MSPH 69 Co 76/2026-63

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců JUDr. Jany Spanilé a Mgr. Adély Kaftanové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Česká republika - Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované za níž jedná Česká republika - Jméno žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 129 000 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_005⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. října 2025, č. j. 19 C 118/2025-46,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé mění tak, že co do částky 2 716 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 716 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení se žaloba zamítá; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 11 576,76 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta, advokáta.

1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 6 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 10. 6. 2025 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 129 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 10. 6. 2025 do zaplacení (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 11 826,26 Kč (výrok III.).

2. Takto soud rozhodl na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky jako přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). K nesprávnému úřednímu postupu došlo v řízení vedeném u Okresního soudu adresa pod sp. zn. spisová značka, které trvalo nepřiměřeně dlouho, čímž bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobce vycházel při stanovení výše zadostiučinění a přiměřenosti délky řízení ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. spisová značka ze dne 6. 11. 2024, jenž potvrdil existenci průtahů v řízení o vzetí žalobce do vazby. Žalobce požadoval přiměřené odškodnění ve výši 1 500 Kč za každý den řízení o vzetí do vazby, konkrétně za 86 dnů, celkem požadoval částku 129 000 Kč. Dle jeho názoru je konstatování porušení práva, které mu poskytla žalovaná v rámci předběžného projednání, nedostatečné a neodpovídá závažnosti zásahu do jeho osobní svobody.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uvedla, že v rámci mimosoudního projednání žádosti žalobce ze dne 10. 12. 2024 shledala, že v předmětném řízení o vazbě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, avšak že takový závěr sám o sobě odůvodňuje pouze morální satisfakci formou konstatování porušení práva, nikoli peněžní kompenzaci. Zdůrazňovala, že zjištěné průtahy v řízení neměly vliv na délku samotné vazby a nelze je proto hodnotit jako natolik závažné, aby zakládaly nárok na finanční odškodnění.

4. Soud prvního stupně na základě dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce uplatnil u žalované dne 10. 12. 2024 nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 129 000 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce předmětného řízení vedeného u Okresního soudu adresa sp. zn. spisová značka. Žalovaná dne 6. 6. 2025 věc projednala, konstatovala, že došlo v předmětném řízení k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování nesprávného úředního postupu.

5. Co se týče postupu soudů ve vazebním řízení, vzal soud prvního stupně za prokázané, že dne 12. 6. 2024 byl soudu doručen návrh státního zástupce na vzetí obviněného do vazby v souvislosti s trestním stíháním pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 písm. b), c) trestního zákona. Téhož dne bylo zahájeno vazební zasedání, ve kterém Okresní soud adresa rozhodl usnesením č. j. spisová značka o vzetí Jméno žalobce do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu a zamítl jeho nabídku písemného slibu, peněžité záruky i dohled probačního úředníka. Dne 12. 6. 2024 podal obviněný proti usnesení o vzetí do vazby stížnost, kterou dne 24. 6. 2024 (po doručení usnesení dne 20. 6. 2024) odůvodnil. Po doručení odůvodněné stížnosti dne 24. 6. 2024 byl spis postoupen Krajskému soudu v adresa k rozhodnutí o stížnosti. Dne 3. 7. 2024 Krajský soud v adresa vyzval okresní soud k doplnění podkladů nezbytných pro rozhodnutí o stížnosti. Dne 6. 7. 2024 byly požadované doplňky doplněny a spis byl zkompletován. Dne 7. 8. 2024 byl podle evidence soudu spis znovu doručen Krajskému soudu s kompletní dokumentací k rozhodnutí. Dne 28. 8. 2024 rozhodl Krajský soud v adresa v neveřejném zasedání usnesením č. j. spisová značka o zamítnutí stížnosti Jméno žalobce podle § 147 odst. 1 písm. c) trestního řádu; usnesení nabylo právní moci téhož dne. Dne 16. 9. 2024 podal Jméno žalobce ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dne 6. 11. 2024 rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. spisová značka, který ústavní stížnost zamítl, avšak konstatoval existenci nepřiměřených průtahů v řízení o vzetí do vazby, a popsal konkrétní zdržení mezi 24. 6. a 7. 8. 2024 jako podstatné pro porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

6. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. spisová značka ze dne 6. 11. 2024 bylo dle soudu v řízení prokázáno, že posuzované řízení o vzetí do vazby žalovaného před Okresním soudem adresa pod sp. zn. spisová značka a následně před Krajským soudem v adresa nevyhovělo velmi přísnému požadavku na urychlený soudní přezkum zásahu do osobní svobody. Ústavní soud dospěl k závěru, že délka řízení, které ve dvou stupních trvalo celkem 86 dní, nesplňovala standard urychleného přezkumu, neboť stížnostní řízení před krajským soudem trvalo 65 dní (do vydání usnesení), respektive 74 dní (do doručení písemného stejnopisu).

7. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., zejména dle jeho § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2, 3. Uzavřel, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 10. června 2024, kdy byl žalobce omezen na osobní svobodě a vzat do vazby rozhodnutím soudu ze dne 12. června 2024 a skončilo nálezem Ústavního soudu sp. zn. spisová značka ze dne 6. listopadu 2024. Celková délka posuzovaného řízení tak činila přibližně 5 měsíců.

8. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování přisvědčil tvrzením žalobce a ztotožnil se se závěrem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. spisová značka, že posuzované řízení o vzetí žalobce do vazby bylo zjevně nepřiměřené délkou svého trvání. Dále vzal v úvahu, že ačkoli nešlo o věc triviální a věc vyžadovala určitou míru prostudování podkladů, zdržení řízení nebylo odůvodněno mimořádnou složitostí věci, ale spočívalo zejména v průtazích mezi jednotlivými procesními úkony (spočívajícími v doručování a prodlevě při rozhodnutí o stížnosti obviněného z důvodu dovolené soudců). Z tohoto důvodu byl shledán odpovědnostní titul dle zákona č. 82/1998 Sb.

9. Co se týče výše újmy, uvedl soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009; ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3889/2009; nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009), že v soudním řízení lze přiznat účastníkům řízení základní částku v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za každý další rok řízení, přičemž za první dva roky se přiznává částka poloviční. Pro posuzované řízení soud shledal jako adekvátní základní částku finančního zadostiučinění ve výši 20 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky pak částku poloviční. Soud prvního stupně se přiklonil k horní hranici rozmezí stanoveného judikaturou Nejvyššího soudu, neboť v projednávané věci šlo o řízení o omezení osobní svobody, kde je nezbytné klást zvláštní důraz na rychlost a efektivitu soudního přezkumu. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je třeba v těchto případech trvat na striktním požadavku na urychlené rozhodnutí o zásahu do osobní svobody, a proto považoval za přiměřené stanovit výši základního zadostiučinění právě na horní hranici stanoveného rozmezí. Dospěl tak k základní částce odškodnění za toto posuzované období ve výši 4 166,67 Kč (odpovídající délce řízení 5 měsíců), kterou dále podrobil kritériím uvedeným ve stanovisku Nejvyššího soudu.

10. Pro korekce základní částky, zakotvené v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, soud prvního stupně důvody vyplývající z tvrzení žalobce či z výsledků provedeného dokazování neshledal.

11. Shledal však důvody pro korekci dle § 31a odst. 3 písm. e) citovaného zákona, spočívající ve významu předmětu řízení pro poškozeného. Význam řízení pro žalobce soud hodnotil jako mimořádně zvýšený a základní částku z tohoto důvodu navýšil o 50 %. Soud přihlédl k tomu, že se jednalo o trestní řízení vedené v souvislosti s rozhodováním o vzetí žalobce do vazby, tedy o zásahu do jeho osobní svobody. V takových případech má ochrana základního práva na osobní svobodu zásadní význam, a proto bylo na místě poskytnout vyšší zadostiučinění reflektující intenzitu zásahu i jeho dopad na žalobce.

12. Soud prvního stupně proto základní částku ve výši 4 166,67 Kč zvýšil celkově o 50 %, tj. na částku 6 250 Kč. Současně žalobci přiznal zákonné úroky z prodlení za období po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku u žalované.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 826,26 Kč.

14. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání do vyhovujícího výroku I. o věci samé z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná rozporuje především závěr soudu prvního stupně, že žalobci náleží relutární satisfakce. Konstatováním porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se žalobci již dostalo adekvátního zadostiučinění za průtahy v posuzovaném řízení. Dle názoru žalované rovněž není správný závěr soudu prvního stupně, že posuzované řízení trvalo ode dne vzetí žalobce do vazby (12. 6. 2024) až do vydání shora citovaného nálezu Ústavního soudu (6. 11. 2024), tj. cca 5 měsíců. Nález Ústavního soudu sp. zn. spisová značka se především zabýval zákonností vazby žalobce a nezákonnou ji neshledal. Žalovaná dále namítá, že soud prvního stupně hledisko významu věci pro žalobce (omezení osobní svobody) hodnotí duplicitně. Z totožného důvodu volí z judikatorního rozmezí 15 000 – 20 000 Kč za rok průtahů jeho horní hranici a současně přistupuje k navýšení základní částky o 50 %. Žalovaná proto navrhla změnu napadeného výroku v podobě zamítnutí žaloby i v této části.

15. Žalobce navrhl potvrzení napadeného výroku I. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

16. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) bez potřeby nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

17. Dle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

18. Dle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

19. Dle § 31a odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

20. Dle § 31a odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

21. Dle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ustanovení odst. 3 je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

22. Dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

23. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

24. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkový závěr. Odvolací soud nicméně přisvědčuje odvolání žalované, že soud prvního stupně věc částečně nesprávně právně hodnotil.

25. Na odškodňované řízení se v zásadě hledí jako na celek a celková délka řízení se posuzuje optikou kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. se závěrem o její přiměřenosti či nepřiměřenosti, aniž by se určovalo, do jaké doby byla ještě délka řízení přiměřená a od kdy již přiměřenou být přestala (k tomu srovnej stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen stanovisko).

26. Posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, nebo usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2562/2012).

27. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí o vazbě v přiměřené lhůtě. Tuto skutečnost ve věci ostatně již konstatoval Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti žalobce, jak správně uzavřel i soud prvního stupně. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Ostatně, skutečnost, že došlo v tomto smyslu k nesprávnému úřednímu postupu, žalovaná nečinila v řízení sporným, když tuto skutečnost již před zahájením řízení konstatovala na základě uplatněného nároku žalobce. V daném případě i z nálezu sp. zn. spisová značka vyplývá, že řízení vedené před Okresním soudem adresa a následně před Krajským soudem v adresa nevyhovělo velmi přísnému požadavku na urychlený soudní přezkum zásahu do osobní svobody. Soud dále vzal v úvahu, že. ačkoli nešlo o věc triviální a vyžadovala určitou míru prostudování podkladů, zdržení řízení nebylo odůvodněno mimořádnou složitostí věci, ale spočívalo zejména v průtazích mezi jednotlivými procesními úkony. Z tohoto důvodu soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že je zde dán odpovědnostní titul dle zákona č. 82/1998 Sb.

28. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem (implicitním) soudu, že v daném případě nepostačovalo konstatování porušení práva, když takové zadostiučinění (satisfakci) částečně poskytl již ve svém nálezu v předmětné věci Ústavní soud, pro žalobce takové konstatování porušení práva proto postrádalo význam.

29. K tomu odvolací soud dodává, že Evropský soud vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, srovnej k tomu Stanovisko).

30. V případě soudů vyšších instancí přitom ESLP kriticky hodnotil už délku vazebního řízení přesahující tři až čtyři týdny, pakliže ji není možné ospravedlnit (obecně viz rozsudek Ilnseher proti Německu, bod 256; konkrétně viz např. rozsudky Mamedova proti Rusku ze dne 1. 6. 2006, stížnost č. 7064/05 - délka řízení 26 až 36 dnů; Karimov proti Rusku ze dne 29. 7. 2010, stížnost č. 54219/08 - délka řízení 13 až 25 dnů; Karlin proti Slovensku ze dne 28. 6. 2011, stížnost č. 41238/05 - délka řízení celkem 41 dnů ve dvou stupních; Rehbock proti Slovinsku - délka řízení 23 dnů).

31. K tomu je třeba podotknout, že požadavek „urychleného soudního přezkumu" rozhodnutí o vazbě se v tomto odlišuje od jiných časových aspektů ochrany osobní svobody. Pravidelný přezkum trvání důvodů pro zásah do osobní svobody je zajištěn především požadavkem nejpozději každé tři měsíce rozhodnout, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě (§ 72 trestního řádu). Prodlevou při předložení spisu nadřízenému soudu (způsobené doručováním písemného vyhotovení usnesení o vazbě dvěma z osob, které nabídly složení záruky za obviněného) se neúměrně prodloužila doba řízení o stížnosti žalobce jako stěžovatele, a tím i doba, po niž trvalo jeho zbavení osobní svobody na základě tohoto (dosud nepravomocného) rozhodnutí, neboť se oddaloval okamžik dalšího přezkumu důvodnosti trvání vazby (srov. § 71a a § 72 trestního řádu, které spojují možnost podat žádost o propuštění z vazby a počítání lhůty pro periodický přezkum od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo jiného rozhodnutí o vazbě).

32. S ohledem na výše citované důsledky a konsekvence nepřiměřeně dlouhého vazebního řízení považuje odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, že v tomto konkrétním případě nepostačuje konstatování porušení práva, ale je na místě přiznat žalobci relutární satisfakci. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích, neboť nebyly v tomto konkrétním případě shledány žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva (k tomu srovnej rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, p. zn. 30 Cdo 2828/2011).

33. Odvolací soud však považuje za důvodnou odvolací námitku žalované, kterou zpochybňuje závěr soudu o přiznání odškodnění za nepřiměřenou délku řízení v rozsahu 5 měsíců, tedy až do doby vydání nálezu Ústavního soudu. Je třeba poukázat na to, že sám žalobce v žalobě požadoval odškodnění za nepřiměřenou délku řízení pouze za dobu řízení před soudy obou stupňů, konkrétně za 86 dnů trvající řízení před obecnými soudy.

34. Dle § 153 odst. 2 o. s. ř. může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že projednávaný případ nespadá pod výjimky z vázanosti soudu žalobním návrhem, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci náleží zadostiučinění v penězích pouze za dobu 86 dnů, tedy za časový úsek vazebního řízení trvající před obecnými soudy, jak žalobce v žalobě požadoval.

35. Při stanovení základní částky ročního odškodnění soud prvního stupně správně vyšel ze základního rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení (viz Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení o omezení osobní svobody, kde je nezbytné klást zvláštní požadavky na rychlost a efektivitu soudního přezkumu, je třeba trvat na striktním požadavku na urychlené rozhodnutí o zásahu do osobní svobody. Dle odvolacího soudu tak není nepřiměřená ani úvaha soudu o výši základního zadostiučinění na horní hranici (odpovídající částce 20 000 Kč za dva roky, tedy 10 000 Kč za rok), což představuje částku 27,40 Kč za jeden den. Tomu pak odpovídá za 86 dnů základní částka zadostiučinění ve výši 2 356 Kč.

36. Odvolací soud se ztotožnil i s tím, že je potřeba základní částku ve výši 2 356 Kč modifikovat. Odvolací soud se zaměřil na odvoláním zpochybňovanou úvahu soudu o navýšení základní částky o 50 % z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného (zde žalobce). V tomto se odvolací soud neztotožňuje s odvolací námitkou žalované, že soud navýšil přiměřené zadostiučinění duplicitně. Soud prvního stupně při stanovení výše základního odškodnění pouze zdůvodnil, z jakého důvodu ji stanovuje na horní hranici tohoto rozmezí, přičemž nelze říci, že by jeho úvaha byla nepřiměřená. Modifikace základní sazby (byť stanovené na horní hranici) je možná dále dle § 31a zákona, a to i s ohledem na skutečnost, že se jedná jednak o řízení trestní, jednak však o speciální vazební řízení, ve kterých platí zásada speciality – tedy tam, kde zákon klade důraz na rychlý postup soudu (čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

37. Odvolací soud se pak ztotožnil i s úvahou soudu prvního stupně, že další (demonstrativně) vyjmenované důvody pro modifikaci základní částky neshledal, ostatně jiné důvody pro modifikaci ani jeden z účastníků (zejména pak žalobce) nenamítali. Výsledná základní částka 2 356 Kč zvýšená o 50 % na konečných 3 534 Kč tak představuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem v posuzovaném (vazebním) řízení.

38. Z tohoto důvodu odvolací soud co do částky 2 716 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Ve zbytku (v rozsahu částky 3 534 s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení z této částky) odvolací soud napadený výrok I. potvrdil jako věcně správný dle § 219 odst. 1 o. s. ř.

39. Jelikož došlo k částečné změně napadeného rozsudku, rozhodoval odvolací soud dle § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud o těchto nákladech rozhodl dle zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř.) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení (vzhledem k tomu, že rozhodnutí o výší zadostiučinění záviselo na posouzení soudu, bere se jakákoli přiznaná částka pro účely nároku na náhradu řízení jako plný úspěch žalobce ve věci, viz usnesení NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 ze dne 5. 2. 2014). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč, nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a § 9a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 534 Kč, sestávající z částky 1 000 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 1 000 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 10. 6. 2025 a z částky 1 000 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 23. 10. 2025 včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. K tomu přistupuje cestovní náhrada v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 10. 2025 za 200 ujetých km v částce 1 520,88 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,2 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a dále náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % (z odměny, náhrady hotových výdajů, cestovného). Celková výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně tak činí 9 822,26 Kč.

40. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Protože i v odvolacím řízení záviselo rozhodnutí na úvaze soudu a v konečném důsledku byla žalobci přiznána satisfakce uložením povinnosti žalované nahradit žalobci nemateriální újmu, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit i odvolací řízení ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch žalobce (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění. Žalobci proto náleží náhrada účelně vynaložených nákladů v odvolacím řízení, které jsou tvořeny odměnou advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 1 000 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 6. 2. 2026) dle § 6 a § 9a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.“) určené z tarifní hodnoty 3 534 Kč, dále paušální náhradou dle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 450 Kč za jeden úkon právní služby a náhradou za 21 % DPH. Celkem činí náklady odvolacího řízení částku 1 754,50 Kč.

41. Celková výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, které je žalovaná povinna zaplatit žalobci, činí 11 576,76 Kč.

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).