OSCV 8 C 201/2026-23

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobce: Jméno žalobce., IČO: IČO žalobce, ⟪LB:lb_004⟫ se sídlem Adresa žalobce, ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného, ⟪LB:lb_007⟫ trvale bytem Adresa žalovaného, ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 16 780 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 8 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ohledně zaplacení 8 180 Kč a úroků z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 16 780 Kč za dobu od 6. 9. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 16 780 Kč spolu se zákonným úrokem z této částky ve výši 11,5 % ročně od 6. 9. 2025 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že s žalovaným dne 12. 7. 2024 uzavřel smlouvu o úvěru ohledně částky 18 180 Kč. Z této částky tvořila půjčená jistina 10 000 Kč a souhrnný poplatek 8 180 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet po 303 Kč týdně s tím, že první splátka měla být uhrazena do sedmého dne od podpisu smlouvy. Dále bylo ujednáno, že v případě prodlení s plněním nebo v případě neplnění vůbec, se dle smluvních podmínek smlouvy o úvěru stává zbylý dluh včetně příslušenství splatný a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. Žalovaný splácel nepravidelně, žalobce tudíž žalovaným dosud uhrazenou částku ve výši 1 400 Kč vydělil týdenní splátkou 303 Kč a vypočetl tak, kdy se žalovaný skutečně dostal do prodlení. Splatnost pohledávky žalobce tak nastala ke dni 5. 9. 2025.

2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

3. Žalobce se z jednání soudu omluvil, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.

4. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 12. 7. 2024 vyplynulo, že jejím předmětem byl úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet, jak je shora uvedeno, celkem se zavázal žalobci uhradit 18 180 Kč. Žalovaný svým podpisem stvrdil, že úvěrovanou částku převzal v hotovosti při podpisu smlouvy. Součástí smlouvy byly rovněž informace o spotřebitelském úvěru. Z evidenční karty podepsané stejného dne žalovaným vyplynulo, že žalovaný zde uvedl určité skutečnosti o svých poměrech. Takto zde uvedl, že žije jako spolubydlící, je svobodný, v domácnosti žije celkem 1 osoba. Je zaměstnán na plný úvazek se mzdou 16 249 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalovaného pak činí 8 932 Kč na bydlení a 4 860 Kč činí životní minimum. Při jednání měly být předloženy následující listiny žalovaného: občanský průkaz, pracovní smlouva a výplatní páska. Dále žalobce doložil předžalobní upomínku adresovanou žalovanému, jež byla dle přiloženého potvrzení odeslána před podáním žaloby.

5. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejím základě žalovaný obdržel 10 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 1 400 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v evidenční kartě shora specifikované. Žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu, jak je shora uvedeno.

6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 zákona o SP ve znění účinném od 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

7. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval, tedy postupoval v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP, čemuž soud nepřisvědčil. Žalobce doložil jediný důkaz v otázce zkoumání úvěruschopnosti, a sice shora specifikovanou evidenční kartu. Z této vyplynulo, že žalovaný má velmi nízké příjmy kolem 16 000 Kč, což je již samo o sobě poměrně výrazně rizikovým faktorem, přičemž více než polovinu těchto příjmů má vynakládat pouze na bydlení. Žalovanému tedy má zbývat zhruba 7 000 Kč měsíčně na úhradu veškerých úhrad na živobytí včetně stravy, hygieny a dalších nutných a obvyklých výdajů, což je samo o sobě již minimálně na hranici možnosti úhrady takových nákladů. Žalovaný se měl navíc zavázat splácet na předmětný úvěr dalších více než 1 200 Kč měsíčně, čímž se částka k úhradě veškerých životních nákladů a potřeba nad rámec bydlení dostala na zhruba 5 700 Kč, což lze bez dalšího těžko shledat jako dostatečné. Shora uvedené vedlo soud k závěru, že doložené důkazy o dostatečném zkoumání úvěruschopnosti nesvědčí, když z těchto vyplývá závěr opačný. Bylo tedy nutno shledat, že předmětný úvěr byl poskytnut v rozporu s § 86 zákona o SP. Svou neúčastí při jednání soudu se žalobce vzdal možnosti být poučen dle § 118a o.s.ř. o nutnosti doplnit v ohledu zkoumání úvěruschopnosti tvrzení a důkazy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2528/2010 ze dne 23.5.2012).

8. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 10 000 Kč poníženou o dosavadní splátky ve výši 1 400 Kč na výsledných 8 600 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968, § 1970 občanského zákoníku), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný v řízení zůstal pasivní, soud nezjišťoval jeho možnosti a uložil mu dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když si existence dluhu musel být vědom již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru, datum zaslání předžalobní upomínky).

9. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se návrhem domáhat výkonu rozhodnutí.