MSPH 20 Co 204/2026-68

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Markéty Čermínové a JUDr. Renaty Hertlové v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Orgán veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci za níž jedná Orgán veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 105 592 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_005⟫ k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. května 2026, č. j. 28 C 38/2026-51

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 105 592 Kč s příslušenstvím a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 1 800 Kč. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení shora uvedené částky podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení, vedeného Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka (posuzované řízení). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, nedošlo.

2. Soud I. stupně zjistil, že žalobce uplatnil u žalované předmětný nárok dne datum a žalovaná vydala dne datum ve věci stanovisko, v němž konstatovala, že není dán odpovědnostní titul a nárok žalobce považuje za nedůvodný. Dále zjistil ze spisu Orgán veřejné moci, sp. zn. spisová značka, průběh řízení a věc posoudil podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobo, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §§ 5,13 a 31a náhradového zákona. Konstatoval, že posuzované řízení trvalo od podání žaloby dne datum do právní moci rozsudku Orgán veřejné moci ze dne datum, č.j. spisová značka, ke dni datum celkem hodnota roky a 4 měsíce. Dovodil, že řízení vykazovalo vyšší skutkovou i hmotněprávní a procesní složitost, jednalo se o spor o náhradu škody na zdraví, bylo prováděno znalecké zkoumání, soud musel opakovaně reagovat na rozšíření žaloby a ve věci rozhodoval i odvolací soud. Posuzované řízení patří typově mezi řízení se zvýšeným významem pro účastníky, neboť jeho předmětem řízení byla náhrada škody na zdraví (nároky z nemoci z povolání). Žalobce však uplatnil svůj nárok předčasně a na délce řízení se významně podílel, opakovaně žádal o prodloužení lhůty pro vyjádření k výzvám soudu, tyto lhůty přesto nedodržoval a musel být i urgován. K poukazu žalobce na to, že neměl být vyzýván k zaplacení zálohy na revizní znalecký posudek a soud neměl tento posudek zadávat, soud I. stupně konstatoval, že mu nepřísluší přezkoumávat samotný rozhodovací postup procesního soudu nad rámec jeho plynulosti. Zdůraznil, že soudy ve věci postupovaly bez průtahů, úkony činily v přiměřených lhůtách a procesně včas reagovaly na každé podání žalobce či jiných účastníků. Vzhledem ke kritériím složitosti věci, významu řízení pro žalobce a postupu soudů vyhodnotil soud I. stupně celkovou dobu trvání posuzovaného řízení jako přiměřenou, žalobu proto zamítl a žalované přiznal podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) náhradu nákladů řízení.

3. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Setrval na názoru, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a dovozoval, že spor nebyl složitý a otázku předčasnosti žaloby odvolací soud korigoval, když uvedl, že nároky žalobce byly důvodné (a následně pojišťovnou žalovaného uspokojené), což promítl do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Soudu I. stupně vytkl závěr, že mu nepřísluší přezkoumávat samotný rozhodovací postup soudu v posuzovaném řízení a tento postup podrobně kritizoval. Poukazoval zejména na to, že soud zbytečně trval na provedení revizního znaleckého posudku a na vyžádání přehledu lékařských úkonů od zdravotní pojišťovny, ač mohl žalobu zamítnout při prvním jednání, jestliže ji měl za předčasnou, zároveň odmítl provést žalobcem navrhované důkazy k prokázání nesprávnosti posudku tituly před jménem jméno FO. Dovozoval, že mu při zbytečnosti požadovaných důkazů nelze vytýkat včasné neplnění výzev soudu a klást mu k tíži podíl na délce řízení. Žalobce zdůraznil charakter nároku na náhradu škody na zdraví s tím, že prodlužování posuzovaného řízení pro něho bylo traumatizující a poukázal na svůj neutěšený zdravotní stav, který podrobně popisoval. Uzavřel, že doba řízení a „schválnosti“ soudu, který trval na nesprávných stanoviscích a obhajoval nesprávné závěry tituly před jménem jméno FO, negativně zasáhly jeho psychickou sféru, a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku a ve vyjádření k odvolání zdůraznila posuzovaná kritéria ve smyslu§ 31a odst. 3 náhradového zákona s přesvědčením, že soudu I. stupně nelze ničeho vytknout. Dovozovala, že posuzované řízení nelze hodnotit jinak než jako řízení složité, neboť se jednalo o nároky na náhradu škody z pracovněprávního vztahu, a nebyly v něm zjištěny žádné neodůvodněné průtahy nebo nekoncentrovaný postup soudu. Význam posuzovaného řízení pro účastníka byl sice typově zvýšený, avšak žalobce se na délce řízení významně podílel (opakované žádosti o prodloužení lhůty, nereagování na výzvy soudu v uložených lhůtách). Posuzované řízení, ač trvalo více než 4 roky, nelze s ohledem na jeho konkrétní okolnosti vyhodnotit jako nepřiměřeně dlouhé a ve věci absentuje odpovědnostní titul jako základní podmínka pro odčinění nemajetkové újmy.

5. Z obsahu odvolání lze dovodit uplatnění odvolacích důvodů ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř., odvolání však opodstatněným neshledal. Jak již správně uvedl soud I. stupně (odst. 14 rozsudku) za porušení zásady rychlosti řízení lze považovat takový postup soudu v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a délka řízení tkví výlučně v příčinách vycházejících z působení soudu v dané věci (srov. např. rozhodnutí Orgán veřejné moci sp.zn. spisová značka). Nelze tedy učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí náhradového zákona (srov. rozhodnutí Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka). Obdobně judikatura Evropského soudu lidských práv (ESLP) směřuje k posuzování přiměřenosti délky řízení v závislosti na individuálních okolnostech případu. Ve věci podezřelý výraz rozsudek ze dne datum č. stížnosti hodnota připustil, že i srovnatelné případy mohou podléhat odlišnému posouzení a dovodil, že v této věci je přiměřené řízení trvající přes 5 let, zatímco v obdobné věci spisová značka shledal řízení trvající 4 roky nepřiměřeným. Případů, kdy ESLP shledal délku některého relativně dlouhého řízení jako vyhovujícího právu na spravedlnost v přiměřené době a kdy naopak v jiných, kratších řízeních, dospěl k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je celá řada. Např. v trestních věcech podezřelý výraz (rozsudek ze dne datum č. stížnosti hodnota) nebo podezřelý výraz (rozsudek ze dne datum č. stížnosti hodnota) trvalo řízení přes 8 let a ESLP přesto shledal tuto lhůtu vzhledem ke složitým okolnostem těchto případů jako přiměřenou. Stejně tak v civilních věcech, např. hodnota, kdy řízení trvalo přes 13 let (rozhodnutí ze dne datum č. stížnosti hodnota a hodnota) shledal ESLP lhůtu přiměřenou. Doba, po kterou řízení trvá, je sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující a teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) náhradového zákona (jež vycházejí z judikatury ESLP) umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě, tedy zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozhodnutí Orgán veřejné moci sp.zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka, sp. zn. spisová značka, rozsudek ESLP ve věci podezřelý výraz ze dne datum, č. podezřelý výraz, § 27).

6. Soud I. stupně se v předmětné věci uvedenou premisou řídil a posuzované řízení správně zhodnotil z hlediska jednotlivých kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 náhradového zákona, která také správně posoudil, na což lze pro stručnost plně odkázat. Námitky žalobce směřující k tomu, jak měl soud v posuzovaném řízení postupovat a jaké dokazování měl (či neměl) provádět, jdou mimo rámec skutečností, které může soud v náhradovém řízení posuzovat. Náhradové řízení není ve vztahu k posuzovanému řízení řízením přezkumným a v jeho rámci nepřísluší přezkoumávat jednotlivé úkony soudu v tomto řízení již proto, že postup soudu v řízení, včetně zvoleného rozsahu dokazování, je věcí jeho úvahy v rámci jeho právního názoru, jenž se projeví v rozhodnutí a jehož případná nesprávnost není nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 náhradového zákona (srov. rozhodnutí Orgán veřejné moci sp.zn. spisová značka, sp.zn. spisová značka, sp.zn. spisová značka). Náhradové řízení nelze pojímat jako revizi celkového průběhu posuzovaného řízení a významná z pohledu přiměřenosti délky tohoto řízení je pouze neodůvodněná nečinnost soudu či závažná procesní vada, spočívající v rozporu postupu soudu s procesními předpisy, například nepřezkoumatelnost rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně (srov. rozhodnutí Orgán veřejné moci sp.zn. spisová značka). Žalobce tak nemůže nepřiměřenou délku řízení dovozovat ze svého přesvědčení, že řízení mělo být vedeno jinak a ve svých výhradách v tomto směru si konečně sám odporuje, tvrdí-li, že soud měl jeho žalobu coby předčasnou bez dalšího zamítnout a současně mu vytýká, že neprováděl jím navrhované důkazy k vyvrácení správnosti znaleckého posudku (a naopak, že hodlal nařídit revizní posudek), když současně tvrdí, že závěr o předčasnosti žaloby odvolací soud korigoval.

7. V daném případě je podstatné, že soudům nelze vytknout žádné průtažné období nebo jinou zásadní procesní vadu v typově složitějším řízení, které bylo vedeno ve dvou stupních soudní soustavy (počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, srov. rozhodnutí Orgán veřejné moci sp.zn. spisová značka, sp.zn. spisová značka). Je současně nepochybné, že odvolatel se na délce řízení podílel opakovanými změnami žaloby a liknavou reakcí na výzvy soudu (když nedodržoval stanovené lhůty a opakovaně žádal o jejich prodloužení), což je však s ohledem na nezjištěné vady v dodržení procesních pravidel soudem méně významné. Zvýšený význam řízení pro žalobce sám o sobě nemůže jako důvod pro závěr o nepřiměřené délky obstát, neboť rozhodná kritéria je nutno hodnotit v jejich vzájemné souvislosti (srov. rozhodnutí Orgán veřejné moci sp.zn. spisová značka). Popisované zdravotní obtíže žalobce, způsobené jeho nemocí, nemají pro rozhodnutí v náhradovém řízení žádný význam.

8. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. l věta třetí náhradového zákona, jenž by měl za následek jeho nepřiměřenou délku. Žalobci tak nemohl vzniknout nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a náhradového zákona a soud I. stupně žalobu správně pro nedostatek odpovědnostního titulu zamítl. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení.

9. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. má procesně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, sestávající z paušální náhrady hotových výdajů advokátem nezastoupeného účastníka řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. Při stanovení její výše se odvolací soud shodně se soudem I. stupně přidržel závěrů v rozhodnutí Orgán veřejné moci sp.zn. spisová značka, který po novelizaci advokátního tarifu, účinné od datum, odmítl aplikaci § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. s poukazem na to, že výše paušální náhrady nezastoupeného účastníka (aktuálně podle uvedeného ustanovení vyhlášky stále 300 Kč) byla stanovena v návaznosti na §13 odst. 3 (nyní 4) advokátního tarifu za účelem odstranění nerovného zacházení s účastníky zastoupenými advokátem a účastníky nezastoupenými na základě závěrů nálezu pléna Orgán veřejné moci sp. zn. Orgán veřejné moci. Orgán veřejné moci proto shledal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a dovodil, že takto vzniklou mezeru v právu je zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tedy § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Na základě těchto závěrů proto odvolací soud přiznal žalovanému na náhradě nákladů řízení za použití § 13 odst. 4 advokátního tarifu a § 1 odst. 3 vyhl.č. 254/2015 Sb. částku 450 Kč za 3 procesní úkony (vyjádření k odvolání, příprava a účast na jednání odvolacího soudu).

Proti tomuto rozsudku je za podmínek § 237 o.s.ř. přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně.