OSFM 16 C 100/2021-22

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Mařádkem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení částky 2 656,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 800 Kč za dobu od 31. 7. 2018 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Soud částečně zamítá žalobu co do: ⟪LB:lb_001⟫ -) zákonného úroku z prodlení z částky 1 800 Kč od 31. 5. 2018 do 30. 7. 2018 ve výši 8,05 %, ⟪LB:lb_002⟫ -) kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 188,97 Kč, ⟪LB:lb_003⟫ -) kapitalizovaného úroku ve výši 2 137,06 Kč, ⟪LB:lb_004⟫ -) částky 856,8 Kč.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet číslo pod variabilní symbol.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nesplaceného úvěru, smluvní pokuty, poplatků a příslušenství, kdy úvěr žalovanému poskytla společnost právnická osoba (dále„ původní věřitelka“), dne bezhotovostním převodem částky 1 800 Kč na základě smlouvy č. anonymizováno ze dne datum uzavřené na internetových stránkách původní věřitelky. Ta měla před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, že žalovaný sám do příslušné sekce registračního formuláře vložil údaje o svém zaměstnání, tj. typu příjmu, a výši příjmu.

2. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákonů č. 588/2020 Sb., 38/2021 Sb. a číslo Sb., dále„ o. s. ř.“ Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena.

3. Soud založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne datum původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. anonymizováno, na jejímž základě mu poté převedla na bankovní účet částku 1 800 Kč, kterou měl žalovaný splatit jednorázově s úrokem. Žalovaný smlouvu podepsal verifikačním kódem doručeným SMS zprávou. Žalovaný však nesplatil nic. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 17. 7. 2018. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání.

4. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v prvním účinném znění, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v prvním účinném znění § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl vrátit s příslušným úrokem. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú. protože i kdyby bylo pravdou vše, co v této souvislosti žalobkyně tvrdila, v takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 číslo ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014 číslo ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- právnická osoba, C číslo, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 1 800 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 17. 7. 2018, přičemž třetí pracovní den nastal 20. 7. 2018 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 30. 7. 2018, odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 30. 7. 2018 a že od 31. 1. 2018 byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 9 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění nařízení č. 434/2017 Sb.). Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni jistinu a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě.

5. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy.

6. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění zákona č. 255/2019 Sb. (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 600 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 000 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. a) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 400 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a)) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j)). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p.

7. Výrok IV. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná, konkrétně na méně než 50 %, pročež by byla povinna zaplatit příslušné procento nákladů žalovanému, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).

Nesplní-li žalovaný či žalobkyně povinnosti uložené v tomto rozsudku, bude je možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.