MSPH 35 Co 142/2026-315

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Orgán veřejné moci, IČO IČO orgánu veřejné moci ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa orgánu veřejné moci ⟪LB:lb_008⟫ o náhradu majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 2. 2026, č. j. 6 C 365/2022273,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18 331,50 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Jméno advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 1 599 621,02 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 136 584,17 Kč od datum do zaplacení, ve výši 8,05 % p. a. z částky 136 584,17 Kč od datum do zaplacení, ve výši 8,05 % p. a. z částky 136 584,17 Kč od datum do zaplacení, ve výši 8,05 % p. a. z částky 150 261,55 Kč od datum do zaplacení, ve výši 8,5 % p. a. z částky 150 261,55 Kč od datum do zaplacení, ve výši 8,5 % p. a. z částky 126 007,91 Kč od datum do zaplacení, ve výši 8,5 % p. a. z částky 126 007,91 Kč od datum do zaplacení, ve výši 8,5 % p. a. z částky 126 007,91 Kč od datum do zaplacení, ve výši 8,5 % p. a. z částky 127 830,42 Kč od datum do zaplacení, ve výši 8,5 % p. a. z částky 127 830,42 Kč od datum do zaplacení, ve výši 9 % p. a. z částky 127 830,42 Kč od datum do zaplacení a ve výši 9 % p. a. z částky 127 830,42 Kč od datum do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Rozhodl tak v pořadí druhým rozsudkem o žalobě podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), kterou se žalobce domáhal náhrady majetkové újmy ve formě ušlých náhrad zvýšených životních nákladů, daňových úlev a nákladů na bydlení (neproplacením nájemného a neposkytováním bezplatného bydlení), náhrady majetkové újmy ve formě ušlých náhrad zvýšených životních nákladů (dále též jen „NZŽN“), které by žalobce pobíral po dobu svého zařazení na zahraničním pracovišti při strukturách Orgán veřejné moci v adresa, které mělo trvat 3 roky (od datum do datum). Získání těchto náhrad podle žalobce zabránilo nezákonné rozhodnutí žalované, kterým byl žalobce s účinností od datum předčasně přeložen na jiné místo výkonu služby na území ČR a které bylo pravomocně zrušeno ve správním soudnictví.

3. Žalovaná ve svém vyjádření nárok žalobce neuznala a navrhla žalobu zamítnout. Podle jejího názoru nevznikl žalobci nárok na doplacení náhrady zvýšených životních nákladů za dobu od datum do datum, neboť NZŽN jsou v souladu s § 79 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „ZoV“), přiznávány jen zaměstnancům, jejichž pravidelné pracoviště, resp. místo výkonu služby, se nachází v zahraničí. O tomto zařazení, jakož i následném vyslání rozhoduje zásadně služební orgán v souladu s podmínkami výběru, jež byly upraveny v normativním výnosu Orgán veřejné moci č. hodnota Věstníku Orgán veřejné moci, a to bez ohledu na konkrétní zájem vojáka na umístění v zahraničí.

4. Obvodní soud pro adresa rozsudkem ze dne datum, č. j. spisová značka, zamítl žalobu, podle které měla být žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 3 186 107,63 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

5. Orgán veřejné moci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne datum, č. j. spisová značka, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

6. Orgán veřejné moci k dovolání žalobce rozsudkem ze dne datum, č. j. spisová značka, rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku, mimo té části, kterou byla potvrzena část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně zamítající uplatněný nárok v rozsahu 400 330,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení, a ve výroku II., jakož i rozsudek soudu prvního stupně, mimo té části výroku I., kterou byl zamítnut nárok v rozsahu 400 330,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. rozsudku dovolacího soudu) a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (výrok II. rozsudku dovolacího soudu).

7. Dovolací soud odkázal na nález Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. Orgán veřejné moci, a uvedl, že pokud NZŽN nesloužily obecnému účelu těchto náhrad a nekompenzovaly zvýšené životní náklady při pobytu v zahraničí, ale kompenzovaly jednak snížení stěžovatelova tabulkového platu a jednak nedostatečnou výši stěžovatelova platu v porovnání s platem ostatních osob v obdobné vysoké pozici vyslaných (a placených) jiným členským státem Orgán veřejné moci, nelze to klást stěžovateli k tíži. Ve věci řešené ve výše uvedeném nálezu NZŽN plnily jiný účel, než jaký ze zákona mají (podle Orgán veřejné moci „je absurdní, aby se stěžovatelovy životní náklady po přesunu z adresa do adresa zvýšily o téměř 200 000 Kč“), a fungovaly jako pravidelný měsíční výdělek bez ohledu na stěžovatelovy náklady, šlo o nárokové složky výdělku, o které stěžovatel v důsledku nezákonného rozhodnutí přišel, a náleží mu tedy jejich náhrada. Podle dovolacího soudu v uvedeném nálezu nebyl zpochybněn Orgán veřejné moci proponovaný obecný účel výplaty NZŽN při pobytu v zahraničí, nýbrž soud ochrany ústavnosti – ve specifické skutkové situaci – zdůraznil, že obecný závěr dovolacího soudu o sepjetí těchto zvýšených výdajů s faktickým pobytem v zahraničí se neuplatní tehdy, jestliže přiznaná (určená výše) nákladů sledovala z pohledu vojáka z povolání i jeho zaměstnavatele faktické navýšení platu.

8. Dovolací soud měl za to, že v nynější věci je nutno vyřešit otázku, zda finanční plnění označené a vyplácené žalovanou jako NZŽN v praxi naplňovalo znaky této náhrady, anebo zda toto plnění materiálně plnilo funkci pravidelného měsíčního výdělku a šlo tak (ve smyslu zmiňovaných závěrů Orgán veřejné moci) o nárokovou složku výdělku (platu vojáka z povolání). Pokud by totiž z okolností nynějšího případu (zejména ze žalobcem tolik akcentovaného nepoměru výše náhrady zvýšených životních nákladů a rozdílné cenové hladiny ve státě výkonu zaměstnání a ze způsobu určení výše této náhrady zaměstnavatelem) vyplynulo, že finanční plnění označené a vyplácené žalovanou jako náhrada zvýšených životních nákladů v nynější věci zjevně nesplňuje charakteristické znaky této náhrady, nemohly by se z povahy věci uplatnit závěry rozhodovací praxe týkající se NZŽN, o které odvolací soud opřel své rozhodnutí, neboť by o takovou náhradu (materiálně nazíráno) vůbec nešlo. Orgán veřejné moci připomenul, že je třeba zkoumat vůli obou účastníků řízení, když subjektivní vnímání charakteru poskytnutého plnění jen jednou ze stran samo o sobě k jednoznačnému závěru o podstatě zažalovaného nároku nepovede.

9. Dovolací soud tak vytkl soudům nižšího stupně, že nepostupovaly v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí, pokud pro nadbytečnost neprovedly dokazování v žalobcem navrženém rozsahu směřující k osvětlení podstaty vypláceného plnění. Podle Orgán veřejné moci možnost aplikace závěrů rozhodovací praxe ohledně (ne)nárokovosti NZŽN se totiž odvíjí (až) od vyřešení žalobcem vznesené námitky, podle níž peněžní plnění jemu vyplácené svým obsahem této náhradě neodpovídalo.

10. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování po skutkové stránce uzavřel, že žalobce byl personálním rozkazem ředitele Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, s účinností od datum zařazen na služební místo vedoucí starší právník – specialista právního oddělení inspektorátu Orgán veřejné moci a jmenován do hodnosti podplukovníka. Po úspěchu ve výběrovém řízení byl žalobce vyslán v rámci struktur Orgán veřejné moci na pozici právního poradce podezřelý výraz v adresa, a to na dobu od datum do datum. Na základě rozhodnutí prvního zástupce náčelníka Orgán veřejné moci ze dne datum, č. j. spisová značka, byla rotace na tomto služebním místě změněna ze tří let na období dvou let počínaje termínem datum. Navazujícím nezákonným rozhodnutím byl žalobce s účinností od datum opětovně zařazen na původní služební místo a přeložen na jiné místo výkonu služby v rámci České republiky. Tento personální rozkaz žalobce úspěšně napadl ve správním soudnictví. NZŽN za období od datum do datum měly činit 41 737,50 EUR. Služební plat žalobce s účinností od datum činil 64 530 Kč a procentní výše výkonnostního příplatku se od tohoto data zvýšila na 4,5 %. Index životních nákladů v České republice je vyšší než v případě adresa. NZŽN v případě žalobce nesloužily k jejich obecnému účelu, ale k jeho obohacení.

11. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 OdpŠk, § 67, § 79 odst. 3 zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon“), na § 3 odst. 1 až 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí (dále jen „Nařízení“). Soud prvního stupně uzavřel, že v poměrech projednávané věci NZŽN fakticky nenaplňovaly znaky této náhrady. NZŽN v tomto případě materiálně plnily funkci pravidelného měsíčního výdělku a šlo tak (ve smyslu zmiňovaných závěrů Ústavního soudu) o nárokovou složku výdělku žalobce. K tomuto závěru soud prvního stupně dospěl již jen na základě tvrzení účastníků. Žalobce považoval NZŽN, které mu měly být vypláceny, za nárokovou složku výdělku již od počátku řízení a jeho vůle byla zřejmá i z jeho účastnického výslechu. Rovněž žalovaná uvedla, že NZŽN sloužily i tomu účelu, aby se žalobce sdružoval se zahraničními kolegy, aby před nimi nevypadal jako chudý kolega z České republiky a aby si ve srovnání s kolegy ze zahraničí mohl dovolit stejné útraty. Účelem NZŽN je kompenzovat vojákovi vyšší životní náklady při pobytu v zahraničí, jež vyplývají z kurzového srovnání příslušné zahraniční měny s českou korunou, neboť voják ve službě v zahraničí pobírá stejný plat jako v tuzemsku, i když s přihlédnutím k reálnému kurzu české koruny mu tento plat nezabezpečuje stejnou životní úroveň. Žalovaná podle soudu prvního stupně opomněla, že účelem NZŽN není kompenzovat náklady za účelem dorovnání životní úrovně vojáka vyslaného z České republiky s životní úrovní vojáka, který byl vyslán z jiné členské země Orgán veřejné moci.

12. Skutečnost, že vůlí obou účastníků nebylo kompenzovat žalobci vyšší životní náklady při pobytu v zahraničí, vyplývá i z dalších důkazů a ze shodných tvrzení účastníků. Podle indexu ze stránek podezřelý výraz byly životní náklady v České republice v rozhodném období vyšší než v adresa. Žalobce je považoval za srovnatelné. To, že žalovaná sama považovala NZŽN za součást příjmu, vyplývá i ze skutečnosti, že pro účely potvrzení pro Orgán veřejné moci žalobce musel uvést i výši NZŽN (na rozdíl např. od stravného či kapesného v zahraničí, jak žalobce výstižně uvedl). Za situace, kdy žalobce během výkonu služby v zahraničí od žalované obdržel náhradu nájemného ve výši 895 EUR měsíčně, na začátku jeho vyslání jednorázovou náhradu za vybavení domácnosti, náhradu veškerých nákladů souvisejících se služební činností, náhradu za zvýšené náklady na vzdělávání jeho potomků, možnost proplácení dovolené jednou ročně a kdy byl osvobozen od platby DPH za všechno zboží zakoupené v době jeho působení v zahraničí na území adresa a od platby spotřební daně za pohonné hmoty, je absurdní, aby se životní náklady žalobce po přesunu z adresa do adresa zvýšily cca o téměř 5 000 EUR měsíčně. Není tak pochyb o tom, že pravým účelem NZŽN bylo tyto náhrady zahrnout do pravidelného měsíčního výdělku žalobce a kompenzovat nedostatečnou výši žalobcova platu v porovnání s platem ostatních osob v obdobné pozici vyslaných jiným členským státem NATO. V případě žalobce se tak nemohly z povahy věci uplatnit závěry rozhodovací praxe Orgán veřejné moci (viz např. rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a dále např. rozsudky ze dne datum, sp. zn. spisová značka, nebo ze dne datum, sp. zn. spisová značka) týkající se NZŽN, neboť o takovou náhradu materiálně nešlo.

13. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí přišel o nárokovou složku výdělku označenou formálně jako NZŽN, má proto právo na náhradu ušlého zisku podle § 7 odst. 1 OdpŠk, neboť je zde dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou (ušlým ziskem) představující ušlé NZŽN za období od datum do datum, které by mu náležely, nebýt nezákonného odvolání žalobce do České republiky.

14. Výše a způsob výpočtu potenciálních NZŽN za období od datum do datum byla nesporná (k výpočtu viz odst. 10 rozsudku soudu prvního stupně), zkoumal soud blíže pouze období od datum do datum. Z personálního rozkazu Ředitele podezřelý výraz ze dne datum, č. j. spisová značka, je zřejmé, že žalovaná při výpočtu potenciální výše NZŽN vycházela z nesprávných částek, když služební plat žalobce s účinností od datum činil 64 530 Kč a procentní výše výkonnostního příplatku se od tohoto data zvýšila na 4,5 %. NZŽN za období od datum do datum tak správně měly činit 19 911,28 EUR.

15. Soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 1 599 621,02 Kč, když 61 648,78 EUR přepočetl na české koruny, vycházeje z kurzu Orgán veřejné moci pro rok 2017 (1 EUR = 26,29 Kč) a pro rok 2018 (1 EUR = 25,68 Kč). Příslušenství pohledávky soud žalobci přiznal v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když neopomněl, že se žalobce v průběhu řízení domáhal celkově 3 186 107,63 Kč, přičemž v rozsahu 400 330,07 Kč byl pravomocně neúspěšný a v rozsahu 1 186 156,54 Kč vzal žalobu zpět. Celkově je tedy žalobce téměř stejně tak úspěšný jako neúspěšný.

17. Proti tomuto rozsudku podali žalobce i žalovaná včasné odvolání. Žalovaná se odvolala proti vyhovujícímu výroku I. a s odkazem na důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. namítala, že soud prvního stupně vzal za prokázaná tvrzení žalobce o účelu NZŽN jeho účastnickou výpovědí, tvrzení nikterak neověřoval a pouze je nekriticky přijal. Účastnická výpověď je důkazním prostředkem se sníženou důkazní silou a tvrzení o inspektorovi Orgán veřejné moci nebylo možné ověřit také proto, že generálmajor adresa zemřel v únoru 2022. Z žádné aktivity žalobce před rokem 2017 (např. ve formě jakéhokoliv relevantního podání služebnímu orgánu) nevyplývá, že by žalobce v uvedené době vnímal NZŽN jako součást platu. Naopak žalobce vedl (a stále vede) soudní řízení se služebními orgány o doplacení z jeho pohledu nedostatečné výše částek NZŽN přiznaných a vyplacených za období od srpna 2015 do července 2017, tedy za dobu, kdy žalobce pobýval na zahraničním pracovišti. Žalovaná proto trvá na tom, že skutečnost, že žalobce vnímal NZŽN jako součást platu, nebyla prokázána a že soud prvního stupně nenaplnil požadavek Orgán veřejné moci na zkoumání vůle obou účastníků řízení.

18. Ještě zřetelněji než u nedostatečně prokázané vůle žalobce, se tato skutečnost projevuje u soudem konstatované vůle žalované. Soud prvního stupně zhodnotil jako vůli žalované vnímat NZŽN nikoliv jako náhradu výdajů v podstatě pouze na základě dvou skutečností. Jednak na základě toho, že žalovaná v rámci ústního řízení mimo jiné také uvedla, že NZŽN sloužily i k tomu účelu, aby se žalobce sdružoval se zahraničními kolegy, a aby si ve srovnání s nimi mohl dovolit stejné útraty. A dále ze skutečnosti, že pro účely potvrzení pro Orgán veřejné moci (dále jen „Orgán veřejné moci“) žalobce musel uvést i výši NZŽN (na rozdíl např. od stravného či kapesného v zahraničí). Tyto závěry jsou nahodile vytrženy z kontextu všech dosavadních vyjádření žalované ve věci. Podle žalované z jejích vyjádření vyplývá jednoznačný účel NZŽN, a to že se jedná o paušální náhradu výdajů, kterou poskytuje Orgán veřejné moci vojákům z povolání ke krytí zvýšených nákladů spojených se změnou pravidelného místa výkonu služby do zahraničí. Účelem paušální náhrady je, aby voják z povolání nemusel prokazovat každý jednotlivý výdaj, za který by mu náležela náhrada, ale aby optimálním určením její výše Orgán veřejné moci poskytovalo vojákovi z povolání paušální náhradu v takové výši, která mu umožní důstojný život v zahraničí bez poklesu jeho životní úrovně. V žádném případě nejde o odměnu za vykonanou práci nebo službu, nelze ji tak považovat za součást služebního platu vojáka z povolání. Soud prvního stupně uvedená vyjádření zcela ignoroval, resp. se k nim v odůvodnění rozsudku žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaná nikdy netvrdila, že účel NZŽN je jiný než náhrada nákladů, které v souvislosti s pobytem v zahraničí vzniknou vyslanému vojákovi, přičemž výše uvedené konstatování žalované v rámci ústního jednání je s tímto tvrzením kompatibilní, jelikož NZŽN je třeba v tomto ohledu vnímat i jako náklady na reprezentaci. Základní smysl existence paušální náhrady nákladů spojených s pobytem v zahraničí obecně vychází z principu, že náklady spojené s výkonem závislé práce má nést zaměstnavatel (viz níže k právnímu základu poskytování náhrad tohoto typu). V tomto smyslu je nutné vykládat i uvedené vyjádření žalované v rámci ústního jednání, nikoliv účelově zjednodušujícím způsobem tak, jak jej vyhodnotil soud prvního stupně.

19. Ve vztahu k odst. 34 rozsudku žalovaná nesouhlasila se závěrem, že potvrzení pro Orgán veřejné moci znamenalo vůli považovat NZŽN za příjem, a poukázala na zákon č. 412/2005 Sb., kde pojem „příjem“ neznamenal zdanitelný příjem ze závislé činnosti. Žalovaná namítala, že nebylo prokázáno, že by NZŽN kompenzovaly snížení platu, neboť u žalobce ke snížení platu nedošlo, přičemž odlišila případ zachycený v nálezu Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka. Žalovaná uvedla, že odměňování vycházelo z právních předpisů, zejména NV č. 222/2010 Sb. a zákona č. 221/1999 Sb., a že žalobce byl zařazen na služební místo bez poklesu služebního tarifu.

20. Soud prvního stupně označil účastnickou výpověď žalobce za věrohodnou také ve vztahu k příjmům vojáků jiných států Orgán veřejné moci, aniž by tato tvrzení byla prokázána, což žalovaná namítala. Žalovaná poukázala na jednostrannost hodnocení důkazů a na to, že soud prvního stupně nezohlednil srovnání s jinými státy s obdobnou úrovní příjmů. Žalovaná se neztotožňuje s konstatováním soudu prvního stupně, že se jedná o zhodnocení individuálního případu konkrétního žalobce. Soud svým závěrem totiž zcela zpochybnil systém nastavení náhrad v celém právním řádu. Žalovaná trvala na tom, že realizace NZŽN v rezortu obrany plně odpovídá platné právní úpravě, přičemž tato vychází primárně ze zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, který ji v § 79 odst. 3 definuje jako nárokovou, tedy obligatorní náhradu pro vojáka s pravidelným místem výkonu služby v zahraničí.

21. Soud prvního stupně svými závěry uvedenými v odst. 32 rozsudku, tedy že: „NZŽN v tomto případě materiálně plnily funkci pravidelného měsíčního výdělku a šlo tak (ve smyslu zmiňovaných závěrů Orgán veřejné moci) o nárokovou složku výdělku žalobce.“ vytváří zásadní logický paradox. Soud na jedné straně totiž konstatuje, že NZŽN materiálně nejsou náhradou, ale platem. Na druhé straně však výše tohoto „platu“ je vypočtena přesně podle vzorce stanoveného kogentními normami pro výpočet náhrady (§ 79 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb. a § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb.). Žalovaná vázána právními předpisy nemohla postupovat jinak, neboť neměla pravomoc stanovit NZŽN individuálně pro každého zaměstnance jinak, jak je uvedeno výše. Zároveň ale ani nemohla NZŽN „přiznat jako plat“, neboť právní řád uvedené neumožňuje.

22. Žalovaná namítala, že pokud na uvedené finanční plnění nelze nazírat jako na NZŽN, ale jako na součást pravidelného výdělku/platu, tak by soud prvního stupně neměl do uvedené náhrady započítat 20 % navýšení na manželku, neboť to je úzce spojeno s NZŽN, a nikoliv s pravidelným výdělkem, žádná složka služebního platu podle § 67 zákona o vojácích z povolání neobsahuje navýšení na manželku. Žalovaná připojila tabulku č. hodnota, jak by se uvedená náhrada lišila, pokud by nebylo zohledněno 20 % navýšení na manželku. Žalovaná dále rozvedla, že náhrady nejsou součástí platu ani z pohledu zákona o daních z příjmů a že paušální forma neumožňuje zkoumání individuálních nákladů. Zdůraznila, že soud prvního stupně nezohlednil daňovou stránku a zákonné odvody. Žalovaná uvedla modelový výpočet odvodů a čistého platu a dospěla k částce 792 283,12 Kč.

23. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

24. Žalobce odvoláním napadl pouze nákladový výrok II. a namítal, že soud prvního stupně pochybil, pokud nepřiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, ačkoliv pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Žalobce se žalobou ze dne datum domáhal zaplacení částky 2 092 581,58 Kč. Dne datum žalobu rozšířil na částku 3 186 107,63 Kč. Dne datum žalobce navrhl žalované smírné řešení sporu, spočívající v úhradě částky 1 599 621,02 Kč, tedy přesně té částky, která byla následně soudem přiznána. Žalovaná tento návrh odmítla. Dne datum žalobce vzal částečně žalobu zpět, a to právě na částku odpovídající nespornému základu nároku, s cílem urychlit řízení. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, pokud jde o takto upravený nárok. V projednávané věci žalobci byla přiznána celá částka, která byla předmětem rozhodování, zpětvzetí žaloby bylo učiněno za účelem urychlení řízení, nikoliv v důsledku neúspěchu, konečný výsledek řízení plně odpovídá žalobnímu nároku ve znění po jeho úpravě. Judikatura dlouhodobě dovozuje, že v takovém případě je třeba žalobce považovat za plně úspěšného účastníka. Podle žalobce je v judikatuře ustáleno, že odmítnutí důvodného smírného návrhu je významnou okolností při rozhodování o nákladech řízení a zpravidla vede k přiznání plné náhrady nákladů úspěšnému účastníkovi.

25. Částečné zpětvzetí žaloby bylo motivováno snahou o procesní ekonomii a o co nejrychlejší ukončení sporu. Žalobce je přesvědčen, že by byl úspěšný i v části žalovaného nároku, ohledně které byla žaloba částečně vzata zpět. Částečné zpětvzetí tedy nijak nesnižuje procesní úspěch žalobce. Naopak jde o postup, který je třeba hodnotit pozitivně. Nelze proto dovozovat, že by žalobce byl ve věci částečně neúspěšný.

26. Pokud by odvolací soud nedospěl k závěru o plném úspěchu žalobce, je třeba aplikovat § 142 odst. 2 o. s. ř. nebo § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná odmítla důvodný smír, svým procesním postojem vyvolala pokračování řízení, a nese proto odpovědnost za vznik nákladů. Minimálně od okamžiku smírného návrhu (datum) je její plná odpovědnost za náklady řízení zcela jednoznačná. Navíc žalobce byl úspěšný v právní otázce existence základu nároku.

27. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení, která mu má být žalovanou uhrazena, činí celkem 325 458 Kč.

28. Žalobce s odvoláním žalované nesouhlasil a setrval na své dosavadní argumentaci. Odvolacímu soudu proto navrhl, aby napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku I. jako věcně správný potvrdil a současně aby mu přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

29. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání účastníků nejsou důvodná.

30. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí dostatek skutkových podkladů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a na jejich základě též přiléhavé závěry právní.

31. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

32. Podle § 79 odst. 3 Zákona voják s pravidelným místem výkonu služby v zahraničí má nárok na stejné náhrady jako zaměstnanci rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, které jsou stanovené zvláštním právním předpisem. Základ pro určení měsíční výše náhrady zvýšených životních nákladů stanoví pro jednotlivé hodnosti služební orgán v rozmezí 10 % až 50 % ze služebního platu určeného vojákovi bez příplatku za službu v zahraničí. Pro splatnost a výplatu této náhrady se použijí § 68l, § 68m odst. 2 až 4 a § 68n.

33. Podle § 3 odst. 1 Nařízení zaměstnanci přísluší náhrada zvýšených životních nákladů od prvního do posledního dne přidělení k výkonu práce v zahraničí. Tato náhrada se poskytuje v měně stanovené v příloze k tomuto nařízení (dále jen „stanovená měna“). Pokud z důvodu změny v měnové politice příslušné země místa výkonu práce není možné nebo účelné poskytovat náhradu ve stanovené měně, postupuje zaměstnavatel do změny stanovené měny způsobem stanoveným v příloze k tomuto nařízení.

34. Podle § 3 odst. 2 Nařízení základ pro určení měsíční výše náhrady zvýšených životních nákladů stanoví zaměstnavatel v rozmezí 25 % až 52 % z platu stanoveného zaměstnanci. Tato částka se násobí přepočítací relací pro zemi výkonu práce. Způsob určení přepočítací relace je stanoven v příloze k tomuto nařízení.

35. Podle § 3 odst. 3 Nařízení zaměstnanci, kterého manželka nebo manžel následuje do místa výkonu práce v zahraničí, přísluší náhrada podle odstavce 2, zvýšená o 5 % až 20 %; toto zvýšení zaměstnanci nenáleží a) za dobu pobytu manželky nebo manžela mimo zemi, která je určena jako místo výkonu práce v zahraničí, přesahující 49 kalendářních dnů v běžném roce u evropských zemí a 63 kalendářních dnů v běžném roce u mimoevropských zemí, b) má-li manželka nebo manžel po dobu výkonu práce v zahraničí příjem ze závislé činnosti nebo jako osoba samostatně výdělečně činná.

36. Orgán veřejné moci ve svém nálezu ze dne datum, sp. zn. spisová značka (dále také „citovaný nález“), posuzoval rozsah náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím Orgán veřejné moci o zrušení prověrky pro stupeň „tajné“, v důsledku kterého došlo k odvolání tamního stěžovatele z pracovního místa s výkonem práce v adresa. V tomto kontextu Orgán veřejné moci připomenul, že ušlým ziskem se myslí nezvýšení aktiv (a nesnížení pasiv), ke kterému by bez nezákonného rozhodnutí (nesprávného úředního postupu) s největší pravděpodobností došlo. Jednoduše řečeno, právo na ušlý zisk zahrnuje právo na to, co by poškozený za obvyklého běhu věcí reálně získal, nedošlo-li by k nezákonnému jednání orgánu veřejné moci. Vodítkem pro určení výše ušlého zisku je § 28 zákona o odpovědnosti státu za škodu, resp. navazující nařízení vlády č. 116/1998 Sb., a § 352–356 zákoníku práce (srov. k tomu nálezy sp. zn. spisová značka, bod 26; spisová značka, body 14–18; či spisová značka; a také Melzer, F. § 2894. In: Melzer F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX. Leges, 2018, s. 38, marg. spisová značka 8 č. hodnota; a Simon, P. § 26–28. In: Ištvánek, F., Simon P. a Korbel F. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář. Wolters Kluwer, 2017). Dále Orgán veřejné moci uvedl, že v řízení o náhradu škody je proto žalobce povinen z hlediska vzniku škody a její výše tvrdit a prokazovat, že v předmětném období hodlal a měl zároveň reálnou možnost tvrzeného majetkového přínosu dosáhnout a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, kdyby mu v tom nezabránilo protiprávní jednání žalovaného (zde orgánu veřejné moci). Stanovení výše ušlého zisku není libovolné a musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše, blížící se podle běžného uvažování jistotě.

37. Pro posouzení důvodnosti nároku v předmětné věci se pak stalo zásadním vyřešení otázky, zda mohou skutkové okolnosti případu způsobit, že budou finanční plnění označená a vyplácená zaměstnavatelem (státem) jako náhrada zvýšených životních nákladů v konkrétním případě brána jako nároková složka výdělku, a tedy tvořit součást ušlého zisku, který má zaměstnavatel (stát) z titulu nezákonného rozhodnutí povinnost nahradit. Podle závěru odvolacího soudu se žalobci podařilo prokázat, že k tomu fakticky došlo.

38. Náhrada zvýšených životních nákladů má kompenzovat vyšší životní náklady při pobytu v zahraničí vyplývající zejména z kurzového srovnání. V řízení bylo prokázáno, že plnění formálně označované a vyplácené jako NZŽN v konkrétním případě materiálně plnilo funkci pravidelného měsíčního výdělku, tedy nárokové složky výdělku (platu) tvořící ušlý zisk. Nesloužilo obecnému účelu NZŽN, ale fakticky fungovalo jako pravidelný měsíční výdělek bez ohledu na skutečné náklady. Soud prvního stupně v této souvislosti zohlednil rozdíl mezi výší plnění, která žalobce dostával, a to i s přihlédnutím k žalovanou hrazené náhradě nájemného ve výši 895 EUR měsíčně, jednorázovou úhradou vybavení domácnosti, náhradou veškerých nákladů souvisejících se služební činností, náhradou na zvýšené náklady na vzdělávání jeho potomků, možnosti proplácení dovolené jednou ročně, osvobození od platby DPH za všechno zboží zakoupené v době jeho působení v zahraničí na území adresa a od platby spotřební daně za pohonné hmoty, a reálnou potřebou kompenzace životních nákladů, a to s přihlédnutím k tomu, že životní náklady v rozhodném období nebyly v místě působení žalobce objektivně vyšší než v České republice. Podle výpočtu soudu prvého stupně by se životní náklady žalobce po přesunu z České republiky do adresa zvýšily cca o téměř 5 000 EUR měsíčně.

39. Soud prvního stupně uvedené závěry učinil na základě provedeného dokazování, nikoli pouze z výpovědi žalobce, či části vyjádření žalované. Vyšel ze zákonné konstrukce NZŽN a toho, jaká plnění byla žalobci žalovanou poskytnuta. Posoudil, na základě jakých principů byly NZŽN vytvořeny a jaký účel fakticky plnily. Výsledkem pak bylo zjištění nepoměru mezi výší plnění a reálnou potřebou kompenzovat zvýšené životní náklady.

40. Námitky žalované týkající se plnění (stabilizační příspěvek, příspěvek na bydlení, 20 % navýšení na manželku, daně a povinné odvody), která by měla být odečtena od náhrady ušlého zisku, který by byl vyplácen jako by se jednalo o zdanitelnou mzdu, byly vzneseny až v odvolacím řízení, odvolací soud k nim nemůže v rámci odvolacího řízení přihlédnout a zabývat se jimi, neboť spor projednává v systému neúplné apelace. Uvedené námitky by navíc nemohly zvrátit závěr soudu prvního stupně o důvodnosti nároku, neboť žalobce netvrdí, že mu byla vyplácena mzda v podobě NZŽN. Požaduje uhradit finanční plnění vyplácené státem jako náhrada zvýšených životních nákladů v konkrétním případě představující ušlý zisk, který mu má stát z titulu nezákonného rozhodnutí povinnost nahradit.

41. Podle závěru odvolacího soudu v souladu se zákonnou úpravou i soudní judikaturou soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalobci v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí nebyly vyplaceny náhrady zvýšených životních nákladů, které v tomto konkrétním případě plnily funkci nárokové složky výdělku (platu), má proto právo na náhradu ušlého zisku podle § 7 odst. 1 OdpŠk, neboť je zde dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou (ušlým ziskem) představující ušlé NZŽN za období od datum do datum, které by mu náležely, nebýt jeho nezákonného odvolání do adresa.

42. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

43. Soud prvního stupně důvodně o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 o. s. ř. a nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu z důvodu poměrného úspěchu a neúspěchu. Žalobce se domáhal zaplacení částky 3 186 107,63 Kč, v rozsahu 400 330,07 Kč byl neúspěšný, stejně jako v rozsahu 1 186 156,54 Kč, kde vzal žalobu zpět. Úspěšný byl co do částky 1 599 621,02 Kč. Z citovaného ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že při rozhodování o nákladech řízení v případě zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby je povinností soudu zkoumat, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zastavení řízení v rozsahu 1 186 156,54 Kč zavinil žalobce, který vzal žalobu zpět, nikoli však pro chování žalované. Žalobce neuvedl žádné konkrétní rozhodnutí, ze kterého by vyplývalo, že v případě, kdy je žaloba částečně vzata zpět, a to právě na částku odpovídající nespornému základu nároku, s cílem urychlit řízení, je třeba žalobce považovat za plně úspěšného účastníka, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalované nabídl v uvedeném rozsahu uzavření smíru. Skutečnost, že žalovaná odmítla navrhovaný smír, není zákonným důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení. To, že navrhovaná částka byla soudem prvního stupně žalobci přiznána, se stalo po provedeném dokazování, kdy žalobce svůj nárok v přiznané částce prokázal.

44. Ze všech uvedených důvodů má odvolací soud za to, že rozsudek soudu prvního stupně je v napadeném výroku I. věcně správný, proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

45. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Právo na jejich náhradu přiznal převážně úspěšnému žalobci, který měl neúspěch jen ohledně odvolání do nákladů řízení. Náklady odvolacího řízení spočívají v odměně ve výši 14 700 Kč za vyjádření k odvolání podle § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., režijní paušál 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve znění účinném od datum, 21 % DPH, celkem 18 331,50 Kč.

46. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř. - jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Proti tomuto rozsudku v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné.