OSKH 1 C 186/2026-20

ROZSUDEK ⟪LB:lb_001⟫ JMÉNEM REPUBLIKY ⟪LB:lb_002⟫ Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Alešem Bambuškem ve věci ⟪LB:lb_003⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. Sylvií Milerovou, Ph.D. sídlem Vápencová 253/6, 147 00 Praha ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 16 879 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 209 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve zbylém rozsahu se žaloba zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky ve výši 16 879 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne datum smlouvu o zápůjčce. Žalovaný čerpal zápůjčku částkou v celkové výši 17 000 Kč. Žalovaný na zápůjčku celkem zaplatil částku ve výši 14 791 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

Z listiny datované ke dni datum nazvané smlouva o zápůjčce (včetně listin: všeobecné obchodní podmínky, protokol o vlastnictví účtu, údaje o provedených platbách, výpis z běžného účtu) soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o zápůjčce. Žalovaný čerpal zápůjčku částkou 17 000 Kč. Žalobkyně žalovanému dne datum poskytla na jeho bankovní účet částku ve výši 9 000 Kč, dne datum částku ve výši 4 000 Kč a dne datum částku ve výši 4 000 Kč. Z upomínky ze dne datum, předžalobní výzvy ze dne datum a podacího archu soud zjistil, že žalovaný byl vyzván, aby zaplatil dlužnou částku. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na zápůjčku uhradil 14 791 Kč.

Dále soud provedl dokazování ke skutečnostem zjišťovaným z úřední povinnosti (soud neměl důvod pochybovat o skutečnosti, že ve věci jde o spotřebitelský úvěr), tj. zda a jakým způsobem žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru:

K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně soudu nepředložila ničeho.

4. Na základě výše uvedených zjištění soud učinil závěr o pro rozhodnutí rozhodném skutkovém stavu věci:

Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o zápůjčce. Žalovaný čerpal zápůjčku částkou 17 000 Kč. Žalobkyně žalovanému dne datum poskytla na jeho bankovní účet částku ve výši 9 000 Kč, dne datum částku ve výši 4 000 Kč a dne datum částku ve výši 4 000 Kč. Žalovaný byl vyzván, aby zaplatil dlužnou částku. Žalovaný na zápůjčku uhradil 14 791 Kč.

5. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil následovně:

6. Žalobkyně uzavírala smlouvu v postavení podnikatele [§ 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.)], jednalo se tedy o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 1810 a násl. o. z. Tím se tak na smlouvu neaplikuje pouze obecná právní úprava obsažená v občanském zákoníku, ale i úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v rozhodném znění).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

9. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem, podle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1, podle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

12. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

15. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně, coby poskytovatelky spotřebitelských úvěrů, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného.

16. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného nikoli řádně a nikoli dostatečně, tedy bez odborné péče (jak bude dále vysvětleno), měla mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Soud věc posuzoval i s ohledem na smysl § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli úvěrů, aby zohledňoval práva a zájmy spotřebitele. Žalobkyně nedoložila, že by jakkoliv ověřovala výdaje žalovaného.

17. Konečně žalobkyně pracovala jen s vybranými informacemi, nežádala výpisy z bankovního účtu žalovaného (ani netvrdila, že by žalovaný účet neměl), což též svědčí o laxním přístupu žalobkyně nejen k zájmům svým, ale zejména k zájmům (spotřebitele) žalovaného.

18. Krajský soud v Praze uvedl ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, že „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“

19. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uložená poskytovateli, přičemž pokud tuto svoji povinnost nesplní, je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a to absolutně, tedy soud k ní dle § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019 – 71, ve kterém dospěl k závěru, „že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.“). Dále je namístě také uvést, že ačkoliv znění § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru podmiňuje neplatnost smlouvy námitkou učiněnou spotřebitelem v promlčecí lhůtě, takové ustanovení je v rozporu s články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, které mají být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, přičemž stejná ustanovení směrnice zároveň brání tomu, aby sankce (neplatnost smlouvy) spojená s porušením této povinnosti byla podmíněna uplatněním námitky spotřebitele v promlčecí lhůtě (srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s.r.o. proti GK). Soud tedy k nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr přihlédl z úřední povinnosti (srovnej § 588 o. z.).

20. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, neboť tato smlouva je, pro výše uvedené důvody, absolutně neplatná. Žalobkyně se může po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Žalobkyní nárokované příslušenství sdílí osud absolutně neplatné smlouvy (akcesoricky), tj. protože příslušenství má v takové smlouvě svůj právní základ, nelze v tomto rozsahu žalobě vyhovět. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč. Žalovaný ke dni rozhodnutí soudu uhradil 14 791 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 2 209 Kč.

21. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (srov. rozsudek NS ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

22. V posuzované věci je tedy třeba vycházet ze zvláštní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle níž je spotřebitel při neplatnosti smlouvy způsobené porušením povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Tato úprava má ochranný účel a brání tomu, aby byl spotřebitel nucen okamžitě a jednorázově vrátit celou jistinu jen proto, že smlouva je neplatná. Samotná výzva k vrácení jistiny z neplatné smlouvy prodlení dlužníka nezakládá. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 87/2025, pak plyne, že výzva k úhradě dluhu ze zesplatněného úvěru není výzvou k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Nečinnost žalovaného v řízení nemůže tento závěr změnit. Nelze dovodit, že by se spotřebitel dostal do prodlení již jen tím, že nereagoval na výzvu k úhradě zesplatněného úvěru nebo že se v řízení aktivně nebránil. Takový výklad by fakticky podmiňoval uplatnění ochrany podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru aktivní procesní obranou spotřebitele, ačkoli soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu a ochranný režim vrácení jistiny plyne přímo ze zákona.

24. Pasivita žalovaného má význam pouze potud, že žalovaný netvrdil ani neprokazoval své příjmové, sociální či majetkové poměry, z nichž by bylo možné dovodit potřebu delší doby k vrácení jistiny (tj. doby delší, než je obvyklá pariční lhůta 3 dnů). Neunesl tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní. To však může být zohledněno při stanovení doby plnění pro futuro, nikoli při zpětném dovozování prodlení za dobu přede dnem rozhodnutí soudu. Nebylo-li prokázáno, že žalobkyně žalovaného vyzvala k vrácení jistiny právě z důvodu neplatnosti smlouvy a že již marně uplynula doba přiměřená jeho možnostem ke dni rozhodování soudu, nelze uzavřít, že se žalovaný dostal do prodlení s vrácením jistiny již před tímto dnem rozhodnutí. Soud proto žalobkyni zákonný úrok z prodlení nepřiznal. Uložil však žalovanému lhůtu k plnění v délce 3 dnů.

25. Z důvodů uvedených shora soud vyhověl žalobě co do 2 209 Kč (výrok I), ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

26. V poměrech nynější věci soud neprovedl dokazování k majetkové či sociální situaci žalovaného časově blízké ke dni rozhodnutí soudu, neboť žalovaný soudu ničeho netvrdil ani nepředložil (byl nekontaktní). Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni dlužnou částku bez splátek s obvyklou pariční lhůtou, jak je uvedeno ve výroku I.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaný byl v řízení úspěšnější. Žalovanému však náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.