OSCV 24 C 97/2025-48

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně Anonymizováno, se sídlem v Anonymizováno, Anonymizováno, reg. č. Anonymizováno, zastoupené Jméno Zástupce, advokátem se sídlem v Anonymizováno, proti žalovanému Jméno žalovaného, narozenému Datum narození žalovaného, trvale bytem v Adresa žalovaného, o zaplacení 15 482,20 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Řízení se, co do zaplacení úroku z částky 15 282,20 Kč od 5.11.2024 do zaplacení, co do jeho výše 5,25 % ročně, zastavuje.

II. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 15 482,20 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 28. 2. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému zaplatit jí 15 482,20 Kč spolu s tam blíže specifikovaným úrokem a úrokem z prodlení. Uvedla, že se žalovaným dne 2. 3. 2024 uzavřela smlouvu o nákupu na splátky č. Anonymizováno, a to prostřednictvím internetu tak, že žalovaný zakoupil zboží u obchodníka právnická osoba. (který provozuje síť prodejen Anonymizováno), který je tak ve vztahu k žalobkyni zprostředkovatelem. Úvěr ve výši 16 293 Kč pak byl čerpán tak, že žalobkyně zaplatila obchodníkovi cenu zboží zakoupeného žalovaným. Žalovaný se naproti tomu zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 18 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. To však nečinil, tudíž žalobkyně celý zůstatek úvěru prohlásila ke dni 4. 11. 2024 splatným.

2. Podáním došlým soudu dne 22. 5. 2025 žalobkyně žalobu co do části požadovaných obchodních úroků omezila a soud tudíž řízení podle § 96 odst. 2 o.s.ř. v rozsahu zpětvzetí žaloby výrokem I. tohoto rozsudku zastavil.

3. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

4. Z listiny nazvané smlouva o nákupu na splátky č. Anonymizováno soud zjistil, že obsahuje údaje o žalobkyni (a jejím odštěpném závodu), o zprostředkovateli (právnická osoba.) i údaje o žalovaném (jméno, příjmení, rodné číslo atp.) a je datována dnem 2. 3. 2024. Tato listina však neobsahuje podpis (ať již vlastnoruční či elektronický) ani jedné ze stran. Byť je zde uvedeno, že za žalobkyni je elektronicky podepsáno a za žalovaného prostřednictvím SMS, elektronická verze dokumentu neobsahuje žádný podpis ani časové razítko. Je zde uvedeno, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 16 293 Kč tak, že budou poskytnuty při zaplacení ceny zboží prodávajícímu. Kromě ceny zde nejsou žádné údaje o zboží. Pro nadbytečnost soud z tohoto důkazu žádná další skutková zjištění nečinil. Z předložené tabulky ze systému žalobkyně soud zjistil, že 3. 2. 2024 ve 22:15h mělo dojít k ověření osoby žalovaného prostřednictvím bankovní identity.

5. Z faktury č. hodnota soud zjistil, že jí dne 4. 3. 2024 vystavila společnost právnická osoba. na jméno žalovaného na částku 16 293 Kč se splatností 11. 3. 2024.

6. Z výpisu transakcí soud zjistil, že dne 4. 3. 2024 odštěpný závod žalobkyně poukázal společnosti právnická osoba. částku 16 293 Kč.

7. Z předložené tabulky soud zjistil, že žalobkyně eviduje na smlouvu č. hodnota dvě úhrady po 824 Kč.

8. Z listiny nazvané žádost o úvěr soud zjistil, že jsou zde opět uvedeny údaje o žalovaném (s tím, že má příjmy 28 000 Kč a výdaje 3 200 Kč) a ceně 16 293 Kč. Rozhodnutí: positive. Dále tato listina obsahuje řadu čísel, avšak opět neobsahuje žádný podpis, a to ani její elektronická verze.

9. Z dotazu na bankovní registr klientských informací soud zjistil, že žalovaný měl v době dotazu (7. 2. 2024) jeden ukončený kontrakt nesplátkový, žádný existující, dvě žádosti o splátkový a nesplátkový kontrakt a byly mu odmítnuty tři žádosti o splátkové kontrakty a čtyři žádosti o kreditní karty. Z dalšího dotazu (Multicribis) soud zjistil že téhož dne neměl žalovaný žádný záznam v centrální evidenci exekucí. Z připojené tabulky z interního systému žalobkyně soud zjistil, že eviduje dotazy na SOLUS, ISISR, Inbank Czechia, ISIR, CRIF-CRE a CRIF-BRKI.

10. Z dopisu ze dne 23. 9. 2024 soud zjistil, že jím odštěpný závod žalobkyně upozorňoval žalovaného, že vyhýbání se úhradě situaci s dluhem neřeší a nechť zaplatí 3 310,11 Kč do 30 dnů.

11. Z dopisu ze dne 5. 11. 2024 soud zjistil, že jím odštěpný závod žalobkyně upozorňoval žalovaného, že i přes veškeré jeho úsilí se nepodařilo, aby žalovaný dluh vyrovnal a byl tak nucen celý úvěr zesplatnit, pokud se již nestal splatným dříve.

12. Z dopisu ze dne 14. 2. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně vyzýval žalovaného k zaplacení 17 979,33 Kč do 21. 2. 2025, jinak se vystavuje riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se podává, že tento dopis byl žalovanému odeslán 14. 2. 2025.

13. Po provedeném dokazování tak mohl soud pouze uzavřít, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy zejména jménem a rodným číslem a že dne 4. 3. 2024 její odštěpný závod poukázal společnosti právnická osoba. částku 16 293 Kč. K samotnému uzavření smlouvy (resp. právnímu jednání) prostřednictvím prostředků komunikace na dálku je nutno uvést, že z předložených listin je sice pravděpodobné, že žalobkyně jednala se žalovaným (ověření bankovní identitou), nicméně nebylo lze uzavřít, co mělo být obsahem takového jednání, neboť listina nazvaná smlouvou neobsahuje žádný elektronický podpis ani časové razítko.

14. Na projednávaný případ je dále nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť by se jednalo o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

15. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně právní předchůdkyně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měl být úvěr již zesplatněn a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. Dlužno dodat, že u listiny nazvané smlouva, tak jak byla soudu předložena již s odstupem času nelze zjistit, zda odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně (či prodejce / zprostředkovatele) ke dni jejího tvrzeného uzavření.

16. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu.

17. Dále z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

18. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí žalovaný sdělil a dále žalovaného prověřila v ředě registrů. K tomu je však třeba uvést, že data ohledně příjmů a výdajů žalovaného, kterými žalobkyně disponovala, považuje soud za zcela nedostatečné, a to i s ohledem na skutečnost, že nebyla nikterak ověřena. Pokud by žalovaný skutečně měl příjmy 28 000 Kč a výdaje jen 3 200 Kč, zcela jistě by neměl potřebu úvěru ve výši zdaleka nedosahující jeho měsíčních úspor. Soud je tudíž toho názoru, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na tvrzenou smlouvu o úvěru je proto nutno nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 o. z.

19. Pro uvedené by tak bylo možno posoudit tvrzené peněžní prostředky toliko jako bezdůvodné obohacení (§ 2991 o. z.). Ohledně jejich poskytnutí však žalobkyně ani přes řádné poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. neunesla své břemeno důkazní [§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], když pouze doložila, že její odštěpný závod částku 16 293 Kč dne 4. 3. 2024 poukázal společnosti právnická osoba. Že by se tak stalo k pokynu žalovaného, či že by žalovaný převzal od této společnosti jakékoli zboží, se však z provedeného dokazování nepodává. K tomu žalobkyně označila k důkazu jen fakturu č. hodnota. Faktura jako účetní doklad však není sama o sobě důkazem o smluvním vztahu mezi účastníky či důkazem o poskytnutí plnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005).

20. Z vyložených důvodů soud žalobu (po jejím částečném omezení) v celém rozsahu zamítl.

21. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.