OSBR 10 C 177/2021

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 23 462,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 12 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 28.2.2020 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 11 462,45 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 3 123,79 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 13 712,96 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 924,95 Kč, a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 712,96 Kč od 21.1.2020 do 27.2.2020 a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 712,96 Kč od 28.2.2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne číslo ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši 23 462,45 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 19.2.2018 smlouvu o zápůjčce číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit 15 000 Kč a spolu s tím zaplatit částku ve výši 13 125 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 683 Kč, s úrokovou sazbou 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměnu za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 6 020 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 422 Kč. Celkový dluh se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 60 týdenních splátkách po 469 Kč Poslední splátka byla stanovena na 15.4.2019. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas, poslední splátku uhradil dne 24.2.2018, ke dni 9.7.2018 činila dlužná jistina částku 14 000 Kč, poplatek částku 11 462,45 Kč. Po tomto datu žalovaný na dluh uhradil 2 000 Kč Součástí smlouvy bylo zároveň ujednání, na základě kterého byla mezi účastníky dohodnuta roční úroková sazba ve výši 29 %, a v případě prodlení s placením splátky celkové dlužné částky zákonný úrok z prodlení. Dne 20.1.2020 byla pohledávka původního věřitele za žalovaným s účinností k témuž dni smluvně postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný dne 20.1.2020 informován a vyzván k zaplacení dlužné částky. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem 3 000 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy tak, že od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, majetkových a pracovních poměrech, které ověřila prostřednictvím předložených dokladů od žalovaného a které byly následně zaznamenány do zákaznické karty. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyně tak požadovala úhradu dlužné částky ve výši 23 462,45 Kč sestávající z jistiny 13 712,96 Kč, poplatku 9 749,49 Kč, dále úroků a úroků z prodlení v částce 3 123,79 Kč a 1 924,95 Kč kapitalizovaných vždy z neuhrazené části zápůjčky do dne postoupení pohledávky, tj. 20.1.2020, a dále rovněž tak i úrok a úrok z prodlení z neuhrazené části zápůjčky ode dne 21.1.2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv mu byla žaloba doručena do vlastních rukou náhradním způsobem dne 19.7.2021 (zásilka uložena dne 9.7.2021), na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů.

3. Soud rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání, vzhledem k tomu, že žalobkyně s tím vyslovila souhlas a u žalovaného se má za to, že s takovým postupem souhlasil, neboť na výzvu soudu dle ust. § 115a o.s.ř. nereagoval. (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně byla dne 16.2.2005 zapsána do obchodního rejstříku pod spisovou značkou B21915 a předmětem jejího podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.

6. Ze smlouvy o zápůjčce – ZELENÁ v hotovosti číslo soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO (dále také„ právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 19.2.2018 smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené zápůjčky v hotovosti. Poskytnutou zápůjčku spolu s poplatkem ve výši 13 125 Kč (sestávající z úroku v částce 2 683 Kč, odměny za zpracování a doručení ve výši 6 020 Kč a částku za komfortní splácení v hotovosti ve výši 4 422 Kč), tedy celkem částku 28 125 Kč, se žalovaný zavázal věřiteli uhradit v 60 pravidelných týdenních splátkách po 469 Kč, a poslední splátku ve výši 454 Kč. Soud dále ze smlouvy o zápůjčce zjistil, že se žalovaný se zavázal zaplatit první splátku dnem uzavření smlouvy vždy ke konci splátkového období spolu s celkovou pevnou částkou úroku, a to ve výši 29 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy o zápůjčce byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře.

7. Z tabulky umoření ke smlouvě číslo soud zjistil, že žalovaný zaplatil na dluh dne 24.2.2018 částku 1 000 Kč a dne 26.8.2019 částku 2 000 Kč.

8. Zákaznickou kartou ze dne číslo soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že je svobodný a žije s rodiči, když současně uvedl svoji náhradní kontaktní adresu. Žalovaný byl zaměstnán na plný pracovní úvazek jako dělník s čistým měsíčním příjmem 16 850 Kč s tím, že jeho domácnost neměla žádné další příjmy. V kolonce měsíční výdaje žalovaný uvedl 2 500 Kč jako externí splátky zápůjček a 6 000 Kč jako odhadované měsíční výdaje. Z karty dále vyplývá, že žalovaný měl předložit pracovní smlouvu a zřejmě 3 výplatní pásky, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.

9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20.1.2020 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávky za žalovaným, a to s účinností ke dni 20.1.2020. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 20.1.2020, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 14.2.2020. V oznámení o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

10. Z předžalobní upomínky ze dne 28.1.2021 a podacího lístku ze dne 29.1.2021 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO dne 19.2.2018 smlouvu o zápůjčce – ZELENÁ v hotovosti číslo na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný rovněž potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti se zápůjčkou ve výši 13 125 Kč, tedy celkem částku 28 125 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 469 Kč spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 29 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Při uzavření smlouvy se žalovaným s ním byla vyplněna Karta zákazníka. Žalovaný na dluh uhradil pouze 3 000 Kč, dne 24.2.2018 částku 1 000 Kč a dne 26.8.2019 částku 2 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.1.2020 postoupila společnost právnická osoba pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20.1.2020, kde byl zároveň vyzván k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o.z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky celkem 12 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v kartě zákazníka uvedl, že žije s rodiči, a přesto uvedl svoji další kontaktní adresu. Dále žalovaný v kartě uvedl jako příjem své domácnosti částku 16 850 Kč s tím, že tento příjem byl tvořen jen příjmem žalovaného, přestože měl bydlet s rodiči. Pokud by tomu tak skutečně bylo, měl být v Kartě zákazníka uveden i příjem rodičů žalovaného. Výdaje žalovaného pak odhadem měly činit 6 000 Kč, přičemž žalovaný měl hradit měsíční splátky ze zápůjčky čerpané u třetí osoby ve výši 2 500 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně však nezkoumala, co konkrétně tvoří výdaje žalovaného, ani zda řádně hradí další zápůjčku, a s ohledem na rozpory ohledně bydlení žalovaného ani nezkoumala, kolik činí náklady žalovaného na bydlení, platby SIPO, výdaje na stravu, ani zda žalovaný hradí další případné náklady. Právní předchůdkyně žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 Zosú.

19. Soud má tak za to, že tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle ust. § 87 odst. 1 Zosú ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

21. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

22. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, a že žalovaný zaplatil 3 000 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 12 000 Kč, které je povinen vydat (15 000 Kč – 3 000 Kč). Protože původní věřitel, společnost právnická osoba, IČO, postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 12 000 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

23. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 12 000 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 9 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od 28.2.2020, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 20.1.2020, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalovanému odeslána 14.2.2020, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 17.2.2020 Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 27.2.2020 a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení (výrok I. rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

24. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, neboť poměr úspěchu žalobkyně ve výši 51,14 % a poměr úspěchu žalovaného ve výši 48,85 % byl téměř shodný.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.