MSPH 18 Co 208/2025-211

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně zahraniční osoba registrovaná pod č. číslo sídlem Adresa žalobkyně, stát zastoupená Jméno advokátky, advokátkou sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované opatrovníkem Jméno opatrovníka, advokátem sídlem Adresa opatrovníka ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 33 078,68 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 2. 2025, č. j. 22 C 215/ 2019-163, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. července 2025, č. j. 22 C 215/ 2019-195,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24 100 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokátky Jméno Zástupce.

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 33 078,68 EUR, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 871,32 EUR za dobu od 16. 6. 2018 do 18. 7. 2023Anonymizovánoa z částky 33 078,68 EUR za dobu od 16. 6. 2018 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a dále povinnost v téže lhůtě zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení částku 175 877 Kč (výrok II.). Soud I. stupně dále uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro adresa náhradu nákladů řízení vynaložených státem ve výši 26 620 Kč, a ve výši 46 480 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky III., IV.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, v níž žalobce (právní předchůdce aktuálního žalobce, společnost právnická osoba, reg. č. číslo, sídlem adresa, stát) tvrdil, že žalovaná ho v listopadu roku 2016 požádala o poskytnutí krátkodobé zápůjčky ve výši 37 000 EUR; po schválení zápůjčky rozhodnutím žalobce ze dne 21. 11. 2016, poskytl žalobce žalované téhož dne částku ve výši 27 000 EUR formou převodu na bankovní účet žalované, přičemž platba byla označena jako „loan“, tedy úvěr nebo zápůjčka. Počátkem roku 2017 žalovaná požádala žalobce o další zápůjčku ve výši 20 000 EUR; na základě tohoto návrhu byla rozhodnutím žalobce ze dne 24. 3. 2017 schválena zápůjčka žalované ve výši 6 950 EUR, když žalobce bez zajištění odmítl zapůjčit požadovanou vyšší částku. Tuto částku poskytl žalobce žalované dne 27. 3. 2017 bankovním převodem na bankovní účet, s popisem v angličtině „credit loan agreement“, tedy smlouva o zápůjčce nebo úvěru. Žalovaná v rámci neformální komunikace stran opakovaně přislíbila žalobci vrácení předmětné částky, naposledy v lednu 2018. Dopisem ze dne 5. 6. 2018 vyzval původní žalobce žalovanou k zaplacení v dodatečné lhůtě splatnosti 15. 6. 2018; lhůta uplynula marně.

3. Na základě těchto tvrzení se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 33 950 EUR s příslušenstvím. Usnesením ze dne 22. 11. 2023 soud I. stupně podle § 107a odst.2 o. s. ř. povolil vstup společnosti právnická osoba (gen. v záhlaví) na místo žalobce, na základě smlouvy ze dne 10. 6. 2020, jíž žalobce na tuto společnost postoupil předmětnou pohledávku. Po částečném zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby co do částky 871,32 EUR (nárok žalobce byl v tomto rozsahu uspokojen v rámci insolvenčního řízení žalované dne 21. 9. 2023) zůstala předmětem řízení částka 33 078,68 EUR s příslušenstvím.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nepopírala tvrzení žalobce, že peněžité plnění v tvrzené výši, převedl dne 21. 11. 2016, resp. dne 27. 3. 2017 na bankovní účet žalované; tvrdila však, že jí nevznikl závazek předmětnou částku žalobci vrátit, neboť tato částka představuje vklad žalobce do společného podniku se společností právnická osoba., s registrací na adresa; mezi právnická osoba a touto společností byla dne 15. 7. 2016 uzavřena smlouva o společném podniku, jehož předmětem činnosti byla investice do (další) společnosti, zabývající se zpracováním dřeva na stát. Právní předchůdce žalobce byl společníkem s účastí ve výši 45 %, jíž odpovídal vklad ve výši 140 000 USD. Vzhledem k tomu, že společný podnik neměl zřízen v České republice bankovní účet, byla částka, odpovídající vkladu žalobce do společnosti, vložena prostřednictvím bankovního účtu žalované, která je jedním ze společníků a manažerkou tohoto společného podniku.

5. Soud I. stupně zjistil tento skutkový stav: mezi společností právnická osoba a žalovanou jako „funkce“ projektu společného podniku „název“ byla v roce 2016 uzavřena smlouva o investování. Na základě této smlouvy žalobce žalované převedl v červenci 2016 na účet částku 80 000 USD a v měsíci srpnu částku 55 500 USD. Celkem měla být poskytnuta investice ve výši 140 000 USD. Následně byla mezi společností právnická osoba a žalovanou dojednána zápůjčka v částce celkem 33 950 EUR, která byla žalované poskytnuta zasláním na bankovní účet žalované dne 21. 11. 2016 částkou 27 000 EUR, platbou označenou jako „loan“, tedy úvěr nebo půjčka a dne 27. 3. 2017 částkou ve výši 6 950 EUR, platbou označenou jako „credit loan agreement“, tedy smlouva o úvěru nebo půjčce. Splatnost takto poskytnutých částek byla sjednána dnem 31. 12. 2017. Žalobce určil žalované náhradní termín splatnosti dnem 15. 6. 2018.

6. Soud I. stupně uzavřel, že uvedená zjištění vyvracejí obranu žalované. Z důkazů předložených žalovanou bylo zjištěno, že mezi platbami společnosti právnická osoba na investice do společného (se společností právnická osoba.) podniku „název“ ve výši 80 000 USD a 55 500 USD, které proběhly v červenci a v srpnu 2016, na straně jedné, a platbami částek, jejichž vydání je předmětem tohoto řízení, tj. částky ve výši 27 000 EUR a 6 950 EUR, které byly provedeny v listopadu 2016, resp. březnu 2017, na straně druhé neexistuje ani časová ani finančně ekvivalentní souvislost.

7. Právním posouzením tohoto skutkového stavu dospěl soud I. stupně k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba a žalovanou byla uzavřena smlouva o zápůjčce podle § 2390 o. z., když půjčitel reálně splnil závazek poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 27 000 EUR a 6 950 EUR a žalovaná se zavázala je vrátit. Protože žalovaná tento závazek nesplnila ani v dodatečné lhůtě, je žaloba, jíž se žalobce domáhá vrácení předmětných částek, po právu. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobě vyhověl, včetně požadovaného příslušenství – úroku z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o. z., nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch plně úspěšného žalobce. Soud I. stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil neúspěšné žalované povinnost nahradit státu náklady, které mu v řízení vznikly zaplacením odměny opatrovníka žalované.

9. Tento rozsudek napadla žalovaná prostřednictvím ustanoveného opatrovníka v celém rozsahu včasným a přípustným odvoláním. Vytýkala soudu I. stupně, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným závěrům o skutkovém stavu a v důsledku toho věc nesprávně právně posoudil (§ 205 odst. 2 písm. e), písm. g) o. s. ř.).

Žalovaná namítala, že soud I. stupně učinil své závěry o prokázání podstatných náležitostí smlouvy o zápůjčce, která měla být uzavřena mezi společností právnická osoba a žalovanou, pouze na základě nedostatečně důkazně podložených tvrzení žalobce. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že zjištěné skutečnosti o okolnostech poskytnutí předmětných plateb vyvracejí její obranu, že předmětné částky nepřijala z důvodu zápůjčky, nýbrž jako investici právního předchůdce žalobce do společného podniku. Nepovažuje za dostačující argument, že mezi platbami společnosti právnická osoba na účet žalované na vklad do společného podniku, poskytnutými v červenci 2016 celkem ve výši 135 500 USD, a platbami ze žalobcem tvrzeného důvodů zápůjčky v listopadu 2016, resp. březnu 2017, celkem ve výši 33 950 EUR, nebyla časová ani finančně ekvivalentní souvislost. Žalovaná trvá na tom, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že předmětná částka byla poskytnuta na investici společnosti právnická osoba.; z toho vyvozuje absenci své pasivní legitimace ve sporu.

Žalovaná dále namítala, že se soud I. stupně nevypořádal s námitkou, že v části nároku přesahující částku 540 601,84 Kč (v přepočtu z EUR) se jedná o věc pravomocně rozhodnutou, a nelze tak o této části nároku vést řízení. V rámci insolvenčního řízení žalované vedeného Městským soudem v adresa pod sp. zn. spisová značka žalobce v incidenčním sporu sp. zn. incidenční spisová značka uzavřel s insolvenčním správcem žalované smír, který byl schválen usnesením Městského soudu v adresa ze dne 3. 5. 2024, č. j. incidenční spisová značka. Incidenční spor se vztahuje k přihlášce předmětné pohledávky žalobce; podle obsahu smíru je (předmětná) pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení po právu (pouze) ve výši 540.601,84 Kč (tj. cca 21 630 EUR). Podle názoru žalované takto žalobce projevil vůli, že její pohledávka není po právu ve výši přesahující částku 540.601,84 Kč; žalobu však vzala zpět pouze v rozsahu uspokojení v rámci insolvenčního řízení, tj. ve výši 871,32 EUR. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku soudu I. stupně žalobu zamítl.

10. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Vyvracel námitky žalované, vztahující se k hodnocení důkazů soudem I. stupně. K námitce smíru uzavřenému o předmětné pohledávce žalobce za žalovanou v rámci insolvenčního řízení žalované (sp. zn. spisová značka) poukázal na to, že uzavřený smír o pravosti a výši pohledávky v rámci výše uvedeného insolvenčního řízení žalované nemá na předmětné řízení jakýkoli vliv. V této souvislosti odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího soudu, setrvávající na závěru, že „Incidenčním sporem o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky se sporné otázky pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky řeší jen pro potřeby insolvenčního řízení“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2020, sp. zn. 29 ICdo 63/2018), resp. že „závaznost rozsudku vydaného v incidenčním sporu nemůže uplatnit mimo rámec probíhajícího insolvenčního řízení a pravomocný rozsudek v incidenčním sporu tak v zásadě nemá přesah mimo vlastní insolvenční řízení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 958/2022).

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř.; dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

12. Soud I. stupně dospěl na základě procesně správného dokazování ke správným skutkovým závěrům o všech skutečnostech rozhodných pro právní posouzení věci. Ačkoli v řízení nebyl navržen žádný přímý důkaz tvrzení, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, jako půjčitelem a žalovanou jako vypůjčitelem, bylo sjednáno, že předmětná částka bude poskytnuta žalované jako zápůjčka, soud I. stupně nepochybil, pokud vzal toto tvrzení žalobce za prokázané na základě provedených nepřímých důkazů.

13. Indicie, které žalobce označil, tvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů pro tvrzení, že předmětná částka zaslaná žalobcem na účet žalované v listopadu 2016 a v březnu 2017 byla určená žalované, přičemž se jednalo o částku vratnou. Uvedené zjištění bez rozumných pochybností vyplývá z popisu plateb (v překladu do češtiny) jako „půjčka“, resp. „úvěr“, ve spojení s chováním žalované, která ani netvrdila, že by byla uvedené označení plateb, implikující vratnost částek, vůči žalobci rozporovala. Tvrzení žalované o právním důvodu poskytnutí předmětných plateb žalované posilují důkazy o jednání právního předchůdce žalobce (právnická osoba) o společném podniku. Podle předložených smluv se právní předchůdce žalobce zavázal ke vkladu ve výši 140 000 USD, na nějž bylo platbami uskutečněnými v červenci a v srpnu 2016 placeno na účet žalované, jako „funkce“, celkem 135 500 USD, tedy 96,8 % závazku. Soudu I. stupně tedy nelze důvodně vytknout nesprávnost závěru, že mezi platbami právního předchůdce žalobce na vklad do společného podniku a platbami předmětných částek, není časová ani finančně ekvivalentní souvislost. Žalobcem navržený řetězec nepřímých důkazů lze tedy hodnotit jako ucelený, obsahující zjištění nepřímo potvrzující skutkovou verzi žalobce.

14. Odvolatelce nelze přisvědčit ani v námitce, že uzavřením smíru v incidenčním řízení o určení pravosti a výše předmětné pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení žalované vznikla ve vztahu k danému řízení překážka věci rozsouzené. Nedůvodnost námitky vyplývá z ustálených závěrů soudní praxe, citovaných výše v rámci vyjádření žalobce.

15. Vzhledem k tomu, že odvolací námitky nebyly způsobilé zvrátit správné skutkové a právní závěry soudu I. stupně, odvolací soud rozsudek v napadené části podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; plně úspěšný žalobce má proti žalované právo na náhradu nákladů za právní zastoupení, kterému v této fázi řízení vznikly: odměna za úkon vyjádření k odvolání 23. 1. 2025 z pcta 831 598 Kč (33 078,68 EUR, při přepočtu EUR na Kč dle kurzu devizového trhu vyhlášeného právnická osoba ke dni 23. 1. 2025, tj. 1EUR = 25,14 Kč) ve výši 11 660 Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 odst. 6 AT) a na odměnu za úkon účast při jednání odvolacího soudu dne 14. 1. 2026 z pcta 802 820 Kč (33 078,68 EUR, při přepočtu EUR na Kč dle kurzu devizového trhu vyhlášeného právnická osoba ke dni 14. 1. 2026, tj. 1EUR = 24,27 Kč) ve výši 11 540 Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 odst. 6 AT), tedy odměna 23 200 Kč, náhradu hotových výdajů v paušální výši za 1 úkon právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT), tedy náhrada hotových výdajů 900 Kč, celkem 24 100 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).