OSBR 3 C 184/2017-365

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: ČR - Ministerstvo financí, IČO 00006947 sídlem adresa ⟪LB:lb_004⟫ jednající právnická osoba, IČO IČO žalobkyně C sídlem adresa ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovaným: 1. Jméno žalované A., IČO IČO žalované A sídlem Adresa žalované A ⟪LB:lb_007⟫ 2. Jméno žalované B., IČO IČO žalované B sídlem Adresa žalované B ⟪LB:lb_008⟫ obě zastoupeny advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_009⟫ o žaloba o Kč 33,737.167,04 s přísl., o Kč 4,798.096,10 s přísluš., o Kč 3.929.968,52 s přísluš.

Rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 6. 6. 2024, č.j. 3 C 184/2017357, se ve svém výroku IV. opravuje tak, že správně zní:

Žalovaná č. 1 je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4 744,28 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

I. Řízení ohledně zaplacení částek žalovanou č. 2 ve výši ⟪LB:lb_001⟫ - 821 910,84 Kč, ⟪LB:lb_002⟫ - 84 430,61 Kč ⟪LB:lb_003⟫ - 84 024,70 Kč se zastavuje.

II. Žalovaná č. 1 je povinna do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 33 737 167,04 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně od 1. 10. 2015 do zaplacení, částku 1 590 800 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně od 1. 10. 2015 do zaplacení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou č. 2 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaná č. 1 je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši XXXXX Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná č. 1 je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Berouně do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku soudní poplatek ve výši 1 766 398,50 Kč.

1. Žalobou podanou zdejšímu soudu dne 10. 8. 2017 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, na základě něhož by byla žalovaná č. 1 povinna uhradit žalobkyni částku 33 737 167,04 Kč s příslušenstvím představovaným úroky z prodlení, a žalovaná č. 1 a 2 pak aby byly povinny uhradit společně a nerozdílně žalobkyni částku 3 929 968,52 Kč s příslušenstvím představovaným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že obě žalované uplatnily žalobou podanou Obvodnímu soudu pro adresa nárok vůči žalobkyni, a to na zaplacení částky, společnost právnická osoba – žalovaná č. 1 - 19 884 793,43 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a společnost právnická osoba. – žalovaná č. 2 - 4 880 907,29 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Tento jejich nárok byl odůvodněn dohodou o narovnání uzavřenou mezi Českou republikou – Ministerstvem financí, kterou měl být řešen způsob vypořádání splátek tzv. název dluhu mezi Českou republikou a bývalými podniky zahraničního obchodu. Obvodní soud pro adresa nejprve rozhodnutím ze dne 8. 7. 2007, č. j. 30 C 395/2006-184 předmětnou žalobu zamítl z důvodu promlčení, po zrušení daného rozhodnutí odvolacím soudem rozhodl Obvodní soud pro adresa rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 30 C 395/2006-355, kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl a zavázal Českou republiku – Ministerstvo financí k úhradě částky ve výši 19 884 793,43 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve prospěch společnosti právnická osoba, a dále ve prospěch společnosti právnická osoba. byla Česká republika povinna uhradit částku 4 880 907,29 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, a rovněž byla Česká republika povinna nahradit náklady řízení k rukám zástupce obou žalobkyň, a to ve výši 3 929 968,50 Kč.

Žalobkyně poukázala na to, že v roce 2003 se z iniciativy žalované č. 1 Ministerstvo financí začalo zabývat vypořádáním splátek, které byly poukazovány ze strany země na základě dohody mezi vládou ČSSR a vládou země o konsolidaci název závazků z dluhů ze dne 3. 6. 1971. Žalovaná č. 1 pak tvrdila, že se stát při vypořádání těchto splátek bezdůvodně obohatil, neboť nevypořádal tyto splátky bývalým podnikům zahraničního obchodu tak, jak je vypořádat měl. Dále uvedla, že v roce 2004 Ministerstvo financí jako jeden z věřitelů předmětné dohody vyslovilo souhlas s požadavkem žalované č. 1, aby jí ČSOB, která poskytovala státu služby související se správou vládních úvěrů a státních pohledávek vůči zahraničí, umožnila ze svých podkladů získat informace vztahující se k pohledávkám specifikovaných firem, které žalovaná č. 1 zastupovala. Žalobkyně poukázala na to, že po jednáních a po vzájemné korespondenci uhradilo Ministerstvo financí prostřednictvím ČSOB a.s. ve prospěch žalované č. 1 a žalované č. 2 dne 7. 11. 2005 částku 2 420 766,396 USD. Obě žalované pak odkazovaly na dopis ministra financí ČR tituly před jménem jméno FO ze dne 6. 9. 2005 a dopis žalované č. 1 ze dne 9. 9. 2005 adresovaný ministru financí ČR tituly před jménem jméno FO na uzavření dohody o narovnání. Žalobkyně zdůraznila, že v žádném případě na základě výše citovaných dopisů nemohlo dojít mezi účastníky k uzavření dohody o narovnání, a to s odkazem na ustanovení § 17 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a vystupování v právních vztazích, neboť na základě tohoto ustanovení je nutné, nakládá-li se s majetkem na základě smlouvy, aby smlouva měla písemnou formu a podpisy na jedné listině i v případě, že to právní předpisy nevyžadují. Žalobkyně dále argumentovala tím, že soud prvého stupně přijal závěr, že k uzavření dohody o narovnání došlo, předmětný rozsudek byl poté potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388. Uvedla, že obě rozhodnutí nabyly právní moci dne 5. 12. 2013, vykonatelné pak byly dne 9. 12. 2013. Žalobkyně dále uvedla, že na základě podání zástupce obou žalovaných, kterým sdělil bankovní spojení, na která mají být poukázána soudem přiznaná peněžitá plnění, žalobkyně dne 23. 12. 2013 své povinnosti uložené jí výše uvedenými rozhodnutími dobrovolně splnila a tyto částky uhradila. Ve prospěch žalované č. 1 byla poukázána částka celkem 33 737 167,04 Kč (jistina a úrok z prodlení), ve prospěch žalované č. 2 pak částka 8 281 101,09 Kč, to je jistina a úrok z prodlení, a dále náklady řízení ve výši 3 929 968,52 Kč na účet uvedený zástupcem žalovaných. Žalobkyně dále uvedla, že Nejvyšší soud ČR k jejímu dovolání rozhodl rozsudkem dne 1. 9. 2015 o obou předchozích rozhodnutích, tj. o rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388, a rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne 29. 11. 2012, č. j. 30 C 395/2006-355 tak, že je zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro adresa k novému projednání se závazným právním názorem s odkazem právě na § 17 zákona č. 219/2000 Sb. s tím, že k dohodě o narovnání tak, jak je uvedeno v rozhodnutích nižších soudů, nedošlo a ani dojít nemohlo. Následně dne 27. 4. 2017 rozhodl Obvodní soud pro adresa rozsudkem č. j. 30 C 395/2006-504, kterým žalobu žalované č. 1 i žalované č. 2 v plném rozsahu zamítl. V době podání tohoto návrhu pak nebylo ještě k dispozici rozhodnutí Městského soudu v Praze, k němuž obě žalované podaly odvolání. Z tohoto důvodu pak v této fázi řízení žalobkyně navrhla přerušení řízení. Nicméně poukázala ještě na to, že obě žalované i jejich právní zástupce byli dopisy Ministerstva financí ze dne 8. 12. 2016 vyzváni k vrácení poskytnutého plnění, neboť toto se stalo plněním z právního důvodu, který odpadl, a tímto se žalované bezdůvodně obohatily. Žalobkyně pak tvrdila, že plnění poskytla na základě výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro adresa a Městského soudu v Praze, kdy po zrušení obou rozhodnutí Nejvyšším soudem ČR se toto plnění stalo bezdůvodným obohacením, pro které není základ v hmotném právu. Úrok z prodlení pak požadovala od 24. 12. 2016. Na závěr uvedla, že žalovaná č. 2 vrátila částku 8 281 101,09 Kč, která jí byla ze strany ČR uhrazena.

2. Žalované pak shodně uvedly, že neuznávají žádný z nároků uplatněných vůči nim žalobou, a to ani zčásti. Žalovaná č. 1 poté poukázala na to, že nárok žalobkyně na uhrazení částky 33 737 167,04 Kč s příslušenstvím, který je odůvodněn bezdůvodným obohacením zaplacené částky na základě zrušených rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388, a rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne 29. 11. 2012, č. j. 30 C 395/2006-355, společně s žalovanou č. 2 napadly dovoláním dne 8. 3. 2018 (resp. dovolání směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 Co 347/2017-596 s tím, že v rámci tohoto dovolání by měla být řešena opětovně otázka nároku žalovaných z titulu dohody o narovnání uzavřené mezi žalovanými a žalobkyní v roce 2005. Poukázala pak na to, že pokud by soudy tuto dohodu o narovnání shledaly za platně uzavřenou, dané řízení by pozbylo smyslu. V tomto směru žalobkyně č. 1 navrhla přerušení předmětného řízení, žalovaná č. 1 pak avizovala pro případ, že by Nejvyšší soud ČR jejich dovolání zamítl či odmítl, že bude podána ústavní stížnost. Co se týče žalobních nároků, v tomto směru žalovaná č. 1 odkázala na dohodu o konsolidaci název závazků z dluhů uzavřenou dne 3. 6. 1971 mezi vládou ČSSSR a země, kdy na základě této dohody měly být poměrně uspokojeny jednak pohledávky tehdejší ČSSR, ale i tzv. podniků zahraničního obchodu, které měly pohledávky za název subjekty. Zdůraznila, že ke splácení tohoto název dluhu docházelo na účet ČSSR, následně ČSFR a ČR, tj. na účet žalobkyně, přičemž žalobkyně měla zajistit rovnoměrnou distribuci těchto splátek mezi věřitele. Argumentovala dále tím, že rozdělovací klíč byl direktivně nastaven tak, že mělo nejprve dojít ke splacení pohledávek státu a teprve následně ke splacení pohledávek ostatních věřitelů, tedy podniků zahraničního obchodu. Žalovaná č. 1 dále tvrdila, že když došlo k úplnému uhrazení státního dluhu, bylo poté na místě nastavit klíč k rozdělování došlých splátek tak, aby došlo k úhradě pohledávek všech subjektů, nicméně ačkoli si toho žalobkyně byla vědoma, nadále úmyslně pokračovala v rozdělování těchto splátek ve svůj prospěch na úkor ostatních soukromoprávních věřitelů. Žalovaná č. 1 poté tvrdila, že po tomto zjištění začala s žalobkyní jednat o uhrazení dlužné částky, a to i pro žalovanou č. 2 a další poškozené věřitele, které zastupovala. Zdůraznila, že výsledkem byla dohoda, v níž se žalobkyně zavázala uhradit částku ve výši 96 733 346 Kč jako ekvivalent částky 2 745 610,41 USD v kurzu ke dni 10. 12. 1999. V rozporu s touto dohodou však žalobkyně dne 7. 11. 2005 poukázala danou částku, resp. po dohodě sníženou na částku 2 420 766,36 USD v amerických dolarech, z čehož kurzový rozdíl činil částku, jejíž úhrady se žalované domáhají v řízení vedeném u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. 30 C 395/2006. Obě žalované pak poukázaly na to, že tato jejich tvrzení jsou podložena důkazy, které ve věci navrhly s tím, že jsou připravené doložit důkazy další. Žalované pak dále ve svých vyjádřeních poukazovaly rovněž na odlišné stanovisko, co se týká úhrady úroku z prodlení, jež žalobkyně požadovala ode dne 24. 12. 2016. Tvrdily pak, že jim byla žaloba doručena dne 20. 6. 2018 a s odkazem na ustanovenou judikaturu, která byla citována, tak měly za to, že úrok z prodlení může žalobkyně požadovat až ode dne 21. 6. 2018.

3. K návrhu žalobkyně soud připustil usnesením ze dne 24. 6. 2019 změnu žaloby tak, že žalovaná č. 1 je povinna uhradit žalobkyni částku 33 737 167,04 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2015 do zaplacení, žalovaná č. 1 je povinna uhradit žalobkyni částku 1 590 800 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2015 do zaplacení, žalovaná č. 2 je povinna uhradit žalobkyni částku 821 910,84 Kč, žalovaná č. 2 je povinna uhradit žalobkyni částku 390 480 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2015 do zaplacení, žalované č. 1 a 2 jsou povinny společně a nerozdílně uhradit žalobkyni částku 1 948 688,52 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 10. 2015 do zaplacení a žalované č. 1 a č. 2 jsou povinny společně nerozdílně uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

4. Mezi stranami bylo nesporné, že: ⟪LB:lb_001⟫ - žalobkyně na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne 29. 11. 2012, č. j. 30 C 395/2006-355, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388, uhradila dne 23. 12. 2013 na účet žalované č. 1 částku 33 737 167,04 Kč (úhrada jistiny včetně úroků z prodlení), na účet žalované č. 2 částku 8 281 101,09 Kč, (úhrada jistiny včetně příslušenství představovaného úroky z prodlení, a na účet zástupce obou žalovaných částku v celkové výši 3 929 968,52 Kč (náklady řízení před soudy obou stupňů) ⟪LB:lb_002⟫ - na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 2015, č. j. 28 Cdo 657/2015 - 440, které nabylo právní moci dne 30. 9. 2015, vyzvala žalobkyně žalovanou č. 1 k vrácení částky 33 737 167,04 Kč, a žalovanou č. 2 k vrácení částky 8 281 101,09 Kč se lhůtou k plnění do 23. 12. 2016. Žalovaná č. 2 dne 22. 12. 2016 uhradila ve prospěch žalobkyně částku 8 281 101,09 Kč. ⟪LB:lb_003⟫ - dne 15. 1. 2019 žalovaná č. 2 uhradila ve prospěch žalobkyně částku 390 480 Kč (uhrazený soudní poplatek), částku 19 005,14 Kč (úroky z prodlení z částky 390 480 Kč za období od 21. 6. 2018 do 15. 1. 2019), částku 384 054 Kč (vrácení části náhrady nákladů řízení připadajících na žalovanou č. 2), částku 18 692,38 Kč (úrok z prodlení z částky 384 054 Kč za období od 21. 6. 2018 do 15. 1. 2019).

5. Spor mezi účastníky byl jednak ohledně toho, z jakého titulu žalobkyně žalovaným uhradila částky ve výši 33 737 167,04 Kč a dále částku 3 929 968,52 Kč a jednak, pokud tato částka byla zaplacena na základě rozhodnutí soudu, zda se jednalo o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí.

Žalované poté trvaly na provedení listinných důkazů, které již byly předmětem dokazování v řízeních vedených u Obvodního soudu pro adresa, u Městského soudu v Praze, a to z důvodu prokázání oprávněnosti jejich nároku a tím obrany proti tomuto nároku s tím, že setrvaly na svém stanovisku, že částky jim byly vyplaceny po právu. Soud tedy přistoupil k dokazování v tomto směru. (Pozn. promlčení dluhu – protokol ze dne 5. 9. 2023).

6. Z dohody uzavřené mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou země dne 3. 6. 1971 o konsolidaci název závazků z dluhů ze dne 22. září 1967, bylo zjištěno, že jejím předmětem je celkový závazek země z krátkodobých a dlouhodobých úvěrů a závazků na základě obchodních dohod, dohody o průmyslovém rozvoji z roku 1956 a protokolu z roku 1959 a dohody o hospodářské spolupráci z roku 1960, a z dlouhodobých úvěrů týkajících se dodávek speciálních materiálů a technické pomoci na základě dohod z let 1958-1962, z protokolu o změně splatnosti z 1964 a z dohody ze dne 29. října 1964. Celkové závazky z dluhů činily k 1. 1. 1970 částku 78,017.198,94 USD, z toho základní dluh byl ve výši 68,746.354,17 USD a úroky ve výši 9,270.844,877 USD. Dle čl. 3 dohody byla sjednána splatnost základního dluhu – a to ve třiceti stejných ročních splátkách počínaje rokem 1970, celková částka úroků bude splacena v patnácti stejných ročních splátkách, počínaje rokem 1985. Platby budou provedeny nejpozději dne 10. prosince běžného roku. Podle článku 5 se účtovací měnou určuje USD a platební měnou USD nebo jiná volně směnitelná měna. Podle čl. 9 se Československá obchodní banka a.s. a Bank země, jednající jménem svých příslušných vlád, dohodnou na provádění této dohody.

7. Z informace k návrhu usnesení vlády, č. j. číslo jednací ze dne 25. 11. 1971 bylo zjištěno, že se zabývá splácením název dluhu, resp. dalšího odkladu s jeho splácením. Celkový dluh včetně úroků by vyčíslen na částku 84,3 mil. USD, tj. 2,3 mld. Kč, které budou spláceny v období let 1970 – 1999. Bylo navrženo, jakým způsobem dojde k úhradě dluhů s tím, že podnikové pohledávky budou částečně odepsány z rizikových fondů příslušných organizací (u některých podniků ve 100%, u některých v 50%), zbývající část těchto pohledávek měla být uhrazována příslušným podílem z docházejících splátek, z nichž budou vyrovnány i pohledávky HTS (hlavní technické správy) a vládní úvěry. Přílohou této listiny je tabulka splatnosti dluhu a další přílohou přehled československých pohledávek v země (v USD), z níž vyplývá, že krátkodobé pohledávky organizací zahraničního obchodu (po odečtení částečné platby z země z roku 1968) činily 11,206.354,86 USD a pohledávky organizací zahraničního obchodu z dlouhodobých podnikových úvěrů částku 12,047.365,06 USD.

8. Z dopisu Federálního ministerstva financí ze dne 23. 12. 1992 adresovaného ČSOB, a.s. vyplynulo, že ve věci název dluhu došlo k ukončení splátky vládního úvěru a že by neumístěná splátka ve výši 1,169.555,44 USD a další splátky měly být rozděleny mezi zbývající podnikové subjekty podle váhy jednotlivých subjektů na každé splátce.

9. Z listiny označené Otázky spojené s problematikou řešení splátek hrazených země podle dohody z 3. 6. 1971 vypracovaného Ministerstvem financí ČR vyplynulo, že splácení tohoto dluhu bylo strukturováno na úhradu civilních vládních úvěrů (18,0 mil. USD + část úroků), úhradu úvěrů poskytnutých Hlavní technickou správou FMZO (cca 23,3 mil. USD + část úroků) a úhradu úvěrů poskytnutých podniky (cca 23,3 mil. USD + část úroků) s tím, že při rozdělování splátek měla být dodržena zásada proporcionality - splátky měly být rozdělovány mezi podniky, státní rozpočet, HTS-FMZO podle poměru jejich pohledávek na celkové části název dluhu. Bylo doporučeno ponechat i nadále klíč z roku 1992, který jsou podniky ochotny akceptovat, distribuční klíč byl nastaven tak, že splácení vládních pohledávek bylo urychleno, a to na vrub pohledávek podnikové sféry, přičemž ze závěrů tohoto dokumentu vyplývá, že podniková sféra byla při inkasování pohledávek znevýhodněna, a to právě díky nastavenému klíči, kdy inkasují méně, než by jim náleželo.

10. Z dopisu náměstka ministra financí ČR ze dne 23. 6. 1995 adresovaného tituly před jménem jméno FO vyplynulo, že se vyjadřoval k problematice přerozdělování odložených splátek název dluhu, kdy nastavený klíč pro rozdělování splátek neznevýhodňuje zájmy státních rozpočtů, spíše je zvýhodňuje.

11. Z dopisu ČSOB a.s. ze dne 23. 12. 1996 adresovaného místopředsedovi vlády Slovenské republiky bylo zjištěno, že existoval klíč k distribuci splátek název dluhu, kdy každá splátka měla být dělena mezi subjekty v poměru 27,93% civilní pohledávky, 36,05% FMZO – HTS, 36,02% podniková sféra, přičemž OZO bylo umožněno odepsat 50% jejich nominální hodnoty na vrub svých rizikových fondů, byl klíč k distribuci splátek upraven dle proporcionality mezi věřiteli – majiteli neodepsaných pohledávek - 37,55% civilní pohledávky, 48,47% FMZO – HTS, 13,98% podniková sféra. Pohledávky byl umořeny dne 10. 12. 1992. Obě republiky pak do státních rozpočtů inkasují neoprávněně prostředky nad rámec hodnoty pohledávek v majetku státu, a to na úkor ostatních věřitelů (podniků zahraničního obchodu) s tím, že se státy zřejmě tímto bezdůvodně obohacují. Z dopisu Ministerstva financí ČR adresovaného ČSOB a.s. dne 26. 2. 1997 bylo zjištěno, že Ministerstvo financí sdělilo, že dle evidence splátek název pohledávky byly nároky státního rozpočtu vyplývající z vládních úvěrů uspokojeny a ministerstvo nemá námitek proti návrhu na způsob dělení došlých splátek z země, které měly sloužit i k pokrytí vládních závazků vůči právnická osoba.

12. Z dopisu adresovaného žalované č. 1 ze strany náměstka ministra financí ze dne 3. 3. 2004, č.j. číslo jednací vyplynulo, že Ministerstvo financí sděluje žalované č. 1, že se obrátilo na ČSOB ohledně vypracování přehledu splátek, které byly všem věřitelským subjektům skutečně proplaceny.

13. Z dopisu ČSOB a.s. adresovanému ministru financí Ministerstva financí SR doručenému dne 9. 7. 1998 vyplynulo, že se Slovenská republika domáhala úhrady dalších částek z název dluhu, kdy tento požadavek byl odmítnut. Mimo jiné poté tento dopis obsahoval vysvětlení, jaké pohledávky byly do název dluhu zahrnuty (včetně pohledávek OZO), že bylo umožněno podnikům zahraničního obchodu odepsat podstatné části jejich pohledávek k tíži příslušných rizikových fondů OZO, přičemž z důvodů, že nebylo možné, aby takovéto odpisy byly prováděny s pohledávkami v majetku státu, byly tyto pohledávky umořovány rychleji, a to v průběhu 22 let z celkových 29 let.

14. Ze zápisu z jednání u náměstka ministra financí tituly před jménem jméno FO se spol. právnická osoba dne 25. 11. 2004 – konsolidovaný dluh země pak vyplynulo, že žalobkyně souhlasila s tím, aby ČSOB poskytla žalované č. 1 informace o pohledávkách firem, které žalovaná č. 1 zastupovala (firmu právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba – žalovaná č. 2, a právnická osoba v likvidaci), a to pro vyčíslení jejích konkrétních nároků a strany se dohodly, že žalovaná pak předloží žalobkyni návrh žaloby na vymáhání splátek a tento návrh bude žalobkyní následně posouzen.

15. Ze sdělení Správy státních aktiv adresované žalované č. 1 ze dne 27. 12. 2004 (čl. 311, bod 11) včetně příloh obsahujících tabulky vyplývají výše nároků jednotlivých věřitelů (žalované č. 2, právnická osoba, právnická osoba) z konsolidovaného dluhu země.

16. Z dopisu Ministerstva financí ČR ze dne 11. 4. 2005 adresovaného ČSOB a.s. č. j. _číslo jednací, vyplynulo, že se žalobkyně dotazuje ČSOB na její stanovisko k záměru vyplatit původním věřitelům vyplacení odpovídajícího přeplatku, a to mj. v návaznosti na sdělení žalobkyně na jednání se žalovanou č. 1 dne 7. 4. 2005, kde žalobkyně uvedla, že je připravena přeplatek obdržený dle nesprávného rozdělovacího jednotlivým věřitelům dle zásady proporcionality vrátit s tím, že vypořádání přeplatku zajistí právě ČSOB.

17. Z dopisu ČSOB ze dne 10. 6. 2005 adresovaného Ministerstvu financí - žalobkyni, č. j. číslo jednací vyplývá, že ČSOB reaguje na výše uvedený dotaz žalobkyně a deklaruje svou připravenost vypořádání provést v souladu s údaji o jejich vstupních podílech.

18. Z návrhu na řešení přeplatku z konsolidovaného dluhu země, resp. referátníku žalobkyně č.j. číslo jednací (interní materiál) vyplynulo, že byla projednávána problematika úhrady splátek název dluhu v souvislosti s požadavky společností zastupovaných žalovanou č. 1 s tím, že doporučujícím stanoviskem bylo vrátit ČSOB částku, kterou státní rozpočet obdržel neoprávněně, a to ve výši 2,745,640,41 USD – v korunovém přepočtu 96,733,346 Kč (při kurzu platném 10. 12. 1999, tj. 35,232 Kč/USD.

19. Z dopisu tituly před jménem jméno FO ze dne 6. 9. 2005, č.j. číslo jednací, adresovaného žalované č. 1, kopie daná na vědomí, vyplynulo, že Ministerstvo financí je připraveno vrátit na účet Československé obchodní banky, a.s. částku Kč 96,733.346 Kč odpovídající při kurzu ČNB 35,232 Kč/USD platném ke dni 10.12.1999, tj. v den poslední splátky, přeplatku ve výši USD 2,745.610,41 i hned po sdělení žalované č.1, jako zplnomocněného zástupce dalších společností (právnická osoba., právnická osoba., Jméno žalované B., právnická osoba., právnická osoba. v likvidaci) s tím, že uvedeným postupem budou veškeré nároky těchto společností vůči České republice vypořádány. Z dopisu žalované č. 1 adresovaného ministru financí dne 9. 9. 2005 soud zjistil, že je odpovědí na výše uvedený dopis. Je v něm plný souhlas s postupem pro vrácení přeplatku, který je uveden ve výše citovaném dopise. Zároveň obsahuje potvrzení, že po obdržení odpovídajících podílů z vráceného přeplatku ze státního rozpočtu prostřednictvím ČSOB pro společnosti zastupované žalovanou č. 1, budou veškeré nároky vůči České republice tímto vypořádány.

20. Z referátníku Ministerstva financí č. j. číslo jednací (interního materiálu žalobkyně) vyplynulo, že ministerstvo je rozhodnuto vrátit přeplatek ze státního rozpočtu, v důsledku nesprávně rozděleného distribučního klíče ze splátek od země ve výši 2,745.610,41 USD, společnostem, které udělily žalované č. 1 (právnická osoba., právnická osoba., Jméno žalované B. právnická osoba. v likvidaci, právnická osoba.) zmocnění k zastupování právě ve věci vymožení pohledávek z název dluhu, s tím, že výše uvedená částka byla ponížena na částku 2,420.766,36 USD, tj. při kurzu platném ke dni 10. 12. 1999 v 35,232,Kč/USD na 85,288.440,04 Kč, neboť žalovaná č.1 nepředložila plnou moc týkající se dalších společností oprávněných k vymáhání jejich podílu který byl zahrnut v původní částce (právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba).

21. Z dopisu žalobkyně ze dne 26. 9. 2005 adresovaného ČSOB a.s. bylo zjištěno, že žalobkyně požaduje po ČSOB úhradu přeplatku inkasovaného státním rozpočtem ČR ve prospěch žalované č. 1 ve výši 85,288.440,04 Kč s tím, že tímto budou veškeré závazky dotčených subjektů vypořádány.

22. Z dopisu žalobkyně adresovaného ČSOB ze dne 12. 10. 2005 vyplynulo, že banka byla požádána o vypořádání přeplatku vráceného Českou republikou ve výši 2,420.766,36 USD ve prospěch společností zastupovaných žalovanou č. 1 s tím, že u každé společnosti byla uvedena konkrétní částka v USD.

23. Z dopisu tituly před jménem jméno FO, ministra financí ze dne 31. 10. 2005, č. j. číslo jednací, adresovaného žalované č. 1, vyplynulo, že v návaznosti na dopis ze dne 6. 9. 2005 po prošetření problematiky byla částka ohledně společností, za něž žalovaná č. 1 vystupuje jako zplnomocněný zástupce, z výše 2,745.610,41 USD upřesněna na hodnotu přeplatku ve výši 2,420.766,36 USD s tím, že vypořádání přeplatku zajistí Československá obchodní banka.

24. Z výpisu z účtu žalované č. 1 k datu 30. 11. 2005, resp. za období 11/2005 bylo zjištěno, že dne 7. 11. 2005 byla připsána na tento účet částka 2,420,766.36 USD s označením „země – přeplatek“.

25. Z protokolů o jednání ve věci sp. zn. spisová značka vedené u Obvodního soudu pro adresa ze dne 27. 4. 2010, ze dne 3. 4. 2012, 4. 9. 2012 vyplynulo, že řízení bylo vedeno ze strany žalovaných č. 1 a č. 2 coby žalobkyň vůči České republice – Ministerstvu financí o úhradu částky 19,884,793,43 Kč s příslušenstvím a částku 4,880,907,29 Kč s příslušenstvím z titulu nedodržení dohody o narovnání ze dne 7. 4. 2005 uzavřené mezi každou z nich z žalovanou, kdy obě odkazovaly na to, že dle této dohody jim měla být vyplacena částka 2,420.766,36 USD při kurzu platném ke dni 10. 12. 1999 35,232,Kč/USD, tedy částka 85,288.440,04 Kč, nicméně jim žalovaná vyplatila dne 7. 11. 2005 dlužnou částku v dolarech, avšak v kurzu ke dni výplaty, tj. v kurzu 24,818 CZK/USD, čímž vyplatila méně a domáhaly se tak úhrady rozdílu. V daném řízení pak proběhlo rozsáhlé dokazování, vypovídala řada svědků – tituly před jménem jméno FO (zaměstnanec žalobkyně), tituly před jménem jméno FO (zaměstnanec ČSOB), kteří se podíleli na průběhu vypořádání splácení dluhů země vůči ČR, potažmo dalším subjektům, včetně znalosti určení distribučních klíčů.

26. Z rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne 29. 11. 2012, č.j 30 C 395/2006 – 355 bylo zjištěno, že tímto rozhodnutím byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované č. 1 částku 19,884.793,43 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z této částky a to za období od 7. 11. 2005 do 31. 12. 2005 ve výši 8,75%, za období od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 ve výši 9%, za období od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 9%, za období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,5 %, za období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75%, za období od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,50 %, za období od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 10,75 %, za období od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25%, za období od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši Kč 9,75% a dále za období od 1. 1. 2010 až do zaplacení, přičemž výše úroku je v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, závislá na výši repo sazby vyhlašované ČNB zvýšené o 7 procentních bodů a platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalované č. 2 částku 4,880.907,29 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení z této částky, a to za období od 7. 11. 2005 do 31. 12. 2005 ve výši 8,75%, za období od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 ve výši 9%, za období od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 9%, za období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 9,5 %, za období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75%, za období od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,50 %, za období od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 10,75 %, za období od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25%, za období od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši Kč 9,75% a dále za období od 1. 1. 2010 až do zaplacení, přičemž výše úroku je v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, závislá na výši repo sazby vyhlašované ČNB zvýšené o 7 procentních bodů a platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že byla žalobkyně povinna zaplatit je žalovaným ve výši 3,211.346 Kč k rukám právního zástupce žalovaných do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tato žaloba vycházela z premisy, že žalobkyně nedodržela dohodu o narovnání dne 7. 4. 2005, kterou uzavřela s každou ze žalovaných, kdy obsahem této dohody byl závazek České republiky vrátit na účet ČSOB částku 96,733.346 Kč odpovídající při kurzu ČNB 35,232 Kč/USD platném ke dni 10. 12. 1999 přeplatek ve výši 2,745.610,41 USD, resp. tato částka byla následně upřesněna na podíly společností, které žalovaná č. 1 zastupovala, tj. společnosti právnická osoba., právnická osoba., právnická osoba., právnická osoba., právnická osoba. v likvidaci a žalovaná č. 2 na 2,420.766,35 USD při kurzu ČNB 35,232 CZK/USD platném dne 10. 12. 1999, tj. 85,288.440,04 Kč s tím, že tímto budou veškeré nároky společností zastoupených žalovanou č. 1 vůči České republice vyrovnány. Tento závazek se týkal vypořádání nároků žalovaných z titulu konsolidovaného název dluhu, neboť dle rozdělovacího klíče byli právní předchůdci žalovaných v rozmezí let 1996 až 1999 kráceni na splátkách dluhu a žalobkyně se tak na jejich úkor bez právního důvodu obohatila. Dle obsahu této dohody měla žalovaná každému žalobci vyplatit částku z titulu bezdůvodného obohacení, o níž se obohatila v USD a to v českých korunách ve výši kurzu mezi USD a Kč v den připsání poslední splátky společného konsolidovaného dluhu, tj. v den 10. 12. 1999. Žalobkyně v rozporu s obsahem dohody každé ze žalovaných vyplatila takto vyčíslenou dlužnou částku dne 7. 11. 2005 v dolarech, avšak v kurzu ke dni výplaty částky, kdy kurz ke dni výplaty činil 24,818 CZK/USD. Tím bylo každé ze žalovaných vyplaceno méně a obě se tak domáhaly úhrady rozdílu (výše požadované částky. Soud prvého stupně vyhověl žalobě, když ji shledal oprávněnou s odůvodněním, že účastníci uzavřeli nový závazek v ústní formě, který obsahově vyplývá z narovnání, jehož obsahem byl závazek žalobkyně zaplatit žalovaným 85,288.440,04 Kč – ekvivalent 2,420.766,36 USD v kurzu 35,232 CZK/USD ke dni 10. 12. 1999 a žalovaným byla uhrazena částka 2,420.766,36 USD, dle kurzu ke dni výplaty 24,818 CZK/USD, tj. tedy pouze 60,078.579,52 Kč, kdy žalovaná dohodu o narovnání dodržela tedy pouze částečně. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013 jako vědně správné co se týká úhrady částek každé žalované. Tento rozsudek změnil nákladový výrok prvostupňového rozhodnutí – kdy žalovaným přiznal na nákladech řízení částku 3,666.454,72 Kč a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, které byly přiznány žalovaným ve výši 263.513,8 Kč a žalobkyně byla zavázána k jejich úhradě ve lhůtě 3 dnů právní moci k rukám zástupce žalovaných. Rozhodnutí nabylo právní moci 5. 12. 2013.

27. Mezi stranami bylo nesporné, že 23. 12. 2013 žalobkyně uhradila na účet žalované č. 1 částku 33 737 167,04 Kč, což představuje jistinu žalované částky včetně přisouzeného příslušenství představovaného úrokem z prodlení, a na účet žalované č. 2 částku 8 281 101,09 Kč, což představuje jistinu nárokované částky včetně přisouzeného příslušenství představovaného úroky z prodlení, a zároveň na účet zástupce obou žalovaných částku v celkové výši 3 929 968,52 Kč, což představuje náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

28. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 657/2015-440 ze dne 1. 9. 2015 bylo zjištěno, že jím byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro adresa č. j. 30 C 395/2006-355 a rovněž rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 166/2013-388 s tím, že věc byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání se závazným právním názorem, že k dohodě o narovnání mezi účastníky tak, jak je uvedeno v rozhodnutích nižších soudů, nedošlo a ani dojít nemohlo a to s odkazem na § 17 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, kdy je nutné dodržet zákonem předepsanou formu právního úkonu, v daném případě písemnou formu s podpisy účastníků na jedné listině, jejíž nedodržení ji stíhá absolutní neplatností. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu pak nabylo právní moci dne 30. 9. 2015.

29. Z rozsudku Obvodního soudu pro adresa ze dne 27. 4. 2017 č. j. 30 C 395/2006-504, vyplynulo, že věc byla znovu projednána a nárok žalované č. 1 i žalované č. 2 o úhrady částek 19 884 793,43 Kč spolu s příslušenstvím a částky 4 880 907,29 Kč spolu s příslušenstvím byl v plném rozsahu zamítnut s respektováním a podvolením se právnímu názoru NS ČR. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 Co 347/2017-596 rozsudek Obvodního soudu pro adresa ze dne 27. 4. 2017 č. j. 30 C 395/2006-504 potvrdil. Dne 12. 3. 2019 Nejvyšší soud ČR rozsudkem č. j. 28 Cdo 3147/2018-632 odmítl dovolání žalovaných č. 1 a č. 2. vůči rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 Co 347/2017-596. Ústavní soud ČR usnesením ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 1841/19 odmítl ústavní stížnost žalovaných č. 1 a č. 2. vůči rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 28 Cdo 3147/2018-632, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 Co 347/2017-596 a rozsudku rozsudek Obvodního soudu pro adresa ze dne 27. 4. 2017 č. j. 30 C 395/2006-504.

30. Z těchto důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

Mezi vládou ČSSR a vládou země byla dne 3. 6. 1971 uzavřena dohoda o konsolidaci název závazků z dluhů, tato dohoda obsahovala úhradu pohledávek nejen státu, ale rovněž i organizací zahraničního obchodu. Tento dluh byl umožněn země hradit ve sjednaných splátkách, které byly vypláceny vládě ČSSR (žalobkyni), která je následně dle redistribučního klíče poukazovala dalším věřitelským subjektům. Žalovaná č. 1 pak v roce 2003 iniciovala přezkoumání vypořádávaných splátek z název dluhu, neboť na základě podkladů poskytnutých jí se souhlasem žalobkyně ze strany ČSOB bylo zjištěno, že žalobkyně použila distribuční klíč nevýhodný pro věřitele – bývalé podniky zahraničního obchodu, a do státního rozpočtu plynulo ze splátek název dluhu více, než náleželo. Byl vyvolána jednání, která mezi žalobkyní a žalovanými (kdy žalovaná č. 1 zastupovala na základě plných mocí i další věřitelské subjekty – další bývalé podniky zahraničního obchodu), jejichž výsledkem byl závazek žalobkyně uhradit žalované částku 2 420 766,396 USD. Žalobkyně tuto částku ve prospěch žalované č. 1 v této výši a v této měně uhradila dne 7. 11. 2005. Žalované se u Obvodního soudu pro adresa domáhaly zaplacení částek 19,884.793,43 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení a 4,880.907,29 Kč spolu příslušenstvím v podobě úroku z prodlení, a to s odkazem na dohodu o narovnání uzavřenou mezi žalovanou č. 1 a žalobkyní, kterou se zavázala uhradit částku 2,420.766,36 USD, tj. při kurzu platném ke dni 10. 12. 1999 35,232,Kč/USD částku 85,288.440,04 Kč, kdy se dožadovala doplacení rozdílu souvisejícím se změnou kurzu 24,818 CZK/USD ke dni vyplacení předmětné částky s tím, že jí ta byla vyplacena pouze částka 60,078.579,52 Kč. Tohoto nároku se žalované v řízení vedeném u Obvodního soudu pro adresa pod sp. zn. 30 C 395/2006 pravomocně ke dni 5. 12. 2013 domohly (rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem) a žalobkyně dne 23. 12. 2013 své povinnosti uložené jí těmito rozhodnutími dobrovolně splnila a tyto částky uhradila - žalované č. 1 byla poukázána celková částka 33 737 167,04 Kč (jistina a úrok z prodlení), žalované č. 2 pak částka 8 281 101,09 Kč (jistina a úrok z prodlení), a dále náklady řízení ve výši 3 929 968,52 Kč na účet uvedený zástupcem žalovaných. Následně Nejvyšší soud ČR k dovolání žalobkyně tato rozhodnutí – rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388, a rozsudek Obvodního soudu pro adresa ze dne 29. 11. 2012, č. j. 30 C 395/2006-355 rozsudkem ze dne 1. 9. 2015 a věc byla vrácena soudu prvostupňovému k novému projednání se závazným právním názorem, že dohoda o narovnání je absolutně neplatná pro nedodržení formy. Obě žalované byly dopisy žalobkyně ze dne 8. 12. 2016 vyzvány k vrácení poskytnutého plnění, přičemž žalovaná č. 2 vrátila částku 8 281 101,09 Kč, která jí byla ze strany ČR uhrazena.

31. Další dokazování již žádný z účastníků nepožadoval.

32. V průběhu řízení vzala dne 16. 5. 2024 žalobkyně protokolárně zpět veškeré nároky vznesené proti žalované č. 2, tj. vzala zpět nárok ve výši 821 910,84 Kč (úrok z prodlení z částky 8 281 110,09 Kč od 1. 10. 2015 do 23. 12. 2016), ve výši 84 430,61 Kč a v částce 84 024,70 Kč s tím, že vůči žalované nepožadovala náhradu nákladů řízení. S tímto zpětvzetím byl vysloven žalovanými souhlas a rovněž žalované souhlasily s tím, že ve vztahu mezi žalovanou č. 2 a žalobkyní nebude mít žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

33. Soud ve smyslu § 96 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.), se souhlasem ostatních účastníků řízení v rozsahu učiněného žalobkyní, tj. vůči žalované č. 2, zastavil (výrok I.) a zároveň rozhodl mezi těmito účastníky o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. tak, že na náklady řízení nemá právo žádný z těchto účastníků (výrok III.).

34. Ohledně posouzení právní úpravy, kterou je třeba aplikovat na daný případ, kdy jsou řešeny právní poměry vzniklé před 31. 12. 2013, soud s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), dle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, že je třeba právní posouzení podřadit úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OZ“).

35. Podle § 451 odst. 1 OZ, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

36. Soud má provedeném dokazování za to, že nárok žalobkyně je důvodný, a proto mu zcela vyhověl. Soud z provedených důkazů vyvodil, že mezi účastníky probíhala jednání směřující k uspokojení legitimních nároků žalovaných, potažmo dalších subjektů, a to v souvislosti s úhradou, resp. redistribucí úhrady dluhu země vůči vládě ČSSR, kdy žalované měly nárok úhradu určité nevyplacené části dluhu. Výsledkem těchto jednání byl závazek žalobkyně uhradit žalované č. 1 částku 2 420 766,396 USD, který žalobkyně dne 7. 11. 2005 splnila – a to dobrovolně, když v USD sjednanou částku uhradila na účet žalované č. 1. Žalované se pak domáhaly u soudu uhrazení „doplatku“ této částky, a to ve výši kurzového rozdílu USD/CZK z doby poskytnutí předmětné částky žalobkyní a doby jednání o úhradě této částky – požadovaly 19 884 793,43 Kč a částku 4 880 907,29 Kč, neboť tyto částky žalobkyně již neuhradila. Toto plnění požadované ze strany žalovaných pak žalobkyně uspokojila až na základě povinnosti uložené jí pravomocnými rozhodnutími soudu – když žalované č. 1 uhradila částku v celkové výši 33 737 167,04 Kč, žalované č. 2 ve výši 8 281 101,09 Kč. K tomuto plnění byla žalobkyně zavázána na základě právního posouzení vztahu mezi účastníky – existující dohody o narovnání, z níž soudy vycházely. V takovém případě se však nedá rozhodně hovořit o poskytnutí plnění na dobrovolné bázi, neboť žalobkyně poskytla plnění pouze a jen proto, že jí tato povinnost vyplynula z direktivního (pravomocného) rozhodnutí soudu. Nicméně tato obě soudní rozhodnutí byla následně zrušena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 2015 z důvodu, že tvrzená dohoda o narovnání uzavřena nebyla (a ani být uzavřena nemohla). Žalobkyně pak dne 8. 12. 2016 vyzvala žalované k vrácení poskytnutého plnění, tj. žalovanou č. 1 o vrácení částky 33 737 167,04 Kč, žalovanou č. 2 o vrácení částky 8 281 101,09 Kč. Žalovaná č. 2 pak vyhověla požadavku žalobkyně a svůj závazek uhradila, jako následně vypořádala i své další závazky. Žalovaná č. 1 odmítala vrátit poskytnuté plnění a soud je přesvědčen, že se tak žalovaná č. 1 na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 pak vyplývá, že pokud na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, z jehož podnětu žalovaný plnil, pravomocně zrušeno. Dále z bohaté ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že bezdůvodné obohacení vzniká rovněž v případě, plnil-li subjekt povinnost, jíž odpovídající právo protistrany bylo již promlčeno, proto, že mu tak ukládalo pravomocné soudní rozhodnutí, jež bylo v důsledku úspěšného uplatnění mimořádného opravného prostředku zrušeno. Rovněž v takovém případě nelze uvažovat o dobrovolném zaplacení dluhu, neboť motivaci ke splnění povinnosti představuje právě později zrušené soudní rozhodnutí s tím, že takové plnění nemůže vyvolat účinky ve smyslu § 455 OZ (podle § 455 odst. 1 OZ, se za bezdůvodné obohacení nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy). Soud tak má za to, že právě tato judikatura přiléhavě dopadá na daný případ, neboť byť soud v podstatě zopakoval rozsáhlé dokazování ohledně „vzniku“ závazku žalobkyně vůči žalovaným, které bylo již opakovaně řešeno Obvodním soudem pro adresa, Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím i Nejvyšším soudem ČR, nedopěl k jiným závěrům – tedy nezjistil žádný hmotněprávní důvod, na základě něhož žalobkyně plnila. Co se týče námitky žalovaných, že žalobkyně plnila na základě rozhodnutí soudu, které mělo deklaratorní povahu, tedy toto rozhodnutí pouze potvrdilo, tedy deklarovalo, již existující závazek soud poukazuje na to, že rozsudky soudů nižších stupňů v daném případě „deklarovaly“ stav, který však mezi účastníky nebyl – neexistovaly žádné hmotně právní poměry, o čemž svědčí i následné zrušení těchto rozhodnutí Nejvyšším soudem. A již jen na okraj soud podotýká, že byla zcela logická úhrada závazků žalovaným ze strany žalobkyně v USD, neboť i vláda země hradila své závazky v USD, tedy i redistribuce splátek tohoto dluhu bude v této měně. Soud uzavírá, že žalovaná č. 1 se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, je tak povinna toto obohacení vydat a soud ji tak tomuto zavázal uložením povinnosti ve výroku II. tohoto rozsudku. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř., v trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal soud důvody.

37. Vzhledem k tomu že je žalovaná č. 1 v prodlení s úhradou svého dluhu, uložil jí soud rovněž povinnost k úhradě úroku z prodlení z dlužné částky v souladu s § 1970 o. z., a to od 1. 10. 2015, tedy následující den po doručení zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR, do zaplacení. Ohledně data splatnosti úroků z prodlení soud odkazuje na judikaturu NS ČR – např. na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4478/2016.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 744,28 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které podle § 1 odst. 1, 3, a § 2 odst. 3 účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř., náleží částka 300 Kč za každý úkon – podání žaloby, písemné vyjádření ze dne 24. 9. 2018, ze dne 21. 8. 2019, ze dne 6. 5. 2020, ze dne 2. 8. 2023, ze dne 2. 10. 2023 a ze dne 27. 5. 2024, účast u jednání soudu dne 27. 6. 2023, 5. 9. 2023, 16. 5. 2024 a 28. 5. 2024, tj. celkem 3 000 Kč, a dále cestovními náhradami spojenými s cestami k jednání z adresa a zpět vždy v celkové délce 60 km, a to za cesty uskutečněné dne 27. 6. 2023 a 5. 9. 2023 osobním automobilem Škoda Octavia, RZ SPZ, při spotřebě dle technického průkazu 5,3 litru/100 km, při ceně motorové nafty 34,40 Kč/1 litr dle vyhl. č. 467/2022 Sb., a paušální náhradě 5,20 Kč/km dle vyhl. č. 467/2022 Sb., v ceně 1 cesty 421,20 Kč, tj za obě cesty 842,40 Kč, za cestu uskutečněnou dne 16. 5. 2024 osobním automobilem Škoda Superb, RZ SPZ, při spotřebě dle technického průkazu 5,6 litru/100 km, při ceně motorové nafty 38,70 Kč/1 litr dle vyhl. č. 398/2023 Sb., a paušální náhradě 5,60 Kč/km dle vyhl. č. 398/2023 Sb., ve výši 466,03 Kč, a za cestu uskutečněnou dne 28. 5. 2024 osobním automobilem Škoda Octavia AC Kombi, RZ SPZ, při spotřebě paliva dle technického průkazu 4,3 litru/100 km, při ceně motorové nafty 38,70 Kč/1 litr dle vyhl. č. 398/2023 Sb., a paušální náhradě 5,60 Kč/km dle vyhl. č. 398/2023 Sb., ve výši 435,85 Kč, celdy celkově cestovné ve výši 1 744,28 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. v trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal soud důvody (výrok IV.).

39. Výrokem V. bylo žalované č 1 uloženo zaplatit soudní poplatek ve výši 1 766 398,50 Kč a to v souladu s § 2 odst. 3 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen ZoSOP), neboť je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Žalobkyně je osvobozena od hrazení soudního poplatku dle § 11 odst. 2 písm. a) ZoSOP, soud jejímu návrhu plně vyhověl, žalovaná nemá proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, resp. je to naopak, a žalovaná od hrazení poplatku osvobozena nebyla, je tedy povinna výše uvedený poplatek uhradit České republice – Okresnímu soudu v Berouně do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 věta prvá, druhá ZoSOP. Výše poplatku je stanovena dle položky 1 písm. b) Sazebníku.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně v uvedených lhůtách, může se oprávněný domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.

Proti výroku IV. rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 6. 6. 2024, č.j. 3 C 184/2017-357 lze podat odvolání do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Berouně.