OSKI 28 C 127/2023-52

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudkyní Mgr. Renátou Pešlovou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: osobní údaje žalovaného ⟪LB:lb_004⟫ pro 126 471,17 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 32 953,31 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za dobu od 14. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 93 517,86 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 007,34 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 132 703,51 za dobu od 27. 6. 2022 do 13. 7. 2022, zákonného úroku z prodlení z částky 99 750,20 Kč za dobu od 14. 7. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném, aby jí zaplatil částku 126 471,17 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 007,34 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8 291,31 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 132 703,51 Kč za dobu od 17. 1. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně. Žalobu odůvodnila tvrzením, že jako poskytovatel úvěru uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru – anonymizována dvě slova číslo na základě které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit, a to spolu s úroky a poplatky. Čerpání úvěru započalo dne 12. 10. 2018. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením poskytnutého úvěru. Z důvodu porušení povinnosti žalovaného splácet úvěr v souladu se smlouvou řádně a včas, byl dne 27. 6. 2022 celý zůstatek úvěru s příslušenstvím zesplatněn, a žalovaný byl vyzván k úhradě celé dlužné částky. Výše jednotlivých položek, tvořících dlužnou částku 143 769,82 Kč, sestává z jistiny ve výši 123 696,17 Kč; úroku ve výši 9 007,34 Kč; úroku z prodlení částku ve výši 8 291,31 Kč; poplatku za pojištění, vedení, zesplatnění účtu ve výši 1 275 Kč a sankčního poplatku ve výši 1 500 Kč. Poplatky byly sjednány přímo ve smlouvě, v čl. III. odst. 4. Žalobkyně dále požaduje úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 132 703,51 Kč za dobu od 17. 1. 2023 do zaplacení. Žalovaný celkem uhradil 117 046,69 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek doporučeným dopisem ze dne 19. 12. 2022. Na výzvu nereagoval a do dnešního dne dlužné částky neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání se nezúčastnil, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Žalovaný se z účasti u jednání neomluvil, ani nepožádal o odročení jednání, soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a v omluvené nepřítomnosti žalobkyně a zástupce žalobkyně.

3. Z jednotlivých dále uvedených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutková zjištění.

4. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet (anonymizována dvě slova) soud zjistil, že tuto dne 12. 10. 2018 uzavřela žalobkyně označená jako„ Banka“ a žalovaný označený jako„ Klient“. Ve smlouvě si smluvní strany sjednaly, že banka poskytne žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč, jako první den, ke kterému může dojít k čerpání je ve smlouvě uveden den 12. 10. 2018, banka poskytuje úvěr bez stanovení jeho účelu, žalovaný je povinen poskytnutý úvěr vrátit formou 96. měsíčních anuitních splátek, splátka se skládá ze splátky jistiny a splátky úroku. Dále byla sjednána měsíční úhrada pojištění ve výši 255 Kč, celkem tedy výše měsíční platby činní 3 114,27 Kč. V článku III. odst. 4. jsou sjednány poplatky, které je povinen hradit žalovaný.

5. Z listiny„ Platební historie“ a výpisu z běžného účtu žalovaného ze dne 31. 10. 2018 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho účet dne 12. 10. 2018 částku 150 000 Kč.

6. Z„ Vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti“ ze dne 12. 7. 2023,„ Žádosti o úvěr“ ze dne 12. 10. 2018, a„ Potvrzení o výši příjmu“ ze dne 12. 10. 2018, soud zjistil, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyšla z údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr a výši jeho příjmu ověřila dle písemného potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele žalovaného. Podle vyjádření ze dne 12. 7. 2023 žalobkyně vypočetla disponibilní částku pro splácení úvěru tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje, při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima dle nařízení vlády 40/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně vyšla tedy z informací, že ověřený čistý příjem žalovaného činní 11 396 Kč, čistý měsíční příjem domácnosti činní 26 100 Kč, žalovaný je svobodný, bydlí v pronájmu a jeho podíl na nákladech na bydlení činní 43,56%, počet vyživovaných osob 0, dosavadní interní splátky 0 Kč, dosavadní externí splátky 0 Kč, ostatní výdaje 0 Kč. V potvrzení o výši příjmu je uvedeno, že výše čistého příjmu činí 11 369 Kč + náhrady 14 700 Kč. V žádosti o úvěr jsou uvedeny údaje o příjmech a výdajích žalovaného, přičemž nejsou uváděny výdaje na bydlení (takováto položka není vůbec uvedena) a položkami jsou„ ostatní nezbytné měsíční náklady“: 0 Kč,„ celkové náklady na vyživované osoby“: 0 Kč,„ srážky ze mzdy“: 0 Kč,„ jiné měsíční splátky“: 0 Kč.

7. V dopise„ Oznámení o prohlášení úvěru za splatný“ ze dne 29. 6. 2022, který dle připojeného podacího archu byl žalovanému odeslán dne 30. 6. 2022, žalobkyně vyzývá žalovaného k úhradě dluhu na zesplatněném úvěru do 13. 7. 2022. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka dne 20. 12. 2022 (zjištěno z upomínky samé a poštovního podacího archu).

8. Uvedená dílčí skutková zjištění jsou závěrem o skutkovém stavu. Z dalších žalobkyní předložených listin neplynula, s ohledem na právní posouzení věci, žádná právně relevantní skutková zjištění, ani jimi nebyly prokazovány pro věc právně relevantní skutečnosti, proto je soud k důkazu neprováděl.

9. S ohledem na shora uvedená skutková zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 3. 1. 2019 (dále jen„ ZoSÚ“), na kteroužto smlouvu tak v plném rozsahu dopadá regulace stanovená tímto zákonem, neboť žalovaný uzavíral smlouvu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.), když jednal mimo rámec své podnikatelské činnosti, a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 o. z.) a smlouva naplňuje znaky spotřebitelského úvěru dle § 2 odst. 1 ZoSÚ. Na žalobkyni jako poskytovatele spotřebitelského úvěru se tak vztahovala povinnost podle ust. § 86 odst. 1 a 2 věty první ZoSÚ, posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2). Při výkonu této činnosti je pak poskytovatel úvěru povinen postupovat s odbornou péčí, jak jí obecně definuje zákon č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele, v § 2 odst. 1 písmene p) jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnost.

10. Podle § 87 odst. 1 věta prvá a třetí ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně jakožto profesionál v oblasti poskytování spotřebitelských zápůjček a úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Posouzení úvěruschopnosti, tj. závěr, že spotřebitel bude schopen splácet poskytnutý úvěr, s odbornou péčí, musí zahrnovat posouzení skutečných příjmů a výdajů, zahrnující výdaje zejména na bydlení a výši splátek případných dalších závazků žadatele o úvěr, a není dostačující se ohledně těchto zásadních údajů spolehnout pouze na prohlášení žadatele o úvěr, poskytovatel úvěru je musí ověřit z jiných zdrojů. Soud má za to, že předloženými listinnými důkazy žalobkyně neprokázala, že by došlo ke skutečnému prověření úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, jak její obsah ve vazbě na účel zákona vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015 sp.zn. 1 As 30/2015 (dostupné na www.nssoud.cz) a návazně taktéž Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na www.usoud.cz), podle nichž se má odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také s odbornou péčí prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

12. Z předložených důkazů vyplývá, že byl zjišťován a ověřován pouze příjem žalovaného, nikoli jeho skutečné výdaje. Žalobkyně rezignovala na zjišťování a ověřování skutečných výdajů žalovaného, přičemž do výpočtu pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného použila částku životního minima a částku normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb., přičemž soud má za to, že z takto formálně určených částek, nelze vycházet, neboť nikdy nebudou zohledňovat skutečné výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr, respektive nelze takto nahradit (obcházet) povinnost zjišťovat skutečné výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr. Výdaje na bydlení tvoří zásadní a nutnou složku výdajů každého člověka a současně jejich zjištění, resp. jejich ověření, není spojeno s většími obtížemi. V této věci navíc žalovaný uvedl, že bydlí v pronájmu, a nelze tak považovat za nepřiměřený požadavek na prokázání výše nájemného a souvisejících plateb, což lze bez většího úsilí splnit předložením např. nájemní smlouvy nebo výpisem z účtu, z něhož je nájemné a související hrazeno. Soud tak na základě provedeného dokazování došel k závěru, že skutečné výdaje žalovaného nebyly řádně zjištěny a ověřeny a současně bylo jejich zjištění v souladu s výkonem odborné péče na místě. Z důvodu, že žalobkyně při určení částky, se kterou žalovaný disponuje po uhrazení měsíčních nákladů a ze které může hradit splátky, vyšla z nedostatečně zjištěných údajů, soud věc vyhodnotil tak, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, tedy poskytla žalovanému jako spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou prvou, což je dle ust. § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ stíháno sankcí neplatnosti smlouvy. Soud si je vědom, že zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy stanovoval ve větě druhé předmětného ustanovení, že námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě, což vyvolávalo interpretační potíže, zda soud může k neplatnosti přihlédnout i v případech, že námitka není spotřebitelem vznesena. Tato otázka však již byla judikatorně vyřešena, a to i v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020, OPR- Finance s.r.o. v. GK., ve věci C -679/18, tak, že soud musí z úřední povinnosti posoudit, zda došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (neboť povinnost je stanovena § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru), způsobující neplatnost právního jednání dle § 580 o.z. Soud tak vyšel z toho, že postup poskytovatele úvěru v rozporu s § 86 ZoSÚ je jednáním, které je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a podle § 588 o. z. se k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, jinak by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak v úrovni informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.

13. Je –li smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným absolutně neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a to pro porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru řádně před uzavřením spotřebitelské smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, avšak současně bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla podle neplatné smlouvy žalovanému 150 000 Kč, vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jiné povinnosti mu z neplatné smlouvy nevznikly. Na tuto jistinu je pak nutno započíst to, co žalovaný již podle smlouvy žalobkyni, zaplatil, což bylo dle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nikterak nerozporoval, celkem 117 046,69 Kč, když ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ představuje speciální úpravu povinností spotřebitele z neplatné smlouvy o spotřebitelské zápůjčce či úvěru k úpravě nároků z bezdůvodného obohacení dle § 2993 o. z. Soud tak došel k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 32 953,31 Kč jako neuhrazeného zůstatku na jistině dle smlouvy, a proto žalovaného zavázal k úhradě této částky. Soud musel současně určit i počátek splatnosti povinnosti vrátit poskytnutou jistinu, když vyšel z toho, že žalovaný byl dopisem odeslaným dne 30. 6. 2022, vyzván k úhradě dluhu do 13. 7. 2022, proti tomu žalovaný nikterak nebrojil, natož aby tvrdil a prokázal, skutečnosti rozhodné pro stanovení jiné splatnosti dluhu. Soud tedy vyšel z toho, že dluh se stal splatným na základě předmětné výzvy věřitele a ode dne 14. 7. 2022 je žalovaný v prodlení, proto soud přiznal žalobkyni podle § 1970 o. z. rovněž nárok na úrok z prodlení z přiznané částky, úroky byly žalobkyni přiznány ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta co do nároků, které mají původ v absolutně neplatné smlouvě (úrok, poplatky).

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla úspěšná co do více než poloviny požadovaného nároku a žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo, prostřednictvím zdejšího soudu ke Krajskému soudu v Ostravě.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.