MSPH 51 Co 276/2025-133

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Aleny Svátkové a soudkyň Mgr. Anny Vrdlovcové a Mgr. Halky Hovorkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky B sídlem Adresa advokátky B ⟪LB:lb_004⟫ o žalobě na vyklizení nebytové jednotky, ⟪LB:lb_005⟫ o vzájemné žalobě na zřízení služebnosti užívání, ⟪LB:lb_006⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. srpna 2025, č.j. 47 C 478/2024-92 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. února 2026, č.j. 47 C 478/2024-115,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě částku 18 189 Kč a na náhradě nákladů řízení o vzájemném návrhu částku 8 954 Kč, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení o žalobě částku 6 655 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu částku 8 954 Kč, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost vyklidit a předat žalobci nebytovou jednotku č. číslo, garáž, v katastrálním území adresa, zapsanou na LV č. číslo v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro adresa, Katastrální pracoviště adresa, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl návrh žalované na zřízení věcného břemene užívacího práva,spočívajícího v oprávnění žalované za úplatu ve výši obvyklého nájemného užívat předmětnou garáž na dobu do nabytí plné svéprávnosti dvou nezletilých dcer účastníků řízení (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 15 890 Kč k rukám jeho právní zástupkyně (výrok III) a uložil žalované zaplatit soudní poplatek 5 000 Kč za vzájemný návrh (výrok doplňujícího usnesení).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaná vyklidila jednotku č. číslo, garáž, v katastrálním území adresa, obec adresa, zapsanou na LV č. číslo (dále jen „garáž“), jíž podle jeho tvrzení užívá bez právního titulu, bez hrazení nájemného a bez placení nákladů za služby. Žalobce tvrdil, že žalovanou opakovaně vyzýval k jejímu opuštění a současně uváděl, že žalovaná brání jeho přístupu do nemovitosti a setrvává v ní zcela neoprávněně. Žalobce uvedl, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, které financoval po zúžení společného jmění manželů, a setrvání žalované v garáži považuje za neoprávněné užívání. Žalovaná namítala, že garáž představuje příslušenství bytu, který obývá se dvěma nezletilými dcerami, je funkčně propojena s bytovou jednotkou, obsahuje zařízení sloužící bytu, a je proto nezbytná pro chod rodinné domácnosti; vyklizení by podle ní bylo v rozporu se zájmy dětí. Navrhovala žalobu zamítnout. V podání z 30.5.2025 pak žalovaná uplatnila faktický vzájemný návrh zřídit věcné břemeno užívacího práva ke garáži do doby, než dcery dosáhnou plné svéprávnosti.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů (výpis z katastru nemovitostí, rozsudky o rozvodu manželství, výzvy k vyklizení, znalecký posudek o výši obvyklého nájemného, prohlášení vlastníka a další listiny), v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutková zjištění, která z provedených důkazů učinil. Tato uvedl pod body 6 – 10 odůvodnění rozsudku, na která odvolací soud pro stručnost odkazuje. V bodě 14 napadeného rozsudku pak soud prvního stupně učinil závěr o skutkovém stavu. Odvolací soud pro účely odůvodnění svého rozhodnutí považuje za nezbytné zdůraznit následující: soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná i po rozvodu manželství se žalobcem užívá jak bytovou jednotku č. číslo (mezonetový byt o rozloze 214 m2), tak nebytovou jednotku č. číslo (garáž o rozloze 42 m2), přičemž z prohlášení vlastníka a z katastru nemovitostí vyplývá, že garáž je samostatnou nebytovou jednotkou, která nepředstavuje příslušenství bytu. Garáž, byť je propojena s bytem číslo, lze užívat samostatně – přístup do ní je přes garážová vrata, k užívání spolu s bytem je určeno parkovací stání. Celá nemovitost, resp. všechny 3 jednotky, jsou ve výlučném vlastnictví žalobce.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, zejména § 1011, § 1012 a § 1040 odst. 1 o. z. o ochraně vlastnického práva a právu vlastníka domáhat se vydání věci, kterou jiný zadržuje bez právního důvodu. Zabýval se dále ustanoveními o právu bydlení rozvedeného manžela (§ 747 odst. 1, § 768 odst. 2 a § 769 o. z.), avšak uzavřel, že tato ustanovení chrání toliko bydlení rozvedeného manžela v prostorách sloužících k obývání, nikoli v nebytovém prostoru, jako je garáž. Při posouzení námitky žalované, že garáž tvoří příslušenství bytu, vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, zejména sp. zn. 26 Cdo 2340/99, podle níž garáž neslouží k uspokojování bytové potřeby a nelze ji považovat za příslušenství bytu. Návrh žalované na zřízení věcného břemene užívacího práva soud posoudil ve světle judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 5237/2017 a sp. zn. 22 Cdo 1438/2004), z níž vyplývá, že soud nemůže zřizovat věcná břemena tam, kde to zákon nepřipouští, a užití analogie práva pro zřízení užívacího práva není přípustné. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná užívá nebytovou jednotku zcela bez právního titulu, její námitky neobstojí, a proto žalobě v plném rozsahu vyhověl, zatímco návrh žalované na zřízení věcného břemene zamítl jako nedůvodný.

5. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobci, který měl ve věci plný úspěch, přiznal náhradu nákladů v celkové výši 15 890 Kč. Tyto náklady zahrnují soudní poplatek ve výši 5 000 Kč a odměnu advokáta stanovenou podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za pět úkonů právní služby, dále pět paušálních náhrad hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. b) téže vyhlášky a daň z přidané hodnoty.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, v němž rozsudek napadla v celém rozsahu. Rozhodnutí vytýká především nedostatečné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů, nesprávné právní posouzení a z toho vyplývající nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Namítá, že soud prvního stupně rozhodl předčasně, aniž provedl klíčové důkazy, zejména znalecký posudek, který by objasnil, zda je garáž příslušenstvím nebo součástí bytové jednotky, jíž užívá, či nikoli. Tvrdí, že soud se omezil pouze na výklad prohlášení vlastníka z roku 2016, aniž zkoumal, zda toto odpovídá skutečnému faktickému stavu a způsobu užívání všech jednotek ve vzájemných souvislostech. Dále namítla, že soud prvního stupně neprovedl ani místní šetření, z něhož by zjistil faktický stav věcí, a to že z garáže je přímý vstup do bytové jednotky, garáž nemá jiný výstup do domu, a jsou v ní umístěny veškeré rozvodné skříně, vodoměry, tepelné čerpadlo, technologie i vyústění instalace centrálního vysavače bytu; jedná se tak o faktické příslušenství žalobkyní užívaného bytu. Podle jejího mínění totiž reálný stav užívání neodpovídá vymezení jednotek v Prohlášení vlastníka a kolaudovanému stavu. Poukázala také na to, že znalkyně, která zpracovala odborné posouzení v jiném řízení o vyklizení bytu, považovala garáž za příslušenství této bytové jednotky, což měl soud zohlednit, případně vyčkat na její závěry.

7. Žalovaná dále namítla, že se soud prvního stupně neřídil relevantní judikaturou ani zákonnou úpravou,týkající se součásti věci a příslušenství věci podle § 505, § 510 a § 511 o. z. Uvedla, že soud se nevypořádal s kritérii sounáležitosti a oddělitelnosti věci, jak vyplývají z rozsáhlé judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 25 Cdo 770/98, 22 Cdo 2840/2018, 31 Cdo 2772/2000), ani s tím, že určení součásti a příslušenství věci je věcí individuálního posouzení všech okolností.

8. Za nesprávný považovala též závěr soudu, že nelze rozhodnutím zřídit věcné břemeno, ačkoliv podle jejího názoru by při závěru, že garáž tvoří součást nebo příslušenství bytové jednotky, bylo třeba postupovat podle § 769 a § 767 o. z. Zdůraznila, že i pokud by odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na zřízení věcného břemene, nic to nemění na tom, že uložená povinnost garáž vyklidit je nesprávná, neboť soud prvního stupně vycházel z neúplného skutkového stavu a nesprávně právně posoudil povahu nebytové jednotky.

9. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

10. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedl, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, když žalobě na vyklizení nebytové jednotky č. číslo vyhověl a zamítl návrh žalované na zřízení věcného břemene. Má za to, že dokazování bylo dostatečné a prokázalo jak jeho vlastnické právo, tak skutečnost, že žalovaná nebytovou jednotku užívá bez právního důvodu a bez ochoty hradit přiměřené nájemné. Zdůraznil, že z prohlášení vlastníka vyplývá existence tří samostatných jednotek, přičemž parkovací stání, určené k bytové jednotce užívané žalovanou, se nachází před domem, nikoli v nebytové jednotce, která je samostatně přístupná garážovými vraty. Skutečnost, že v garáži jsou umístěna měřidla, podle něj nijak neovlivňuje její právní povahu. Poukázal také na to, že tvrzení žalované o vyústění centrálního vysavače jsou zavádějící a ani znalecký posudek v jiném řízení neprokazuje, že by garáž tvořila součást bytové jednotky č. číslo. Uvedl, že žalovaná dlouhodobě zneužívá jeho majetek tím, že bez právního titulu užívá nejen nebytovou jednotku, ale i bytovou jednotku o výměře 214 m2, za což hradí pouze zcela neadekvátní částku 15 000 Kč měsíčně, a připomněl, že jí dříve nabídl možnost užívání jiné jednotky za úplatu, což odmítla. Z uvedených důvodů žalobce navrhl odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., a odvolání žalované neshledal důvodným.

12. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně ve věci provedl dokazování ke skutečnostem, které byly pro posouzení věci rozhodné. Z důkazů pak učinil odpovídající skutkové závěry, na které odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje. Zároveň soud prvního stupně odůvodnil, proč další důkazy neprováděl; odvolací soud i tyto závěry považuje za správné.

13. Po stránce hmotného práva soud prvního stupně správně vyšel z ustanovení § 1011 a násl. o. z. Podle § 1040 odst. 1 o. z. platí, že „kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.“

14. Soud prvního stupně správně vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že žalobce je vlastníkem předmětné garáže (samostatné jednotky evidované v katastru nemovitostí), přičemž jednotku užívá žalovaná, která užívá též jednotku č. číslo. Z těchto nesporných skutečností pak soud prvního stupně uzavřel, že žalobce je vlastníkem garáže a tedy mu svědčí ochrana jeho vlastnického práva. Ta mu náleží v případě, že žalovaná v řízení neprokáže důvodnost své obrany, tedy existenci právního titulu k užívání garáže. Uvedenému není ze strany odvolacího soudu co vytknout.

15. Žalovaná v řízení své právo užívat garáž odvozovala od toho, že jde o příslušenství, případně součást bytu, který užívá – v této věci soud neřešil, zda na základě právního titulu či bez něj.

16. Podle § 505 o. z. je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.

17. Podle § 510 odst. 1 věty první o. z. příslušenství věci je vedlejší věcí vlastníka u věci hlavní, je-li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení.

18. Odvolací soud předně uvádí, že podle judikatury Nejvyššího soudu není garáž příslušenstvím bytu, i když je umístěna ve stejném domě jako byt a je spolu s bytem užívána, neboť neslouží k uspokojování potřeby bydlení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99, sp. zn. 26 Cdo 2975/2000). Předmětná garáž v projednávané věci je nadto samostatnou věcí, evidovanou v katastru nemovitostí, což samo o sobě vylučuje možnost nahlížet na ni jako na příslušenství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4527/2017, byť se v dané věci Nejvyšší soud vyjadřoval ve vztahu k pozemkům – za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., odvolací soud nevidí důvod, proč by mělo být na pozemek a jednotku vymezenou v domě nahlíženo odlišně, když se v obou případech jedná o samostatné – nemovité – věci v právním smyslu). Pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že právní závěry, přijaté Nejvyšším soudem za účinnosti předchozí právní úpravy jsou použitelné i v poměrech občanského zákoníku, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2736/2016.

19. Dovolací soud se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval rozlišením příslušenství věci a její součásti. V citovaném rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2736/2016 uvedl, že „že příslušenstvím může být pouze to, co je samostatnou věcí (ovšem nikoliv nemovitou a evidovanou v katastru nemovitostí, srov. shora – pozn. doplněna odvolacím soudem) a co může být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Naproti tomu to, co tvoří součást věci, povahu samostatné věci nemá.“ V projednávané věci je garáž věcí samostatnou a tedy nemůže být součástí bytu. Nadto nelze při posuzování odhlédnout od toho, že to byl právě vlastník věci, kdo dal prohlášením vlastníka, vymezujícím garáž jako samostatnou jednotku, jednoznačně najevo, že garáž považuje za samostatnou věc a tak s ní má být i napříště nakládáno. Tvrzení žalované, že z garáže je přímý vstup do bytu číslo a jinak lze garáž opustit pouze garážovými vraty, nemá na uvedené závěry žádný vliv. Stavebně technické uspořádání nemůže převážit nad vůlí vlastníka při vymezení jednotlivých jednotek; nadto pak odvolací soud neshledává jakýkoliv problém v samostatném užívání garáže a bytu číslo různými osobami, neboť vstupní dveře lze uzamknout a do garáže vstupovat jejími vraty.

20. Je tedy zřejmé, že právo užívat garáž nelze dovozovat z užívání bytu, tj. jednotky č. číslo. Soud prvního stupně tedy argumentaci žalované správně odmítl jako lichou a uložil jí povinnost jednotku vyklidit. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako věcně správný postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil.

21. Pokud jde o vzájemný návrh žalované na zřízení služebnosti bydlení, i tam je rozhodnutí soudu prvního stupně zcela správné.

22. Podle § 1260 odst. 1 o. z. platí, že „služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.“

23. V posuzované věci žalovaná argumentovala § 767 a 769 o. z., která jí dle jejího mínění opravňují ke zřízení práva odpovídajícímu věcnému břemenu bydlení po rozvodu manželství. Návrh žalobkyně v projednávané věci byl již pojmově vyloučen tím, že není možné zřizovat služebnost bydlení ve vztahu ke garáži, o níž je mezi účastníky nesporným, že slouží (a je tak i užívána) k parkování vozidla. Jinými slovy řečeno, žalovanou požadovaný nárok nelze dovodit z právní normy, které se žalovaná dovolává. Zároveň pak platí, jak správně uvedl soud prvního stupně, že rozhodnutí soudu o zřízení věcného břemene nelze vydat na základě analogické aplikace zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004). Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že není na místě byť jen zvažovat zřízení služebnosti užívání předmětné garáže.

24. Jde-li o námitky žalované směřující k tomu, že v garáži se nachází rozvodné skříně, tepelné čerpadlo a technologie centrálního vysavače, ani ty nemohou uvedený závěr zvrátit. I pokud by snad v řízení bylo prokázáno, že uvedené technologie se v jednotce nacházejí a slouží i výlučně jednotce číslo, neospravedlňuje takové zjištění natolik zásadní zásah do vlastnického práva žalobce v podobě zatížení jeho nemovitosti služebností užívání celé jednotky. Stejně tak z těchto skutečností nelze dovodit, že by garáž měla být příslušenstvím bytu, pokud snad žalovaná svou argumentací mířila k tomuto závěru.

25. Z uvedených důvodů tak odvolací soud jako zcela věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně též ve výroku II.

26. Odvolací soud však rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrok III o nákladech řízení, který byl otevřen odvolacímu přezkumu coby výrok závislý. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice správně posoudil vznik povinnosti k náhradě nákladů řízení, která tíží žalovanou jak ve vztahu k nákladům řízení o žalobě, tak k nákladům řízení o vzájemném návrhu, nicméně již nerozhodl správně o výši uvedených nákladů. Je třeba zdůraznit, že soudní praxe je ustálena v závěru, že, jsou-li ve věci nároky uplatněny žalobou a vzájemnou žalobou ve stejném (společném) řízení, je třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení posoudit věc uplatněnou žalobou a věc uplatněnou vzájemnou žalobou samostatně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017). Je tedy na místě rozhodnout (a vyčíslit) náklady každého „řízení“ samostatně, byť povinnost k jejich náhradě stíhá téhož účastníka. V projednávané věci byla žalovaná ve věci zcela procesně neúspěšná, a to ve vztahu k oběma nárokům, tíží ji tak povinnost k náhradě nákladů v celém rozsahu dle § 142 odst. 1 o.s.ř.

27. Odvolací soud tak při určení výše nákladů řízení o žalobě dospěl k závěru, že náklady žalobce jsou tvořeny jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5 000 Kč a dále odměnou právního zástupce žalobce. z řad advokátů. Tu tvoří odměna za 3 úkony právní služby po 1 500 Kč dle § 7 bod 4 a § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen, AT“) ve znění účinném do 31.12.2024, a to za úkony dle § 11 odst. 1 písm a) a d), tj. příprava a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy a žaloby, dále za 2 úkony právní služby po 2 300 Kč dle § 7 bod 5 a § 9 odst. 1 AT ve znění účinném od 1.1.2025, a to za úkony dle § 11 odst. 1 písm. g) AT (účast u jednání soudu dne 27.5.2025 a 26.8.2025). Dále odvolací soud přiznal 3 náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 2 náhrady hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025 a 21 % DPH z částky 10 900 Kč, tj. částku 2 289 Kč. Celkem tak náhrada nákladů prvostupňového řízení o žalobě činí částku 18 189 Kč.

28. Pokud jde o náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě, tyto náklady jsou tvořeny odměnou za dva úkony právní služby po 3 700 Kč dle § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. c) AT ve znění účinném od 1.1.2025, a to za vyjádření k vzájemné žalobě a za účast u ústního jednání dne 26.8.2025, kde byla vzájemná žaloba prvně projednávána. Dále odvolací soud přiznal 21 % náhradu za DPH z částky 7 400 Kč, tj. 1 554 Kč. Pro úplnost odvolací soud dodává, že k těmto úkonům již nepřiznal paušální náhradu hotových výdajů, neboť ta byla přiznána ve vztahu k „týmž“ úkonům právní služby vztahujícím se k žalobě. Celkem tak náhrada nákladů prvostupňového řízení o vzájemném návrhu činí částku 8 954 Kč.

29. Z uvedených důvodů tak odvolací soud změnil dle § 220 odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

30. Konečně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, které přiznal v plné výši procesně úspěšnému žalobci dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Náhrada náleží v odvolacím řízení o žalobě za 2 úkony právní služby po 2 300 Kč § 7 bod 4 a § 9 odst. 1 AT ve znění účinném od 1.1.2025, a to za písemné vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dle dle § 11 odst. 1 písm. d) a g) AT, dále pak 2 paušální náhrady nákladů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH z částky 5 500 Kč, tj. 1 155 Kč. Náklady odvolacího řízení o žalobě tak celkem činí částku 6 655 Kč.

31. Pokud jde o náklady odvolacího řízení o vzájemné žalobě, ty jsou tvořeny náhradou za 2 úkony po 3 700 Kč dle § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. c) AT, a to za písemné vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dle § 11 odst. 1 písm. d) a g) AT, a 21 % DPH z částky 7 400 Kč, tj. 1 554 Kč. Náklady odvolacího řízení o vzájemné žalobě tak celkem činí částku 8 954 Kč.

32. Odvolací soud uložil žalované náklady jak prvostupňového, tak odvolacího řízení uhradit na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) a v obecné pariční lhůtě.

Proti tomuto rozsudku, výroku I, lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku ve výrocích II a III rozsudku není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.]