MSPH 62 Co 131/2025-119

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Jana Chmela, Ph.D. a JUDr. Martiny Tvrdkové, ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený datum narození zainteresované osoby bytem adresa zainteresované osoby zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Orgán veřejné moci, IČO IČO orgánu veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci jednající Orgán veřejné moci, IČO IČO orgánu veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci ⟪LB:lb_004⟫ o 300 000 Kč s příslušenstvím a omluvu, ⟪LB:lb_005⟫ k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 2. 2025, č. j. 29 C 49/2024-62, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 3. 2025, č. j. 29 C 49/2024-73, doplňujícího rozsudku ze dne 26. 9. 2025, č. j. 29 C 49/2024-92, a doplňujícího usnesení ze dne 27. 10. 2025, č. j. 29 C 49/2024-93,

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne datum, doplňujícího rozsudku ze dne datum a doplňujícího usnesení ze dne datum se ve výroku I., ve výroku II. ohledně částky 199 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od datum do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 101 000 Kč od datum do datum a s úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 101 000 Kč od datum do zaplacení a ve výroku III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne datum, doplňujícího rozsudku ze dne datum a doplňujícího usnesení ze dne datum se ve výroku II. ohledně úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 101 000 Kč od datum do zaplacení ruší a řízení se v této části zastavuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ze dne datum, doplňujícího rozsudku ze dne datum a doplňujícího usnesení ze dne datum se ve výroku IV. a výroku II. doplňujícího rozsudku ze dne datum ve znění doplňujícího usnesení ze dne datum mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 35 638 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Jméno advokáta.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 27 055,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Jméno advokáta.

I. Předmět řízení a napadený rozsudek

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 101 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od datum do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 199 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od datum do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 101 000 Kč od datum do datum (výrok II.), zamítl žalobu co do nároku žalobce na zveřejnění omluvy za nezákonné omezení svobody v rámci nezákonného trestního stíhání ve specifikovaném znění na internetových stránkách webová stránka po dobu dvou měsíců (výrok III.) a uložil žalované uhradit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 8 755,25 Kč k rukám zástupce žalobce Jméno advokáta (výrok IV. ve znění opravného usnesení). Dále pak napadeným doplňujícím rozsudkem doplnil výrok II. tak, že zamítl žalobu rovněž co do úroku z prodlení 14,75 % ročně z částky 101 000 Kč od datum do datum a úroku z prodlení 0,75 % ročně z částky 101 000 Kč od datum do zaplacení. Konečně pak napadeným doplňujícím usnesením k doplňujícímu rozsudku rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 1 674,17 Kč.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal zaplacení částky 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení, písemné omluvy ve specifikovaném znění zaslané doporučeným dopisem a zveřejnění omluvy ve specifikovaném znění na internetových stránkách webová stránka po dobu dvou měsíců. Toto plnění požadoval jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu nezákonnou vazbou v období od datum do datum – tu vykonal v rámci nezákonného trestního stíhání, které skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem Orgán veřejné moci z datum sp. zn. spisová značka. Žalobce v řízení specifikoval, že nezákonnou vazbou bylo zasaženo do jeho práva na rodinný život a svobody výběru sociálního prostředí (nemožnost stýkat se s otcem, dcerou, vnučkou a dalšími osobami, narušení partnerského soužití, které způsobilo rozchod), zdraví, pracovní sféry, vlastnického práva (nemožnost vykonávat výdělečnou činnost) a svobody pohybu (nutnost trávit čas na cele, což se projevilo v žalobcově psychice); žalobce též uvalení nezákonné vazby vnímal jako křivdu a vazební rozhodování mu připadalo nedůstojné v osobě arogantního soudce. Žalobce dále poukázal na to, že nárok předběžně uplatnil u žalované datum a úrok z prodlení požaduje od uplynutí dvou měsíců od tohoto data, tj. od datum – zákonnou lhůtu 6 měsíců na předběžné projednání nároku dle žalobce neodpovídá úrovni společnosti a techniky. V průběhu řízení žalovaná zaslala žalobci písemnou omluvu v jím požadovaném znění. Žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu částečně zpět a soud prvního stupně řízení v této části usnesením z datum, č. j. spisová značka, zastavil.

3. Žalovaná v řízení navrhovala žalobu zamítnout s tím, že žalobci poskytla přiměřené zadostiučinění v podobě zaslání písemné omluvy, kterou považuje za dostatečnou satisfakci. Žalobce v průběhu předběžného projednání nároku ani po výzvě žalované netvrdil a neprokazoval konkrétní dopady omezení osobní svobody v důsledku rozhodnutí o vazbě do svého života. Žalovaná tak nemůže mít za prokázané, že nemajetková újma dosáhla závažnosti odůvodňující poskytnutí zadostiučinění v penězích. Žalobce rovněž netvrdil, že by byla poškozena jeho dobrá pověst v očích širší veřejnosti, a proto žalovaná odmítá rovněž požadavek na zveřejnění omluvy. Rovněž dle žalované nelze přihlížet k subjektivnímu názoru žalobce, podle nějž je zákonem stanovená lhůta k předběžnému projednání nároku příliš dlouhá.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku, v jehož rámci vyšel z listinných důkazů, účastnické výpovědi žalobce a výpovědi svědka jméno FO, zjistil následující skutkový stav: Žalobce byl stíhán pro podezřelý výraz v trestním řízení vedeném Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka, které bylo v období 101 dnů od datum do datum vedeno vazebně. Rozsudkem Orgán veřejné moci sp. zn. spisová značka byl žalobce nakonec zproštěn obžaloby s tím, že nebylo prokázáno, že skutek, pro který byl stíhán, skutečně spáchal. V době vzetí do vazby žalobce vykonával brigádu v podobě údržbářských a úklidových prací s příslibem zaměstnání, pokud by se osvědčil, k tomu však s ohledem na vzetí do vazby nedošlo. Vzetím do vazby také fakticky došlo k ukončení partnerského vztahu žalobce, který byl v dané době v počátcích a k přerušení styků žalobce s otcem, dcerou a vnučkou. Po propuštění z vazby se partnerský vztah i styky s rodinou obnovily. Během vazby žalobce prožíval pocity nejistoty z výsledku trestního řízení, v souvislosti s psychickým stavem bral v průběhu vazby (stejně jako v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody) léky Quentiapin a Lyrica. Mezi lety 1997 a 2022 byl žalobce celkem třináctkrát odsouzen a třikrát vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody. Dne datum žalobce u žalované předběžně uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou. Dopisem z datum žalovaná poskytla žalobci omluvu, omluvu však nezveřejnila a neposkytla žalobci zadostiučinění v penězích.

5. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 9 odst. 1 a § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem („OdpŠk“) a s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. spisová značka a spisová značka). Shledal, že žalobci vznikla nemajetková újma tím, že na něm byla vykonána vazba po dobu 101 dnů v řízení, v němž byl nakonec zproštěn obžaloby, a náleží mu právo na zadostiučinění v penězích. Při úvaze o jeho formě a výši vyšel z toho, že podle ustálené judikatury náleží za každý den trvání vazby částka v orientačním rozmezí 500 – 1 500 Kč a je třeba vzít v potaz povahu trestní věci, délku omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozeného. Újmu žalobce může teoreticky zmírnit skutečnost, že žalobce v minulosti vykonal i nepodmíněný trest odnětí svobody, nikoliv však do té míry, aby za způsobilé zadostiučinění mohla být považována jen žalovanou poskytnutá omluva – vazba představuje zásadní omezení člověka v jeho svobodě; žalobce v minulosti v souhrnu vykonal necelých 31 měsíců odnětí svobody, a nelze tedy říci, že by strávil podstatnou část života ve výkonu trestu odnětí svobody, aby byl na omezení osobní svobody v podstatě uvyklý. Předcházející zkušenost žalobce s odnětím svobody tak nemohla významným způsobem přispět ke snížení jeho újmy. Dále soud prvního stupně zohlednil jednak důvod zproštění obžaloby a jednak skutečnost, že žalobce byl stíhán pro trestný čin, pro který mu hrozilo odnětí svobody v délce trvání 1–5 let a s ohledem na jeho trestní minulost bylo možné očekávat, že by mu v případě odsouzení mohl být uložen nepodmíněný trest. Pokud jde o délku omezení osobní svobody, poukázal soud prvního stupně na to, že přesahovala tři měsíce, a nešlo tedy o dobu, kterou by bylo možné považovat za nevýznamnou. Konečně, pokud jde o dopady do osobní sféry žalobce, zdůraznil soud prvního stupně, že držení ve vazbě má již z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či práva na soukromí, a samo o sobě tak působí újmu na základních právech. V případě žalobce přitom nebyly dány specifické okolnosti, které by újmu zvyšovaly, či naopak snižovaly: kontakty s rodinou a partnerský vztah žalobce byly sice přerušeny, následně však došlo k jejich obnovení; žalobce pak sice nemohl pokračovat v práci pro pana jméno FO, nelze však přehlédnout, že se jednalo o vztah, který nebyl nijak formalizován. Výkon vazby se pak jistě pojí s negativními pocity, ty však v případě žalobce nepřesahují dopady jakéhokoliv výkonu vazby do psychiky jakéhokoliv člověka. Soud prvního stupně proto shledal, že odpovídající relutární satisfakcí se jeví částka 1 000 Kč za každý ze 101 dní výkonu vazby, tj. celkem částka 101 000 Kč.

6. Současně soud prvního stupně žalobci vyhověl žalobě rovněž ohledně požadavku na úrok z prodlení, to však až od data datum a ve výši tomu odpovídající. Počátek prodlení soud prvního stupně na rozdíl od žalobce stanovil dnem následujícím po uplynutí lhůty dle § 15 odst. 1 OdpŠk. Ve zbytku naproti tomu požadavek na zaplacení úroku z prodlení zamítl.

7. Rovněž soud prvního stupně neshledal důvodným požadavek žalobce na zveřejnění omluvy na internetových stránkách žalované. Újma žalobce nevybočuje z obvyklé povahy újmy, která se pojí s vazbou, žalobce není ani osobou veřejně známou a jeho kauza, ve které vazbu vykonal, nebyla veřejnosti komunikována. Poskytnutí veřejné omluvy se za těchto okolností jeví nepřiměřeným, a naopak ve spojení s poskytnutou relutární satisfakcí je dostatečným zadostiučiněním již poskytnutá omluva ve formě doporučeného dopisu.

8. O náhradě nákladů řízení (a stejně tak následně o náhradě nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku) soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobci přiznal právo na náhradu 1/3 jeho nákladů řízení s tím, že byl v řízení úspěšný ze 2/3, tj. s nárokem na relutární satisfakci (u nějž výše plnění závisela na úvaze soudu) a na omluvu formou dopisu (u níž bylo řízení zastaveno z důvodů na straně žalované, která omluvu poskytla po podání žaloby) a neúspěšný z 1/3, tj. ohledně požadavku na zveřejnění omluvy. Výši nákladů žalobce pak soud prvního stupně vypočetl s odkazem na výši zaplaceného soudního poplatku a dále na vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif („a. t.“).

II. Odvolání a vyjádření účastníků

9. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná, žalobce proti výrokům II. a III. a žalovaná proti výrokům I. a IV. Žalobce podal odvolání rovněž proti doplňujícímu rozsudku a doplňujícímu usnesení k tomuto doplňujícímu rozsudku. Žalovaná podala odvolání rovněž do nákladového výroku II. doplňujícího rozsudku, jak byl doplněn doplňujícím usnesením.

10. Žalobce v podaném odvolání ve znění doplnění odvolání a rovněž ve znění odvolání proti doplňujícímu rozsudku a doplňujícímu usnesení uplatnil (dle obsahu odvolání) odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. a namítl, že výše zadostiučinění není přiměřená. Rozpětí 500 –1 500 Kč za den vazby doporučil Nejvyšší soud používat před cca 15 lety a soudy toto rozpětí po tuto dobu používají bez úvahy o nutnosti jej navýšit s ohledem na ekonomický a společenský vývoj a zvýšení životní úrovně, jakož i na snížení reálné hodnoty peněž na 50 %. Dlouhodobé odpírání valorizace je projevem bezduchého formalismu a tento postup odporuje závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1536/11 a popírá rovněž individuálnost každé kauzy. Pro srovnání žalobce uvedl a podrobně rozebral data o růstu průměrných platů soudců v období mezi lety 2009 a 2024 – pokud totiž akceptujeme, že vývoj platů soudců je v korelaci s životní úrovní společnosti, pak by při obdobném navýšení základní částky náhrady za jeden den vazby měla v roce 2024 činit 2 204,57 Kč namísto původních 1 000 Kč. Obdobně pak žalobce rozebral statistická data o nárůstu průměrné mzdy mezi lety 2009 a 2023 s tím, že při obdobném navýšení by základní částka náhrady za jeden den vazby činila v roce 2023 celkem 1 847,16 Kč. Žalobce je přesvědčen, že pokud jsme společností, ve které jsou důležitá fakta a rozum, pak není možno akceptovat závěr, že v roce 2010 se slovutní soudci usnesli, že základní odškodnění bude 500 – 1 500 Kč a takto se usnesli na věčné časy. Závěr o nenavyšování náhrady s růstem životní úrovně považuje žalobce za neudržitelný s tím, že jde o projev zjevné neúcty vůči menšině, která je poškozena státem a chrání svá práva. Žalobce rovněž poukázal na to, že v řízení sp. zn. Pl. ÚS 3/25 bude Ústavní soud rozhodovat o valorizaci základní částky pro odškodňování nepřiměřené délky řízení.

11. Dále žalobce namítl, že odmítnutí nároku na veřejnou omluvu postrádá logiku ve svém odůvodnění, že žalobce není veřejně známou osobou, jejíž věc by byla veřejně propírána. Jakékoliv soudní řízení až na výjimky je totiž z povahy věci založeno na veřejném projednání věci. Pokud může kdokoliv navštívit soudní síň a sledovat projednávání věci, pak se může kdokoliv dozvědět i to, že bylo účastenstvím poškozeného ve věci porušeno jeho právo, v daném případě právo na osobní svobodu.

12. Žalobce vyjádřil rovněž nesouhlas s posouzením otázky okamžiku prodlení žalované. Lhůta pro předběžné projednání nároku v délce 6 měsíců neodpovídá změně paradigmatu v řízení státní správy a současným technickým a technologickým prostředkům. Tato lhůta je zde více než 50 let a byla zavedena v době papírové formy vedení spisů a komunikace.

13. Konečně žalobce vytkl soudu prvního stupně rovněž nesprávný postup spočívající v aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. při posouzení práva na náhradu nákladů řízení. V této souvislosti žalobce podobně citoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, podle níž rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění dle OdpŠk představuje úvahu soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. a není-li zadostiučinění přiznáno v požadované výši, má být o nákladech řízení rozhodováno podle § 142 odst. 3 o. s. ř.

14. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobci přizná další odškodnění a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

15. Žalovaná v podaném odvolání ve znění doplnění odvolání a ve znění odvolání proti nákladovému výroku doplňujícího rozsudku uplatnila odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. a předně namítla, že v řízení nebyla prokázána tvrzení žalobce o intenzitě jeho nemajetkové újmy. Konkrétně nebyly prokázány nevratné následky v osobním životě žalobce, které by bylo třeba odčinit finančním zadostiučiněním: pouto žalobce vůči rodinným příslušníkům bylo sice ovlivněno, kdy otec dle výpovědi žalobce pochyboval o jeho nevině. Je však otázkou, nakolik byly tyto pochybnosti vyvolána trestním stíháním a nakolik vzetím do vazby jako takovým. Ve vazbě pak otec žalobce pravidelně navštěvoval a po propuštění z vazby došlo k obnovení kontaktů. Během výkonu vazby pak sice došlo k rozvázání žalobcova vztahu s partnerkou, i ten byl však po výkonu vazby obnoven. Pokud dle subjektivního vnímání žalobce nedošlo k obnovení v dřívější kvalitě, je otázkou, zda lze ono zhoršení kvality vztahu přičítat právě vazbě, když v době vzetí do vazby trval vztah teprve krátce.

16. Dále žalovaná vytkla soudu prvního stupně, že dostatečně nezohlednil trestní minulost žalobce, která intenzitu nemajetkové újmy výrazně snižuje. Při hodnocení intenzity nemajetkové újmy je přitom třeba hodnotit i morální a charakterové vlastnosti žalobce. Pokud má žalobce trestní minulost a opakované zkušenosti s trestním stíháním, je zřejmé, že jeho nemajetková újma nemůže být taková jako u osoby bez zkušeností s trestním stíháním. I z komentářové literatury ostatně vyplývá, že přihlédnutí k dřívějším odsouzením (i zahlazeným) je v rámci posuzování intenzity nemajetkové újmy zcela legitimní.

17. Žalovaná je tak přesvědčena, že v případě žalobce jako odpovídající zadostiučinění postačuje konstatování porušení práva, které již bylo žalobci poskytnuto. V této souvislosti odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž je konstatování porušení práva plnohodnotnou formou zadostiučinění předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 OdpŠk, kterou nelze žádným způsobem bagatelizovat a která z forem satisfakce přichází v úvahu na prvním místě.

18. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. a IV. změnil tak, že žalobu zamítne ohledně částky 101 000 Kč s příslušenstvím i ohledně požadavku na náhradu nákladů řízení.

19. Žalobce se k odvoláním žalované vyjádřil a předně uvedl, že namítá-li žalovaná neprokázání intenzity zásahu, pak v řízení je odškodňován zásah do základního práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 LZPS. Omezení žalobce na osobní svobodě je nevratným krokem, neboť čas strávený v nezákonné vazbě nelze poškozenému vrátit – už tím je dána nevratnost následků nezákonné vazby. Žalovaná pak pomíjí konstantní judikaturu, která vychází z presumpce zásahu do základního práva na osobní svobodu a z finanční formy odškodnění nezákonné vazby. V projednávaném případě nenastaly podmínky pro úvahu, že by žalobcovo právo na osobní svobodu nebylo zasaženo a že by tento zásah pro žalobce nic neznamenal. Naopak, v řízení bylo prokázáno, že žalobce s omezením osobní svobody nesouhlasil a že mu v životě nastaly komplikace. Úvaha žalované o tom, že se jednalo o krátké omezení svobody a že žalobcova izolace byla překonána návštěvami otce ve vazbě a opětovným navázáním vztahů po propuštění jsou pak dle žalobce naprosto neempatické a zcestné. Tyto úvahy vypovídají o neúctě a urážkách ze strany žalované vůči poškozenému žalobci.

20. Současně žalobce vyjádřil přesvědčení, že uvádí-li žalovaná, že žalobce byl již v minulosti odsouzen, vyjadřuje tím naprostou neúctu k jedinečnosti lidského života a s tím spojeným základním právům. Žalovaná tak v podstatě v rozporu s čl. 3 LZPS sděluje, že základní práva žalobce mají jiný materiální obsah než práva jiných občanů a že žalobce je vzhledem k jeho minulosti kdykoliv možno omezit na svobodě a nikdy se tím státní orgány nezmýlí. Minulá odsouzení žalobce však nemají žádnou souvislost s nyní projednávanou věcí a s žalobcem vykonanou nezákonnou vazbou.

III. Posouzení věci odvolacím soudem

21. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a neshledal odvolání účastníků důvodnými.

22. Soud prvního stupně správně a v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav a správně jej posoudil též po právní stránce. V napadeném rozsudku se nadto soud prvního stupně vypořádal i s podstatnou částí argumentace, kterou účastníci opakují v podaných odvoláních. Na jeho skutkové i právní závěry může odvolací soud odkázat, aniž by je nadbytečně opakoval. K odvolacím námitkám účastníků pak odvolací soud dodává následující:

23. Žalobci podle § 9 odst. 1 a § 31a odst. 1 OdpŠk náleží přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla tím, že vykonal 101 dnů vazby v trestním řízení, v němž byl nakonec pravomocně zproštěn obžaloby. Při úvaze o formě a výši tohoto zadostiučinění soud prvního stupně předně zcela správně vyšel z toho, že závažnosti nemajetkové újmy na straně žalobce by neodpovídalo zadostiučinění pouze ve formě zaslání omluvy a je na místě poskytnout rovněž zadostiučinění v penězích: žalobci vznikla relativně značná nemajetková újma spočívající primárně v samotném omezení práva na osobní svobodu v nezanedbatelném časovém rozsahu a sekundárně pak v konkrétních dopadech do žalobcova života, které byly v řízení zjištěny. Ustálená judikatura, kterou soud prvního stupně zcela správně zohlednil, vychází z toho, že jako zadostiučinění za omezení osobní svobody je zpravidla podle okolností případu poskytována částka v orientačním rozmezí 500 – 1 500 Kč za den (viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu z 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, či z 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 914/2011, či usnesení z 28. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 175/2024). S ohledem na skutečnost, že omezení osobní svobody v podobě výkonu vazby obecně představuje poměrně dramatický zásah do práv i do života poškozeného, by odchýlení od této zásady v podobě nepřiznání peněžitého zadostiučinění přicházelo v úvahu jen za zcela výjimečných okolností. Takové okolnosti však v nyní projednávané věci dány nejsou a nelze za ně v žádném případě považovat skutečnosti, na něž v řízení poukazuje žalovaná, tj. předchozí odsouzení žalobce spojená s vykonáváním trestu odnětí svobody a obnovení vztahů žalobce s osobami jemu blízkými po propuštění z vazby (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu z 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014).

24. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně shledává částku 1 000 Kč na den, tj. částku ve středu odkazovaného orientačního rozmezí, zcela přiměřenou zjištěným okolnostem případu. V řízení zjištěná závažnost dopadů výkonu vazby do života žalobce (přerušení kontaktů s otcem, dcerou a vnučkou, dočasný rozpad partnerského vztahu, ztráta vyhlídky na stabilní zaměstnání, psychické dopady výkonu vazby) – byť tyto významné dopady nelze bagatelizovat – se výrazně nevymyká obvyklým dopadům vazby do života poškozeného v jiných případech. Důvodem pro snížení zadostiučinění pod částku ve středu orientačního rozmezí by v nyní projednávané věci mohla být skutečnost, že žalobce v minulosti na základě pravomocných rozsudků vykonal v součtu 31 měsíců trestu odnětí svobody, a strasti spojené s omezením osobní svobody pro něj tedy nepředstavovaly tak výrazný šok jako pro osobu, která jim je podrobena poprvé (srov obdobně výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, či usnesení Ústavního soudu z 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3808/15). Na druhou stranu, žalobci lze do jisté míry přisvědčit v jeho názoru, že je na místě vzít v potaz i vývoj inflace a životní úrovně od roku 2012, kdy judikatura poprvé – a to i s výslovným odkazem na tehdejší životní úroveň v ČR – formulovala používané orientační rozmezí 500 – 1 500 Kč (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010). Ačkoliv totiž nelze sdílet názor žalobce o nutnosti jakési automatické „valorizace“ přiznávaných částek ve vazbě na konkrétní ekonomické ukazatele (viz zejména výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 175/2024, či jeho usnesení z 30. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1773/2022; obdobně ve vztahu k otázce valorizace náhrady za nepřiměřenou délku řízení pak srov. nález Ústavního soudu z 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25), představuje snížení hodnoty peněž v čase a zvýšení životní úrovně jednu z okolností, které mohou výslednou částku zadostiučinění ovlivňovat (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3372/2023). Pokud tedy soud prvního stupně ve výsledku považoval za přiměřenou částku 1 000 Kč za den (tj. celkem 101 000 Kč za 101 dnů) vykonané vazby, nelze jeho úvaze v tomto směru nic vytknout.

25. Odvolací soud přisvědčuje soudu prvního stupně rovněž v jeho posouzení okamžiku vzniku prodlení žalované ve vazbě na uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty k předběžnému projednání nároku stanovené v § 15 odst. 2 OdpŠk. Vyjadřuje-li žalobce nesouhlas s délkou této lhůty s ohledem na aktuální technologické možnosti, jedná se pouze o úvahu de lege ferenda, která však na obsahu zákonné úpravy nemůže nic změnit. Není přitom na soudech, aby posuzovaly vhodnost či nevhodnost zákonodárcem zvoleného řešení.

26. Zcela správně rovněž soud prvního stupně vyhodnotil jako nedůvodný požadavek žalobce na zveřejnění omluvy na internetových stánkách žalované. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud bere v potaz, že trestní stíhání žalobce nebylo medializováno ani z jiných důvodů nebylo známo širší veřejnosti. Povaze zásahu do práv žalobce by za této situace neodpovídala veřejná forma omluvy. Na tom nic nemění ani poukaz žalobce na to, že trestní řízení je založeno na veřejném projednání věci: předně lze poukázat na to, že zásada veřejnosti se vztahuje toliko na projednání trestních věci před soudem (viz § 2 odst. 10 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád), a zejména na hlavní líčení v rámci trestního řízení (viz § 199 odst. 1 t. ř.); samotné vazební zasedání je přitom naopak zásadně neveřejné (viz § 73f odst. 3 t. ř.). Především však praktický dopad veřejnosti hlavního líčení, která spočívá v možnosti účasti veřejnosti v rozsahu odpovídajícím kapacitě jednací síně, nelze srovnávat s širokou publicitou spojenou s požadovaným zveřejněním omluvy na webových stránkách žalované. Tato požadovaná forma omluvy by proto povaze újmy žalobce nebyla adekvátní.

27. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně žalobu shledal důvodnou co do částky 101 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od datum do zaplacení, a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl.

28. Soud prvního stupně se dopustil dílčího pochybení pouze při formulaci zamítavého výroku týkajícího se úroku z prodlení z částky 101 000 Kč. Žalobce v řízení požadoval úrok z prodlení ve výši 15 % ročně (odpovídající datu, od nějž nárokoval úrok z prodlení). Soud prvního stupně pak žalobu napadeným rozsudkem (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) zamítl mj. ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 101 000 Kč od datum do datum a úroku z prodlení 0,75 % ročně z částky 101 000 Kč od datum do zaplacení. Vzhledem k tomu, že za dobu od datum do zaplacení však současně (správně) žalobě vyhověl co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 101 000 Kč, přesáhl soud prvního stupně v rozsahu úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 101 000 Kč od datum do zaplacení žalobou vymezený předmět řízení. Pokud jde tedy o tuto částku, byl dán neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), který bránil v tom, aby o ní bylo napadeným rozsudkem rozhodováno

IV. Závěr a náklady řízení před soudy obou stupňů

29. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek potvrdil ve vyhovujícím i zamítavém výroku ve věci samé s výjimkou části zamítavého výroku, kterou bylo rozhodnuto o požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 101 000 Kč od datum. V této části odvolací soud postupoval podle § 219a odst. 1 písm. a) ve spojení s § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil.

30. Odvolací soud přezkoumal rovněž výroky napadeného rozsudku i doplňujícího rozsudku (ve znění doplňujícího usnesení) o nákladech řízení a shledal, že soud prvního stupně o nákladech řízení nesprávně rozhodoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a nesprávně žalobci přiznal pouze právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Soud prvního stupně v této souvislosti opomněl zohlednit skutečnost, že žalobce byl v řízení co do základu úspěšný a rozhodnutí o formě a výši přiznaného zadostiučinění záviselo na úvaze soudu (viz k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu z datum, sp. zn. spisová značka, či nález Ústavního soudu z datum, sp. zn. I.ÚS 453/22). Byly tedy splněny podmínky pro rozhodnutí o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznání práva na náhradu nákladů žalobci v plném rozsahu navzdory zamítnutí žaloby ohledně požadavku na veřejnou omluvu a části požadavku na zadostiučinění v penězích. Odvolací soud proto výrok IV. napadeného rozsudku a výrok II. doplňujícího rozsudku (ve znění doplňujícího usnesení) změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v plném rozsahu.

31. Náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně činí celkem 35 638 Kč a sestávají z: ⟪LB:lb_001⟫ - zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč; ⟪LB:lb_002⟫ - odměny advokáta ve výši 25 250 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a odst. 2 písm. f) a. t., za 4 úkony po 3 100 Kč (tarifní hodnota 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a/ a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 – srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu z 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013; úkony převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření z datum, účast na jednání datum), 2 úkony po 5 140 Kč (tarifní hodnota 101 000 Kč dle § 9a odst. 2 písm. a/ a. t. ve znění účinném od datum; úkony účast na jednání datum, účast na jednání datum) a 1 úkon po 2 570 Kč (účast na vyhlášení rozsudku datum); ⟪LB:lb_003⟫ - paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 2 550 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 a. t. za 4 úkony po 300 Kč (dle znění a. t. účinného do 31. 12. 2024) a 3 úkony po 450 Kč (dle znění a. t. účinného od 1. 1. 2025); ⟪LB:lb_004⟫ - náhrady za 21 % DPH z částky 27 800 Kč ve výši 5 838 Kč.

32. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalobci, který byl rovněž v odvolacím řízení úspěšný co do základu s tím, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce v odvolacím řízení činí celkem 27 055,60 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 20 560 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., a § 11 odst. 1 písm. g) a k) a. t., za 4 úkony po 5 140 Kč (tarifní hodnota 101 000 Kč dle § 9a odst. 2 písm. a/ a. t.; úkony podání odvolání, vyjádření k odvolání žalované, odvolání proti doplňujícímu rozsudku, účast na jednání datum), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 1 800 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 a. t. za 4 úkony po 450 Kč a náhrady za 21% DPH z částky 22 360 Kč ve výši 4 695,60 Kč.

33. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám právního zástupce žalované odvolací soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

34. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.