OSFM 13 C 122/2025-24

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. Marianem Babicem ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený 18. 5. 1984 bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o 24 428,07 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 306,35 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 121,72 Kč, kapitalizovaný úrok za období od 19. 12. 2023 do 9. 7. 2024 ve výši 4 234,85 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 31. 12. 2023 do 30. 6. 2024 ve výši 184,53 Kč, úrok ve výši 28,9 % ročně z částky 22 870,07 Kč od 15. 10. 2024 do 13. 1. 2025, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 22 870,07 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 22 870,07 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 459 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 24 428,07 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne 19. 1. 2023 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba., smlouvu o úvěru č. hodnota, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr, spolu se sjednaným úrokem ve výši 28,9 % ročně, vrátit v 60 měsíčních splátkách po 863 Kč a dále hradit měsíční poplatek za pojištění ve výši 70 Kč a další smluvní poplatky. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 11. 7. 2024. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 22 870,07 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 234,85 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 184,53 Kč a z dlužných poplatků za pojištění a za výzvy k úhradě dluhu ve výši 1 558 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena nejdříve společnosti I-Xon a.s. a následně žalobkyni. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu, avšak bezvýsledně.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného a jejich ověřením prostřednictvím informací z bankovních a nebankovních registrů. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil celkem 4 693,65 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 19. 1. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal věřiteli úvěr vrátit spolu se smluvním úrokem ve výši 28,9 % ročně, a to v 60 měsíčních splátkách po 863 Kč (návrh smlouvy o úvěru, akceptace návrhu). Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, když na úvěr zaplatil pouze 4 693,65 Kč (souhrnný výpis pohybů na účtu). Dopisem ze dne 11. 7. 2024 proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila (prohlášení o okamžité splatnosti úvěru). Úvěrová pohledávka byla postoupena společnosti I-Xon a.s., která jí následně postoupila žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (2x smlouva o postoupení pohledávek vč. příloh, 2x oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 12. 12. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, seznam odeslaných výzev). Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně při poskytnutí úvěru vycházela z deklarovaného příjmu žalovaného ve výši 30 000 Kč, z něhož bylo pro potřeby úvěruschopnosti započteno 25 528 Kč, přičemž pokud jde o výdaje, zohledněna byla částka 18 554 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dospěla k závěru, že žalovaný byl schopen úvěr splácet. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za období prosinec 2022 vyplývá, že žalovanému bylo na účet připsáno celkem 42 400 Kč a odepsáno celkem 42 610 Kč. Konečný zůstatek na účtu k 31. 12. 2022 činil 38,05 Kč. Na účtu je větší množství plateb ve prospěch sázkové kanceláře Tipsport.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

7. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na ní i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.

10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to zejména pokud jde o jeho skutečné výdaje. V tomto směru soud poukazuje především na to, že žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdkyně úvěruschopnost ověřovala mimo jiné z předloženého výpisů z účtu, ovšem pokud by právní předchůdkyně žalobkyně tento výpis vyhodnotila s odbornou péčí, musela by si všimnout, že skutečné výdaje žalovaného, jak jsou zachyceny v předloženém výpisu, byly výrazně vyšší, než výdaje, z nichž bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti. Především však byly skutečné výdaje žalovaného prakticky stejně vysoké, jako jeho příjmy a žalovanému tak na konci měsíce nezůstávala prakticky žádná finanční rezerva, která by mu umožnila splácet poskytnutý úvěr. Právní předchůdkyně žalobkyně rovněž nezohlednila skutečnost, že žalovaný nezanedbatelnou část prostředků utrácel ve prospěch společností, provozujících loterie, či kurzovní sázení, tedy za aktivity, které lze z hlediska úvěruschopnosti spotřebitele považovat za vysoce rizikové. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu.

11. Vzájemný vztah účastníků je proto nutné vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 25 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 4 693,65 Kč. V rozsahu rozdílu těchto částek, tedy co do částky 20 306,35 Kč, která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru, proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.

12. Nedůvodným soud shledal rovněž nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z přiznané částky. V tomto směru soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého lze ustanovení § 87 ZoSÚ označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud.

14. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k možnostem dlužníka vrátit věřiteli jistinu úvěru. Z dostupných rozhodnutí odvolacích soudů vyplývá, že zatímco některé odvolací senáty kladou tato břemena na stranu dlužníka a zejména v případě procesně pasivních dlužníků (žalovaných) počátek prodlení zpravidla vážou na uplynutí lhůty k plnění, uvedené ve výzvě k úhradě dluhu (např. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 119/2024-98, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 64 Co 470/2024-83), jiné senáty se kloní k názoru, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní v tomto směru tíží věřitele (žalobce) a nárok na úrok z prodlení v těchto případech věřitelům nepřiznávají vůbec (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 7 Co 1000/2024-40 nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 225/2024-40), případně jej přiznávají až po uplynutí doby splatnosti, stanovené prvostupňovým soudem (např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 188/2024-366). Rovněž senáty Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolací instance zdejšího soudu, rozhodují v této otázce rozdílně, když z poslední doby lze odkázat například na rozhodnutí č. j. 15 Co 119/2024-143 nebo č. j. 15 Co 191/2024-43, kterými byl věřiteli úrok z prodlení přiznán od výzvy k plnění, zatímco například rozhodnutími č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44 byl věřiteli přiznán úrok z prodlení až od uplynutí splatnosti, stanovené rozhodnutím prvostupňového soudu a rozhodnutím č. j. 11 Co 10/2025-115 bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým nebyl úrok z prodlení přiznán vůbec.

15. V situaci, kdy existuje více možností, jak vykládat ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ, soud postupoval v intencích stanovených nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2063/17, podle kterého při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.

16. Soud proto ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ interpretuje tak, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je žalovaný (spotřebitel) povinen vrátit žalobci (věřiteli) jistinu úvěru ve lhůtě splatnosti, kterou (nedohodnou-li se na ní účastníci) určí soud tak, aby odpovídala možnostem žalovaného a zohledňovala mimo jiné i princip ochrany spotřebitele. Není vyloučeno (naopak je to žádoucí), aby účastníci soudu navrhli, jakým způsobem má být nová splatnost stanovena, a případně aby své návrhy patřičně odůvodnili. Pokud ovšem účastníci zůstanou v tomto směru pasivní, nelze mluvit o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, neboť v případě možnosti spotřebitele splatit jistinu úvěru, se jedná o otázku, kterou musí vyhodnotit soud z úřední povinnosti, a tudíž se na ní nevztahují procesní břemena účastníků (jinými slovy, i kdyby ani jeden z účastníků nic netvrdil ohledně možnosti žalovaného zaplatit jistinu úvěru, nezbavuje to soud povinnosti stanovit novou splatnost tohoto nároku).

17. V nyní posuzované věci žalobkyně tvrdila, že žalobou uplatněný nárok se stal splatným ke dni 11. 7. 2024, a to v důsledku prohlášení úvěrů za splatný. Ohledně možnosti žalovaného zaplatit dlužnou jistinu v uvedeném termínu ovšem žalobkyně neuvedla ničeho. Ke svým platebním možnostem se nevyjádřil ani žalovaný, který byl v řízení zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že v případě možnosti dlužníka splnit dluh se nejedná o skutečnost, kterou by byl povinen tvrdit či prokazovat některý z účastníků (viz předchozí bod tohoto odůvodnění), soud účastníky ani nepoučoval dle § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a označit důkazy.

18. S ohledem na výše uvedené, určil novou splatnost jistiny úvěru soud, přičemž vycházel z toho, že (jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) samotná výzva k plnění nevyvolává splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru a nelze tedy bez dalšího vycházet z termínu splatnosti, jak byl tvrzen žalobkyní. To platí obzvlášť za situace, kdy žalovaný po zesplatnění úvěru na tento již ničeho nehradil, což svědčí o tom, že jednorázová úhrada požadovaných částek nebyla ke dni zesplatnění úvěru v jeho možnostech. Na druhou stranu soud nemohl zohlednit ani aktuální majetkové a osobní poměry žalovaného, když k tomu by byla nutná jeho procesní aktivita, kterou žalovaný v řízení nevyvinul. Soudu proto nezbylo, než novou splatnost určit na základě vlastní úvahy, na základě které soud dospěl k závěru, že s přihlédnutím k poslední známé výši příjmu žalovaného (25 528 Kč) a s ohledem na celkovou výši dlužné částky (20 306,35 Kč) nelze očekávat, že by žalovaný byl schopen dluh splnit v obvyklé třídenní pariční lhůtě, a proto soud žalovaného zavázal k úhradě dluhu ve lhůtě o délce třiceti dnů od právní moci rozsudku, která je jednak dostatečná proto, aby si žalovaný zajistil potřebné financování, a současně takto stanovená splatnost významně nezasáhne do práv žalobkyně.

19. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyly přiznány požadované úroky z prodlení.

20. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 428,07 Kč s příslušenstvím, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 9 816,42 Kč (srov. 23 Cdo 2585/2015), přičemž přiznána jí byla částka 20 306,35 Kč. Lze tedy konstatovat, že poměřováno předmětem řízení včetně příslušenství (tj. 34 244,49 Kč) byla žalobkyně procesně úspěšná v rozsahu 59 % a ve zbývajícím rozsahu (41 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 18 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle § 14b odst. 1 vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) ve výši 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby provedených do 31. 12. 2024 (převzetí věci a předžalobní výzva) a ve výši 400 Kč za jeden úkon provedený po 1. 1. 2025 (podání žaloby), 3x režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (273 Kč) a připočtení soudního poplatku v částce 978 Kč, činí celkem 2 551 Kč. 18 % z této částky pak odpovídá částce 459 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení, a to ve stejné lhůtě jako jistinu pohledávky, tedy do 30 dnů od právní moci rozsudku. Soud v tomto případě aplikoval § 14b a. t., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), a zároveň požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nebude-li splněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, lze se jeho splnění domáhat výkonem rozhodnutí dle části šesté občanského soudního řádu, případně exekucí dle příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.