OSHO 20 C 168/2024-95

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Šrytrovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 19 935,39 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 19 935,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 4. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladu řízení částku ve výši 200 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 19 935,39 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota, kterou žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 1. 8. 2019 a na základě které mu byla vyplacena částka 30 000 Kč. Žalovaný však neplatil splátky řádně a včas, a proto byl úvěr zesplatněn. Žalovaný však dlužnou částku nezaplatil ani na základě výzvy k plnění, a proto požaduje dlužnou částku soudní cestou. Dále žalobkyně doplnila, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost, když měla k dispozici mimo občanského průkazu, také výplatní pásky, výpis z bankovních účtů a výpisy z veřejných evidencí.

2. Žalovaný navrhl žalobu v plném rozsahu zamítnout. Uvedl, že žaloba je nedůvodná, když pohledávku namítal co do výše i důvodu. Současně uvedl, že před poskytnutím úvěru řádně uvedl své dlužné zatížení, ale žalobkyně k tomuto nepřihlížela a dále uvedl, že celá částku mu ani nebyla vyplacena, když asi 6 000 Kč si žalobkyně strhla na poplatcích a on již celkově zaplatil částku 28 924,43 Kč a navrhl, aby žaloba byla také zamítnuto z důvodu nepřiměřených podmínek, když smlouva je absolutně neplatná.

3. Ze Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. hodnota ze dne 1. 8. 2019, jehož součástí byla mimo jiné příloha 5 – dotazník k posouzení bonity, soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 30 000 Kč, když částka ve výši 15 639 Kč bylo uhrazeno na předchozí úvěr od žalobkyně a 6 000 Kč činily náklady poskytovatele, tedy tato část nebyla žalovanému vůbec vyplacena. Žalovaný žalobkyně poskytl kopii občanského průkazu a řidičského průkazu.

4. Z výplatních pásek za duben až červen 2019 soud zjistil, že žalovaný měl vyčerpaný povolený debet ve výši 20 000 Kč, jeho příjem činil cca 19 000 Kč a současně soud zjistil, že žalovaný v té době měl již další úvěry, a to mimo jiné u Anonymizováno a Anonymizováno. V době poskytnutí úvěru žalovaný nebyl veden v centrální evidenci exekucí ani v insolvenčním rejstříku a jeho doklady nebyly vedeny v evidenci neplatných dokladů.

5. Ze výzvy k zaplacení ze dne 21. 11. 2022 soud zjistil, že žalobkyně eviduje, že žalovaný na předmětný dluh uhradil 36 splátek, tj. 46 728 Kč a žalobkyně za žalovaným eviduje celkový dluh včetně příslušenství a smluvní pokuty ve výši 60 096,69 Kč.

6. Z detailu pohybu soud zjistil, že žalobkyně dne 1. 8. 2019 zaslala na účet žalovaného částku 8 361 Kč, když účet byl ověřen z detailu pohybu – bezhotovostní příjem, když dne 1. 8. 2019 zaslal žalovaný 10 Kč na účet žalobkyně, jakožto ověřovací platbu. Z příjmového pokladního dokladu ze dne 20. 4. 2020 soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni částku 1 388 Kč.

7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na základě smlouvy měl obdržet od žalobkyně částku 30 000 Kč, když částka 8 361 Kč byla zaplacena na účet žalovaného, částka 6 000 Kč byla žalobkyní stržena jako poplatek na náklady, částka 15 639 Kč měla být na účet zaslána do 5 pracovních dnů po poskytnutí veškeré dokumentace a částka 15 639 Kč byla započtena na jiný dluh žalovaného u žalobkyně.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

9. V rámci výše popsaného smluvního vztahu žalovaný vystupoval jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.

10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021.

11. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila žádost o úvěr, výpis z účtu, ze kterého bylo prokázáno, že žalovaný má vyčerpán povolený limit 20 000 Kč a má půjčky u dalších společností a dále byly předloženy výplatní pásky. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně prověřila příjem žalovaného, který byl ve výši cca 19 000 Kč, ale naprosto rezignovala na řádné zjištění výdajů žalovaného. Je zcela zřejmé, že žalovaný měl už u žalobkyně jiný úvěr, když už se samotné smlouvy bylo prokázáno že částka 15 639 Kč byla vyplacena na předchozí úvěr, dále z výpisu z účtu soud vzal za prokázané další dva úvěry vůči společnosti Anonymizováno a Anonymizováno. Sám žalovaný uvedl, že měl více půjček, ale žalobkyni toto nijak nezajímalo.

12. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně se k jednání nedostavila, dobrovolně se vzdala možnosti být poučena dle § 118a o.s.ř. k prokázání skutečně řádného zkoumání úvěruschopnosti. Je zřejmé, že výdaje zjišťovány a prověřovány nebyly, když ani nebylo prokázáno, jak vysoké jsou výdaje na povinné platby (bydlení, strava, pojištění, doprava do zaměstnání atd.), z tohoto důvodu soud považuje provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného za zcela nedostatečné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila (tedy nejen z prostého sdělení žadatele) řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, drogerii a dosavadní dluhové zatížení klienta. Soud tedy na základě žalobkyní předložených podkladů konstatuje, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, neboť její posouzení úvěruschopnosti je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto smlouvy posoudil jako absolutně neplatné.

13. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka 24 000 Kč a současně bylo prokázáno, že žalovaný zaplatil žalobkyni přes 40 tis. Kč, tedy soud má za prokázané, že žaloba není důvodná a v celém rozsahu ji zamítl.

14. Soud zamítl provedení důkazů výpisem z účtu žalovaného, kterým prokazoval jednotlivé platby žalobkyni, když již z důkazů předloženého samotnou žalobkyní bylo prokázáno, že žalobkyně eviduje u žalovaného uhrazení na předmětný dluh částku 46 728 Kč.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, který byl ve věci plně úspěšný nárok na náhradu nákladů řízení v částce 200 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů (vyjádření k odporu a účast u jednání ve dne 8. 11. 2024) dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu odpovídající ustálenému vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně, Velkomoravská 4.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.