodnutí dovolacího soudu).

33. Pokud jde o průběh řízení po zrušení rozhodnutí dovolacího soudu nálezem Orgán veřejné moci, z provedeného dokazování vyplývá, že další řízení probíhalo plynule. Orgán veřejné moci znovu rozhodl o dovolání dne datum a Orgán veřejné moci rozhodl o další ústavní stížnosti dne datum. V těchto navazujících fázích nebyla zjištěna další neodůvodněná nečinnost. Tato skutečnost sama o sobě sice již vzniklé prodloužení řízení neodstraňuje ani zpětně nekompenzuje. Je však relevantní při celkovém hodnocení postupu orgánů veřejné moci, neboť dokládá, že po odstranění procesní vady bylo v navazujícím řízení postupováno bez jakýchkoli prodlev přičitatelných postupu soudů.

34. Ve vztahu k posouzení významu řízení pro žalobce odvolací soud vycházel z toho, že trestní řízení obecně patří k řízením typově významným pro dotčenou osobu, neboť je v něm rozhodováno o vině a o uložení trestu a řízení tak může zasáhnout do jednotlivých sfér života trestně stíhané osoby. Při volbě formy zadostiučinění je však nutné odlišit význam samotného trestního řízení od intenzity újmy způsobené jeho nepřiměřeným prodloužením. Tu je třeba hodnotit podle konkrétních okolností případu, včetně povahy pravomocně zjištěného jednání žalobce, délky prodloužení řízení a dalších rozhodných okolností.

35. Z judikatury Orgán veřejné moci vyplývá, že ačkoli trestní řízení představuje věc typově významnou, mohou v konkrétním případě nastat okolnosti, pro něž bude intenzita nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeným prodloužením trestního řízení u pravomocně odsouzeného pachatele podezřelý výraz nepatrná, a to v porovnání s újmou, kterou si pachatel způsobil sám právě svým úmyslným protiprávním jednáním, a proto případně může být přiměřeným zadostiučiněním i samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

36. V rozsudku ze dne datum, sp. zn. spisová značka, Orgán veřejné moci vysvětlil, že trestní řízení je vůči pachateli logickým důsledkem jeho úmyslné trestné činnosti. Pachatel se svým úmyslným jednáním vědomě stal „hybatelem děje“ a musel být přinejmenším srozuměn s tím, že proti němu může být vedeno trestní řízení, může být uznán vinným a může mu být uložen trest. Spácháním podezřelý výraz tak sám vnáší do svého života nejistotu ohledně trestněprávních následků svého jednání. Tato nejistota je svou povahou a intenzitou odlišná od nejistoty osoby, která se trestné činnosti nedopustila a v trestním řízení čelí riziku justičního omylu a neoprávněného odsouzení. Orgán veřejné moci v témže rozhodnutí sice nepopřel, že nepřiměřená délka trestního řízení působí nemajetkovou újmu i obviněnému, který je následně pravomocně shledán vinným, avšak zdůraznil výraznou odlišnost v intenzitě takto vznikající újmy a současně poukázal i na to, že má-li zadostiučinění kompenzovat především stav nejistoty vyvolaný a udržovaný nepřiměřenou délkou řízení, je nutné při posouzení významu předmětu řízení přihlížet k tomu, že pachatel podezřelý výraz do nejistoty ohledně trestněprávních následků svého jednání uvrhl sám. Výše uvedené závěry pak akceptoval i Orgán veřejné moci, který ústavní stížnost podanou proti výše uvedenému rozsudku Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka odmítl svým usnesením vydaným dne datum pod sp. zn. spisová značka jako zjevně neopodstatněnou. Orgán veřejné moci přisvědčil tomu, že pravomocné odsouzení za podezřelý výraz je významnou skutečností při hodnocení újmy vzniklé nepřiměřenou délkou trestního řízení a že význam předmětu řízení je zpravidla odlišný pro osobu, která byla shledána vinnou podezřelý výraz, a pro osobu, která se podezřelý výraz nedopustila. Současně konstatoval, že tím není zpochybněno základní právo odsouzeného na projednání věci v přiměřené lhůtě ani možnost přiznat mu v odůvodněných případech peněžité zadostiučinění, zejména při mimořádných okolnostech.

37. Pravomocné odsouzení za podezřelý výraz tedy samo o sobě automaticky nevylučuje peněžité zadostiučinění. Může však v souhrnu s dalšími konkrétními okolnostmi případu vést k závěru, že význam posuzovaného trestního řízení pro žalobce v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení byl nepatrný a že tedy intenzita vzniklé nemajetkové újmy může být dostatečným způsobem odškodněna právě i formou konstatování porušení práva žalobce na rozhodnutí jeho věci v přiměřené době (viz např. závěry Orgán veřejné moci v usnesení sp. zn. spisová značka).

38. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalobce, že výše uvedené judikatorní závěry nelze vztáhnout na žalobce pro to, že byl odsouzen pouze jako pomocník k podezřelý výraz ve stadiu pokusu, a tedy, že jej nelze považovat za „hybatele děje“ ve smyslu shora uvedených závěrů Orgán veřejné moci. Rozhodující není označení konkrétní formy podezřelý výraz samo o sobě, ale to, zda se žalobce podle pravomocného odsuzujícího rozsudku vědomě a úmyslně podílel na trestné činnosti.

39. Z pravomocného odsuzujícího rozsudku vyplynulo, že žalobce, navíc jako osoba s právnickým vzděláním a znalostí právního významu ověřovaného prohlášení (závěti), svým podpisem potvrdil nepravdivý údaj, že zůstavitel před ním a spoluodsouzenou osobou výslovně prohlásil, že předmětná závěť obsahuje jeho poslední vůli a že tuto listinu před nimi podepsal, ačkoli zůstavitel listinu nepodepsal. Nešlo tedy o nevědomou, nahodilou nebo pouze administrativní účast žalobce, ale o úmyslné jednání významné pro použití nepravé listiny v pozůstalostním řízení s možností způsobení škody poškozené ve prospěch třetích osob v rozsahu přes 28 000 000 Kč. Právnické vzdělání žalobce odvolací soud zohlednil výhradně jako jednu z okolností dokládajících vědomý charakter jeho jednání a znalost právního významu podepisovaného prohlášení. Nejde o okolnost, která by sama o sobě snižovala rozsah ochrany jeho práva na projednání věci v přiměřené době.

40. Ani skutečnost, že podezřelý výraz, nevede v projednávané věci k odlišnému hodnocení. Ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že k dokonání trestného činu nedošlo v důsledku dobrovolného jednání žalobce, kterým by zabránil následku nebo odstranil nebezpečí vzniklé jeho jednáním. podezřelý výraz a forma pomoci byly významné pro trestněprávní hodnocení jeho jednání, samy o sobě však neodstraňují okolnost, že se podezřelý výraz, přičemž právě toto jeho úmyslné protiprávní jednání mu mohlo primárně způsobovat zásah do jeho osobnostní sféry.

41. Proto je odvolací soud přesvědčen o tom, že výše uvedená rozhodnutí Orgán veřejné moci i Orgán veřejné moci jsou na poměry žalobce použitelné, neboť žalobce se vlastním úmyslným jednáním vystavil trestnímu stíhání a nejistotě ohledně jeho výsledku. Objektivní význam trestního řízení pro žalobce tím není zpochybněn, avšak uvedené okolnosti významně snižují intenzitu újmy, kterou lze spojovat právě s nepřiměřeným prodloužením řízení, na rozdíl od újmy vyvolané samotným trestním stíháním a pravomocně uloženým trestem.

42. Shora uvedený závěr o aplikovatelnosti výše zmiňovaných závěrů Orgán veřejné moci odvolací soud nezakládá tedy pouze na formálním zjištění, že trestní řízení skončilo odsouzením žalobce, ale vychází rovněž z konkrétní povahy jeho jednání, z jeho vědomého zapojení do použití nepravé listiny, z jeho právního vzdělání, z absence skutkových okolností, které by jeho účast činily nevědomou nebo nahodilou, a ze skutečnosti, že k nedokonání trestného činu nedošlo jeho dobrovolným přičiněním. Právě tyto individuální okolnosti odůvodňují závěr, že žalobce byl ve vztahu k následnému trestnímu řízení vědomým „hybatelem děje“ ve smyslu citované judikatury.

43. Výše uvedenými závěry však odvolací soud nezpochybňuje existenci základního práva žalobce na projednání věci v přiměřené době, ani úplnou absenci nemajetkové újmy. I žalobci jako pravomocně odsouzenému pachateli úmyslného trestného činu mohla nepřiměřenou délkou řízení vzniknout újma. Její intenzita však byla modifikována tím, že žalobce se vlastním úmyslným jednáním vystavil trestnímu stíhání a nejistotě ohledně jeho výsledku. Tímto závěrem však není zpochybňováno, že nepřiměřená délka posuzovaného řízení byla vyvolána procesní vadou nastalou v rámci dovolacího řízení, tedy skutečností přičitatelnou státu.

44. Odvolací soud dále k věci uvádí, že při svém posuzování důvodnosti požadavku žalobce na kompenzaci jemu vzniklé nemajetkové újmy, kterou požaduje za porušení svého práva na rozhodnutí jeho trestní věci v přiměřené době, nepřehlédl, že žalobce v rámci v řízení odkazoval na rozsudek Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka, v němž je učiněn závěr, že zmírnění trestu poskytnuté v samotném trestním řízení má přednost před následnou finanční kompenzací, avšak že jemu nebyla nepřiměřená délka řízení tímto způsobem kompenzována. V tomto směru je třeba sice přisvědčit žalobci, že z provedeného dokazování plyne, že zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení se skutečně ve výši či druhu uloženého trestu neprojevilo (K procesnímu pochybení dovolacího soudu došlo až po pravomocně uloženém a do té doby bezprůtažném řízení, přičemž v rámci následného projednání mimořádného opravného prostředku bylo dovolání žalobce odmítnuto). Z uvedeného rozhodnutí však nelze automaticky dovozovat obrácené pravidlo, podle něhož by muselo být odsouzenému po skončení trestního řízení vždy přiznáno peněžité zadostiučinění, jestliže jeho trest nebyl z důvodu nepřiměřené délky řízení zmírněn. I za této situace je totiž nutné podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. individuálně posoudit, zda je samotné konstatování porušení práva dostačující, nebo zda závažnost újmy vyžaduje peněžité zadostiučinění.

45. Při volbě formy zadostiučinění odvolací soud tedy individuálně posoudil celkovou délku řízení, jeho skutkovou a procesní náročnost, standardní právní složitost, chování žalobce, postup orgánů veřejné moci a význam předmětu řízení pro žalobce. Jak vyplývá z provedeného dokazování, žalobce svým procesním postupem k délce řízení nepřispěl a oprávněně využíval dostupné opravné prostředky. Řízení pak s výjimkou procesního pochybení Orgán veřejné moci při prvním rozhodování o dovolání probíhalo plynule a bez významných období neodůvodněné nečinnosti, přičemž po odstranění uvedené vady soudy postupovaly aktivně a bezprůtažně. Odvolací soud dále při svém posouzení věci zohlednil obecně zvýšený význam trestního řízení pro žalobce, avšak v konkrétní věci modifikovaný fakticky nepatrným významem nepřiměřené délky soudního řízení v porovnání s tím, že újmu související s trestním stíháním žalobce si žalobce primárně způsobil sám pácháním podezřelý výraz, za níž byl pravomocně odsouzen. Odvolací soud proto dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že přiměřenou a dostačující formou zadostiučinění je za konkrétních okolností případu výše podrobně rozebraných konstatování porušení práva žalobce na projednání jeho trestní věci v přiměřené době, jehož se mu dostalo již při předběžném projednání nároku od Orgán veřejné moci. Nebyl-li shledán důvod k poskytnutí zadostiučinění v penězích, nebylo třeba přistoupit k výpočtu jeho výše podle základní částky a jednotlivých modifikačních kritérií. Tato kritéria však byla zohledněna při posouzení přiměřenosti délky řízení, intenzity újmy a odpovídající formy zadostiučinění.

46. Pouze pro úplnost odvolací soud uvádí, že ani odkaz žalobce na rozsudek Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka nevede k odlišnému závěru. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že pravomocné odsouzení vylučuje vznik nemajetkové újmy nebo právo žalobce na zadostiučinění. Výsledek trestního řízení zohlednil spolu s dalšími individuálními okolnostmi pouze při hodnocení intenzity újmy a volbě přiměřené formy jejího odčinění. Takový postup odpovídá pozdější judikatuře, zejména rozsudku Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka.

47. K odkazu žalobce na usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, odvolací soud uvádí, že toto rozhodnutí podporuje závěr přijatý v nynější věci. Orgán veřejné moci v něm výslovně aproboval možnost hodnotit význam posuzovaného trestního řízení pro pravomocně odsouzeného pachatele podezřelý výraz jako nepatrný, jestliže se do nejistoty ohledně výsledku řízení uvrhl sám svým úmyslným jednáním a nejsou dány mimořádné okolnosti vyžadující peněžité zadostiučinění. Současně potvrdil, že taková okolnost může, avšak nemusí, vést k závěru o dostačujícím konstatování porušení práva, a že vždy záleží na konkrétních okolnostech posuzované věci, které byly v tomto konkrétním řízení vyhodnoceny způsobem shora již podrobně rozebraným.

48. Důvodná pak není ani námitka žalobce, že nepřiznáním peněžitého zadostiučinění vzniká nepřípustná nerovnost mezi odsouzenými, jimž byl trest pro nepřiměřenou délku řízení zmírněn, a odsouzenými, jimž zmírněn nebyl. Jde o rozdílné formy nápravy, jejichž přiměřenost se posuzuje podle konkrétních okolností každé věci. Rozsudek Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka stanoví přednost kompenzace v rámci trestního řízení, nezakládá však automatický nárok na peněžité zadostiučinění v případě, že ke zmírnění trestu nedošlo. Odvolací soud absenci zmírnění trestu při svém posouzení zohlednil, avšak v souhrnu s ostatními okolnostmi neshledal, že by konstatování porušení práva nebylo dostatečnou nápravou.

49. Ani skutečnost, že procesní pochybení Orgán veřejné moci bylo napraveno až nálezem Orgán veřejné moci, sama o sobě nezakládá nutnost peněžité satisfakce. Toto pochybení vedlo ke zrušení prvního rozhodnutí o dovolání a v důsledku toho objektivně i k nutnosti dalšího projednání věci před dovolacím soudem. Současně však nebyla zjištěna další období neodůvodněné nečinnosti, opakovaná procesní pochybení ani průtahy v jiných fázích trestního řízení. Povahu a důsledky procesního pochybení odvolací soud zohlednil jak při závěru o existenci nesprávného úředního postupu, tak při posouzení přiměřené formy zadostiučinění. Tím se projednávaná věc odlišuje od případů, v nichž bylo peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení poskytnuto pravomocně odsouzené osobě, když v takových případech poskytnutí peněžitého zadostiučinění odůvodňovalo více závažných pochybení, opakované rušení rozhodnutí, dlouhodobá nečinnost nebo extrémní nepoměr mezi složitostí věci a celkovou délkou řízení.

50. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé i ve výroku o náhradě nákladů řízení podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

51 O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Přihlédl přitom k tomu, že existence nepřiměřené délky řízení a právo žalobce na nepeněžitou satisfakci byly uznány již při předběžném projednání nároku a předmětem soudního řízení zůstal požadavek na peněžité plnění, v němž žalobce úspěšný nebyl. Žalované však v odvolacím řízení nevznikly náklady, jejichž náhradu by bylo možné přiznat. Odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.